Ollantaytambo a jeho tajemství

Celý svět zná perlu Inků Machu Picchu, ale jen malé procento zná právě Ollantaytambo. Přeneseme se tedy do místa, které je na trase směrem k Machu Picchu, do provincie Urubamba s hlavním městem tohoto okresu Ollantaytambem. 

Městečko leží asi 90 km severovýchodně od Cuzca ve výšce 2792 metrů nad mořem, na okraji řeky Urubamba a patří možná k ne tolik známým místům, přesto z hlediska historie a architektury je dle mého názoru daleko cennější než právě již zmiňované světoznámé Machu Picchu. Turisté se tam dnes mohou dostat po silnici a nebo vlakem z Cuzca, který dále pokračuje až do Aguas Calientes, což je úpatí pod touto legendární památkou. Vlakem jste v Aguas z Ollantaytambo ani ne za 2,5 hodiny. Ale vraťme se zpět.

Ollantaytambo návštěvníkovi poskytne po procházce jeho starobylými uličkami dokonalý a kouzelný pocit návratu do minulosti. Dodnes se zde zachovaly původní masivní kamenné zdi a vodní kanály, které jsou nyní prošlapané přímými potomky Říše Inků, neboť tato obec zůstala od té doby vždy obydlena. Při průjezdu vesničkou se ponoříte do starých časů a jen čekáte, odkud vyjdou průvody, aby uctili Velikého Inku. Při příjezdu, přímo před návštěvníkem na straně, kde slunce zapadá, se tyčí impozantní pevnost a před ní, jako věčný strážce, tvář boha Viracocha neboli „Tunupa“, vytesaná do hory Pinkuylluna…

Co tedy bylo Ollantaytambo? Půjčme si slova španělského kronikáře Ciezy de Leóna:

„Na tomto místě měli Inkové velkou pevnost, největší v celé jejich říši, postavenou mezi skalami tak, že s pouhým minimem lidí se dal odrazit velký útok. Mezi těmito skalami, byly skály naskládány a postaveny tak, že činily toto místo nedobytné. Odspoda až nahoru jsou velké a široké plataformy, které vypadajíjako stěny, nad sebou. V dobách míru se zde sázelo osivo.“

Okupace Ollantaytamba je tak stará jako některé z jeho impozantních kamenů. Komplex zahrnoval bytové komplexy, chrámy, široké platformy pro setbu, colcas (incké zásobníky) a různé prostory, jejichž funkce dosud nikdo nebyl schopen přesně určit. Převládá myšlenka, že je to nedokončené z epochy dobývání.

Podle lingvisty Rodolfa Palomina Cerróna, název „Ollantay“ pochází z ajmarštiny (vytlačena později kečuánštinou) tedy „Ulla-nta-wi“, což znamená „místo, dívat se dolů“, tj. rozhledna. K přidání slova „tambo“ došlo později. Svědectví domorodých vesničanů, které shromáždil kronikář Pedro Sarmiento de Gamboa (1570) ukazují, že ještě před dobytím území Inky, zde k nim panovalo hluboké nepřátelství, dokonce i mezi kmeny v okolí města Cusco. Jeho informátoři mu sdělili, že Inka Pachacutec požadoval po jejich předcích platbu daní. Obyvatelé to odmítli a tak v odvetě za neuposlechnutí královského příkazu, vesnici silná incká armáda napadla a zničila. Pachacutecsi pak toto území nárokoval jako své vlastní a připojil ho k říši. Díky tomu zde dal vystavět nádherné budovy, z nichž pozůstatky se zachovaly dodnes. Pro tuto výstavbu povolal pracovní síly z Collao, oblasti v blízkosti jezera Titicaca a Tiahuanaco. Turista, který dnes stoupá po kamenných terasách až nahoru, obdivuje neuvěřitelné zpracování kamenů, které díky systému zámků do sebe zapadají neuvěřitelným a těžko vysvětlujícím způsobem.

Španělské dobytí

Při španělské conquistě, v roce 1532, po zavraždění Inky Atahualpy rukama dobyvatelů, byl jimi korunován Manco Inca Yupanqui (1516-1544) s jasným záměrem jím manipulovat. Ale Inca si všímal velmi dobře situace. Byl často ponižován a proto uprchl. Podnítil povstání a začal tak válku, která znamenala už definitivní konec Říše Inků. 

Tato historie je nejméně známou kapitolou v tragickém osudu legendárního státu. Inka Manco se poučil od Španělů, vycvičil se v jejich metodách boje a měl úzké vazby s mitimaes (kečuánské slovo označující incké osadníky, rozptýlené mimo hlavní sídla a přinášející kulturu do vzdálených oblastí). Z toho důvodu byl velmi dobře informován a byl připraven čelit armádě Hernanda Pizarra.

Jedna z nejdramatičtějších kapitol v historii těchto let je bitva o Cuzco. Manco Inka jej sice oblehl a vypálil, ale nemohl ho natrvalo obsadit, protože jeho jednotky, složené převážně z rolníků, se vrátily k práci na sklizni…

Manco se poté rozhodl usadit právě v Ollantaytambo, kde byl napaden španělskými vojsky, složené však převážně z Indiánů národa Cañaris, Chachapoyasy wancas, vedené dobyvatelem Hernando Pizarrem. Obě armády se setkaly na blízké pláni, zvané Mascabamba.

Bitva trvala celý den a vítězství si připsal Manco Inka, když jeho vojáci odklonili řeku Vilcanota a zaplavili planinu. Tím znemožnili obávané španělské kavalérii se rozvinout a zaútočit na pozice inků. Po krvavé bitvě Pizarro nařídil stažení. Bylo to velké vítězství pro Inku.

Ale i přes jeho vítězství Manco opouští město a odchází do džungle, kde zakládá město Vilcabamba. Ollantaytambo se tak brzy dostalo do španělských rukou. Španělský král poté daroval město Hernando Pizarrovi a místní Indiáni museli platit daně.

V Peru je považováno z hlediska architektury za nejdůležitější dvě místa: jednak Cuzco s chrámem Slunce Korikanča a za druhé právě Ollantaytambo. Turista, který sem dnes zavítá, může obdivovat kamenné terasy a především neuvěřitelné zpracování kamenů, které díky systému zámků do sebe zapadají neuvěřitelným a těžko vysvětlujícím způsobem. Zároveň se mezi nimi nenalézají mezery a není možné mezi ně cokoliv zasunout. Jedná se o technologii, kterou dodnes nejsme schopni napodobit. Nejzajímavější na tom však jsou kamenné desky na vrcholu pevnosti, které na místě absolutně postrádají smysl. Nejedná se totiž o místní materiál. Jde o ryolit, výlevný ekvivalent žuly. Není tak častý stavební materiál Inků, hojnější je šedý andezit (pojmenovaný přímo podle And).

Problém nastává ve chvíli, kdy průvodce ukáže místo, odkud se sem ryolitové desky dostaly. V dálce, přes údolí v horách, říká a ukazuje přitom rukou do zamlžených oblaků, je lom, z kterého se ty kameny přepravovaly na místo sem. Dodnes nikdo není schopen vysvětlit, jakou technologií bylo dosaženo přepravy kamenů na takovou vzdálenost a výškové rozdíly.

K tomu se váže ještě jedna záhada. Při pohledu na mnohé balvany dostane člověk pocit, jako by byly kdysi měkké a plastické. Na řadě míst po celém Ollantaytambu najdeme kameny, které vypadají, jako kdybychom prstem udělali rýhu do modelíny. Fotografie jsou dokonale výmluvné.

Dokonalé slícování kamenů bylo dosaženo technologií, která je dodnes nepochopitelná i odborníkům. Její tajemství si vzala Říše Inků do nenávratna.

Text a foto: Ing. Tomáš Stěhule

Ze stránek: Tomáš Stěhule. Internet: http://www.tom-stehule.com 

 ***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 507

error: Kopírování zakázáno!