Španělská děla s platinou?

Zcela nevysvětlitelný je fakt nálezu několika španělských děl, která byla odlita v Mexiku v roce 1631 a potom potopena i se svou lodí mezi Jamajkou a Haiti, kde je v sedmdesátých letech našeho století vyzvedli potápěči.

Nešlo o zanedbatelnou příměs, v třítunovém děle bylo ve slitině s mědí obsaženo na tři a půl kila platiny. Dělo tedy bylo odlito ze zcela unikátního platinového bronzu. Přitom první valounky platiny vyrýžoval až španělský cestovatel don Antonio de Mellus v roce 1735, když na řece Pinto v Kolumbii pátral po zlatu.

Těžký kov mu ze všeho nejvíce připomínal stříbro a tak mu dal jméno platina – stříbříčko (plata = stříbro).

Kolumbijské rýžoviště časem zastínilo uralské naleziště, kde největší valoun vážil šestnáct kilogramů. Téměř osmikilový platinový balvan z téže lokality se nachází v Diamantovém kremelském pokladu, šestikilový valoun vlastní vídeňské Přírodovědecké muzeum, rovněž dar z Ruska.

Ovšem zdaleka nejlepší na celém problému platinových odlitků a slitin je skutečnost, že platina taje až při 1773 st. C. Dosáhnout takové teploty a delší dobu ji udržet není jednoduché, vždyť její španělský objevitel to ještě nedokázal.

Spisovatel MUDr. Ludvík Souček uvádí (1) dva způsoby tavení platiny, elektrickým obloukem nebo kyslíkovodíkovým plamenem. Obě tyto možnosti samozřejmě daleko přesahují možnosti starých dobrých Inků.

Nález jakýchkoliv platinových odlitků z doby před nástupem moderní metalurgie by tedy znamenal pěknou revoluci v dějinách lidstva.

Odkaz

(1) Souček, L.: Tušení stínu. Čs. spisovatel, Praha 1974, s. 26

Podle:

  • Lenková, Jitka: Ztracená kolébka lidstva. Bohemia, Praha 1998

Názor chemika:

Bronzy obecně jsou slitiny s hlavním podílem mědi, dále cínu a případně dalších speciálních komponentů, ale těch je jenom málo, kolem 1 % až max.10 %.

Je  tedy otázka, zda zde vůbec mluvit o platinovém bronzu, protože podle hmotnostních údajů z článku odpovídá obsah platiny v celkové směsi zhruba 1promile (!) – tj. 3,5 kg ve 3000 kg. Na rozdíl od autora článku se proto domnívám, že tato příměs je (a nikoliv není) zanedbatelná!

Podle údajů z literatury lze spíš usuzovat na to, že platina prostě představovala jakousi,,nečistotu“ – příměs v měděné rudě, do které se dostala v průběhu těžby, nebo snad i v důsledku nějakých přírodních procesů. Uvádí se totiž, že platina se v přírodě často vyskytuje společně s mědí nebo i některými jinými kovy.

Ano, samotná platina má poměrně vysoký bod tání, uvádějí se různé údaje přesahující 1770°C. Ale pozor! Existují dvě slitiny nebo spíš sloučeniny kovové mědi a platiny, jejichž bod tání je 800 nebo dokonce 500°C! A to už je teplota, se kterou zvládaly už starověké národy své metalurgické postupy. V tomto případě by zřejmě bylo možné tavit ve správném hmotnostním poměru dobře promísenou a jemně rozdrcenou směs mědi a platiny. Možná by fungovalo i přisypávání platiny v této formě do roztavené mědi.

Dle mého názoru se tedy nabízí hned několik možností, jak lze vcelku prozaicky vysvětlit přítomnost platiny v mědi resp. bronzu. Domnívám se proto, že senzace s dávnou (pak zapomenutou a později znovu objevenou) znalostí vysokoteplotního tavení platiny se pravděpodobně nekoná.

Doc. Ing. T. Dosoudil, CSc.

***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 225

error: Kopírování zakázáno!