Původ legend většinou leží někde v mlžném dávnověku, Atlantida však tvoří výjimku, ač si to mnoho "pěstitelů záhad" ani neuvědomuje.

 


Úvod

Patří mezi nejzákladnější lidské potřeby pátrat po záhadách, odhalovat tajemství, naslouchat prastarým příběhům a hledat jejich původ. Námětů k pátrání je na světě nepřeberné množství, přesto existují témata, která se vymykají průměru a stala se součástí kulturního povědomí západní civilizace. Hledání Svatého grálu a král Artuš, Eldorado, zmizení Atlantidy. Původ takových legend většinou leží někde v mlžném dávnověku, Atlantida však tvoří výjimku, ač si to mnoho "pěstitelů záhad" ani neuvědomuje. Jediným pramenem je totiž líčení ve dvou Platónových dialozích „Timaios“ a „Kritias.“ Všechna ostatní "atlantologická literatura", a ta vydá jistě na mnoho desítek tisíc stran, je odvozená. Na důvěře v Platónovo realistické líčení tedy spočívá veškeré hledačské úsilí.

Řešíme-li otázku reálnosti čí smyšlenosti vyprávění o Atlantidě, stojíme hned na počátku před zásadním problémem. Totiž jestli sám Platón mínil svoje vyprávění vážně, nebo jako pouhé podobenství, kterým chtěl podpořit svoji vizi dokonalého uspořádání obce, předestřenou v dialogu „Ústava.“ A vlastně narážíme na všeobecnou otázku posuzování pravdivosti v Antice. Naše dnešní měřítka jsou totiž důsledkem dlouhého vývoje, jehož základy byly v Platónově době teprve pokládány.

Má se za to, že se posluchači mytických vyprávění vůbec neptali po jejich pravdivosti, protože mýty prostě existovaly, aby dávaly odpověď na určité otázky, a nebyly poměřovány z hlediska doslovné pravdivosti, a nemusely být ani vnitřně rozumově konzistentní, aniž by to škodilo jejich věrohodnosti. Tuto slabinu si ovšem myslitelé uvědomili už dlouho před Platónem a pravidla logického myšlení se postupně prosazovala, ačkoliv byla poprvé kodifikována až v díle Platónova žáka Aristotela „Organon“, a sám Platón se těmito zásadami řídil. Můžeme snad proto logicky rozebírat text dialogů, aniž bychom se dopustili úplné myšlenkové mimoběžnosti. Jakožto východisko pro zkoumání zvolme si i faktickou důvěru v popsanou historii, abychom tak mohli bez omezení diskutovat o jednotlivých částech dialogů. Platónův postoj k faktům se pak projeví jako výsledek rozboru, neboť se ukáže, zda jím popisovaná historie odpovídá faktům, která můžeme dnes posoudit, nebo mělo jeho vyprávění pouze filosofický rozměr, bez doslovné vazby na realitu. Ostatně sám autor čtenáře nabádá Sokratovými ústy k důvěře, neboť "jest jistě velmi důležito, že to není smyšlená báje, nýbrž pravdivé vypravování." (IV, 26 c).

Platónova Atlantida

Jak již bylo řečeno, legenda o Atlantidě má původ ve dvou Platónových dialozích, „Timaios“ a „Kritias.“ Ty měly být součástí tetralogie, jež měla korunovat Platónovo pozdní dílo. První částí je dialog „Politeia“ – „Ústava“, v níž je podána Platónova představa o státním zřízení ideální obce. Další dialogy nesly jména účastníků diskuse, ovšem vyjma tradičního průvodce Platónovými dialogy, Sokrata: „Timaios“, nedokončený „Kritias“ a nikdy nerealizovaný „Hermokratés.“

 

Obr. 1 Platon

„Timaios“ začíná Kritiovým vyprávěním o Atlantidě, jeho hlavním obsahem je však rozsáhlý výklad o podstatě přírody. Líčení Atlantidy je jen velmi stručné, neboť jeden z účastníků rozpravy, Kritias, jen nastiňuje vyprávění o Atlantidě, aby mohli ostatní besedníci posoudit, zda jim příběh vůbec stojí za vyslechnutí v podrobnější podobě při příští schůzce, rozuměj v dialogu „Kritias.“ Dozvídáme se, jak se příběh k vypravěči dostal, kde se Atlantida nacházela, o její moci, o válečné výpravě proti "zbytku světa", o hrdinném boji osamocené Athénské obce, a o záhubě Atlantidy i Athénských vojsk. To vše na pěti stránkách tradičního stránkování.

Dialog „Kritias“ je celý věnován líčení Atlantidy, končí však doslova uprostřed věty. Na patnácti stránkách se Platón dostal, ovšem po absolvování povinných úvodních zdvořilostí, pouze k popisu dělení zemí mezi jednotlivé olympské bohy po vzniku světa, pojednává o skvělosti tehdejší Athénské obce i o jejím zřízení, o založení Atlantidy z krve Poseidonovy, o přírodních podmínkách, velkoleposti staveb a společenském uspořádání.

Pátráme-li po Atlantidě, je nutno si nejprve ujasnit, co vlastně hledáme, jinými slovy, co nám o Atlantidě vlastně Platón říká.

Pokračování

***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 1067