... aneb podivná mytologie Dogonů 

 

 

V roce 1931 zahájila skupina francouzských vědců – etnografů a cestovatelů, v čele s Marcelem Griaulem a Germaine Diterlenovou prováděla výzkum života, náboženství a obyčejů u afrického národa Dogonů, žijícího na teritoriu západního Súdánu (dnes Republika Mali). Výsledkem více než třicetileté práce byla monografie o dogonské mytologii „Bledý lišák“, jejíž první díl vyšel v Paříži v roce 1965. Tři roky na to upozornil známý anglický astronom U. R. Drake na pozoruhodné znalosti Dogonů o hvězdě Sírius.

Obr.1 Vesnice Dogonů

I když Dogoni neměli nikdy žádné písemnosti, ve svých kosmogonických mýtech dělili nebeská tělesa na planety, hvězdy a měsíce. Hvězdy nazývali „tolo“, planety „tolo gonoze“ (hvězdy, které se pohybují), a měsíce „tolo tonaze“ (hvězdy, opisující kruhy). Přesnost a zřetelnost těchto představ je udivující, zvláště když si uvědomíme, jaký způsob života Dogoni vedou. U Dogonů jsou ke zkoumání starých mýtů připuštěni pouze kněží „olubary“, členi tajného „společenství masek“, znalí tajný jazyk „sigi so“ ("Jazyk Síria“). V normálním, běžném životě Dogoni používají jazyk „dogo so“ (Jazyk Dogonů).

Hvězda „Po Tolo“ – Sírius B

Dogoni považují Sírius za trojitou hvězdu, skládající se z hlavní hvězdy „sigi tolo“ a hvězd „po tolo“ a „emme ia tolo“.

Překvapivě přesně udávají dobu oběhu kolem hlavní hvězdy – 50 pozemských let (podle současných poznatků 49,9 roku). Navíc, v jejich starých mýtech se nachází i informace o tom, že hvězda „po tolo“ má nevelké rozměry, ovšem při obrovské hmotnosti a hustotě.

„Je velmi malá a velmi těžká ze všech hvězd a skládá se z kovu, nazvaného „sagolu“, který je nejtřpytivější než železo, a tak těžká, že všechna zemská tělesa by vážila jen jeho kousek...“ Na jiném místě mýtus říká, že „částečka sagolu“ velká jako zrnko váží tolik, jako váží 480 oslích nákladů (tj. kolem 35 tun).

Současná věda zjistila, že Sírius je skutečně dvojhvězdou, přičemž druhá hvězda je bílý trpaslík Sírius B, jehož hmotnost dosahuje asi 50 tun na krychlový centimetr.

Astronomové nyní diskutují o tom, jestli Sírius nemá i třetího souputníka – Sírius C, který by mohl vysvětlit nepravidelnosti v pohybu Síria B a celé soustavy.

Obr.2 Schéma systému Síria

Zvědavou poznámku k tomu podotkl charkovský badatel dogonských mýtů V.V. Rubcov. Upozornil na to, že jméno boha Tištria, ztělesňující Sírius u starých Íránců, pochází z indoevropského termínu, znamenajícího „tři hvězdy“…

V souladu s dogonskými mýty, když hvězda „po tolo“ (Sírius B), mající podle mínění kněží protáhlou dráhu, se přibližuje k hvězdě „sigi tolo“ (Sírius A), ta začíná svítit jasněji.

Před časem astronom A.B. Archipov, když chtěl prověřit toto tvrzení, sestavil údaje o jasnosti Síria za poslední půlstoletí. Došel k závěru, že jasnost skutečně kolísá, právě v periodě 50 let, která odpovídá oběžné době Síria B kolem A, což potvrdilo tvrzení Dogonů.

Dogoni také věděli, že Saturn je opásán „trvalým kolem“ a u Jupitera jsou 4 velké měsíce, objevené Galieem v roce 1610 s pomocí dalekohledu.

Svou astronomickou informovanost o Síriu, vysvětlují dogonští kněží, znalci tajného „Jazyka Síria“ („sigi so“) tím, že jejich předkové byli v dávných dobách přeneseni na Zemi z planety „po tolo“, tedy ze Síria B.

Obr.3 Rituální tanec Dogonů

V dogonském mýtu se o přesídlení říká, že „během prvního roku života lidí na Zemi, hvězda „po“ jasně vzplála, vybuchla, a potom v průběhu 240 let pomalu pohasínala. Vyplývá z toho, že příčinou mezihvězdného transportu byla hrozba výbuchu hvězdy Síria B, ke kterému došlo naštěstí až po přesídlení obyvatel na novou planetu.

Babylónské, egyptské, řecké a římské zdroje svědčí o tom, že Sírius, dnes jasná, bílo – modrá hvězda v souhvězdí Velkého Psa, v minulosti vypadala jinak než dnes. V Babylónu mu říkali Šukkudu (rozžhavená měď). Ptolemaius ve svém Almagestu (2. stol. př.n.l.) řadí Sírius mezi červené hvězdy, římský filozof Lucius Seneca na přelomu letopočtu říká, že „červeň Psí hvězdy (Síria) je sytější než Marsu, a měkčí, než u Jupitera…“

Nicméně, už v 10. století našeho letopočtu perský astronom Al-Súfí popisuje Sírius jako bílo – modrý, jak ho známe dnes.

Současní vědci připouští možnost přeměn, probíhající na Síriu za nepatrné, s ohledem na kosmická měřítka – 700 – 800 let.

Astronom D. Martynov, zkoumající možnosti takových přeměn, došel k závěru, že Sírius B v prvních stoletích našeho letopočtu vybuchl jako nova. Do té doby byl Sírius B „červeným obrem“, což by vysvětlovalo červenou barvu, jak ji popisují dávní astronomové, a dávající tuto barvu celému systému dvojhvězdy. Po výbuchu se změnil v bílého trpaslíka, velmi hmotné, ale malé těleso o rozměru Země.

Pokud tomu tak je, pak exodus Dogonů na naši Zemi proběhl někdy mezi 2 a 10 stoletím našeho letopočtu.

Na jednom z astronomických dogonských nákresů jsou zobrazeny hvězdy - Slunce a Sírius, a obě jsou spojeny zakroucenou čárou, přičemž velikost Síria je výrazně větší než Slunce.

Obr.4 Rytiny ke kosmogonickým mýtům

V roce 1975 francouzský astronom Eric Gerre z Marseille, vydal knihu „Esej na téma dogonské kosmogonie: Archa Nommo“, ve které tvrdí, že ona křivá čára je dráha mezihvězdného korábu...

Kosmická odyssea Dogonů

Je nutno poukázat, že mýty o dalekém vesmíru souhlasí se současnými vědeckými poznatky. Tak například, Dogoni ví, že naše Galaxie, pozorovaná ze Země jako Mléčná dráha, je „spirální hvězdný svět“, a je „nekonečná, ale změřitelná.“

Podle mínění Dogonů je Vesmír obydlen různými živými tvory, přičemž jako první se na světě objevily rostliny. Např. semena tykve a šťovíku, předtím, než rostla na Zemi, „přišla z Mléčné dráhy a rostla ve všech světech vesmíru.“

Dogoni jsou také přesvědčeni, že „na jiných zemích jsou rohaté, okřídlené, ocasaté, a plazící se lidské bytosti…“

Dogonské mýty však hovoří ne jen o jednom, ale o více kosmických cestách. První z nich vykonal kdosi jménem Ogo, který při své třetí cestě spadl na Zemi, kde se přeměnil v Bledého Lišáka Yurugu.

Obr.5 Bledý Lišák Yurugu

Ve starých dogonských mýtech a rytinách je popsána i „archa Nommo“, ve kterém se spustili se „Sigi talo“ předkové Dogonů, společně se vším potřebným pro život na Zemi. „Archa Nommo“ zobrazují kněží „olubaru“ jako košík „tazu“, připomínající komolý kužel, ale jeho horní základna je čtvercová, a dolní – kruhová. Po stranách jsou cosi jako žebříky, na kterých se drželi lidé, zvířata atd. před přistáním na Zemi.

Po přistání se archa vrátila, přičemž jeho pohyb byl možný pomocí … hadice. „Otvor hadice je velká cesta dechu předků, kteří se spustili z výšky,“ říká se v mýtu. „Dýchání jim pomohlo se vrátit, protože se pohybuje tam a zpět.“

„Archa Nommo“ přistála na zemi po osmiletém „houpání“ v nebi, „vznášející se vzdušným vichrem v oblaku prachu.“

První z archy vyšel Nommo, a po něm i další bytosti.

Obr.6 Koráb Nommo

Za místo přistání považují dogonští kněží jezero Debo v Západním Súdánu, zaplněné vodou během záplavy na řece Niger. Na jednom z ostrovů tohoto jezera se nachází kamenné zobrazení „Archy Nommo“, přilétajícího z hvězd.

Uctívání energie

Zvláštní zájem vyvolávají i další kosmogonické mýty.

„Na počátku byla bohyně Amma, bohyně ve tvaru kulatého vejce, která spočívala na Ničem … kromě ní nebylo nic…“

Základní prvek dogonských mýtů je částice „po“, což je jakési malé zrníčko. Přesně takový tvar měla i Amma. Toto zrnko „po“ se otáčelo a zářilo částečkami hmoty ve formě zvuku a světla, přičemž zůstalo neviditelným a neslyšitelným. Ze zrnek „po“ Amma sestavila celý vesmír, jakoby „vypustil z něj svět ven,“ a začal se otáčet kolem své osy. Dogoni hovoří: „Otáčí se a tančí, Amma vytvořila spirální hvězdné světy Vesmíru.“

Eric Guerrier zdůrazňuje, že obraz „otáčející se spirálním vichrem Ammy“ je možné směle přirovnat k modelu atomu s elektronovým obalem, otáčejícím se kolem jádra, a nebo k spirální galaxii…

Pokud převedeme dogonské mýty na jazyk soudobé vědy, zjistíme, že Dogoni v podstatě uctívali … energii!

„Po“, otáčející se kolem sebe, chrání slovo do té chvíle, než Amma přikáže osvobodit toto slovo, aby mohlo být předáno všemu stvořenému. „Po“ se může přeměnit ve vichr strašlivé síly, ale o tom nelze hovořit…“ Hvězdné koráby Dogonů byly přitom hnané větrem, uschovaném v zrnech „po“.

Eric Guerrier se domnívá, že v této části mýtus přímo ukazuje na možnost přeměny hmoty v energii, dané ve formuli E = mc2, objevené A. Einsteinem na počátku 20. století.

Kněží „oluburu“ také sdělili, že rozumní obyvatelé „Yalu ulo“ – tedy spirálního hvězdného světa v Galaxii se vměšují do osudů lidstva planety Země, ale o mnoho méně než obyvatel= souhvězdí Orion a Plejády, kteří bezprostředně působí na život a rozvoj lidstva na Zemi…

Z různých zdrojů

 ***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 345