Neměli fantazii

To, co přinese budoucnost, nemohou někdy vědět ani geniální vědci. Dokonce to vypadá tak, že někteří nejvzdělanější vědci byli často nejhoršími proroky. Se svými předpověďmi se žalostně spletli.

Thomas Alva Edison (1847-1931) vynalezl fonograf, uhlíkový mikrofon a elektrickou žárovku. Pak se ale zesměšnil, protože zuřivě bojoval proti zavedení střídavého proudu. K čemu prý to může být dobré? Dnes už se na to nikdo neptá.

Například doktor Dionysos Lardner (1793-1859), profesor přírodní filozofie a astronom. Tento tvrdohlavý Ir chtěl „zachránit“ lidstvo a před sto padesáti lety varoval před železnicí. Při vysokých rychlostech prý nebude nikdo moci dýchat a všichni cestující se udusí. Bohudíky mu tu radost neudělali.

Krátce nato Lardner vítězoslavně prohlásil, že Atlantik nikdy žádný parník nepřepluje, protože by k tomu potřeboval více uhlí, než by sám uvezl. V roce 1838 přesto dorazil parník Great Western do Ameriky. Lardner se zdržel všech poznámek.

Irský profesor trpěl nemocí některých vědců – strachem z budoucnosti. Když přísahal na své vize, byly všechny zákony, údaje a technické předpoklady, které vedly ke stavbě železnic a parníků, už známy. Nepodařilo se mu však tyto skutečnosti pochopit komplexně a vyvodit důsledky.

Právě tak tvrdohlavý byl i William Thomson (1824-1907), známý jako lord Kelvin. Britský vědec vypracoval základní teze termodynamiky a snažil se uspíšit používání elektrického proudu. Jeho jméno nese i absolutní teplotní stupnice, se kterou vědci pracují. Když se krátce před svou smrtí, na konci 19. století, dozvěděl o radioaktivitě, zdráhal se novince uvěřit. A známou teorii o tom, že světlo se šíří v podobě vlnění a současně se chová jako proud malých částeček, označil za „kuriózní a vtipnou, ale naprosto neopodstatněnou.“

Nedostatkem odvahy uznat nezadržitelný vývoj trpěli ale i jiní vědci. Slavný americký astronom Simon Newcomb (1835-1909) napsal v době, kdy bratři Wrightové objasnili princip svého letadla, že nikdy nemůže existovat létající stroj těžší než vzduch.

Anglický profesor A. W. Bickerton (1842-1929) v roce 1926 prohlásil, že let na Měsíc je „šílená myšlenka“.

Ředitel Londýnské královské observatoře doktor Richard van der Riet Woolley (1906-1986) v roce 1946, kdy vznikal program umělých družic, prohlásil: „Let do vesmíru je hotový nesmysl.“

Rakouský fyzik Ernst Mach (1838-1916), po němž jsou pojmenovány jednotky rychlosti zvuku, neuznával existenci atomů.

Geniální fyzik Nikola Tesla (1856-1943) jadernou energii sice uznal, ale ještě na počátku třicátých let našeho století byl přesvědčen, že využití této energie je pouhou iluzí.

Dokonce i fyzikové, kteří učinili průkopnické objevy na poli atomové fyziky a bez nichž by tento vědní obor nebyl vůbec myslitelný, byli téhož názoru. Ernest Rutherford (1871-1937) se dokonce vysmíval bláhovcům, kteří věří, že lze energii vázanou ve hmotě, uvolnit a využít. Pět let po jeho smrti, v roce 1942, byla v Chicagu vyvolána první řetězová reakce. Rutherfordovi chyběla fantazie, aby si podobnou věc představil. Podobně i u mnoha uznávaných mistrů svého oboru přílišná znalost brzdila jejich fantazii. Nové a úspěšné myšlenky se rodí skutečně většinou v hlavách mladých vědců.

Slavný spisovatel, přírodovědec Arthur C. Clarke (1917-2008) proto formuloval takzvaný Clarkův zákon: „Jestliže vynikající, ale již stárnoucí vědec zjistí, že je něco možné, pak má téměř jistě pravdu. Zjistí-li, že je něco nemožné, asi se mýlí.“

***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 2775

error: Kopírování zakázáno!