MUDr. Jan Lukeš … blázen, kontaktér, génius, český Tolkien … ???

Slyšeli jste už někdy o mimozemšťance Dahorjáné a pohnutém osudu její planety Thétis?

Pokud horečně vzpomínáte, v jakém vědecko-fantastickém filmu se tato postava vyskytuje, a hledáte ve své knihovně příslušnou knihu, pak hledáte marně.

Dnes však máte příležitost se s krásnou Dahorjáné seznámit – buď se vznést do nadpozemských výšin fantaskního světa, a nebo se strmě ponořit do netušených hlubin duševní choroby.

Vyberte si – je to na vás…

Na počátku byly nejasné zprávy, prosakující z ryze odborných lékařských kruhů už od 60. let minulého století. Zprávy o jakémsi géniovi, který vytvořil několik umělých jazyků, včetně jejich gramatiky i rozsáhlé slovní zásoby. Podrobnosti však chyběly.

Ale až na počátku 90. let se rouška tajemna pro veřejnost o něco více poodhalila.

Ve slovenském tisku se objevil dopis 80 letého muže, který o tajemném géniovi přinesl první podrobnější informace:

„V Psychiatrickom liečebnom ústave v Košiciach, vtedy sa mu ľudovo hovorilo „blázinec“, bol vedúcim lekárom, riaditeľom český lekár MUDr. Jaroslav Stuchlík. Tento rozprával mnoho zaujímavých príhod, nám vtedy neuveriteľných, avšak aj po toľkých rokoch (dnes mám vyše 80 rokov) mi jedna príhoda utkvela hlboko v pamäti.

Ale nechajme hovoriť pána doktora Stuchlíka: „Máme tu pacienta, muža s univerzitnym vzdelaním, veľmi sčítaného a scestovaného. Ovláda všetky hlavné svetové jazyky a čiastočne ovláda aj niektoré východné jazyky. Tento muž vytvoril už niekoľko umelých jazykov a tiež niekoľko takzvaných podjazykov (asi nárečí), s obmedzeným počtom asi 300 slov. Spolu vypracoval základy 16 takýchto umelých jazykov, z ktorých niektoré majú až päťtisíc slov, jeden má dokonca desaťtisíc slov.

A nejde tu len o akési zábavky: jeho umelé jazyky majú presne prepracovanú gramatiku, majú svoje tvarové zvláštnosti, zákonitú väzbu a slovosled. To je na tomto prípade zvláštne, čo prekvapuje aj skúseného psychiatra, inak by išlo o bežný prípad paranoického poblúznenia. Pacient o svojich jazykoch tvrdí, že tieto nie sú vôbec umelé, vraj sa nimi hovorí na planetoide ASTRONE (presnejšie: ASTRON delta 14), ktorý on nazýva planéta THETIS. Má neobyčajne romantické vysvetlenie pre okolnosti, ktoré mu umožnili zoznámiť sa s týmito jazykmi a podmienkami na tejto planéte. Nejde o nič menšie, ako o to, že on svoje minulé životy prežil na ASTRONE a verí, že po pozemskej smrti sa tam zase narodí. Týmto fantastickým názorom tiež vysvetľuje, prečo môže opisovať a presne rozvádzať jazyky ISHI, STEHUT, KIMBEL, LICHER a iné, ktorými sa vraj na ASTRONE hovorí. V jazyku ishi dokonca napísal jedno celé Evanjelium, (pravda u nás neznáme) i presný opis cesty po tejto zemičke.

Profesor Stuchlík má aj s prekladmi, mapami, básňami, plánmi miest celú zbierku všetkých umelých jazykov od dotyčného. Ba dokonca aj s nákresmi bankoviek, cestovných lístkov a pod.

Niet pochýb,“ hovorí profesor Stuchlík, „že u tohto pacienta ide o prácu, ktorú bez rozpakov možno nazvať geniálnou. Musíme obdivovať jeho mravčiu usilovnosť a logickú výstavbu všetkých jazykov, ktoré vytvoril. Ak uvážime, že tento muž je aj hudobne nadaný, že ovláda skoro všetky hlavné moderné jazyky a že sa pokúsil aj o svoju vlastnú rýchlopisnú sústavu, treba len ľutovať, že všetky tieto schopnosti ostávajú zatlačené za hranicou praktickej použiteľnosti. Tvorí tieto jazyky len z vnútornej potreby pre hŕstku vyvolených, ktorí mu podlá jeho mienky dôverujú a sú jeho pracovných výsledkov hodní. Pre nich krasopisne rozpisuje svoje poviedky, básne a romány, ba aj traktáty, cestopisy a plány vojenských operácií v jazyku ishi. Toľko teda o tom zaujímavom prípade, ktorý ma toľké roky sprevádzal.“ Štefan J., Malženice (1994)

Tímto mužem byl MUDr. Jan Lukeš (1912-1977), lékař, ale také podivín, geniální lingvista, spisovatel, hudební skladatel, matematik, a … psychiatrický pacient.

Život

Vyrostl v rodině berního úředníka. Matka Helena Lukešová, rozená Pytlíková, byla neteří básníka Antonína Sovy. Lukeš vystudoval reálné gymnázium na Vinohradech v roce 1931 a Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v roce 1938. V témže roce byl mobilizován ve funkci vojenského lékaře.

V roce 1939 nastoupil jako neplacený externista na dermatologickou kliniku v Praze. V létech 1941–1943 praktikoval v kožním ústavě v Motole, kde se seznámil s františkánským páterem F. Mudrou, od něhož přejal ideu tzv. paxismu. (z lat. pax – mír). Je otázka, zda tento páter vůbec existoval.

V březnu 1943 byl přeložen do Německého Brodu, v listopadu do Loun, v prosinci do Prahy na pracovní úřad, v lednu 1944 do Třebíče, odkud za dva dny zpět do Loun. V Lounech spoluzavinil při operaci smrt příslušníka SS, ale byl zbaven viny z psychiatrických důvodů. Zřejmě z trestu byl v únoru 1944 přeložen do Prčic, kde si vybral šestiměsíční zdravotní dovolenou.

Česká lékařská komora ho odmítala dále umístit, ale prostřednictvím Německé lékařské komory získal místo závodního lékaře v letňanské Avii, kde působil až do května 1945. Možná právě proto byl po válce podezírán z kolaborace s Němci.

Žádost o návrat na kliniku prof. Gavalovského mu byla zamítnuta. Zůstal bez místa, věnoval se paxistické myšlence a sepsal politický pamflet „Můj mír.“ Snadno najdeme podobnost názvu s Hitlerovým „Mein Kampf“ (Můj boj).

V srpnu 1945 po atomovém bombardování Hirošimy rozvinul paxistické hnutí. Stal se představitelem nelegální křesťanské strany LIM (p) – (Lidová internacionála míru – paxismus), a proto byl v únoru 1946 zatčen pro pobuřování. O vánocích 1945 totiž svolal několik příznivců paxismu do Svatovítské katedrály a situace se vyhrotila ve výtržnost. Jeden z příznivců se pokusil pronést prapor strany, na kterém byl rudý kalich v modrém poli do katedrály při pobožnosti, což věřící pobouřilo. Lukeš událost popsal ve spise „Co byl paxistický puč“. Byl převezen na psychiatrii, kde byl půl roku hospitalizován. Po propuštění byl zbaven částečně svéprávnosti.

V roce 1946 pracoval jako dělník na nákladovém nádraží ve Vršovicích. V roce 1947 působil krátce jako pomocná síla v nakladatelství ing. Mikuty, u pražských komunálních služeb apod., od května 1948 do 1949 pracoval jako pomocný dělník v Tesle. V roce 1950 připravoval rašelinu pro koupele v lázních jako zřízenec nemocenské pojišťovny Elektrických podniků.

Poté nastoupil jako sekundární lékař do psychiatrické léčebny v Kosmonosích, odkud po půl roce utekl. Došlo k tomu za kuriózních okolností. Šlo o dosud ojedinělý případ, kdy pacienti přišli oznámit, že uprchl lékař…

Poté byl pracovním úřadem umístěn na jámě Dědek u Nového Jáchymova, kde byl po měsíci uznán nezpůsobilým k fyzické práci. V roce 1952 mu byl přiznán trvalý důchod a byl úplně zbaven svéprávnosti.

Poslední dvě desetiletí svého života prožil v naprosté bídě a osamělosti. V roce 1970 Lukeš v sociální tísni sám požádal o hospitalizaci v Bohnicích.

Zemřel po zhoubné nemoci roku 1977 v domově důchodců pro duševně nemocné v Terezíně a byl pochován ve společném hrobě v Ústí nad Labem.

Psychoterapeuticky se mu věnoval profesor Jaroslav Stuchlík (1890-1967), který jeho případ několikrát popsal v odborném tisku, a důsledně zachoval jeho anonymitu. Pouze v šedesátých létech prosákly zprávy z odborných kruhů do západního bulvárního tisku, o jakémsi tajemném muži Vladimíru X, který vymyslel šestnáct umělých jazyků.

Lukeš a mimozemšťané?

Mezi řadou umělých jazyků, které Lukeš vytvořil, byl gramaticky nejpropracovanější jazyk Ishi (čti iši), který měl být používán na asteroidu Thetis.

Lukeš trval na skutečné existenci asteroidu, a dokonce na svém setkání s mimozemšťankou, když její vesmírná loď ztroskotala nedaleko jeho chalupy u Solopysk u Berouna. Jednoho letního večera stál před svou chatou, zahloubán do tajemné krásy jasné hvězdné oblohy, když spatřil mohutný záblesk, z něhož se odtrhlo ohnivé těleso, padající do nedalekého lesa. Rozběhl se tím směrem a na blízké mýtince narazil na podivný doutnající předmět. V troskách meziplanetární rakety nalezl jen dvě ohořelá těla záhadných astronautů, ale zpovzdálí zaslechl zoufalé zaúpění. Běžel za hlasem a objevil v odtržené části trupu rakety další osobu. Byla to Dahorjáné Sedeno, která se svým otcem a snoubencem utíkala z Thetidy, které hrozila srážka s jiným vesmírným tělesem. Lukeš ji vyprostil z trosek a s nesmírnou námahou ji dovlekl do své chaty, kde jí poskytl nezbytnou lékařskou pomoc a podařilo se mu ji uchovat při životě.

Dahorjáné brzy zvládla češtinu, a naučila Lukeše svou rodnou išhovštinu, která je na Thetidě nejrozšířenější. Išhovsky se mluví nejen v Išhůrii, ale je státním jazykem Císařství obojí Hesperie, zaujímající nejvýznamnější postavení mezi státy severní polokoule planetky, jejíž rovník nepřesahuje délku 8 000 km. Išhovštině je blízká minekarština, kterou se hovoří v průmyslově nejvyspělejším státě jižní polokoule, v Minekarské unii. Značnou podobnost s išhovštinou má i dialekt niši, jímž se hovoří na Svátečních ostrovech (Maimatefia wades), ležících na námořní cestě z Hesperie do Minekaru. Všechny tyto formy užívají jednotného išhovského písma, které se Lukeš také naučil.

Dahorjáné seznámila svého zachránce do základů ostatních jazyků své planetky – tobolštiny, která vznikla z již mrtvé kvádštiny, ale užívá išhovského písma, s jazyky severní skupiny, barnumštinou a stehutštinou, s jazyky jižní skupiny, kimbelštinou a sumoutštinou, i s jejich podivuhodnými písmy. Ryština, v podstatě též mrtvý jazyk, je uchováván k církevním účelům rozptýleným národem Ryšů, žijícím v diasporách po celé planetce. S tímto jazykem se Lukeš seznámil postupně při studiu posvátné knihy Ašrat, kterou našel v jednom z vaků, jež si vzal otec Dahorjáné na svou kosmickou cestu. Seznámil se i s alamirrštinou ze skupiny východních jazyků. Na odlehlé pevnině Wurfeaně se hovoří chalimštinou, na ostrově Patka na dálném severu likifsačeleštinou, a praobyvatelé Minekaru v Idawě hovoří licherštinou.

Celkem se na planetě Thetis hovořilo šestnácti jazyky. Lukeš popsal slovníkově a syntakticky nejpodrobněji jazyk ishi a napsal učebnici „Učte se iškovsky!“ (rkp. 1933). Jazyk tvořil už od svých šesti let a ovlivnil tím své okolí natolik, že se ho začaly učit i jeho matka a sestřenice.

Dahorjáné ho pak kromě jazyků seznámila s geopolitickou situací na asteroidu a s jeho historií. Na planetě Thetis existovaly, vedle četných domorodých a místních kultů, dva náboženské proudy: pohanský polyteismus stehutského původu a ryšovský monoteismus.

Knihy okruhu severských pověstí obsahují stehutský panteon bohů, v nichž vedle bohů Ťuťubala, Nicka a Hella a bohyň Némi a Leily stojí na nejvýznamnějším místě bohyně lásky Rušibda a její zlomyslný démon Išhi či Išek, který dal jméno národu Išhů neboli Iškovců, jenž tvoří většinu obyvatelstva Hesperie.

Naproti tomu Ryšové uznávají jediného boha Ramurfu, opírají se o svaté písmo Ašrat a dodržují přísný morální kodex s asketickými prvky.

Stehutského prince Mikjoliho, který žil přibližně ve stejné době jako Ježíš Kristus, jednoho dne zhnusil smyslný eroticko-sexuální kult Rušibdy. Když chtěl přikročit k náboženské reformě, narazil na tvrdý odpor kléru. O vlas si zachránil život emigrací do Marguesdestracháru, kde se spřátelil s místními Ryši, k jejichž náboženství choval uctivý obdiv. Jenže když sepsal své učení v knize Kádiš a vyhlásil se za proroka nového kultu, Ryšové ho nemilosrdně přibili na chrámová vrata a zaživa mu sedřeli kůži z těla.

Mikjoliho nauka se pomalu šířila Kvádskou říší, a pod náporem Išhovců v prvních stoletích po Mikjoli tato říše padla. Církev Ašmahů se stala oficiální církví následnického státu Hesperie.

Od vystoupení proroka Mikjoli se na Thetidě odvíjí letopočet, takže se příliš neliší od pozemského.

Na konci XIX. století se rozmohlo na jedné straně novopohanství, jehož vyznavači, pikoklošíni, usilovali o návrat k orgaistickému kultu Rušibdy. Na druhé straně se rozmohlo sociálně motivované hnutí fujpalibónů (něco na způsob bolševiků) zejména v militantním Barnumu, kde se uchopil moci diktátor Zákostelna, autor programového spisu „Silou parního válce,“ který spolu se stehutským šuranem (císařem) vyhlásil vyhlazovací válku Hesperii a Minekaru. Roku 1934 pozemského letopočtu, do Thétidy narazila kometa a zničila ji. Pro nebohou planetu to byla vlastně jakási poslední rána z milosti.

Mimozemšťanka Dáhorjané se stala Lukešovou milenkou. Přes její počáteční odpor vůči křesťanství, se posléze vzdala víry Ašmahů, které bylo v jejím Království obojí Hesperie náboženstvím státním, a vycházelo z učení proroka Mikjoliho.

Lukeš se ji chtěl vzít za manželku, avšak musel požádat o povolení ke křtu a ke sňatku s mimozemskou bytostí římského papeže. Po dlouhých průtazích nakonec papežská stolice dala sňatku požehnání a svatba se uskutečnila dne 8.září 1946 v chrámě sv. Ludmily na Královských Vinohradech. Tyto události popsal v roce 1956 ve stati „Oženil jsem se s nepozemšťankou“.

Další Lukešovou kosmologickou verzí je, že se rozvzpomněl na svůj minulý život, který prožil na asteroidu jako Panila, major hesperského četnictva. V cestopise „Pěšky napříč Marmokójem“ (rkp. 1964) je pověřen úkolem potlačit vzmáhající se fujpalibonismus (bolševismus) v protektorátu Marmokóje.

Na Thetidu se měl v dalším životě vrátit jako panovník v rozsáhlém románu „Dcera vědy“ (rkp. 1, 1958, 2, 1965). Celé pasáže tohoto románu jsou napsané v iškovském jazyku a v dalších dialektech neznámé planety…

Hudební tvorba

MUDr. Lukeš se věnoval i komponování. Ve spisku „Můj život v hudbě“ (rukopis 1966, vydáno 2003) líčí obsahy svých čtrnácti symfonií a šestatřiceti oper. Charakteristickým rysem jsou katastrofické závěry.

Pod vlivem mobilizace v září 1938 napsal operu „Pro vlast“. V ní se na jeviště má zřítit Pepa, pilot letadla, a před zraky diváků uhoří.

Válečná opera „Panzerfaust“ končí výstřelem pancéřové pěsti na chatu, kde nacista souloží s kolaborantkou…

Lukeš také napsal druhý díl „Prodané nevěsty“. V ní zapálí Vašek starému Míchovi chalupu, od které podruhé vyhoří Národní divadlo

V opeře „Úderka“ zpívá hlavní hrdina Klement Gottwald svůj projev k úderníkům ve Španělském sále Pražského hradu z r. 1948, v hodinové árii…

Další literární tvorba

Zatímco za druhé světové války psal ironicky pronacistické básně, po válce napsal protikomunistickou satiru. V politické utopii „Mariánské císařství“ (rkp. 1963) popsal alternativní scénář komunistického puče z roku 1948, kdy je sice prezident Beneš donucen k abdikaci, ale otěží moci se chopí paxistická strana. Bolševičtí vůdci Božiháj (Gottwald) a Šlajn (Slánský) jsou rozvášněným davem pověšeni na kandelábrech Václavského náměstí. Sám se ztotožňuje s hlavním hrdinou Gabrielem, který se stává nejprve prezidentem Československa, později Česlopolu a nakonec hlavou mocného středoevropského Mariánského císařství se sídelním městem Prahou.

Lukeš je též autorem románu s tematikou křivdy a pomsty „Hrabě Jiří Válek“ (rkp. 1, 1958; 2, 1965). Z proponované kriminalistické tetralogie se zachovaly dvě detektivky: „Sourozenci“ (rkp. 1962), líčící osudy degenerovaného šlechtického rodu, a „Józef Merkl“ (rkp. 1966) situovaná do prostředí proletářského.

Básnické sbírky „Pozdravy z Lesbu“ (rkp. 1958) a „Za zastřenými okny“ (rkp. 1965) propojují pornografickou lyriku se sociálními motivy a s historickými i aktuálními politickými tématy.

Zachován je rovněž fragment dramatické poemy „Boleslav a Marta“ (rkp. 1967).

Lukeš napsal také řadu matematických prací, uspořádal slovník lékařských autorů obsahující přes 30 000 hesel, a byl autorem dnes již nezjistitelného množství vynálezů.

Lukeš používal pseudonym Car Osten, nebo popsal vlastní psychiatrickou diagnózu pod jménem profesora Stuchlíka ve spise „Umělý jazyk Ishi – výtvor psychopatického wunderkinda“. (1951).

Profesor Stuchlík byl za Lukešova života jediným čtenářem jeho knih. Odkupoval jeho rukopisy a schovával si korespondenci od něj, medializoval jeho případ prostřednictvím svých odborných prací.

Lukešovo dílo se nestalo předmětem Stuchlíkova zájmu pro jeho literární kvality, ale jako výplod duševně choré osoby s vysokou inteligencí.

Lukešovy práce objevil až v 80. letech Vladimír Borecký a v roce 1985 napsal článek s názvem „Záhadný pacient profesora Stuchlíka.“

V devadesátých letech zaujalo téma geniálního lingvisty MUDr. Jana Hýska, jediného zaměstnance vydavatelství, knihkupectví a antikvariátu Lege artis. Hýsek založil „Přípravný výbor nadace MUDr. Jana Lukeše“ s cílem vytvořit co nejúplnější bibliografii a postupně vydávat Lukešova díla. Ze stanov výboru je zjevné, že jde jen o další mystifikaci, stejně jako webové stránky. Kompletní rozbor života a díla Jana Lukeše obsahuje diplomová práce Žanety Odložílkové „Tvorba a mystifikace“ (UK, 2010).

Dílo Dr. Lukeše, posbírané z půdy domu, kde bydlel, a ze sklepení bohnické léčebny, je uschováno v Památníku národního písemnictví a v soukromých sbírkách. Je otázka, zda si někdy své čtenáře opravdu najde.

Fantazie?

Kdo z nás si nevytvářel svůj vlastní snový svět, ve kterém je on sám hrdinou, který, coby osamělý pirát, zachraňuje krásnou komtesu z rukou banditů? Komtesa se však ve snech nápadně podobá Monice z vedlejší třídy, a krutý vládce ostrova zase řediteli školy. Takové sny nás provázely od dětství a mnohdy přetrvávají do dospělosti. V našich snech jsme vždy hrdinové situace, upravujeme dění podle našich přání, ať už jsme malí školáci, a nebo vedoucí oddělení ve velké firmě. Náš snový svět je jen náš. Odvíjí se podle našich přání a má jen naše pravidla. Většina z nás však ví, že jde jen o hru snů, přání a fantazií, a tak to také vždy zůstane. Překročit onu tenkou hranici ze snů a fantazií do reálného světa neznamená přenést ony sny do reality, ale realita se stane ošklivou noční můrou, plnou nepříjemností – mnohá vyšetření, vydělení ze společnosti, hospitalizace… Co je horší?

Tak tomu bylo také s doktorem Lukešem.

Co to způsobilo?

Byla to reakce mimořádného intelektu na nástrahy doby? Únik před realitou velké krize, Mnichova, okupace, války, útlaku a teroru, 50. let? Bylo toho snad málo? Asi mu nelze nic závidět ani vyčítat.

J.R.R. Tolkien

Dr. Lukeš podrobnými popisy cizí planety Thetis, jejími geografickými poměry, etnickým a politickým uspořádáním do nejmenších podrobností nápadně připomíná J.R.R. Tolkiena a jeho Silmarilon.
J.R.R. Tolkien (1892-1973) spisovatel, jazykovědec a univerzitní profesor, autor světoznámých knih „Pán prstenů“ a „Hobit“. Kniha „Sillmarilon“ popisuje fantaskní svět, jejíž historii Tolkien tvořil celý život, od roku 1917 až do své smrti. Líčí události z dávnějších dob než „Pán prstenů.“ V ohmataných zápisnících, které nebyly určeny ke zveřejnění, Tolkien neustále údaje opravoval a doplňoval. Do podoby, určené k vydání, ho upravil syn Christopher Tolkien.

Profesor MUDr. Jaroslav Stuchlík

vystudoval medicínu a přírodní vědy v Curychu. Působil jako primář psychiatrie v Košicích, poté na ministerstvu, odkud byl za okupace suspendován. Po válce se na ministerstvo vrátil, ale po Únoru 1948 byl opět propuštěn. K vědecké práci se vrátilo až roku 1955. Zabýval se lingvistikou a také neofázií, vytvářením umělých jazyků. Napsal více než 2000 referátů, 3 knihy a řadu odborných článků. V březnu 1967 se u něj konalo z iniciativy Ing. Karla Drbala a Dr. Zdeňka Rejdáka setkání několika československých vědců, kteří zde ustanovili koordinační skupinu pro výzkum psychotroniky. Tím započal v ČSSR výzkum v této oblasti.

***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 3350

error: Kopírování zakázáno!