Jak to bylo s „talířem“ v Estonsku? (2)

Tajemství estonské vesničky už zaměstnalo tajné služby tří států * Čeká na předměstí Tallinu v nevelké hloubce na své výzkumníky šedý objekt mimozemského původu?

Tato podivná historie začala v polovině 60. let. Obyvatel nevelké osady M. nedaleko od Tallinu, autoopravář Virgo Mitt, si chtěl na zahradě vykopat studnu. Vše šlo dobře až do chvíle, když vrták narazil na cosi kovového. Začal tedy kopat a dostal se až k překážce. Ukázalo se, že je to okraj nějaké kovové desky, která pod zemí směřuje šikmo dolů. Deska nebyla na dotyčném místě silnější než dva centimetry, ale přesto se ji nepodařilo ničím prorazit. Pokusy vykopat kovový předmět nebo jej obejít nevyšly – šlo o kompaktní kovový předmět, který byl zarostlý do země. Tehdy si Virgo pořídil i sbíječku. Dlouhé hodiny bušil do kovové plotny, až vyčnívající část sbíječkou usekl.

Vrchní, velmi tvrdá vrstva se ukázala ne příliš tlustou. Pod ní byla vrstva více strukturovaná (jako třtina). Podivných úlomků z předmětu nasbíral celé vědro. Když Virgo pod kovovým předmětem narazil na vodu, domníval se, že problémy se studnou jsou již za ním a kousky předmětu hodil do studny. Ovšem ne všechny. Několik centimetrových úlomků – až do jednoho decimetru – si nechal Virgo na památku. Ale čekal ho podivný osud.

Virgo totiž vyprávěl o kopání studny svému příteli – chemickému specialistovi. A tak kousek podivného kovu putoval v roce 1969 do Tallinského polytechnického institutu, ale až roku 1983 se dostal na stůl zástupce ředitele pro vědu Institutu geologie Akademie věd Estonské SSR, Herberta A. Vijdinga. Ten byl šokován – kolikrát bral do rukou kov – ovšem nikdy ne takový! Objekt M, jak jej vědci nazvali, prošel třemi sty zkouškami, a to nejen v Tallinu, ale i v Moskvě, Leningradu, Kyjevě…!

V roce 1938 jistý Enn Kaljevič Parve navrhl nový typ jakési světelné zbraně a předložil jej ministerstvu obrany tehdejšího Estonska. Když nacistickému Německu během okupace padly do rukou její archivy, po vynálezci marně pátralo gestapo i abwehr. Nikdo dnes už neví, čím byl, kde pracoval, jaké místo zaujímal „nejtajnější člověk Estonska“. Během druhé světové války pracoval v průmyslu hluboko v týlu, a po válce se věnoval rozvoji nových raketových a kosmických technologií. A právě k tomuto muži se s kouskem podivného kovu vydal roku 1983 H. Vijding.

Kousek kovu rozřezali diamantovými pilami na několik tenkých plátků. Proč ne jednou pilou, ale několika pilami, to si čtenář snadno domyslí. Kov druhou pilu vyřadil z provozu, protože v úlomku byly neuvěřitelně tvrdé mikrovtroušeniny. Zkoušky a prozařování, elektronické mikroskopy, laserové analýzy, vědce překvapily. V úlomku bylo 38 prvků, mnohé z nich se vedle sebe v přírodě nevyskytují. Objekt M nebyl radioaktivní, ale byl silně magnetický. Stručně řečeno jde o železo-křemičito-vápenatý, vláknitý materiál, podobající se svou strukturou kovovému sklu.

Podle oficiálního závěru akademika Sergeje Kiškina, který provedl analýzu úlomku ve Všesvazovém institutu leteckých materiálů (VIAM): „…používání slitin podobného druhu jako konstrukčního materiálu v letecké technice není známo. Slitina podobného typu se musí vyznačoval vysokou žáruvzdorností i vysokou odolností vůči vroucí směsi kyselin v nejrůznějších koncentracích.“ Právem lze očekávat, že se akademik nezúčastní ničeho, co by veřejnost dezinformovalo. Dokazuje to jeho písemná zpráva, neboť je formulována s plnou vážností.

Podle mínění specialistů byl materiál vytvořen práškovou metalurgií, při neobyčejně vysokém tlaku, který při dnešní úrovni vývoje vědy a techniky na Zemi, ještě nebyl dosažen.

Neznámá slitina byla prozkoumána nejmodernějšími metodami. Celkem bylo objeveno 38 prvků. Všechny jsou složky této zvláštní slitiny, jejíž hlavní složkou je křemík a železo v podobě takzvaného kovového skla. Mikrotvrdost se pohybovala od 250 – 1280 kg/mm2. Zbytek tvoří mikrovtroušeniny velmi vzácných kovů včetně wolframu, germania, india, zirkonia, molybdenu, kobaltu, stříbra, aj. Tyto mikrovtroušeniny jsou obdivuhodně různorodé. Specialisté našli osm forem včetně pravoúhlých, křížkovitých, kapkovitých a dokonce i v podobě kvítků… Obzvlášť však udivovala zpevňovací vlákna v podobě jakýchsi nitek z vápníku, železa a křemíku, které byly vzdáleny od sebe průměrně 10 mikronů. Zkrátka, struktura těžko pochopitelná.

Všechny tyto zkoušky a složení vedou k těmto závěrům:

  • – Je vyloučeno, že by materiál byl vyroben na Zemi
  • – Je vyloučeno, že by šlo o kovový meteorit

Tyto závěry spolu s výsledky analýz zkoumaného úlomku zaslali vědci vojenskoprůmyslové komisi při Radě ministrů SSSR. Zdálo se, že tam k nim přistupovali se vší vážností: zakázali publikovat jakékoli údaje a požádali o vypracování podrobnější zprávy. Je známo, že se zpráva dostala do Akademie věd SSSR. Odtamtud byla nakonec poslána do Geologického ústavu v Estonsku. Viceprezident Akademie věd SSSR A.A. Janšin dal v roce 1984 pokyn k získání dalších vzorků.

Průzkumem pozemku bylo zjištěno, že pod zemí leží předmět nejspíše tvaru disku o průměru asi 15 metrů, který se směrem k obvodu ztenčuje. Uprostřed má průměr 4 metry. Celková hmotnost – 200 tun. Objekt leží v zemi šikmo pod úhlem 20 – 30 stupňů.

Ze studny byla odčerpána voda a stěny byly prozkoumány magnetometrem. V hloubce 6,5 metru byl zachycen signál, svědčící o neobyčejně magnetickém materiálu. Minimální hodnoty magnetického pole byly 3000 nanoTesla. Bylo vykopáno několik sond, které zničily celý záhumenek, ale na nesprávných místech. Další práce však byly podle oficiální verze zastaveny. Na průzkum prý nebyly dány potřebné prostředky.

Zajímavé je, že v domě u záhadného objektu se dějí podivné věci, především poruchy elektroinstalace.

Za léta dohadů a zkoumání se ze dvorku Virgo Mitta stal národní památník. Když bylo 24.2.1989 vyhlášeno nezávislé Estonsko, za tři minuty po vztyčení národní vlajky byla tato vlajka požehnána … na zadním dvoře pana Mitta. Slavnostní ceremonie proběhla za neobyčejně velké účasti obyvatel.

Na počátku května 1991 sem dorazila celá expedice až z Japonska. Jako při archeologických vykopávkách celá plocha byla rozdělena na čtverce a Japonci systematicky začali s vykopávkami. Problémy jim ovšem udělala spodní voda, která brzy jámy zaplavila. Když bojovali s vodou, ukázalo se, že s povolením provádět vykopávky není vše v pořádku. Vypukl skandál, estonská vláda zakázala další práce a Japonci byli vyhoštěni. Na záznamech, které zde Estonci prováděli, se však Japonci netváří zkroušeně, ba dalo by se říci, že jsou spokojeni. Jak Estonci poté zjistili, skupinu výzkumníků vedl profesionální japonský zpravodajec…

V roce 1991 na estonském ostrově Saaremaa vystoupil desetiletý Kristian K., z nevelkého městečka Rakvere, a vyprávěl, že v noci se setkává s mimozemšťany. Aby nezapomněl své noční příběhy, chlapec ráno vše kreslil – neobvyklé řídící pulty létajících strojů, podoby lodí a biorobotů… Ale v centru oněch obrázků byl vždy obyčejný pozemský pohled na jakýsi vesnický dům, a další stavby v řadě. A pod domem – jakási talířovitá konstrukce. „Co to je, Kristiáne?“ ptali se ho. „To je nějaký kosmický přístroj. Je pod zemí, zde, někde v Estonsku. Uvnitř jsou nějaké přístroje…“ odpovídal chlapec. A pak namaloval další obrázek – jakési koncentrické kruhy, jakési buňky…

Podle názoru senzibilů je dotyčný objekt v zemi přibližně od desátého století našeho letopočtu. Má-li se však říci přesně, zda je to „talíř“ nebo jiná mimozemská konstrukce, musejí se provést vykopávky.

Čtěte více: 

  • Jak to bylo s „talířem“ v Estonsku? (1)
  • Jak to bylo s „talířem“ v Estonsku? (3)

***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 225

error: Kopírování zakázáno!