Podzemní světy (2)

Legendy o podzemním světě jsou příliš hluboko zakořeněny – patří do trvalé výbavy lidských archetypů, nebo jsou na ústupu?

Věda a mytologie

Až v 17. století se hypotézy o podzemním světě oprostily od náboženských dogmat, ale ne od myšlenky, že v podzemí může někdo žít. Slavný anglický matematik a astronom Edmund Halley (1656-1742), objevitel komety, vracející se k Zemi v pravidelných intervalech a nesoucí jeho jméno, razil úplně vážně teorii, že Země je uvnitř dutá.

Obr.1 Sir Edmund Halley

Podle něj vypadá Země nějak podobně jako ruská „matrjoška“ – jsou v ní složeny tři koule velikosti planety Marsu, Venuše a Merkuru, oddělené 500 mílovými vrstvami atmosféry, a nejmenší sféra je rozžhavená do ruda. Domníval se, že kulové sféry mohou být obydleny a nějakým způsobem osvětleny: atmosféra uvnitř dutiny svítí, a nebo jsou tam malá slunce.

Obr. 2 Halleyova teorie 

Halleyova teorie vznikla v době, kdy se rodily pokusy o vysvětlení, proč se magnetické póly Země neustále pohybují. Věřil, že každá koule v podsvětí má vlastní magnetické pole, a že největší koule rotuje o něco rychleji než ostatní, a tím způsobuje magnetické poruchy.

Tato teorie byla předložena Královské společnosti v roce 1692 a způsobila senzaci, i když ji téměř nikdo z vědců nevzal vážně. Přesto jeho idea byla použita v různých dílech sci-fi autorů.

V románu dánského básníka Louise Goldberga „Podzemní cesta“ bakalář Niel Klimm narazil na podivnou jeskyni, ze které zněly zvuky, podobné vzlykání. Klimm požádal dva učené muže – astronoma a geologa – aby mu podrželi lano a začal sestupovat do bezedné propasti.

Však vědci, rozptýleni sporem o to, co se nachází ve středu Země, uvolnili lano a nešťastný bakalář spadl. Dlouho letěl v naprosté tmě, ale ta se postupně začala rozptylovat, ale neviděl slunce ani jiná nebeská tělesa.

Najednou na Klimma nalétlo podivné zvíře. Niel ho popadl za krk, a na jeho hřbetě sestoupil na povrch planety – rotující uvnitř duté Země.

Planeta Nazar, na kterou Klimm dosedl, měla obvod celkem 200 německých mil (asi jeden a půl tisíce kilometrů). Obývají ji lidé, stromy bez kořenů a pohybuje se velmi pomalu.

Kolem Nazara se otáčí další těleso – satelit Martinia, který obývají opice. Po mnoha dobrodružstvích v podsvětí se Klimm dostal výbuchem do kamenného „nebe“, opět prošel skrz jeskyni a vrátil se do rodného Bergenu.

Švýcarský matematik Leonhard Euler (1707-1783) také navrhl, že Země může být dutá. V roce 1767 zdokonalil Halleyovu teorii a odstraněním vnitřních sfér umístil uvnitř duté Zemi pouze centrální slunce – světlo, které dává život obyvatelům na vnitřní straně naší planety.

Obr.3 L. Euler

Obr. 4 Teorie L. Eulera

John Leslie (1766-1832) tvrdil, že uvnitř Země existuje ne jedno, ale dokonce dvě slunce.

Slavný fyzik a zeměpisec Alexander von Humboldt na počátku 19. století, řekl o této senzační teorii:

„Lesley přišel na myšlenku, že uvnitř Země se nachází kulové dutiny naplněné nehmotným fluidem, který expanduje velkou silou.“ Tento náročný koncept vyvolal v myslích některých lidí, úplně cizí vědeckému zkoumání, ještě fantastičtější nápady.

Šli tak daleko, že tvrdili, že v duté Zemi rostou rostliny. Obydleli je i zvířaty a rozptýlili tmu dvěma hvězdami, Plutonem a Proserpine. Tyto podzemní prostory mají konstantní teplotu a jsou věčně zářící kvůli tlaku vzduchu. (Možná, že zapomněli, že už jsou zde umístěny na osvětlení dvě hvězdy.) A konečně, na severním pólu se zeměpisnou šířkou 82 stupňů je obrovská díra, ze které pocházejí světla polárních září, jež proniká z duté země, a pokud sem dorazíte, můžete si udělat výlet do nitra Země.

Kapitán Simmes veřejně oznámil, že on a Sir Humphrey Davy se vydají na tuto podzemní cestu. Takový byl vliv šílených ambicí, které vedly některé lidi objevit neznámé oblasti, bez ohledu na zdravý rozum.

Takové myšlenky, které nikdy nebyly nic jiného než čistá fikce, přinesly své ovoce i v naší době, a lidé je přijímali s neuvěřitelnou vážností, přidávající jim i vědecké okrasy…

Obr. 5 John Cleves Symmes

Vysloužilý kapitán pěchoty John Cleves Symmes (1779-1829), o kterém hovořil von Humboldt, si 15.dubna 1818 udělal bezprecedentní reklamní kampaň. Ve všech amerických novinách nechal otisknout svůj dopis členům Kongresu, předním vědcům a univerzitním rektorům:

„Prohlašuji, že Země je dutá a uvnitř obyvatelná. Obsahuje pět pevných, soustředných kulových slupek v sobě s otvory okolo pólů. Za pravdivost té skutečnosti ručím vlastním životem. Jsem připraven prozkoumat uvedenou dutinu, pokud mě v tom svět podpoří a pomůže mi cestu podniknout.

Můj cíl je patronát tohoto i nových světů. Odkazuji je své ženě a jejím deseti dětem. Vybírám Dr. Mitchella, sir Humphrey Davyho a barona Alexandra von Humboldta jako jeho patrony. Potřebuji jen sto statečných společníků, aby vstoupili ze Sibiře v pozdním létě se soby na saních na led v Severním moři.

Slibuji, že najdeme teplé a bohaté země, oplývající užitečnými rostlinami a zvířaty, a může být, i lidmi, jen co mineme 82 stupeň severní šířky. Na jaře příštího roku se budeme vracet.“

Obr. 6 Dutá země podle Simmese

Simmes trval na tom, že v Zemi je pět oblastí, jedna v druhé, všechny obydlené vně i uvnitř, a všechny mají široké otvory na pólech, jehož prostřednictvím se obyvatelé každé oblasti mohou vydat kamkoli, a to jak dovnitř, tak vně této oblasti, jako mravenec, lezoucí uvnitř a vně po porcelánovém šálku.

Dopis Clive Simmese vyvolal náležitou pozornost: návrh odvážného kapitána, který se nebojí nechat za sebou deset sirotků a vdovu, byl široce diskutován v tisku a v Kongresu, ale sbírka peněz na expedici nebyla úspěšná.

Jeho návrh se stal pověstným a to na dlouhou dobu. Ještě řadu let, když se něco „ztratilo“, šprýmaři říkali: „Zmizelo to, jako když to do Simmonsovy díry spadlo.“

Fyzik Ernst Chladni (1756–1827), zakladatel nauky o meteoritech, napsal, že Simmesova teorie je špatná, neboť polární moře by vyteklo obrovskými dírami.

Tyto úvahy vedly Edgara Allana Poe k napsání příběhu „Rukopis nalezený v láhvi“ (1831). Loď, na které se plaví hrdina, se dostane takovou obrovskou výpustí do nitra Země.

„Najednou – bezbřehá monstrózní hrůza! – zprava i zleva se ledy od nás rozestoupily, a se závratnou rychlostí se začínáme točit podél okrajů obrovského amfiteátru, jejíž stěny jsou od sebe vzdáleny v nedohledné dáli.

Nicméně, pro úvahy o můj osud je teď příliš málo času! Kruhy se rychle zužují – a my se střemhlav ponořujeme do centra výpusti a za hrozného řevu, hromu a vytí oceánu a bouře, naše loď se otřásla, a – o Bože! – je vržená do propasti!“

O dva roky později, spisovatel Osip Senkovskij (1800-1858) použil myšlenku o duté Zemi ve svém románu „Sentimentální putování na horu Etna“ (1833). Pomstychtivý Švéd, když viděl, že hrdina románu svádí jeho manželku, strčil ho do kráteru Etny.

Uvnitř Země se však ukázalo všechno naopak, než na jeho povrchu: strop byl podlahou, všechno bylo obrácené naruby. Vybral si ženu vzhůru nohama, i domácnost měl vzhůru nohama.

Do tohoto „opačného světa“ se přes otvor vulkánu dostal románový hrdina Julese Verna v „Cestě do středu Země“ (1864). Mladý Jules Verne se seznámil s geologem Saint-Claire Deville, který považoval Zemi za chladné těleso, a několikrát se pokoušel dostat do kráteru vyhaslých sopek a vylezl na Stromboli během erupce.

Saint-Clair nejen navrhl téma románu, ale také mu dal obraz vědce -fanatika, nelitujícího svůj život v zájmu vědy. Hrdina románu, v doprovodu dvou přátel se spouští až do kráteru vyhaslé sopky Sneffels na Islandu a objevuje se v nádherném podzemním světě osvětleném matnou záři elektrické energie, která prostupuje vzduch této jeskynní země. (Do tohoto kráteru umístil děj své slavné trilogie „Cesta slepých ptáků“, „Runa Rider“, „Sluneční jezero“ náš Ludvík Souček.)

Stateční cestovatelé vidí podzemní moře, lesy ze stromů dávno zašlých geologických epoch, kde pobíhají vyhynulí dinosauři a létají pterodaktylové s křídly jako netopýr.

V roce 1871 britský romanopisec Edward Bulwer-Lytton (1803–1873) ve své knize „Hrozná rasa“, popsal rasu nadlidí, „Vrilu“, která žila v podzemí, a měla v plánu podmanit si Zemi. V témže roce vydal William Lyon knihu „Dutá koule“, napsané na základě informací získaných od jasnovidce M. Shermana.

Podle něj tloušťka zemské kůry není větší než 30 – 40 mil. Uvnitř je báječný svět, rozvinutější než na povrchu, a lze se tam dostat přes díru „v oblasti nezmapovaného polárního ledového moře.

Obr.7 H. P. Blavatská

Recenze Lyonovy knihy vyšla v časopise 1. července 1884. Zdá se, že tuto recenzi napsala sama Helena Petrovna Blavatská (1798–1873). Vyjádřila naději, že autor vyjádřil svůj sen dostat se dovnitř Země, „pokud ne v tomto vtělení, pak v dalším, jako člen šesté rasy, kteří se již začínají objevovat na vnějším povrchu naší duté koule.“

V roce 1895 vyšla knihu Johna Lloyda „Atidofra, aneb Konec Země.“ Ne napsána ve formě románu, nicméně obsahuje mnoho vědeckých a esoterických informací.

Zemská kůra má, podle Lloyda, tloušťku 1280 km, a celá je protkána chodbami a obydlenými jeskyněmi. V určité hloubce země sama začne zářit. Gravitační síla se zvyšuje až do hloubky 16 km a pak začne slábnout, a do hloubky 1120 km zcela zmizí.

Pokračování

***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 246

error: Kopírování zakázáno!