Anomální světelné jevy na Měsíci

Anomální světelné jevy na Měsíci jsou dlouhodobě známým jevem. Byly pozorovány a fotografovány desítky let. Na neobydleném Měsíci byly pozorovány krátkodobé i dlouhodobé světelné barevné záblesky, stacionární nebo pohybující se světla i stíny, nebo změny vzhledu na povrchu Měsíce, které tvoří dnes celý seznam „měsíčních anomálií,“ oficiálně nazývaných jako „Přechodný lunární jev“ (Transient lunar phenomenon – TLP), nebo lunární přechodný jev (lunar transient phenomenon  – LTP).

Termín „Transient lunar phenomenon“ byl vytvořen Patrickem Moore z NASA v Technical Report R-277 „Chronologický katalog hlášených měsíčních událostí,“ který byl zveřejněn v roce 1968.

Záhadná záře na Měsíci trvá od jedné minuty do několika hodin, a během této doby se jasnost může různě zesilovat nebo zeslabovat. Přechodné lunární jevy zahrnují rozmezí úkazů od mlhavých až po trvalé změny na měsíční krajině. Podobných měsíčních jevů je zaznamenáno přinejmenším 1000 za rok, některé jsou pozorované nezávisle na sobě několika svědky či renomovanými vědci.

Je známo 6 oblastí měsíčního povrchu, kde takové jevy sledovali různí pozorovatelé. Je to 45 km velký kráter Aristarchos, kráter Platón (pr. 100 km), Moře krizí, krátery Grimaldi, Tycho, Copernicus a Kepler).

Nicméně, většina zpráv o přechodných lunárních jevech jsou nereprodukovatelné a nemají dostatečné kontrolní mechanismy, které by mohly být použity k vytvoření hypotéz a k vysvětlení jejich původu. Tak jen málo zpráv o těchto jevech byly publikovány v recenzovaných vědeckých časopisech.

Většina vědců se domnívá, že přechodné lunární události, jako jsou záblesky, svědčí jen o dopadu meteoritů na měsíční povrch. Spor spočívá v četnosti těchto událostí.

Zájem o tyto jevy po letu na Měsíc na konci 60 a na počátku 70. let 20. století poněkud ochabl. Spory o podstatu jevů však přetrvávají dodnes.

Existují dva rozsáhlé katalogy přechodných lunárních jevů. Nejnovější sčítání zahrnuje 2254 událostí už od 6. století n.l. Asi jedna třetina jevů pochází z okolí náhorní plošiny kráteru Aristarchus.

 

Nejslavnější přechodné jevy:

Dne 18. června 1178, pět nebo více mnichů z Canterbury zaznamenaly záblesky na Měsíci krátce po západu slunce.

V roce 1976 Jack Hartung navrhl, že šlo o vznik kráteru Giordano Bruna. Novější studie naznačují, že to je velmi nepravděpodobné. Miliony tun trosek lunárního materiálu z 22 km širokého kráteru by vedlo k nebývale intenzivní týdenní meteorické bouři na Zemi, ale žádné historické záznamy z různých částí světa se o něčem takovém nezmiňují.

Je možné, že skupina mnichů, jako jediní svědci jevu, viděli atmosférický výbuch meteoru nad Zemí, na pozadí mnohem vzdálenějšího Měsíce. (1)

V noci 19. dubna 1787 si britský astronom sir William Herschel všiml tří červených skvrn, zářících na temné straně Měsíce. (2) Informoval krále  Jiřího III. a další astronomové potvrdili jeho pozorování. Herschel připsal jevy výbuchu sopky a popsal jas jako větší než jas komety, která byla objevena na 10. dubna 1787. K jeho pozorování došlo během silné severní záře, viditelné až nad italskou Padovou, což, při takové vzdálenosti od severního pólu, je velmi vzácné. (3)

V roce 1866, zkušený měsíční pozorovatel Julius Schmidt prohlásil, že kráter Linné změnil svůj vzhled. Na dříve provedených výkresech z let 1841 a 1843, kráter „v době šikmého osvětlení nelze vůbec vidět“ (4). Od té doby byl viditelný jako světlý bod. V současné době je kráter Linné vidět jako normální mladý impaktní kráter o průměru asi 2,4 km.

2. listopadu 1958 sovětský astronom Nikolaj A. Kozyrev pozoroval půlhodinový „výbuch“ na centrálním vrcholu kráteru Alphonsus, za pomoci 122 cm dalekohledu, vybaveného spektrometrem. Spektra ukázala důkazy o jasných plynných emisích. Následoval „výrazný nárůst jasu centrální oblasti a neobvyklé bílé barvy. Potom „najednou jas začal klesat“ a výsledné spektrum bylo normální.

Dne 29. října 1963 kartografové James Clarke Greenacre a Edward M. Barr (5) z Lowell Observatory, Flagstaff, Arizona, zaznamenali velmi jasně červené, oranžové a růžové barevné jevy na jihozápadě kopce jihovýchodně od měsíčního údolí Vallis Schröteri; a jihozápadní vnitřek okraje kráteru Aristarchus. Tato událost vyvolala zásadní změny v přístupu ke zprávám o TLP.

V noci z 1. na 2. listopad 1963, několik dní po této události, na Observatoire du Pic-du-Midi ve francouzských Pyrenejích, Zdeněk Kopal (6) a Thomas Rackhama (7), udělali první fotografie „lunární luminiscence“ (8) a publikovali je v časopise Scientific American.

Kopal, stejně jako ostatní, tvrdil, že sluneční energetické částice by mohla být příčinou takového jevu. (9)

Astronomové v západoněmeckém Bochumu pozorovali v červenci 1969  jasnou záři na měsíčním povrchu. Zpráva byla předána do Houstonu a odtud na právě probíhající misi Apollo 11. Téměř okamžitě Armstrong hlásil, že je skutečně na místě oblast, která svítí podstatně více, než okolí. (10)

29. prosince 1992 hlásil Aldouin Dollfus z Observatoire de Paris anomální jev, zpozorovaný na dně kráteru Langrenus za pomocí dalekohledu 1 m. (11) O tři dny později se ukázala podobná, ale menší anomálie na stejném místě. Nejprosazovanější hypotéza byla, že to byl důsledek rozptylu světla z oblaku částic při uvolnění plynu. Zdrojem plynu byla trhlina na dně kráteru.

Záhadná anomálie byla zaznamenána 29.dubna 2007, kdy italský astronom zaznamenal létající objekt v blízkosti Měsíce.

Vysvětlení přechodových lunárních jevů spadají do čtyř tříd

1.Výrony plynu

Některé TLP mohou být způsobena plynem, unikajícím z podzemních dutin. Některé výrony plynu jsou údajně viditelné svým výrazným načervenalým odstínem, zatímco jiné se projevují jako bílé mraky nebo nejasný opar. Většina TLP se zdají být spojena se zlomy na dnech kráterů,  s okraji měsíčních moří, nebo jinými místy, spojených se sopečnou činností.

Nicméně, tato místa jsou nejčastější cíle při pozorování Měsíce, a tato souvislost může být jen pozorovací zaujatost.

V roce 2008 astrofyzik a kosmolog Arlin Crotts (12) na Kolumbijské univerzitě analyzoval více než tisíc popisů jevů už po letech lodí Apollo. Crotts zjistil, že v blízkosti kráteru Aristarchos byly hlášeny občasné emise radonu. Tyto údaje zaznamenaly detektory alfa-částic, které byly na palubách Apollo 15, Apollo 16 a na lunární oběžné dráze je v roce 1998 zachytil Lunar Prospector. Jeho spektrometr ukázal nedávný výron radonu z povrchu. (13) Dokonce během této dvouleté mise plyn radon vycházel z blízkosti kráterů Aristarchos a Kepler.

Jak by ovšem mohly záblesky souviset s emisemi radonu? Crotts nabízí následující vysvětlení: ve všech zmíněných oblastech na povrchu Měsíce jsou trhliny v měsíční kůře, radon skrze ně přijde na povrch, a vytvoří těsně před uvolněním tlaku dostatečně velký prostor. Podle jeho výpočtů, 500 kg plynu, uvolněného z měsíčního povrchu, by mohl vytvořit oblak prachu a plynu do velikosti několika kilometrů. Tento mrak může setrvat ve stabilním stavu po dobu 5 až 10 minut. Přítomnost takového mraku může měnit schopnost měsíčního povrchu odrazivost slunečního světla, vzhledem k přítomnosti velkého množství prachových částic v blízkosti povrchu. Zůstává však otázka původu radonu na Měsíci.

Vzhledem k tomu, že radon je meziprodukt při rozpadu radioaktivního uranu, je přirozené předpokládat přítomnost uranu v horninách Měsíce. Problém je najít důvod, proč by se produkty radioaktivního rozpadu uranu koncentrovaly do tak mála výstupních míst na měsíčním povrchu. Netřeba dodávat, že tyto výzkumy mohou výrazně snížit riziko spojené s vyhledáváním míst přistání budoucích sond a lidských posádek na Měsíci.

Na začátku roku 2011 došlo k novým pozorováním světelných efektů v oblasti, kde dosud nebyl žádný náznak odpařování radonu z povrchu Měsíce.

2. Dopady těles

Dopady těles se na Měsíci odehrávají neustále. Záblesky by se projevovaly při dopadech meteorických rojů.

Mraky prachu byly zjištěny po srážce evropské sondy ESA SMART-1 (14) indické sondy Moon Impact Probe (15) a americké NASA LCROSS (16).

3. Elektrostatické jevy

Další možností TLP jsou elektrostatické výboje. Jednou z možností je, že jde o elektrodynamické efekty spojené s rozlomením povrchových materiálů, nebo výboje mezi měsíčním plynem a příchozím slunečním větrem. (17)

4. Nepříznivé pozorovací podmínky

Je možné, že řada přechodných měsíčních jevů nemusí být vůbec spojena s Měsícem, ale mohla by být výsledkem nepříznivých pozorovacích podmínek nebo jevů spojených se Zemí.

Například, některé hlášené jevy jsou objekty, pohybující se blízko pozemských dalekohledů. Také pozemská atmosféra může vést k výraznému narušení, které by mohlo být zaměněno s aktuálním měsíčním jevem (efekt známý jako astronomické vidění). Jiné vysvětlení může být spojeno se zachycením satelitů a meteorů, nebo chyby při pozorování. (18)

Nejvýznamnější problém se zprávami o přechodných měsíčních jevech je to, že drtivá většina z nich byla sledována buď jediným pozorovatelem, nebo jen z jediného místa na Zemi (nebo obojí).

Důkazem, podporující jejich existenci, by bylo více zpráv o pozorování jediného jevu, zejména z různých míst na Zemi.

Proto při absenci zpráv od více očitých svědků musí být hlášení o TPL posuzována velmi opatrně.

Vzniká možnost, že většina těchto událostí je způsobena zemskou atmosférou. Jedině sledování jednoho jevu na Měsíci ze dvou různých míst na Zemi současně, by mohlo vyloučit atmosférický původ jevu.

Tato, ani jiná teorie dosud plně nevysvětlila přechodné a náhlé světelné jevy na Měsíci. Jakékoli nové informace o měsíčních anomáliích mohou nejen doplnit databanku faktů, ale také pomoci pochopit podstatu měsíčních procesů, i dalších, samozřejmě – v kosmickém měřítku.

Jeden pokus překonat výše uvedené problémy s přechodnými jevy zpráv byla provedena během mise Clementine (19) za pomoci sítě amatérských astronomů. Několik události bylo hlášeno, z toho čtyři z nich byly fotografovány předem a poté za pomocí kosmické lodi. Nicméně, pečlivá analýza těchto obrazů nevykazuje žádné zřetelné rozdíly na těchto místech. To nemusí nutně znamenat, že tyto zprávy jsou výsledkem chybového měření, ale je možné, že událost na měsíčním povrchu nemusí zanechat viditelnou stopu.

Již dávno nastala potřeba, pokud ne trvalého, tak alespoň pravidelného sledování (monitoringu) lunárního povrchu amatérskými astronomy. Pro profesionální astronomy a observatoře je Měsíc příliš velký objekt.

Pozorování jsou v současné době koordinována Association of Lunar and Planetary Observers (20) a British Astronomical Association (21) s cílem sledovat místa, kde byly přechodné lunární jevy hlášeny v minulosti.

Pokud by došlo k pozorování téhož jevu více astronomy, mohlo by to znamenat šanci pro výpočet nejen souřadnic, ale také – a to je nejdůležitější – výšky, ve které se jev nachází, a možná i jeho velikost (ani jedno, ani druhé nelze vypočítat při pohledu jen z jednoho bodu).

Tím, že se bude dokumentovat vzhled těchto míst za podmínek stejného osvětlení a podmínek, bude možné posoudit, zda některé zprávy vznikly prostě jen kvůli špatné interpretaci přirozeného jevu. Navíc v případě použití digitálních obrazů, je možné simulovat atmosférické spektrální disperze, astronomické rozmazání a rozptylu světla atmosférou a určit, zda tyto jevy by mohly vysvětlit některé starší zprávy o TLP.

Odkazy

(1)    „The Mysterious Case of Crater Giordano Bruno“. NASA. Retrieved 13 July 2013.
(2)    Herschel, W. (1956, May). Herschel’s ‘Lunar volcanos.’ Sky and Telescope, pp. 302-304. (Reprint of An Account of Three Volcanos in the Moon, William Herschel’s report to the Royal Society on April 26, 1787, reprinted from his Collected Works (1912))
(3)    Kopal, Z. (December 1966). „Lunar flares“. Astronomical Society of the Pacific Leaflets 9: 401–408.
(4)    J. F. Julius Schmidt (1867). „The Lunar Crater Linne“. Astronomical register 5: 109–110. Bibcode:1867AReg….5..109S.
(5)    Greenacre, J. A. (December 1963). „A recent observation of lunar colour phenomena“. Sky & Telescope 26 (6): 316–317. Bibcode:1963S&T….26..316G.
(6)    Meaburn, J. (June 1994). „Z. Kopal“. Quarterly Journal of the Royal Astronomical Society 35: 229–230. Bibcode:1994QJRAS..35..229M.
(7)     Moore, P. (2001). „Thomas Rackham, 1919–2001“. Journal of the British Astronomical Association 111 (5): 291. Bibcode:2001JBAA..111..291M.
(8)     Kopal, Z.; Rackham, T. W. (1963). „Excitation of lunar luminescence by solar activity“. Icarus 2: 481–500. Bibcode:1963Icar….2..481K. doi:10.1016/0019-1035(63)90075-7.
(9)    Kopal, Z.; Rackham, T. W. (March 1964). „Lunar luminescence and solar flares“. Sky & Telescope 27 (3): 140–141. Bibcode:1964S&T….27..140K.
(10)    Time Magazine, Friday, Jul. 25, 1969 „A GIANT LEAP FOR MANKIND“
(11)    Audouin Dollfus, A (2000). „Langrenus: Transient Illuminations on the Moon“. Icarus 146 (2): 430–443. Bibcode:2000Icar..146..430D. doi:10.1006/icar.2000.6395.
(12)    http://user.astro.columbia.edu/~arlin/research.html
(13)    S. Lawson, W. Feldman, D. Lawrence, K. Moore, R. Elphic, and R. Belian, Stefanie L. (2005). „Recent outgassing from the lunar surface: the Lunar Prospector alpha particle spectrometer“. J. Geophys. Res. 110: E09009. Bibcode:2005JGRE..11009009L. doi:10.1029/2005JE002433.
(14)    „SMART-1 impact flash and dust cloud seen by the Canada-France-Hawaii Telescope“. 2006.
(15)  Moon Impact Probe. Wikipedia. Internet: http://en.wikipedia.org/wiki/Moon_Impact_Probe
(16)  LCROSS. NASA. Internet:  http://lcross.arc.nasa.gov/
(17)    Richard Zito, R (1989). „A new mechanism for lunar transient phenomena“. Icarus 82 (2): 419–422. Bibcode:1989Icar…82..419Z. doi:10.1016/0019-1035(89)90048-1.
(18)    Lunar impact monitoring. NASA.
(19)  Clementine (spacecraft). Wikipedia. Internet: http://en.wikipedia.org/wiki/Clementine_%28spacecraft%29
(20) Association of Lunar and Planetary Observers. Wikipedia. Internet:    http://en.wikipedia.org/wiki/Association_of_Lunar_and_Planetary_Observers 
(21) British Astronomical Association. Wikipedia. Internet:      http://en.wikipedia.org/wiki/British_Astronomical_Association

***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 649

error: Kopírování zakázáno!