Záhady dávnověku (6)

Znalosti neznámého původu?

Myšlenku, že svět v dávných dobách postihla katastrofa, z niž přesto vyšly nedotčené některé významné poznatky shromážděné dřívějšími civilizacemi, podporuje i řada skutečností, které jsou známy o prvních, historicky již prokázaných, kulturách.

Především jsou to naše znalosti o starověké astronomii a kosmogonii.

Mayové nepoužívali kol, neznali hrnčířský kruh, nedovedli obrábět železo, zato s podivuhodnou přesností dovedli stanovit dobu, v níž se uskutečňují oběhy nebeských těles. Podle gregoriánského kalendáře oběhne Země kolem Slunce za 365,242 500 dne. Mayové stanovili tuto dobu na 365,242 129 dne. Dnes, s použitím nejpřesnějších astronomických přístrojů, bylo naměřeno 365,242198 dne. Až do současnosti byli tedy nejblíže skutečnosti staří Mayové, třebaže neměli ani teleskopy, ani jiné aparatury. Stejně tak délku lunárního měsíce znali s přesností 0,0004 dne.

Značně přesné astronomické znalosti se zčistajasna objevily také v Sumeru: lunární měsíc s přesností 0,4 sekundy, délka roku se od dnešní i měření, pořízených soudobou technikou, liší o 3 minuty. (Přitom není vyloučeno, že nejde o chybu, ale že doba oběhu byla v oněch pradávných časech skutečně takto odlišná.)

Kdo a kdy provedl tyto výpočty — nevíme.

Jisté je, že tyto precizní znalosti mají svůj původ v hluboké minulosti. Na jedné ze sumerských hliněných tabulek jsou spolu s Měsícom zobrazeny dvě hvězdy, alfa a beta ze souhvězdí Blíženců, jsou zachyceny v pozici, ve které se nalézaly před 8000 lety.

Podle Diogena Laertského měli Egypťané zapsáno 373 zatmění Slunce a 832 zatmění Měsíce. K tomu, aby se tyto zápisy pořídily, bylo třeba pozorovat oblohu po deset tisíc let. Někteří vědci zabývající se dějinami astronomie tvrdí, že tato pozorování musela být zahájena dokonce 15 000 let před n. l., tedy v době, která předchází předpokládané datum světové katastrofy, jestliže se dnes Slunce při jarní rovnodennosti nalézá v souhvězdí Ryb, v době raného Sumeru bylo v souhvězdí Blíženců, což znamená, že od té doby uplynulo 25 920 let — údaj, který lze odvodit z řady sumerských textů.

Dne 17. února 1600 byl upálen Giordano Bruno, protože vyslovil myšlenku o nekonečnosti vesmíru a množství světů, podobných Zemi. Avšak tisíce let předtím hlásaly tento názor nápisy v pyramidách či náboženské knihy v Indii i Tibetu. Lidé, kteří tyto poznatky zapsali, je nemohli odvodit ze své praxe a z poznatků, které odpovídaly celkovému vývojovému stupni jejich společnosti. Nejspíše museli vycházet ze zdrojů, které leží za hraničení nám dosud známých civilizací.

Jiná skupina faktů se vztahuje k raným představám o podobě Země. Středověká inkvizice trestala každého, kdo třeba jen v náznaku tvrdil, že Země je kulatá. A přece tato pravda, v níž se věda probíjela s úsilím a za cenu obětí, byla již na samém úsvitu lidstva zapsána v náboženských textech v Indii, Egyptě či v Americe.

Není proto tak zcela překvapivé zjištění, že řada pozdějších objevů v astronomii byla učiněna nikoli pozorováním hvězdné oblohy, ale četbou starých rukopisů. Koperník, považovaný za otce myšlenky, že Země se otáčí kolem Slunce, v předmluvě ke svému dílu, věnovanému papeži, uvedl jako pramen svého názoru studium starověkých astronomů.

Stejně neobjasněný původ, hotová forma, v níž se projevují, lze najít i u jiných kosmogonických představ starověku. Týká se to například jedné z počátečních etap vývoje naší planety, vzniku života. Staroslovanské národy, stejně jako obyvatelé Asie či Egypťané, považovali za původní stav Země souvislou vodní pokrývku. Bible, hovořící o stvoření světa, praví, že Bůh přikázal pevnině, aby se zdvihla z vody. Podobné představy měly indiánské kmeny obou Amerik. Stejně jako u ostatních představ zdá se i zde nejpravděpodobnějším určitý společný pramen.

Na Blízkém východě, ve starém Egyptě, v Indii, všude byl rok rozdělen na dvanáct měsíců. Proč se však podobné dělení objevuje i na druhé straně Atlantiku, dokonce v Jižní Americe? A v Evropě tak jako v Peru se kdysi nový rok počítal od stejné doby, od září.

Náboženské legendy a mýty na obou březích Atlantiku hlásaly, že minulost lidstva se dělí na čtyři období, přičemž svět vstoupil již do posledního, čtvrtého období. Každé z těchto období pak mělo svou barvu. Je zajímavé, že srovnáme-li tento názor u starověkých Řeků, Keltů, Indů a Mayů, najdeme v označení barev pro jednotlivá období jen výjimečné rozdíly a na černé barvě čtvrtého období se pak shodují všichni.

Různost jazyků, jimiž lidé hovoří, vysvětluje bible tak, že na samém počátku byl jazyk všem společný. K jeho rozdělení vzniklo až na boží zásah, jako trest za pýchu stavitelů babylonské věže. Mnohem starší pramen babylonského původu má vysvětlení shodné, pozoruhodnější však je, že legendu o vysoké věži, při jejíž stavbě se pomíchaly jazyky, tradovali i staří obyvatelé Mexika a ostatní národy na americkém kontinentu stejně jako na Blízkém východě či v Egyptě.

Je zřejmé, že tak mnoho analogií nemůže být objasněno pouhou náhodou. Známý německý vědec A. Humboldt o tom napsal: „Zdá se být jasné, že různé památky, způsob počítáni času, kosmogonické systémy a mnohé americké mýty představující podivuhodnou analogii s myšlenkami, které se objevují ve východní Asii, svědčí o dávném spojení a nelze je považovat za pouhý výsledek společných podmínek, v nichž žilo lidstvo na úsvitu civilizace.“

Právě tímto dávným spojením si lze vysvětlit překvapivou shodu poznatků a představ, které nalézáme u národů vzdálených navzájem desetitisíce kilometrů. Avšak samy kontakty ještě neobjasňují prvotní zdroje myšlenek.

Čím více svědectví a faktů o minulosti věda získává, tím naléhavěji vyvstává myšlenka o jakési prvotní, neznámé civilizaci.