Železná maska – mýtus nebo skutečnost?

Historik Marius Töpen v roce 1869 spočítal, že o tajemném vězni, známém jako „Železná maska,“ bylo napsáno 52 významných prací.

Netřeba dodávat, že tento počet nezahrnuje články, romány a divadelní hry. Do začátku XXI století se počet těchto publikací výrazně zvýšil. Kromě toho se zvýšil počet hypotéz, a rozšířila se geografie výzkumných pracovníků.

Podrobný rozbor legendy a její rozřešení přináší tento článek:

Legenda o Železné masce, s výjimkou některých drobných detailů, je následující.

Během panování Ludvíka XIV., v jedné z cel nejhlídanějšího žaláře Evropy, na největším ostrově souostroví svaté Markéty (v starověku Lero) a viditelné od města Cannes, žil po mnoho let tajemný vězeň.

Štíhlý, s blond vlasy a velmi příjemným hlasem, jehož tvář byla pokryta maskou z železných pružin, které mu umožňovaly svobodně jíst, aniž by musel odstranit masku.

Nikdo k němu nesměl, kromě jeho žalářníka, a nikdo neznal ani neslyšel jeho jméno.

S vězněm hovořili hrabata a markýzi s respektem hraničící s úctou.

V září 1698 byl vězeň Železná maska tajně převezen do Bastily, kde byl ubytován v těch nejlepších podmínkách, které byly v tomto vězení možné.

Byly mu podávány ty nejlepší pochoutky, dováželo se mu jemné prádlo a krajky.

Vězeň rád hrál na violoncello, a každý jeho rozmar byl splněn.

Nový velitel Bastilly, bývalý guvernér St. Marguerite de Saint-Mars (1626 – 18. září 1708), si jen zřídka v jeho přítomnosti dovolil usednout.

Vězeň zemřel v Bastille 19. listopadu 1703. Pod jménem Marchioly nebo Marchiali, Mar chialy byl pochován na hřbitově v Saint-Paul.

Podle pověstí bylo jeho tělo pokryto látkou, napuštěnou žíravinou, aby co nejdříve zmizely rysy jeho tváře. Podle jiných zpráv byla jeho oddělená hlava pohřbena na tajném místě.

Někdo dodal, že už hned druhý den po pohřbu byl hrob na příkaz nějakého mocného člověka znovu překopán, a k velkému překvapení, namísto mrtvoly byl nalezen obrovský kámen.

Hrob Železné masky otevřeli opět v roce 1902, kdy byla zbořena stará budova, postavená v době Jindřicha IV. Šlo o bývalou městskou usedlost prezidenta parlamentu de Plansi, která byla umístěna vedle hřbitova Saint-Paul.

Během vykopávek hrobu, který, podle ústní legendy, ukrýval tajemného vězně, a který byl považován za začátek podzemní chodby do Bastily, nenašli nic, jen starý odpad. Začaly spekulace o vědomém zničení rakve s ostatky vězně.

Existuje nejméně 51 hypotéz o osobnosti, skryté pod maskou.

Zde je nejvíce populární a zábavná verze.

V roce 1688 guvernér ostrova de Saint-Mars šířil pověst, že Železná maska byl vévoda Beaufort, a v tomtéž roku de Saint-Mars stejnou roli přisoudil Henry Cromwellovi, synu Olivera Cromwella.

Na konci století XVII. století se objevily pověsti, možná vyvolané představivostí madam Sessi, že „maska“ byla – neznámá žena.

V anonymním holandském pamfletu „Milostná aféra Anny Rakouské, manželky Ludvíka XIII., s panem G. D.R., budoucím otcem Ludvíka XIV.“, kde je podrobně popsáno, jak zajistit dědice trůnu a jakými cestami se toho dosáhlo, a nakonec, o celé bídě této komedie,“ publikované v roce 1692, pod zkratkou M. Le CDR se skrýval buď hrabě de Rochefort, nebo de Riviére.

Brožura vyšla v pěti vydáních.

Na titulní stránce třetího vydání bylo místo iniciálů M. Le CDR vytištěno jméno kardinála Richelieu. Není známo, zda to byl překlep nebo úmysl, ale ze samotného textu nic takového nevyplývalo.

Voltaire zachytil pověst pravděpodobně v roce 1701 od markýze de Barbeze a jeho metresy, slečny de Saint-Quentin, v té podobě, že tajemný vězeň nebyl nikdo jiný než bratr Ludvíka XIV, syn Anny Rakouské a jejího milence.

Spisovatel představil sám sebe jako velkého detektiva, který pronikl do tajemství příběhu. Celkově Voltaire favorizoval Ludvíka XIV., který maskou humánně vyřešil problém a toto řešení bylo vyvoláno nejvyšším národním zájmem.

Jiní badatelé přicházeli ale i s jinými možnosti.

V roce 1790 Chevalier de Tole označil za vězně arménského patriarchu Avedika.

V roce 1883 celník, muzikolog Anatole Loken vystoupil s úplně originální myšlenkou – pod maskou se skrýval slavný dramatik Moliére, zatčený za incestní manželství s jeho vlastní dcerou.

Kromě četných kandidátů na L’homme au masque de Fer – „Muže se železnou maskou“, se někteří historici kloní k názoru, že toto „tajemství nemůže být nikdy objasněno.“

S tímto prohlášením slavného Michelet souhlasí někteří jeho kolegové, a to nejen ve Francii.

S tímto rozhodně nesouhlasí francouzský historik Jean-Christian Petitfils, jak podrobně popsal v knize publikované v roce 2003 v Paříži v knize „Železná maska mezi historií a legendami.“ – Le Masque de fer, entre histoire et Legende.

Svou práci sám autor popsal jako „svého druhu spektrální analýzy pověstí, jejich existenci a triumfální rozšíření do konce XVIII století.“

Ohromující úspěch legendy v XVIII. století historik vysvětluje psychologickými důvody.

„Okouzlující, ale vyvolávající znechucení, podněcuje kolektivní strach z absolutní moci a represivních orgánů, pohřební charakter příběhu vyvolává atavistickou hrůzu při pomyšlení, že by někdo mohl být pohřben zaživa,“ říká J. Ch. Petitfils.

První doložené důkazy o existenci tajemného vězně jsou datovány 18. září 1698.

Královský guvernér Bastily, první osoba v pevnosti po správci, Etienne du Jonca napsal: „Ve čtvrtek, 18. září ve tři hodiny popoledni pan de Saint Mar, velitel Bastilly, přišel na místo svého nového působení, ostrov Sv. Markéty a Saint Honorat, a měl u sebe na nosítkách starého vězně, který byl s ním ještě v Pinerolo, kterému bylo nařízeno být neustále v masce, jehož jméno se nebylo vysloveno, a kterého při výstupu z nosítek nařídil umístit do příchodu noci do první cely věže de la Baziner.“

Historici nemají důvod pochybovat o pravosti textu nebo pravdomluvnosti jeho autora.

Pinerolo bylo malé francouzské městečko v severní Itálii, kde 3.dubna 1680 zemřel jeden z kandidátů na železnou masku, bývalý inspektor financí, Nicolas Fouquet.

Kromě zápisu v deníku guvernéra, je zde také důkaz jistého de Dubyuissona, který byl v Bastille od 14. prosince 1703 do 18. září 1715.

Nehledě na to, že se dostal do vězení až po smrti Železné masky, seděl s těmi vězni, kteří se s ním kontaktovali přes komín.

Na otázku, proč nechce říci své jméno a říct něco o sobě, jim vězeň řekl, že by to stálo život jeho, stejně jako ty, kteří by to vyslechli.

Tajemný vězeň zemřel pět let poté, co přišel do Bastilly, v důsledku náhlého onemocnění.

Ve druhém registru, ve kterém se zaznamenávaly případy smrti a propuštění vězňů, Etienne du Jonca napsal: „Ve čtvrtek, 19. listopadu 1703 tajemný vězeň, který vždy nosil masku z černého sametu, kterého pan M. de Saint Mar, přivezl z ostrova Svaté Markéty, kde ho hlídal dlouhou dobu, přijel jako nemocný a dnes v 10 hodin večer zemřel.“

Bohužel, žádné podrobnosti o tom, kdo byl v oné sametové masce, zda na ní byly kovové části, železný zámek, nejsou uvedeny.

Takže, není nic známo o podobě masky, takže i verze masky napůl karnevalové. není nic víc než legenda.

Kromě dvou deníkových zápisů Etienne du Jonca, historici mají pouze jeden autentický historický důkaz z té doby – zápis o smrti, který byl vystaven ve farnosti svatého Pavla:

„19. Marshiolli, ve věku čtyřicet pět let nebo tak nějak, zemřel v Bastille, a tělo bylo pohřbeno na hřbitově svatého Pavla 20. tohoto měsíce.“

Tento akt potvrzuje zápis Etienne du Jonca, který také napsal o „Monsieur de Marshel“ – francouzská verze jména Marshioli. Aby byly splněny podmínky pohřebního křesťanského obřadu, bylo uvedeno jméno zemřelého a jeho stáří – „45 let nebo tak nějak.“

Voltaire přináší svědectví o vztahu zetě lékaře z Bastilly Frekera, že neznámý vězeň mu krátce před svou smrtí řekl, že je mu 60.

V letech 1960-1970 F-K. Ptifis hájil verzi, od které však následně odstoupil.

Pod maskou prý byl sluha francouzského státního činitele Colbera, jménem (Eustache Dauger nebo Danger), který se pokusil otrávit svého pána.

Nicméně, pečlivé studium celého souboru dokumentů vedlo výzkumníky k přesvědčení, že „hlavní odpovědnost“ za celý cirkus kolem tajemného vězně má na svědomí De Saint-Mars.

„Bylo to jeho příběhy – napsal Ptifis – „jestli oni nedali impuls ke vzniku mýtu, pak v každém případě, jej hojně přikrmily.“

Saint-Mar nacházel potěšení v tom, vyprávět lidem tajemství, které ve své službě měl chránit.

Manipuloval tak veřejné mínění obyvatel Středomoří, od přírody náchylných k věření mýtům, a proto nafukovali sebemenší pověst, která unikla z pevnosti.“

Historik konstatuje, „že první zvěsti vznikly v Pinerolo po příjezdu Eustacha Dangerola 21.srpna 1669.“

Nicméně, „Saint de Mars udělal vše, aby si jiní mysleli, že on, bývalý vězeňský dozorce nebezpečného královského ministra Nicolas Fouqueta, a hraběte de Lozena, má v držení velmi důležitou a vysoce postavenou osobu.“ Badatel dokonce naznačuje, že „maska byla osobní iniciativou Saint de Mars.“

Svůj historický výzkum Ptifis zakončil pozoruhodnou pasáží: „Naštěstí, představivost není možné posuzovat logikou a zdravým rozumem. K záhadě vychází z legend a ta je nesmrtelná.“