Vzlet a pád George Adamski

Pravda o slavném „kontaktérovi“ a mimozemských Árijcích.

Dne 9. října 1946 mezi 19:25 a 21:00 spatřili obyvatelé San Diega a okolí záhadný objekt. Lidé tvrdili, že měl dlouhé tělo, připomínající střelu nebo trup letadla, se dvěma obrovskými netopýřími křídly. Byl černý a na boku hořela dvě červená světla.

Ne všichni zmateně rozhazovali rukama. Před několika měsíci založil okultista Mead Lane „Sdružení pro výzkum hraničních věd“. Mezi těmi, kdo objekt viděli, byl i Laneův kolega, jasnovidec Mark Probert. Zavolal Laneovi, který… požádal ho, aby telepaticky kontaktoval pasažéry lodi. Pokus byl úspěšný!

„Ten podivný stroj se jmenuje Kareeta neboli Corrida,“ řekl Probert novinářům. – „K naší planetě byl v této době přitahován, protože Země vyzařuje sloupec světla, který mu usnadňuje přiblížení. Stroj ovládají lidé s nejpokročilejšími znalostmi antigravitace. Skládá se z 10 000 dílů; jeho křídly pohybuje malý, ale velmi výkonný elektromotor. Vnější rám je z lehkého balsového dřeva obloženého kovem. Tito lidé nejsou agresivní a o kontakt se Zemí se snaží již mnoho let. Mají velmi lehká těla. Bojí se přistát, ale mohou být ochotni setkat se se skupinou vědců na opuštěném místě nebo na vrcholu hory“ [1].

K prvnímu „kontaktu“ s mimozemšťany – ať už fiktivnímu, nebo ne – došlo téměř rok předtím, než svět poprvé uslyšel slovo „UFO“ nebo „létající talíře“!

Obr.1 Jedno z pozorování „kosmické lodi z jiné planety“ nad San Diegem (Seattle Times, 14. října 1946).

Mezi těmi, kdo záhadné plavidlo na obloze spatřili, byl i okultista George Adamski.

„V tu chvíli jsem si neuvědomoval, co vidím,“ řekl později. – „Mnozí si jistě pamatují, že lidé byli tehdy vyzváni, aby sledovali oblohu a počítali počet padajících meteorů za minutu. Přesně to jsme dělali i my. Najednou, když už byl vrchol meteorického roje za námi a my se chystali odejít domů, jsme všichni spatřili vysoko na obloze obrovský černý objekt, podobný obří vzducholodi, který se nehybně vznášel. Všiml jsem si, že nemá kabinu ani žádné vyčnívající části, ale myslel jsem si, že je to nový létající stroj vyvinutý během války. V domnění, že ten stroj je ve vzduchu také kvůli studiu meteorů, jsem mu přestal věnovat pozornost, i když jsem byl trochu zmatený, proč je úplně černý. Jak jsme se na něj dívali, namířil čumák vzhůru a rozjel se do vesmíru, přičemž za sebou zanechal ohnivý oblak. Stopa byla viditelná celých pět minut.

Stále jsme nevěnovali pozornost tomu, co jsme viděli, vrátili jsme se domů a zapnuli rozhlasový program ze San Diega. Jaké bylo naše překvapení, když hlasatel oznámil, že nad námi proletěla obrovská vesmírná loď ve tvaru doutníku a že ji viděly stovky obyvatel San Diega. Popis v rádiu odpovídal tomu, co jsme viděli.

I tehdy bylo těžké uvěřit, že jsme skutečně viděli loď z jiného světa. Nakonec jsem tomu uvěřil, když za několik týdnů, v neděli, za mnou v kavárně přišlo několik lidí ze San Diega a řeklo mi, že během meteorického deště viděli obří vesmírnou loď….. Od té doby jsem začal neustále sledovat oblohu a doufal, že ji ještě někdy uvidím…“ [2].

Adamski, který žil nedaleko San Diega a často se stýkal s kolegy (ačkoli není známo, zda se osobně znal s Meadem Lanem a Markem Probertem), nemohl o „kontaktu“ neslyšet. Semínko padlo na úrodnou půdu….

George Adamski se narodil 17. dubna 1891 v Polsku. Jeho rodina emigrovala do Ameriky o dva roky později a usadila se ve městě Dunkirk ve státě New York. New York. Jako všichni emigranti nežili příliš bohatě a nemohli svému synovi poskytnout dobré vzdělání. Vyrůstal však velmi nábožensky: Georgovi rodiče byli zbožní katolíci.

V letech 1913-1916 Adamski sloužil v jezdecké jednotce americké armády na americko-mexické hranici. V roce 1918 vstoupil do Národní gardy a o rok později byl se ctí propuštěn.

Po odchodu z armády pracoval G. Adamski jako malíř a dekoratér v Yellowstonském národním parku. Tehdy si nezávisle na sobě doplnil mezery ve vzdělání, narazil na okultní spisy, a byl jimi natolik fascinován, že se nakonec rozhodl vzdělávat ty, kteří ještě novým učením nebyli prodchnuti.

V roce 1926 se přestěhoval do Laguna Beach (Kalifornie) a začal přednášet o okultně-filozofických tématech. Nedostatek vzdělání Georgovi nebránil, naopak, dokonce mu pomohl, aby se nenechal vyvést z míry nejzjevnějšími rozpory v učení H.P.Blavatské a dalších mystiků, údajně čerpajících své znalosti od „velkých učitelů“.

„Počet jeho žáků se začal počítat na stovky,“ napsala Adamského obdivovatelka Charlotte Blodgettová. – „Žádosti o přednášky přicházely z celé jižní Kalifornie a jeho přednášky vysílaly rozhlasové stanice v Long Beach a Los Angeles.“

Stal se významnou osobností okultních kruhů v Kalifornii, zejména když v roce 1934 založil „Královský řád Tibetu“. Na jeho přednášky o „univerzálních zákonech“ přicházelo mnoho obdivovatelů – někteří se dokonce odvážili bydlet poblíž, aby mohli svého učitele vídat ne občas, ale neustále. Studenti Adamského tak často oslovovali „profesore“, že se tak sám začal nazývat, ačkoli na to neměl právo.

Obr.2 Předválečná vizitka: „Profesor J. Adamski, lektor a učitel univerzálních zákonů, zakladatel univerzálního pokrokového křesťanství, Královského řádu Tibetu a kláštera Laguna Beach.

„Jeden z jeho studentů mu daroval šestipalcový Newtonův reflektorový dalekohled a Adamski začal trávit spoustu času studiem oblohy,“ pokračuje Charlotte Blodgettová. – „Se svými studenty pořídil mnoho fotografií pomocí podomácku vyrobených nástavců k dalekohledu. V této době Adamski pořídil první snímek kosmické lodi, i když tehdy ještě nevěděl, co to je. Fotografie byla ukázána několika astronomům, ale nikdo ji nedokázal identifikovat. Objekt byl příliš daleko ve vesmíru, než aby bylo možné rozeznat jakékoli detaily. O snímku bylo vysloveno mnoho domněnek, ale žádná z nich nebyla v žádném případě přijatelná.

V roce 1940, v očekávání blížící se války, se Adamski a někteří jeho studenti, kterým to okolnosti dovolily, přestěhovali z Laguna Beach do vesnice Valley Century na silnici vedoucí k hoře Palomar….“. [3].

Ani ne o čtyři roky později se náš „profesor“ a jeho obdivovatelé přestěhovali znovu, výše do hor, a skončili 11 mil od slavné observatoře Palomar. Protože si tam Adamski přivezl svůj dalekohled, koupil si další, patnáctipalcový, a pro drahé vybavení si postavil malou observatoř, mnozí návštěvníci si ho sami pletli se skutečným profesorem astronomie.

Adamského studenti vybudovali u silnice kavárnu, která přinášela příjmy (nejen těm, kteří si přišli poslechnout „profesora“, ale i těm, kteří prostě zamířili do hor nebo cestovali na Palomarskou observatoř). Podnik vlastnila jeho věrná studentka Alice C. Wellsová.

V roce 1947 začal Adamski fotografovat neznámé objekty dalekohledem. Přestože snímky vyvolaly řadu pochybností, „profesor“ se natolik proslavil, že o dva roky později změnil téma přednášek a začal hovořit o UFO. V první přednášce uvedl, že americká vláda a vědci se o existenci „talířů“ dozvěděli před dvěma lety, když pomocí radaru vystopovali 200 metrů dlouhou kosmickou loď. UFO letělo „nad odvrácenou stranou Měsíce“. Vesmírná loď měla podle něj ve velmi blízké budoucnosti přistát na Zemi. Odkud se vzala, nevěděl, ale „vědci dnes vědí, že všechny planety jsou obydlené“.

Obr.3 Adamski za dalekohledem („O’Cruzeiro“, 23. října 1954).

V témže roce došlo k zajímavé události: Adamski vydal pod svým jménem vědeckofantastický román „Pionýři vesmíru: cesta na Měsíc, Mars a Venuši“ („Pioneers of Space: A Trip to the Moon, Mars and Venus“, 1949).

Ve skutečnosti román napsala jeho sekretářka Lucy McGinnisová, ale tento detail si „profesor“ nechal pro sebe. Kniha šla špatně na odbyt a stala se bibliografickou raritou (znovu vyšla až v roce 2008). Kdo si však našel čas a přečetl si ji, mohl být jen stěží zklamán. Kniha, deklarovaná jako fantastický román, na některých místech téměř doslovně opakuje jeho knihu „Na palubě kosmických lodí“, napsanou o šest let později a neméně důležitě vydávanou za skutečnou událost.

V letech 1950-1951 si Adamski poprvé získal celonárodní slávu tím, že v časopise Fate publikoval fotografie UFO na obloze a na pozadí Měsíce [4].

Ale ani to by mu nezajistilo víc než pár řádek v historii UFO, nebýt „kontaktu“ z 20. listopadu 1952, kdy se spolu se šesti blízkými přáteli setkal v poušti s vesmírnou lodí a Venušanem jménem Orton, který na ní přiletěl.

„Jeho krása předčila všechno, co jsem kdy viděl, a jediný pohled na jeho tvář mě donutil zapomenout na sebe,“ popisoval Adamski nadšeně mimozemšťana. – „Cítil jsem se jako malé dítě v přítomnosti člověka s největší moudrostí a láskou, prožíval jsem velkou plachost před pocitem vyzařujícím z mimozemšťana nekonečné pochopení a laskavost spojenou s mimořádnou skromností…“

Obr.4 Adamski vedle Ortonova portrétu v plné velikosti („O’Cruzeiro“, 23. října 1954).

„Mimozemšťan byl vysoký asi 1,7 metru. Přisuzoval jsem mu vzhled 28 let, i když jsem si uvědomoval, že mohl být mnohem starší. Měl kulatý obličej s velmi vysokým čelem, velkýma šedozelenýma očima a mírně nahoru skloněnými, mírně vystouplými lícními kostmi. Nos měl malý, rovný, jakoby vytesaný, ústa hladká s jemnými bílými zuby, které se leskly, když mluvil nebo se usmíval. Jeho pleť měla barvu lehkého opálení, neměl vousy, ba ani stopy po doteku břitvy. Pískově zbarvené vlasy mu spadaly na ramena v bujných, svěžích vlnách. Nikdy jsem neviděl tak jemné vlasy u žádné z našich žen a vzpomínám si, že jsem si pomyslela, že všechny pozemšťanky by byly šťastné, kdyby měly vlasy jako tento muž.

Čokoládově hnědý jednodílný oděv budil dojem, že jde o speciální skafandr pro cesty do vesmíru, jakousi uniformu. Skládal se z volné blůzy s dlouhými rukávy a přiléhavým, pevným vysokým límcem. Rukávy byly volné, ale kolem zápěstí byly pevné manžety. V pase byl široký opasek, široký asi 20 centimetrů; jeho horní a dolní okraj, široký asi 4 centimetry, měl světlejší barvu a zlatě se leskl. Kalhoty vypadaly volněji, připomínaly lyžařské kalhoty; kotníky byly rovněž pevně olemovány manžetami…..

Mimozemšťan nenosil žádné prsteny, hodinky ani jiné šperky. Neviděl jsem žádné známky zbraně, ani jsem neměl pocit, že by byl ozbrojený. Jeho tmavě červeně zbarvené boty byly měkké, dobře přiléhaly k noze a zřejmě byly také vyrobeny z tkaného materiálu, ale ten se lišil od materiálu obleku, připomínal spíše kůži. Na vnější straně byly vidět úzké proužky v místech, kde byla bota rozepnutá, ale nevšiml jsem si žádných stop po zapínání….“. [5].

Adamského 54stránková zpráva o tomto setkání byla připojena k dokončenému rukopisu knihy Desmonda Leslieho „Létající talíře přistály“ (mimochodem i tentokrát za Adamského práci odvedla Clara Johnová). Byla doložena kopií notářsky ověřené výpovědi očitého svědka.

Obr. 5 „My, níže podepsaní, slavnostně prohlašujeme, že jsme si přečetli přiložené vyprávění o osobním kontaktu George Adamského s mužem z jiné planety, který sem přiletěl v létajícím talíři – ‚zvědovi‘.“

Později se ukázalo, že žádný z „očitých svědků„, kteří papír podepsali, Ortona neviděl. Z jejich pohledu bylo místo, kam George odešel, skryto obrovským skalním výběžkem. Viděli pouze přistávající a startující UFO, ale ne mimozemšťana.

George Williamson se později sám proslavil jako kontaktér. To mu však nebránilo v tom, aby přiznal, že v onen „památný den“ 20. listopadu také neviděl přistávat létající talíř. Alfred Bailey svá svědectví zcela odvolal, což nesvědčí ve prospěch jejich věrohodnosti.

Dokonce i ty, kteří Adamskému věřili, velmi překvapilo, že 20. listopadu se jeho společníci zásobili sádrou na zhotovení stop. Skeptici poukazovali na to, že otisky nohou „Ortona“ mohl zfalšovat, využívaje toho, že ho nikdo nevidí, sám Adamski pomocí předem připravených pantoflí, které lze snadno skrýt pod oblečením. „Talířové“ stopy je obtížnější zfalšovat, proto uvedl, že se objekt vznášel ve vzduchu.

Obr.6 Otisky bot, které údajně zanechal Orton.

Zajímavé je, že na podrážkách „Venušanových bot“ a talíři, který údajně spadl z „talíře“ na dvůr Adamského 13. prosince 1952, byly velké hákové kříže. Adamski byl známým amerického fašistického vůdce Williama Pelleyho (1890-1965) a George Williamson byl členem jeho skupiny.

Ufolog Jacques Vallee (1939) předpokládal, že jeho „Venušané“ byli nikoli náhodou vysocí blonďáci s čistě árijským vzhledem.

Gerald Baker, který v té době bydlel v Palomar Gardens, řekl ufologovi Jamesi Mosleymu, že slyšel podrobnosti o nadcházejícím „kontaktu“ na magnetofonové nahrávce, která se přehrávala u Adamského doma ve dnech před 20. listopadem. Viděl také „něco, co vypadalo jako model, který Adamski používal k vytváření obrazů“.

Ufologové později zjistili, že obraz Ortona, zejména podivný pás, převzal Adamski ze sci-fi příběhu „Chlapec z Marsu“ [6]. Skutečnost, že se Ortonův pobyt přesunul na Venuši, nikoho nijak zvlášť nepřekvapila: v padesátých letech minulého století kolovalo mnoho pověstí o „mužíčcích z Venuše“ z havarovaných UFO. Ale kde se vzalo UFO se třemi koulemi na dně, které Adamskij nejen barvitě popsal, ale také vyfotografoval, se zjistilo až v roce 1985.

Ukázalo se, že jeho snímky dokonale opakují kresby z technické zprávy doktora Mansona Rose „Létající talíř: aplikace Biefeld-Brownova efektu na řešení problému vesmírné navigace“ („The Flying Saucer: The Application of the Biefeld-Brown Effect to the Solution to the Problem of Space Navigation“). Zpráva vyšla v únoru 1952, tedy několik měsíců před Adamského kontaktem!

Obr.7 Jedna z „kosmických lodí“, kterou J. Adamski vyfotografoval zblízka dalekohledem 13. prosince 1952 nad Palomar Gardens.

Znalecké zkoumání jasně prokázalo, že jeho fotografie zachycují malý model zavěšený na vlasci před objektivem. Názory se lišily pouze v tom, podle čeho model vznikl: takový tvar mají víka vakuových sterilizátorů, horní části malých inkubátorů a dokonce i víka chladičů alkoholu se svorkami na tři láhve.

Krátce před smrtí, 26. února 1965, se Adamskému a Madeleine Rodefferové dokonce podařilo zorganizovat natáčení takové „desky“ v Silver Springs v Marylandu. Přesněji řečeno, natočil ho sám George a Madeleine souhlasila s tím, že film bude vydávat za svůj, aby mu dodala větší důvěryhodnost (Adamskému do té doby nevěřila ani ň). Film má necelou minutu, přesto je na něm jasně vidět několik manévrů a složitá manipulace s podvozkem. Madeleine uvedla, že v průzorech viděla humanoidní postavy (v roce 1978 přiznala, že při natáčení vůbec nebyla přítomna!).

Obr.8 Záběr z filmu natočeného v Silver Springs.

Když se poprvé objevilo podezření, že film je podvrh, Madeleine tvrdila, že někdo zachytil film, když byl odesílán vývojáři, a nahradil ho falešnými záběry, aby ho zdiskreditoval. Tato předehra opět ukazuje, že k vytvoření filmu byly použity stejné techniky jako k vytvoření fotografií.

Téměř každý, kdo o Adamském mluví, nemůže přejít hlavní záhadu: popis otevřeného prostoru v knize „Na palubě kosmických lodí“ je velmi podobný jevům, které popisovali první kosmonauti a astronauti.

„Firkon mi gestem naznačil, abych se přiblížil k jednomu z iglú…… Při pohledu tam jsem zapomněl na svá zklamání. S úžasem jsem zjistil, že vesmírné pozadí je zcela černé. Ale kolem nás se neustále něco dělo, jako by všude blikaly miliardy a miliardy světlušek, které létaly sem a tam, všemi směry. Byly různobarevné – děsivě krásný, grandiózní nebeský ohňostroj.“ [7].

A zde je to, co řekl astronaut John Glenn (1921-2016) o tom, co viděl během první vesmírné mise Mercury 19. února 1962:

„Největší překvapení se objevilo na úsvitu…… Když jsem se otočil k průzoru, můj první dojem byl, že moje loď je vzhůru nohama a že nevidím nic než hvězdy. Pak jsem si ale uvědomil, že jsem v normální poloze. Loď byla obklopena mnoha zářícími částečkami jasné, žlutozelené barvy. Zdálo se, že se pohybuje mezi roji světlušek.“

Při vyšetření po letu o těchto „světluškách“ vyprávěl psychiatrovi a ten se ho vážným tónem zeptal: „Co říkaly, Johne?“ Glenn se v odpověď zasmál.

„Adamského zpráva byla poprvé zveřejněna v roce 1955. Glennův let se uskutečnil v únoru 1962,“ napsal ufolog Ray Stemmen. – „Možná to dokazuje, že Adamski skutečně byl v kontaktu s mimozemšťany, ale zprávu o tom, co se stalo, si přikrášlil, aby byla přijatelnější pro širokou veřejnost.“ [8].

Záhadu „světlušek“ vyřešil 24. května 1962 astronaut Scott Carpenter (1925-2013). Nejprve se domníval, že svítící částice jsou ledové vločky z výfuků motorů orientačního systému. Když se však kosmická loď opět ocitla v zemském stínu, Carpenter náhodou lehce udeřil do krytu poklopu a okamžitě zpozoroval průzorem, jak se kolem lodi vznesl roj „světlušek“. Svůj objev radostně ohlásil na Zemi: „Vydávají je pláty lodi!“ [9].

„Světlušky“ spatřili i první sovětští kosmonauti, a v roce 1968 bylo konečně prokázáno, že tyto částice nejsou nedílnou součástí vesmíru, a už vůbec ne, jak napsal Adamskij, „silou, díky níž vznikají planety, hvězdy a galaxie… která podporuje všechny druhy činnosti a života ve vesmíru.“ [10].

Jiní ufologové upozornili, že stejný „talíř“ jako na Adamského snímcích vyfotografoval 15. února 1954 poblíž Conistonu ve Velké Británii třináctiletý školák Stephen Derbyshire. Vedle něj byl jeho osmiletý bratranec Adrian Meyer.

Obr.9 „Létající talíř“ z Conistonu.

„Vyšetřování prokázalo, že chlapci nemanipulovali s negativem ani nefotografovali model podle Adamského snímků,“ řekl Desmond Leslie. – „Další důkazy získal Leonard Crump, autor nedávno vydané vědecké knihy Kosmos, gravitace a létající talíře. Pomocí ortografické projekce dokázal, že Conistonský talíř má přesně stejné proporce jako Adamského talíř, a pokud by chlapci fotografii zfalšovali pomocí modelu, museli by nejprve vypočítat projekci a poté zhotovit model objektu….. Museli by také na soustruhu vyřezat parabolické křivky. Chlapci neměli přístup k soustruhu, nevěděli nic o ortografických projekcích a pochybuji, že by uměli řezat parabolické křivky.“ [11]

Bohužel vyšetřování, které proběhlo již v našich dnech, ukázalo, že existují všechny důvody k pochybnostem o pravdomluvnosti chlapců a pravosti jejich fotografie. Nikdo nevěnoval pozornost tomu, že Stephenovo písemné prohlášení, učiněné ještě před vyvoláním filmu, popisovalo to, co mělo být na fotografii vidět! Buď byl chlapec jasnovidec, nebo předem věděl, jak fotografie dopadne. Pokusy dokázat, že chlapec Adamského fotografie nikdy neviděl, selhaly: Stephen přiznal, že je viděl v novinách Illustrated.

Hodně se mluvilo o dopise Georgovi Adamskému od pracovníka zvláštního výboru amerického ministerstva zahraničí, který údajně potvrzoval jeho výroky. Jak se ukázalo, žádný takový výbor neexistoval a dopis zfalšovali ufologové Gray Barker a James Mosley, aby si z Adamského udělali legraci. [12]

Švýcarský ufologický časopis Weltraumbote upozornil, že Adamského kniha „Na palubě kosmických lodí“ „… je tak dobře a duchaplně napsaná, že i kompetentní osoby ji uznaly za skutečně důležitou a v souladu se zákony vesmíru. Tento aspekt v případě Adamského stále zůstává záhadou.“ [15].

Tajemství bylo prosté: další „literární zástupce“ – Charlotte Blodgettová – na sebe vzala nelehkou práci přetvořit „profesorova“ tvrzení v něco stravitelného.

Adamski samozřejmě věděl, jak k sobě přitáhnout lidi. Dokonce i na skeptiky zapůsobila jeho zjevná upřímnost. Novinář Robert Chapman ve své knize „Létající talíře nad Británií?“ vyprávěl o setkání se slavným kontaktérem:

„Když v roce 1964 přijel do Londýna, zavolal jsem do malého hotelu, kde byl ubytován, a on ochotně souhlasil, že mi před začátkem přednášky poskytne rozhovor. Neměl jsem o něj jako o člověka žádný zvláštní zájem, domníval jsem se, že by mohl být vhodným námětem pro novinový článek. Mohl jsem si s ním promluvit, a kdyby se mi podařilo ho přelstít a získat potvrzení, že celá ta věc s Venuší není nic jiného než podvod, mohl by se příběh dostat na titulní stránku…..

Přivítal mě skromně mírný muž s klidnou trpělivou tváří, který na všechny mé otázky odpovídal podrobně a zdvořile, bez sebemenšího pokusu o vyhýbání se či nepřátelství, a který byl zjevně připraven odpovídat na mé otázky tak dlouho, dokud jsem se na ně…. O svém překvapivém prohlášení mluvil jednoduše a bez otázek. Přesně to se také stalo. Pokud mu někdo uvěřil, byl tomu rád; pokud ne, škoda, ale co mohl dělat?

Dlouho předtím, než jsem od něj odešel, jsem si uvědomil, že jsem selhal: nedokázal bych ho přesvědčit o lži. Adamski byl naprosto normální; to byl asi hlavní dojem, který jsem si z našeho setkání odnesl. Věřil ve svůj kontakt a nedovolil by, aby mu někdo nevěřil. Řekl jsem si, že pokud byl podveden, setkal jsem se s nejgeniálnějším a nejinteligentnějším podvodníkem, jakého jsem kdy potkal.“ [13].

To se dalo čekat: člověk, který si znepřátelí novináře i příznivce, by těžko mohl takto mobilizovat své stoupence. Možná, že zájem některých stoupenkyň o „profesora“ nebyl tak nevinný. „Kontaktér“ Ray Stanford, který navštívil Adamského dům, přiznal, že už ve čtrnácti letech se účastnil sexuálních nehorázností, které se tam odehrávaly [14].

V lednu 1959 se George vydal na světové turné. V Holandsku, kde ho přijala královna Juliana, ho zesměšnili novináři a vypískali studenti, což vyvolalo prudkou kontroverzi. Adamski vše přičítal „skupině mlčení“ financované mezinárodními bankéři; ti se báli morální reformy a nových technologií, které by mimozemšťané přinesli na Zemi.

Obr.10 George Adamski hovoří v televizi.

Americká ufologická organizace NICAP po důkladné kontrole zjistila, že jeden z kontaktů se vůbec nemohl uskutečnit. Podrobnosti o tomto kontaktu Adamski uvedl takto. Ráno odjel vlakem v Kansas City do Davenportu, kde měl mít prezentaci. Vlak odjížděl se zpožděním – místo v 9:30 až v 10:21. Za Kansas City došlo k nepředpokládané desetiminutové zastávce, během níž viděl projíždět auto s jedním ze svých vesmírných přátel. Byl pozván do auta a jel s ním ke skrytému „létajícímu talíři“. Ten se vznášel 15 metrů nad zemí a teleportací ho přijal i se zavazadly. Následoval osmihodinový pobyt na jeho palubě a teleportace zpět na zem poblíž Davenportu.

Během vyšetřování železniční úředníci a zaměstnanci vlaku, do kterého Adamski nastoupil, uvedli, že nedošlo k žádnému nepředvídanému desetiminutovému zastavení, naopak vlak cestou dohnal 13 minut zpoždění. Dveře vlaku lze otevřít zevnitř, ale k jejich zavření zvenčí jsou zapotřebí speciální klíče. A v první stanici, Trentonu, žádné otevřené dveře nalezeny nebyly.

Adamski odmítl předložit negativy, stejně jako podstoupit test na detektoru lži. Údajně obdržel od cizinců kousky kovu,. A během jednoho ze svých projevů Adamski pronesl poznámku, že mimozemšťané nejsou vůbec tak důležití. Pokud však toto říká „kontaktér“, který tvrdil, že měl blízká setkání s daleko nadřazenými mimozemšťany, pak jsou jeho „mimozemšťané“ stěží důvěryhodní. [15].

V roce 1962 Adamski oznámil, že ho jeho „bratři“, tj. mimozemšťané, vezmou na Saturn. Přistání na palubě saturnské lodi se podle jeho pozdějších slov uskutečnilo na základně amerického letectva. I těm, kteří mu dříve věřili, to připadalo neuvěřitelné. Šířily se zvěsti, že Adamského vyměnili zlí mimozemšťané.

Pohlednice, kterou údajně napsali mimozemšťané, byla ihned vypátrána jako Adamskiho. Byla odeslána z jeho poštovní adresy. Tuto adresu pak „profesor“ využil k důmyslnému vymáhání peněz: napište dopis, vložte do něj pět dolarů a já vám odpovím, na jaké planetě jste v minulém životě žil.

Obr.11 Poslední dva řádky jsou „pohlednice od vesmírných bratří“. Zpáteční adresa podle všeho patřila Adamskému. Text je napsán v „mimozemském jazyce“, dole je „překlad“: „Adamski je jediný pozemšťan, kterého podporujeme.“

Ve Zpravodaji kosmické vědy S. A. Haney uvedl obrázky stránek z Adamského knihy „Moudrost mistrů Dálného východu“ (1936), kde „profesor“ vlastní rukou přeškrtl „Královský řád Tibetu“, na jejich místo vložil „kosmické bratry“ a celé to vydal pod názvem „Studijní kurz vědy o životě“ (1964). Právě to způsobilo, že Haney, Adamského stoupenec, byl z „učitele“ rozčarován. [16]

Při popisu povrchu jiných planet Adamski neváhal ve svých představách obydlet i Měsíc:

„Na obrazovce se objevilo město poměrně velkých rozměrů,“ popisoval, co viděl z paluby kosmické lodi. – „Skutečně to vypadalo, jako bychom se vznášeli nad střechami a já viděl lidi, jak se procházejí po čistých, úzkých ulicích. Centrální část města byla poněkud hustěji zastavěná; předpokládal jsem, že je to obchodní centrum, i když nebylo plné lidí. Na ulicích jsem si nevšiml žádných zaparkovaných aut, i když jsem viděl několik aparátů, které se pohybovaly po povrchu ulic bez kol. Byly srovnatelné velikosti s našimi autobusy a lišily se jeden od druhého asi tak, jako jeden náš autobus od druhého….. Kousek za městem byla poměrně velká vyčištěná plocha s obrovskou budovou podél jedné strany. Vypadala jako hangár…“ [17]

Když sovětská sonda poslala fotografie odvrácené strany Měsíce, na kterých nebyly žádné stopy po měsíčních městech a řekách, musel „profesor“ prohlásit, že je Rusové vyretušovali. „Zatracení Sověti,“ prohlásil, „zfalšovali snímky, aby oklamali USA.“ [18]

Dne 23. dubna 1965 George Adamski zemřel po infarktu. Zemřel čtyři roky před přistáním člověka na Měsíci a nedožil se toho, že by kosmický výzkum zničil iluze mnoha jeho příznivců. Ještě horší ránu mu zasadily sovětské meziplanetární sondy, které šturmovaly atmosféru Venuše.

„Chudák George,“ napsal australský novinář John Sorrel v knize „Už mě Venuše nebude pokoušet.“ – „Nyní tě Rusové skutečně odhalili jako velkého podvodníka. Vzpomínám si, co George Adamski řekl o Venušiných ženách během svého projevu v Melbourne. Nadšeně zvolal: „Bratři! Kdybyste je jednou spatřili, už byste se nikdy nechtěli vrátit na Zemi!“. Řeknu upřímně: po pečlivém prostudování informací Rusů si myslím, že nikdy nebudu mít chuť se na Venuši vydat. Vedro, bezútěšná oblačnost, příšerná atmosféra a nic k jídlu – díky, nechám si to ujít. Není lepšího místa než Země!“ [19].

Nyní s jistotou víme, že na Měsíci není život, že na Venuši a dalších planetách Sluneční soustavy není žádný inteligentní život. Adamski tedy oklamal své stoupence, nebo byl sám někým oklamán. Existovala verze, že ho oklamali agenti CIA, kteří ho zhypnotizovali a vodili po speciálních soupravách. Ať tak či onak, jeho příběh byl výmysl. Ale bylo to všechno?

Ray Stanford řekl: „Adamski si vymyslel všechny ty nesmysly o Venuši a podobně, ale přitom skutečně jednou zažil setkání s ‚létajícími talíři‘, a to v Adamského mysli ospravedlňuje všechny historky, které si o nich vymyslel.“ [20].

Možná bylo důvodem jeho víry v mimozemšťany pozorování černého doutníku ve vzdáleném roce 1946?

Odkazy

1. Clark J. The UFO Book. Encyclopedia of the Extraterrestrial. Detroit, 1998, p. 201–202.
2. Adamski G., Leslie D. Inside the Space Ships. L., 1966, p. 172–173.
3. Там же, р. 228–232.
4. Adamski G., Weekley M. Flying Saucers as Astronomers See Them // Fate, Vol. 3, № 5, Sept. 1950, р. 56–59; Adamski G. I Photographed Space Ships // Fate, Vol. 4, № 4, July 1951, р. 64–74.
5. Adamski G., Leslie D. Flying Saucers Have Landed. L., 1953, p. 195–196.
6. Oscar F. Kid from Mars // Startling Stories, Sept. 1940, p. 12–86.
7. Adamski G., Leslie D. Inside the Space Ships. L., 1966, p. 67.
8. Стеммен Р. Гости из космоса // Бездна. М., 1997, с. 225–226.
9. Салахутдинов Г. «Меркурий» стремится к победам // Космонавтика и астрономия, 1990, № 8, с. 54–58.
10. Что такое светящиеся частицы? // Земля и Вселенная. 1968, № 6, с. 42.
11. Adamski G., Leslie D. Inside the Space Ships. L., 1966, p. 22.
12. Sherwood J. Gray’s Barker Book of Bunk: Mothman, Saucers and MIB // Skeptical Inquirer, May-June 2002, p. 39–44.
13. Chapman R. UFO. Flying Saucers over Britain? L., 1979, p. 114–115.
14. Mundo L. The Mundo UFO Report. NY, 1982, p. 21.
15. Zweifel an George Adamski // Weltraumbote, 1959, № 43–45, p. 6–13.
16. Honey C. A Need to Face Facts // Cosmic Science Newsletter, 1964, № 4 (28), p. 3–8.
17. Adamski G., Leslie D. Inside the Space Ships. L., 1966, p. 205–206.
18. Феномен НЛО. Смоленск, 1996, с. 76.
19. Яснев Ю. Джордж, свалившийся с Венеры // Комсомольская правда, 24 октября 1967 г. С. 4.
20. Томпсон Р. Пришельцы: взгляд из глубины веков. М., 1999, с. 209.

Michail Gerštejn, 09.07.2023