Věčné téma konců světa

Pár let uplynulo od předpokládaného „konce světa“

… a zatímco před tímto datem se protagonisté různých „transformací“ zalykali změnami, které nastanou, dnes je jisté, že se nestalo nic – vzduch je ten samý, Slunce svítí a ani chleba zadarmo ne a nebýt …

Zlaté brány a interdimenzionální kanály se však zajisté otevřely, ovšem pouze pro zasvěcence a trvalé platící nohsledy internetových guruú. Galaktické zarovnání se nekonalo, ani nás fotony nespálily.

Nemusíme se však znepokojovat. Chytráci se jistě brzy srovnají se známým “souhvězdím Kšeft“, objeví další planetu Šejdířů a otevřou si nové brány, které postupně zezlátnou od penízků hlupáčků.

Nejpůsobivější obrázek konce světa je závěr  filmu „Planeta opic“ (1) Planet of the Apes (1968), filmu Franklina Schaffnera (2), natočeném podle románu Pierre Boulle. (3)

Astronaut George Taylor (Charlton Heston) (4) přijíždí na pláž ve světě ovládaném šimpanzi, gorilami a orangutany, kam dospěl po dlouhé vesmírné cestě, kde si uvědomí, že doletěl zpět na Zemi – mezi skalami je z poloviny pohřbena Socha Svobody, kterou divák vidí postupně v dramatických záběrech odzadu.

Taylor, klečící mezi vlnami, proklíná válku. Světová kinematografie těžko bude překonávat tak působivou závěrečnou scénu. Je mistrovská ve své zdánlivé jednoduchosti. Žádné velké fanfáry, výbuchy nebo speciální efekty, jen burácení vln na pláži a zoufalsvím se zmítající hlavní hrdina…

V závěrečné scéně Planety opic je více emocí než ve všech filmech Rolanda Emmericha (5), které podněcovaly také horečku konce světa.

Sci-fi filmy zvláštním způsobem ovlivňují jak populární kulturu, tak i oblast sféry záhadologie. V extrémních případech dochází ke snahám o jejich úplné splynutí, což vyvolává k životu ty nejhorší exopolitické slátaniny.

Odkazy

(1) http://en.wikipedia.org/
(2) http://en.wikipedia.org/wiki/Franklin_Schaffner
(3) http://en.wikipedia.org/wiki/Pierre_Boulle
(4) http://en.wikipedia.org/wiki/Charlton_Heston
(5) http://en.wikipedia.org/wiki/Roland_Emmerich