Případ štěchovického archivu

Proč mohlo americké komando nerušeně ukrást na českém území nacistické dokumenty

Počátkem února 1946 – sotva rok po skončení druhé světové války – na československé území tajně vnikla americká vojenská skupina, aby pod nosem našich úřadů vyloupila v skrytu štěchovických lesů dvaatřicet beden, nacpaných dokumenty nacistických úřadů, které pak vešly do historického povědomí jako „štěchovický archiv“.

Byl z toho samozřejmě mezinárodní skandál. Vláda Zdeňka Fierlingera poslala do Spojených států ostrou protestní nótu, na kterou se americká strana omluvila jak ministru zahraničních věcí Janu Masarykovi, tak dokonce prezidentu Benešovi a ukradené bedny vrátila údajně neporušené. Tomu však nemáme právo uvěřit. A máme k tomu mnoho důvodů. Co však ukradené bedny obsahovaly?

60–70 tisíc jmen konfidentů

Historik Miroslav Šiška (Magazín Práva, 24. 9. 2011), o jehož fakta se budeme v tomto příběhu opírat, mj. uvádí:

Předně byly v nich dokumenty gestapa a bezpečnostní služby SS v protektorátu, mezi nimi písemné zprávy s 60–70 tisíci jmény protektorátních občanů spjatými s konfidentstvím a udavačstvím všeho druhu. Americkou rozvědku, která bedny poté „vytěžovala“, tento seznam zřejmě zajímal nejvíce, neboť v něm mohla ulovit nejednoho svého budoucího spolupracovníka pro podvratné a špionážní akce proti Československu.

Za druhé, součástí nacistického archivu byl díl soukromého archivu K. H. Franka. Patřily sem spisy o Háchovi a protektorátních vládách, o předních kolaborantech z řad duchovenstva, šlechty, ale také tajné informace získané německou špionáží o zahraničním a domácím odboji.

Gestapo do beden nacpalo i část soukromého archivu Edvarda Beneše z let 1920 – 1938, který se nacistům podařilo zabavit poté, co prezident odcestoval do exilu. A samozřejmě nechyběly dokumenty o činnosti německé okupační správy, včetně záznamů o zatýkání, popravách a dalších formách okupačního teroru, materiál usvědčující nacisty z válečných zločinů páchaných v protektorátě. Po obdržení protestní nóty se Spojené státy pražské vládě omluvily a bedny „vrátily“ na Pražský hrad.

Kontrarozvědka selhala

Nelze ovšem pomlčet, že americkou krádež mají na svědomí i tehdejší československé úřady, respektive jejich do nebe volající lajdáctví. Na štěchovický archiv upozornil totiž francouzské úřady německý zajatec, jistý Günther Aschenbach, který se představil jako člen komanda, jež bedny ve Štěchovicích ukrylo.

Velitel francouzské okupační správy v Německu generál Charles Koenig prostřednictvím francouzského velvyslanectví v Praze předal tuto informaci v říjnu 1945 čs. ministerstvu zahraničních věcí, které ji postoupilo dr. Antonínu Zavadilovi, vedoucímu jednoho oddělení ministerstva vnitra, ale obě ministerstva toto vážné sdělení svou netečností zatloukla.

Po tříměsíční nečinnosti československé strany se francouzský vojenský atašé v Praze generál Filippo 18. ledna 1946 obrátil přímo na náčelníka hlavního štábu Čs. armády generála Bohumila Bočka, který informoval zřejmě bezodkladně podplukovníka Bedřicha Reicina z hlavní správy obranného zpravodajství (kontrarozvědky). Ten sice prošel školou sovětské kontrarozvědky, ale v tomto případě se projevil jako úplný profan.

Hlídka SNB hlásila

Mezitím se francouzská informace dostala i do rukou americké tajné služby, která projevila větší operativnost než čs. úředníci, a tak zformovala tajnou zpravodajskou jednotku s úkolem německé bedny ze štěchovického úkrytu vyzvednout a odvézt do Německa. Šlo o komando s třinácti muži, kteří se pod velením plukovníka Spiegela počátkem února 1946 se svými osmi vozidly, včetně ženijní techniky, rozjelo do Československa.

Jedním z účastníků akce byl i vojenský novinář Lionel Shapiro, který se o ní dozvěděl z francouzských zdrojů a později své očité svědectví svěřil tisku. Legální povolení k dvoutýdennímu pobytu v Československu obstaral pro komando americký vojenský atašé v Praze od čs. styčného důstojníka z Řezna, který jej vydal, aniž by se zajímal o účel této cesty.

Do Prahy přijelo komando 10. února, přespalo v Alcronu a ve dnech 11. a 12. února se odebralo do Štěchovic. Ještě 11. února na podezřelou činnost podezřelých cizinců náhodou přišla hlídka SNB. Ale opět zafungovalo lajdáctví čs. úředníků, a tak americká vozidla s 32 bednami mohla beztrestně v ranních hodinách 13. února překročit hranice u Rozvadova.

Reicinovo „přiznání“

Čs. kontrarozvědka se tehdy teprve probudila, to když Bedřich Reicin konečně (!) poslal do Štěchovic skupinu lidí prověřit, co se stalo. Ti dorazili na místo s křížkem po funuse. Tři vetřelce se sice podařilo zatknout, ale bedny už byly fuč. Když se skandál provalil na veřejnost, americký velvyslanec Lawrence Steinhardt dostal z Washingtonu za úkol se v Praze omluvit a přislíbit, že bedny budou vráceny. Když je americká rozvědka 2. března 1946 vracela, učinil americký generál Edwin Siebert prohlášení, že prý americké orgány z beden nic nezcizily. Že zcizily či si okopírovaly, o tom nemusíme pochybovat, co, to však zůstalo hádankou. Trvalou.

Hádankou zůstává i to, nakolik se ve vládě zjišťovala odpovědnost československých aktérů této aféry. Jen Bedřich Reicin se dostal později do soukolí spravedlnosti, ale to už v jiných souvislostech, za které v procesu s Rudolfem Slánským byl popraven.

Šiška tvrdí: před soudem musel prohlásit, že zprávu o ukrytém archivu záměrně zdržoval a, jak údajně pravil, „tímto zločinem jsem znemožnil odhalit všechny zakuklené zrádce a agenty gestapa, jejichž seznamy byly ukryty ve štěchovickém archivu“. Bůh suď, jak tomu bylo doopravdy. Že však tehdy v únoru roku 1946 utrpěly československé bezpečnostní složky velikánskou ostudu, je faktem nezpochybnitelným.

Obr.: Americký novinář Shapiro až po návratu do Německa některé členy komanda mohl vyfotografovat. Na druhém snímku: bedny, ve kterých se nacistický archiv skrýval.

Zdeněk Hoření

• Z časopisu SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST č. 151/2012, Internet: http://slovanvyborcr.hostuju.cz/vybslovvzaj.html