Atlantida – stále nalézaná, ale nenalezená

Bájný ostrov je umisťován nejen do moří a oceánů, ale také do jezer, bažin, pouští, nebo dokonce velehor

Kruhovité útvary v moři u španělského pobřeží, náznak obřích staveb pod hladinou moře. Co jiného to může být než bájná Atlantida, hledaná už celá tisíciletí?

Jako první se o ní před 2400 lety zmínil řecký filozof Platón. Popsal atlantskou společnost i její centrum, skoro jako by procházel ulicemi a domovy Atlanťanů. Jeho spisy mluví jak o velkých chrámech, tak o kruhovitém uspořádání hlavního města Atlantidy – tedy o něčem, co lze podle německého fyzika Rainera Kühneho nalézt na satelitních snímcích pobřeží nedaleko španělského Cádizu.

„Platón psal o ostrově o průměru 925 metrů, který byl obklopen několika kruhy. Některé z nich byly tvořeny zemí a jiné vodou. Máme fotky takových soustředných kruhů, jak je stal Platón,“ uvedl fyzik. Uprostřed nich jsou i velké obdélníkové útvary, které Kühne označil za pozůstatky dvou hlavních chrámů Atlantidy.

To by tedy odpovídalo. Jenže další údaje už s těmi Platónovými příliš nesouhlasí. Například, podle Kühneho, se nalezené útvary dostaly pod mořskou hladinu někdy před 2500 až 2800 lety, tedy krátce před Platónovým narozením.

Sotva si však lze představit, že by filozof mohl svým současníkům vyprávět o něčem, co mohli sami znát, a přitom tomu připisovat nejen zcela fantastické stáří (devět tisíc let před jeho dobou), ale také obrovskou moc, které dokázali vzdorovat jen bájní předkové Athéňanů.

Tak je to s Atlantidou stále. Najde se něco, co by mohlo odpovídat pár bodům Platónova vyprávění – a hned je na světě nová Atlantida. Někdy jsou argumentem zdi pod vodou, jako v Karibiku, jindy ostrov, zničený sopečným výbuchem, jako řecký Santorini (Thera).

Díky neúnavné fantazii hledačů tak existuje přinejmenším čtyřicet míst, do nichž je bájný ostrov či pevnina umisťován. Tyto oblasti jsou roztroušeny nejen v Atlantiku, ale také po celé Evropě, a dokonce hned na několika místech v Americe. Jenže – jen co se vynoří nová hypotéza o poloze Atlantidy, hned se objeví spousta argumentů, proč právě tam asi neležela.

Samotné jméno navádí hledače na Atlantik, a Platon tomu pomohl údajem, že Atlantis ležela za Héraklovými sloupy, které bývají obvykle ztotožňovány s Gibraltarskou úžinou.

Navíc tvrdil, že za ní ještě leží velká pevnina. V rozlehlém Atlantiku vyznačuje český geolog Zdeněk Kukal hned osm míst, kam už byl bájný ostrov kladen – a ve své knize „Atlantis ve světle moderní vědy“ ( ) hned také dokazuje, že na žádném z nich, už z čistě geologických důvodů ležet nemohl.

Některým ani Atlantik nestačí – kladou proto Atlantidu na Helgoland, ostrov v Severním moři, do bermudského trojúhelníku v Karibiku, nebo na mexický poloostrov Yucatán, kde si tamní Mayové už dlouho vypravují svůj vlastní příběh o zaniklé, potopené pevnině.

Stranou pozorností nezůstaly dokonce ani Andy. Jsou to sice velehory, ale podle spisovatele Jima Allena mohla Atlantida ležet i tady, prý na ostrově uvnitř vyschlého jezera Poopo, asi 3000 metrů nad mořem. Platón se sice zmiňuje o tom, že na obzoru hlavního města Atlantidy se rýsovaly vysoké hory, ale nikde neříká, že by to bylo místo ve velehorách.

Allenova myšlenka je dosti bizarní – ale ne o moc více než představa, že se bájný ostrov nacházel někde na Sahaře, (která byla i před jedenácti tisíci lety jen zelenou savanou, nikoli modrým mořem).

Není to jediný případ, kdy si musí hledači Atlantidy vypomáhat krkolomnou „logikou“. Pokud se tento ostrov pokoušíme umístit na Korsiku, Sicílii či jiné ostrovy Západního Středomoří, není to ještě tak zlé – stačí jen „trochu“ posunout Héraklovy sloupy na východ.

Malou vadou na kráse je jen fakt, že žádný ze zmíněných ostrovů se nepotopil.
Ale jak udělat z Atlantidy místo, totožné se starověkou Trójou, s dnešním Nizozemskem, s polohami v Azovském moři, nebo u pobřeží Kolchidy, kam doplul snad jen Jasón v honbě za Zlatým rounem? To už je slušný veletoč – a přece i takové výklady existují.

To, co vypráví Platon, je totiž velmi svůdné. Mluví o skvělé a mocné civilizaci, která ovládala a dobývala svět široko daleko okolo sebe. Jakousi hrou náhod se mu přitom podařilo datovat Atlantidu právě do doby, kdy začíná obrovský zvrat v dějinách lidstva – končí doba ledová a vymírají obří zvířata, potrava pravěkých lovců. Lidé začínají přecházet k zemědělství, a k usedlému životu, pomalu se rodí civilizace.

Velký zvrat a také některé podobnosti v kulturách lidí na obou březích Atlantiku přímo svádějí k domněnce, že vše vyšlo z jednoho zdroje, jednoho místa. A tak se Atlantida hledala, hledá, a jistě ještě dlouho hledat bude – i když nikdo s určitostí neví, zda celé vyprávění není jen výmyslem velkého filozofa, „milovníka moudrosti“, který mohl mít množství dobrých důvodů i proto, aby si své vyprávění prostě vymyslel – ať už proto, že chtěl narýsovat ideální stát, nebo nabídnout poučení o potrestané pýše.

MICHAL MOCEK

Archiv KPUFO