Tajemné homole české
Fádní krajinu středních Čech oživuje nepřehlédnutelná dominanta jednoho ze symbolů Čech, posvátné hory Řípu. Charakteristický tvar i výsostné umístění v krajině činí z tohoto kopce nepřehlédnutelné znamení. Začlenili ho naši předkové do tajemné sítě homolí, posvátných pahorků rozmístěných po celých Čechách?
S takovou odvážnou myšlenkou přichází spisovatel a scénárista Otomar Dvořák. Jako první ho zaujal vrch Homole v Rudné u Prahy. Podle pradávné pověsti je zde pohřben jezdec na koni. Snad to byl jakýsi Helich, muž obří postavy z družiny knížete Soběslava II., který za svého knížete položil život v bitvě u Loděnice roku 1179, snad to byl nějaký místní tyranský feudál, kterého tam rozzuření sedláci pohřbili zaživa. Podle legendárního podání ho prostě ho zaházeli hlínou přinášenou v kloboucích. V každém případě byl jezdec i s koněm pohřben ve stoje. Proto bylo také třeba navršit mimořádně velkou mohylu.
Všude samé mohyly
Druhá ve hře je dnes již zaniklá mohyla u Lichocevse (okr. Praha – západ) zvaná Homolka nebo též Žižkova mohyla. Podle svědectví nadšených „starožitníků“ čili archeologů minulého století měla být asi 18 metrů vysoká a třístupňová. Terasy byly dokonce osázeny ovocnými stromy. Dnes se tento popis považuje přece jen za trochu zveličený. S deseti metry výška však počítat můžeme. Maximální průměr mohyly byl 50 metrů a největší možný obvod asi170 metrů. Homolku stihl nepříznivý osud. Někdy po roce 1875 byla v rámci zkvalitnění zdejších polností rozvezena po okolí a dnes už po ní není téměř ani památky. I v této mohyle měl být pohřbený jezdec na koni, podle legendy nějaký hradní pán z nedaleké Okoře.
Třetí homole je ze všech nejslavnější. Je to legendární pahorek Žiži na Pražském hradě. Nacházel se na nejvyšším místě celé vyvýšeniny, tam kde za chrámem sv. Víta prosvítá dlažbou skalní podloží. Nesmíme zapomenout ani na Říp, který je v tomto výčtu již čtvrtou homolí. A co mají všechny tyto kopce společného?
Posvátné ohně a svatý Jiří
Žiži na Pražském hradě a Žižkovu mohylu u Lichocevsi spojuje staroslovanský slovní základ -žiž-, čili hoření, oheň, žhnout. Je to snad připomínka dávných pohanských posvátných ohňů? V tom případě bychom museli náš „seznam homolí“ doplnit ještě přinejmenším o Petřín. V předkřesťanských dobách tam šumíval posvátný háj, kde býval zapalován obětní oheň. Znovu se objevil náhodou, když si dělníci z petřínského lomu rozdělali oheň pro zahřátí. Najednou se v něm začaly objevovat různé lidské postavy a obličeje. Proti uctívání tohoto pohanského ohně tehdy ostře vystoupil sv. Vojtěch i kníže Boleslav Pobožný. Výtvarné zpodobnění této události se nachází v nedalekém kostele sv. Vavřince, zrušeném za Josefa II. Historik K. Sklenář ovšem k této věci uvádí, že Žižkova mohyla u Lichocevsi byla pojmenována až po majiteli tamějšího dvorce. Ani tak ale nelze tuto „ohnivou“ souvislost mezi mohylami vyloučit. Podle pradávného lidového obyčeje, rozšířeného prakticky v celé Evropě, se na kopcích vždy zapalovaly magické ohně, např. o tzv. čarodějnicích. Jsou tu ale ještě další vazby. Žižkovu mohylu a Homoli u Rudné spojuje legenda o pohřbeném jezdci na koni. Tím se dostáváme k další posvátné české mohyle, ke kopci Krliš u nedalekého Turska. V něm má být pohřben staročeský legendární hrdina Čestmír, vítěz v bitvě na Turském poli, resp. jeho popel po spálení. Archeologové po nich samozřejmě již dávno pátrali. V Homoli u Rudné prokopali začátkem tohoto století sondu odshora až dolů. A nenašli vůbec nic, jenom kompaktní masu zeminy. Přesto však neodešli úplně s prázdnou. Hned pod dlažbou tamějšího kostela objevili alespoň koňskou lebku. O mnoho lepší to nebylo ani u Lichocevsi. Na vrcholku Homolky se sice kolem roku 1830 našel velký bronzový kruh, přilba, dva náramky a keramická popelnice, uvnitř kopce však nebylo nic. O dvacet let později byly u Homolky objeveny nějaké kostrové hroby, sídlištní jámy a zlomky keramiky. To ovšem v tomto kraji s bohatou kulturní historií není nic neobvyklého. Po jezdci na koni ani stopy. Hrob staročeského hrdiny se nepodařilo objevit ani v Krliši. Několik tamějších nálezů kostí, uhlíků a keramiky legendu o pohřbeném bohatýrovi nepotvrdilo. Krliš je navíc buližníková skalka s přisypanou hlínou a ne tedy mohyla v opravdovém slova smyslu.
Naštěstí tu máme jiného velmi význačného jezdce na koni, sv. Jiří. Jeho tradice začíná v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě, kousíček od někdejšího pahorku Žiži. Můžeme jenom hádat, proč kníže Vratislav I. vybral své nové bazilice v roce 915 za patrona právě sv. Jiřího. Neexistuje zde žádná spojitost jako např. relikvie týkající se tohoto světce, jeho zázračný obraz či soška. Snad kníže Vratislav I., horlivý zastánce nové víry, křesťanství, zvolil právě sv. Jiřího jako známého bojovníka proti pohanství a temným silám, symbolizovaným zabíjeným drakem Možná chtěl také touto volbou tohoto světce demonstrovat svůj politický odklon od Velké Moravy a přátelské styky s biskupstvím v Řezně, kde již fungoval silný svatojiřský kult.
K nové bazilice byla později celkem logicky připojena nová řehole benediktinek založená abatyší Mladou, vnučkou Vratislava I. a neteří dalšího „jezdce na koni“, sv. Václava. Svatojiřská kapitula měla rozsáhlé pozemkové majetky, což bylo dáno jejím významem řádu. V čele řádu vždy stála kněžna, která. měla kromě jiného například právo korunovat české královny. Není tedy divu, že mezi majetkem kapituly najdeme řadu středočeských vesnic, včetně Lichocevse (od založení řádu cca 976 do husitských bouří 1421) a Rudné sv. Jiří na tamější Homoli. . Pod svatojiřskou kapitulu spadal i kostel sv. Vavřince pod Petřínem. Když k tomu připočteme ještě rotundu sv. Jiří na Řípu, postavenou roku 1126 českým knížetem Soběslavem I. jako výraz vděku za vítězství nad římským králem Lotharem III. u Chlumce.
A máme všechny dosud zmíněné homole s výjimkou Krliše u Turska pěkně pohromadě. V souvislosti s Turskem a Krlišem můžeme připomenout ještě jednoho „jezdce na koni“, sv. Martina, jemuž je zasvěcen zdejší kostel.
Další souvislosti
Tematika českých mohyl a jejich souvislostí se nám tedy pěkně rozkošatěla. O. Dvořák předpokládá, že tyto mohyly mohly být stavěny podle určitého systému, snad i v souvislosti s průběhem různých telurických proudů a geopatogenních zón či anomálií, symbolizovaných někdy jako tzv. dračí žíly. Sv. Jiří jako by je potom skutečně prostřednictvím kostelů a kaplí postavených různě v krajině zabíjel.
Přečtěme si ještě, co k dalším homolím v této oblasti uvádějí archeologové V. Moucha a E. Pleslová-Štiková: „Homolka (u Stehelčevsi) patří do řady malých výšinných osad pražsko-slánské oblasti, vzdálených od sebe přibližně 10 km (Praha – Šárka, Stehelčeves-Homolka, Slaný – Slánská hora, Vraný – Čertovka). Možná se v tomto rozmístění promítá nějaký organizačně správní systém tehdejší doby (cca 2500 př.n.l.).“
Při pohledu na mapu ještě zjistíme, že první tři lokality z tohoto výčtu (Praha – Šárka, Stehelčeves – Homolka, Slaný – Slánská hora) se dokonce nacházejí v jedné přímce, která s tolerancí 5 st. odpovídá spojnici mezi západem a východem Slunce o letním slunovratu. Na prodloužení linie Šárka – Slánská hora se navíc s tolerancí asi 400 m nachází i náš největší český menhir, Kamenný pastýř u Klobuk. A to se už přece jenom zdá jako příliš mnoho náhod najednou.
Můžeme hledat ještě další souvislosti – a že jich je požehnaně. Jak třeba souvisí mohyly s rozmístěním dalších megalitických památek v Čechách, s dalšími kostely a kaplemi sv. Jiří a sv. Martina, nebo třeba s liniemi keltských svátků?
Další linie pátrání by mohla vést po stopách pohřbených koní. I to je velmi přitažlivé a hodně magické téma. Vždyť v domnělém hrobě Šemíka vůbec žádný kůň neleží! Přes obraz stojícího jezdce na koni uvnitř kopce se snadno dostáváme k tématu blanických rytířů, což je rovněž pověst o mnoha místních variantách vč. rytířů krále Artuše. Kůň bývá také chápan jako dopravní prostředek, který svého jezdce přenese z našeho světa do jiné reality. Jeho kdysi symbolické pohřební možná mělo takovým nechtěným (a nebezpečným) přenosům zabránit.
Ani tím však není téma homolí, které O. Dvořák vzletně nazývá také neolitické pyramidy, zdaleka vyčerpáno. Další kopec jménem Homole, osada Homole a dokonce i nádrž Homole se nachází u Štěchovic. Hned o kousek dál na pravém břehu Slap stojí kopec Homolka. Jiná Homole se nachází v Mýtě u Rokycan. Podle pověsti ji navršili vojáci Napoleonovy armády nad svými mrtvými druhy či zde ukryli armádní poklad. Další Homole i s poutním kostelem Panny Marie se tyčí u hradu Potštejna a údajně se jedná o místo nabité velkou energetickou silou. A tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho. O. Dvořák ještě připomíná některé zahraniční legendy o jezdcích pohřbených ve stoje. V Sillbury Hill v Anglii to měl být legendární král Sil, u Krakova zase zakladatel města Krokus. Na rakouskou mohylu u Deutsch-Alteburgu zase nanosili vojáci hlínu v kloboucích.
Různých souvislostí je tu prostě nepřeberně. A tak tajemnou legendu o homolích a jezdcích můžeme plným právem označit za celoevropskou a tedy nejspíše i dosti starou. Podaří se nám někdy odhalit její pravý význam?
Jitka Lenková
Zdroj:
Lenková, J.: ZÁHADNÁ MÍSTA ČESKA VE FAKTECH, MÝTECH A LEGENDÁCH. Vydalo roku 2016 nakladatelství XYZ ve společnosti Albatros Media a.s. se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4, číslo publikace 24719. ISBN: 978-80-7505-511-8. Strana 192, 193.
