V2 v Praze (2)
Akademik V. Mišin odhaluje stránky z dějin kosmonautiky, které se ještě nedávno pokládaly za tajné
Pražské hledání archívu
V Berlíně řekli V. Mišinovi, že je nutno jet do Prahy. Existovaly zprávy o tom, že hitlerovci poslali všechny raketové výkresy spolu s cennými vojenskými archívy z německého města Torgau pres Československo do Rakouska, kde je hodlali uložit na dno některého horského jezera. Češi se však zmocnili kolony s cenným nákladem a – teď prý byly archívy dodány do Prahy.
Faktem je, že sovětská rozvědka v podstatě nedělala nic z toho, co pokládaly za samozřejmé americké výzvědné a technické mise, v nichž se speciálně vyškolení lidé pohybovali hned za postupujícími vojenskými útvary a zabavovaly všechny atomové, raketové a zároveň i jiné vojenské a technické archívy a cílevědomě vyhledávali německé specialisty i samu techniku. V podstatě důležité vojensko technické objekty zabíraly ty nejobyčejnější armádní útvary, které vůbec neměly představu o tom, jaké hodnoty se jim dostávaly do rukou.
Současně se Němci snažili včas odvézt všechno, co mohli. Při nečekaném angloamerickém bombardování Peenemunde v noci na 18. srpna 1943 byla raketová střelnice úplně zničena. Šest set „létajících pevností“ na ni svrhlo jeden a půl miliónu kilogramů trhavých a zápalných pum. V únoru 1945 bylo všechno, co tam zbylo, spolu se specialisty převezeno do Nordhausenu v Durynsku, kde v podzemním závodě pokračovala montáž raket z komponentů, které se sem svážely z různých míst. A nakonec se celý výkvět německé raketové techniky v čele s Wernerem von Braunem samým dobrovolně vzdal postupující americké armádě, která Nordhausen dobyla. Po postupimské konferenci se toto území dostalo do sovětské okupační zóny, ale už bez německých specialistů a zničeného zařízení. Něco však Němci ukryli i před Američany – a to se mělo najít.
Zvláštní skupina, která v autech mířila do Prahy, nejela nejkratší cestou přes Drážďany, ale oklikou před Nordhausen. Tam už bylo v provozu „Certokovo hospodářství“. B. Certok, jeden z budoucích vůdčích představitelů sovětské kosmonautiky, sem přijel už dříve spolu s konstruktérem motorů A. Isajevem a s dalšími specialisty z leteckého průmyslu.
Nordhausen bylo příjemné lázeňské místo. B. Certok bydlel ve vile, kterou původně obýval Werner von Braun. V této vile zřídili také prostornou jídelnu, kde teď přijali hosty. Ti se však nezdrželi dlouho, protože je čekala cesta do Prahy.
Zde sovětští inženýři objevili bývalé koordinační středisko dodávek kompletovacích součástí pro německou raketovou techniku. Ohromila je racionálnost jeho systému. Všem velel jistý Kosack. Jeho hlavní stan byl v Praze. Pracoval v něm jeho pomocník, písařka, uklízečka a tělesný strážce. Nikdo víc! Kooperovali se stovkami firem v Rakousku, Maďarsku, Polsku, Československu…
„Vyráběli jste zařízení pro V-2! Jak k tomu došlo?“ ptali jsme se v jednom závodě.
„Něco jsme dělali… Kosack nám dával výkresy. Platil hotově. Dodávali jsme hotové výrobky, ale kam se posílali a proč, to nikdo nevěděl…“ Tak promyšleně a jednoduše bylo všechno zorganizováno. Utajení bylo zaručeno. I kdyby se něco dostalo do rukou tajných agentů, nepoznali by, k čemu to má sloužit…“
Mišinova skupina však potřebovala celou raketu – všechny výkresy. I když byl v Praze sovětský vojenský velitel, nebylo vůbec jednoduché takové výkresy získat. Benešova vláda dodržovala probritskou orientaci a žádnou pomoc při hledání archívů sovětským orgánům neposkytovala.
„Pouhou náhodou jsme se dověděli, že nějaké technické archívy jsou uloženy v budově jedné bývalé restaurace, kterou zabral útvar československé armády,“ říká Vasilij Mišin. „Mezi zajatci jsme objevili sestru našeho A. Berezňaka Marinu a zařadili jsme ji do naší skupiny. Řekl jsem jí, aby si do nadcházející akce vzala svou kabelku, a když něco ledabyle nadhodím, tak, aby to do ní ledabyle schovala. Rozhodli jsem se vlastně pro krádež, protože jsme jiné východisko neměli…
A měli jsme štěstí. Vydali jsme se na výpravu v pátek, kdy místní lidé už myslí hlavně na blížící se víkend. Spatřil jsem něco jako výkres V – 2, odhodil jsem to na zem a Marina to schovala do kabelky. Teď už jsme měli nezvratný důkaz.
Ovšem právě v té době se ukázalo, že archív má být převezen někam jinam; Československé straně se to zakázat nedalo, bylo to její právo. Co se dalo dělat?
S naléhavou žádostí o pomoc jsme se obrátili na štáb armády A. Zadova, který byl asi sedmdesát kilometrů od Prahy. Na diplomaty ani čekisty se nedalo spoléhat, protože takové věci nechápou. Ve štábu však, chválabohu, pochopili důležitost celé věci. Dali příslušné pokyny veliteli Prahy, který nám přidělil vojáky a nákladní automobil. Předem jsme si rozmysleli, kde všechny umístíme, vypůjčili jsme si matrace a zamířili k archívu. Sedl jsem si vedle řidiče.
U prvních závor byla stráž.
„Kdo jste?“
Tenkrát bylo všude plno vojáků – amerických, anglických, francouzských, československých i sovětských a všichni se přátelili, pořádali fotbalová utkání…
„Jsme představitelé Sovětské armády a jedeme k vám na návštěvu…“
U dalších závor se všechno opakovalo…
Dorazili jsme až k archívu a postavili jsme tam svou hlídku. Teď už archív nikdo neodveze, aniž by to vyvolalo skandál.
Ráno jsme oficiálně přišli do vědeckotechnického oddělení při generálním štábu československé armády a oznámili, že čs. jednotky mají výkresy V-2.
„To není možné…“
Prokázali jsme, že to možné je…
Potom jsme archív naložili do speciálního vagónu, připojili ke vlaku s automobilem Tatra a plzeňským pivem, jež československá vláda darovala osobně Stalinovi, a vypravili se do Moskvy.
Pokračování
