Voynichův kód aneb nejzáhadnější rukopis světa

Když radiouhlíkovou metodou američtí vědci minulý měsíc (2011) potvrdili stáří tajemné šifry, která se prvně objevila na dvoře českého krále Rudolfa II., otázek rozhodně neubylo.

Je Voynichův rukopis alchymistická příručka pro elixír mládí, vzkaz cizí civilizace, nebo mystifikace záhadného autora?

Při skupování pozůstatků jezuitské knihovny ve Frascati poblíž Říma objevil polsko-americký antikvář Wilfrid Voynich roku 1912 rukopis, na kterém si od dodnes lámou hlavu luštitelé šifer, botanici, biologové i lingvisté.

Stránky manuskriptu zaplňuje drobné a kaligraficky vyvedené písmo. Má jedinou vadu – nikdo ho nezná. Nehnul s ním John Tiltman, který prolomil šifru japonského námořnictva a před rukopisem kapituloval i Národní bezpečnostní úřad USA. Profesor Pensylvánské univerzity William W. Newbold tvrdil, že rukopis nese obrázky chromozomů i kosmických útvarů, a že tedy jeho tvůrce musel vládnout špičkovou optikou. Když ale nic z toho nebyl schopen prokázat, uřízl si nesmrtelnou ostudu.

Barevné ilustrace Voynichova rukopisu šokují tím, že připomínají známé objekty, ale při bližším zkoumání vynikne jejich unikátnost. Více než polovina pergamenového kodexu z 15. století je uspořádána jako herbář, problém je však v tom, že podobnou floru na Zemi nenajdete. V tzv. farmaceutické sekci rukopisu se střídají listy, kořeny a plody, jako by naznačovaly míchání bylin do lektvarů, přičemž recept rámují kresby podivných válců. Ze všeho nejvíc připomínají rozebraný mikroskop, ale první drobnohled sestrojil Holanďan Jansen až o 150 let později.

Obzvlášť záhadná je pasáž, kterou lze nazvat lazebnickou. Skupiny plnoštíhlých nahých žen se tu koupou v zelené tekutině naplňující nádrže zjevně organického původu. Jsou to obří tělesné orgány a elixír mládí? Rostlinná pouzdra? Nebo dovádějící homunkulové, které podle alchymistického návodu někdo přivedl k životu? Nevíme. Dutiny však propojují kanálky jakýchsi oběhových systémů. Pamatujete se na francouzský animovaný seriál Byl jednou jeden život? Pojednával o stavbě a dynamice lidského těla, viděného zevnitř. Lazebnická část rukopisu navozuje podobný dojem. Až na to, že zde zobrazené žaludky a střeva rozhodně nejsou lidského původu – pocházejí prostě odjinud.

Zlatodějův překlad

V únoru vyšlo díky uhlíkové metodě najevo, že pergamen pochází z let 1404-1438. Datování provedli vědci z Arizonské univerzity v Tucsonu. Definitivně tak smetli fámy, že autorem je anglický vědec a teolog Roger Bacon, který zemřel o století dřív, nebo někdo z učenců kolem císaře Rudolfa II. – ti se zas o století později narodili.

Provokativních otázek kolem středověkého manuskriptu ovšem nijak neubylo.
„Voynichův rukopis je droga, která působí napříč profesemi,“ říká historik umění a hermetických tradic Ivo Purš, který pomáhal sestavovat chystanou knihu Alchymie a Rudolf II. Poslední poznatky o rukopisu v ní totiž shrnuje například genealog z Poznaně či nizozemský expert satelitních navigací zaměstnaný v Evropské kosmické agentuře.
Purš zároveň připomíná román Hvězdný hrad známého astrofyzika Enriquea Jovena, kterým si prý krátil zimní večery. I jeho hrdina pátrá po ezoterickém poselství Voynichova rukopisu – vždyť šiframi si zaznamenával své objevy o Venuši i Galileo Galilei. Purš knihu srovnává s Brownovou Šifrou mistra Leonarda.

V Česku se fenoménem nezabývají jen vědci, ale také fanoušci sci-fi a záhadologové nejrůznějšího ražení. Na netu si jeden říká Zlatoděj a tvrdí, že překlad Voynichovy šifry je brnkačka. Manuskript je prý ztracený traktát alchymisty z 15. století Jana z Lazu. Správný název textu psaného a šifrovaného v češtině zní Zlato – Bláto. A je to!
Druhým je amatér, který ovšem ohledně rukopisu chová encyklopedické znalostmi. Sešel jsem se s ním v Mělníku. Jmenuje se Karel Šlajsna, píše, restauruje a původním povoláním je malíř pokojů.

Spolu s Janem Curychem žijícím v Kanadě vydávají internetový časopis Hurontaria, kde se o kodexu investigativně píše. Byl to ostatně pan Šlajsna, který objevil v mělnickém archivu podpis Jakuba Horčického z Tepence. Jak uvidíme, tento šlechtic a zasloužilý ranhojič císaře Rudolfa II. začínal jako pomocník v kuchyni. A do lékařské profese se vyšvihl díky bylinkám – a nakonec po Rudolfovi II. rukopis zdědil.

Zázračné „aquae“

Císař zaplatil za Voynichův kodex někdy kolem roku 1586 šest set dukátů. Odborník na vrcholný středověk Petr Čornej potvrzuje, že je to ohromná suma. „Dům v Praze na Starém Městě stál v té době čtyři sta dukátů,“ uvádí. Mít podobný rukopis znamenalo pro renesanční obchodníky to samé, jako když si bankéř dnešního Wall Streetu pověsí na zeď vlastního van Gogha. Císař zřejmě dobře věděl, co kupuje.

Jakub Horčický (Sinapius) se narodil roku 1575 v Českém Krumlově a vyrůstal v tamní jezuitské koleji. Začínal jako kuchtík a v semináři a na gymnáziu se u bylinkáře kněze Schaffnera učil znát rostliny. V pražském Klementinu vystudoval filozofii a zároveň pečoval o dvě jezuitské zahrady umístěné na dnešních nádvořích Národní knihovny. Vyráběl léčivé vodičky „aquae Sinapianae“, bohatl a jeho sláva se šířila. Roku 1608 ho k sobě povolal sám císař a poté, co Jeho Milost zázračně vyléčil, stal se dvořanem a šlechticem. Budiž zdůrazněno, že úspěch vzešel z Horčického znalostí, nikoli snad z tajemných receptur. Rukopis se stal majetkem pana Jakuba až po císařově smrti roku 1612. Státní kasa zela prázdnotou a dvůr Horčickému dlužil. Místo peněz dostal křeslo hejtmana v Mělníce a jako část splátky také rukopis. Kdyby ho na první straně nesignoval, první změna majitele by zůstala navždy skryta. Částečně vyškrábaný podpis objevil o tři století později čirou náhodou Voynich, když vyráběl reprodukce. K jeho ověření přispěli jak odborníci, kteří vystopovali další signaturu v Národní
knihovně, tak lidoví badatelé. Karel Šlajsna si byl jist, že musí být také v Mělníce, zástavním městě pana Jakuba. „A nakonec jsme ji v archivu i s dvěma řádkami textu skutečně našli,“ triumfuje.

Horčický zemřel roku 1622 po pádu z koně, zlí jazykové ovšem tvrdí, že mělničtí evangelíci jezuitovi z jeho hřbetu vydatně pomohli. Dědicem šlechticova majetku včetně rukopisu se stalo Klementinum. Odtud roku 1637 doputoval k rukám alchymisty Georga Bareše (Barschiuse). O něm se ví jen tolik, že byl přítelem rektora Karlovy univerzity Joannese Marcuse Marci z Lanškrouna.

Bůhví, jak Bareš knihu získal. Hurych na svých stránkách diplomaticky naznačuje, že si ji přisvojil neprávem. Že by po vraždě následovala i krádež a my se definitivně ocitli ve scénáři Dana Browna?

Výjimečná památka každopádně začala žít vlastním životem.

… a vypadl dopis

Prahou se šíří pověsti, že Bareš a Marci vyrábějí zlato. Faktem je, že profesor medicíny Marci na Barešovy metalurgické pokusy reaguje knihou Stará filozofie obnovena o dosud nezvládnuté transmutaci zvířat a především lidí. Zkoumá krevní oběh a jeho objevitel Wiliam Harvey ho kvůli tomu v Praze navštěvuje.

Marci v jednom ze svých textů konstatuje, že Bareš je luštěním rukopisu posedlý. Oba žádají o pomoc Athanasia Kirchera, německého jezuitu a největšího učence doby. Byl to lékař, orientalista a matematik, který vyřešil šifru švédského generála Bannera. Bareš v Praze pilně opisuje řádky tajemného písma a posílá je Kircherovi do Říma, dává si však dobrý pozor, aby jich nebylo mnoho a aby mu Kircher náhodou „Velké dílo“ nevyfoukl.
(Opus Magnum je obecná snaha alchymisty, jejíž součástí je hledání kamene mudrců, elixíru života, výroba homunkula a podobně.) Dochoval se také dopis, v němž Bareš Kircherovi sděluje, že kodex patrně skrývá poznatky medicínských věd Blízkého východu, které nasbíral nějaký cestovatel. Je to alchymistova hypotéza, nebo skutečnost, vycházející z dnes již ztracených informací? To bohužel ještě nevíme.

Usilovná snaha všech tří vědců rozluštit rukopis ovšem zůstala lichá a Bareš roku 1655 zemřel, aniž by se jeho sen vyplnil.

Rukopis odkázal Marcimu, který se stal tři roky poté osobním lékařem císaře Leopolda I. Kodex byl součástí profesorovy knihovny do roku 1665, načež Marci předal štafetu dál. Kircherovi do Říma, kam jinam? Součástí zásilky byl druhý dopis, který se dochoval. Marci v něm Kirchera informuje, že knihu měl v držení císař Rudolf II. a zaplatil za ni zmíněných šest set dukátů.

Kircher nechal list založený mezi stránkami manuskriptu, který pak s jeho pozůstalostí vlastnila knihovna jezuitské univerzity. Jak řád tovaryšstva Ježíšova chudl a rozprodával majetek, rukopis se i s dopisem dostal do Frascati, kde se třepotavě snesl k nohám překvapeného kupce Voyniche. Od doby jeho napsání uplynulo skoro přesně čtvrt tisíciletí. Nebýt této kuriozity, nikdo by neznal sumu, kterou císař za knihu zaplatil. Cesty Páně i rukopisů bývají nevyzpytatelné.

Instinktivní hřivna

Mohly by koupající se dámy ilustrovat návod omlazovacího procesu, nebo vzkaz z jiné planety?

Kolik má Voynichův rukopis badatelů, tolik existuje hypotéz o jeho autorství, jazyku a především obsahu.

Je to herbář s textem zapsaným dvojitou šifrou, volá jeden. Druhý míní, že jde o přírodou inspirované dílo z oblasti stavitelství. Je to archaická encyklopedie, přísahá třetí. Nikoli, je to text astrologický, zní odjinud, ne, deníček předčasně vyspělého dítěte, glosolalie (mluvení nesrozumitelným jazykem), práce spiritistického média, liturgická příručka, test inteligence lidstva atd. atd.

Impozantně k těmto teoriím přispěl švýcarský skladatel Hanspeter Kyburz, který Voynichův rukopis pojal jako notový záznam a zhudebnil. Co bylo s rukopisem před Rudolfem II., zatím nikdo neví, ale když vyjdeme z Barešovy představy poselství z Blízkého východu, můžeme přispět vlastní hřivnou. Před čtyřmi tisíci lety ležela v úrodné zemi mezi Eufratem a Tigridem stará Babylonie, jejíž panovník Chammurapi už roku 1686 před Kristem nechal sepsat zákoník. „Jestliže dítě udeřilo otce, uříznou mu ruku,“ praví například článek 195. Na troskách říše, kterou po dvou tisíciletích rozmetali Arabové, povstala nová, ještě znamenitější kultura (jejíhož legendárního kalifa Hárúna ar-Rašída známe z Pohádek tisíce a jedné noci). A na konci 8. století v ní založili knihovnu, zvanou

Dům moudrosti.

Naše hypotéza souhlasí s tím, že Voynichův rukopis je starověké leporelo vědomostí. Zaznamenává dávno vymřelé druhy rostlin a léčivé účinky jejich částí, astronomii, astrologii, obrazy obecně rozšířených lázní s rozvodem léčivých vod. Nahé ženy ovšem neplavou v gigantických orgánech, spíš se symbolicky zmenšené vracejí do lůna matky přírody. Kultura konkrétního kmene zůstala zachována nejprve na papyru, později na pergamenu, opisovači a kresliči ji věrně kopírovali.

Rukopis tedy může otevírat okno do tisíce let starých dějů. Jeho poslední opis ze začátku 15. století se dochoval v některé z bagdádských knihoven, kde ho roku 1574 mohl zakoupit německý lékař a botanik Leonhard Rauwolf, který do regionu cestoval za obchodem a vyhledával nové druhy potravin, nápojů i drog. Byl to ostatně Rauwolf, kdo popsal jako první Evropan pití kávy: „Horký nápoj, černý jako inkoust…“ Naši představu však podporuje hlavně to, že obchodoval s Rudolfem II. A v inventáři kunstkomory, slavného kabinetu kuriozit, jsou dodnes čtyři jeho herbáře. Nemohlo se stát, že cestovatel přivezl císaři z Bagdádu také rukopis, který později proslul jako Voynichův?

Tomáš Čechtický, 18.3.2011, neznámý zdroj, archiv ZaZ

„Vojnyčtina“ – jazyk zavátého Orientu

Text Voynichova rukopisu je napsán neznámou abecedou o 20 – 30 znacích a neznámým jazykem.

„Slova“ převedená do latinky vypadají takto: „syaiir sheky or ykaiin shod cthoary sa…“ V rukopisu jich je asi 35 000. Kryptografové Národního bezpečnostního úřadu USA původně mínili, že jde o polyalfabetickou substituční šifru, kterou objevil florentský učenec Alberti už v polovině 15. století.

Potíž tkví v tom, že pro jazyk manuskriptu platí Zipfův zákon, odpovídající všem přirozeným jazykům, které se vyvinuly jako součást kultury. Zákon praví: „Násobek četnosti jednotlivých slov v textu a pořadí jejich četnosti je konstantní.“ Když tedy například nejčetnějším slovem v textu je „stát“, druhým nejčetnějším „strana“, třetím „předseda“ a čtvrtým „schůze“, tak ze Zipfova zákona vyplývá, že je-li v textu slovo „stát“ 100x, pak je tam „strana“ 50x, „předseda“ 33x, „schůze“ 25x atd. Pro šifrované texty ovšem Zipfův zákon neplatí a nevyhovuje ani umělým jazykům, jako je například esperanto. Podle filologů se „vojnyčtina“ záhadného rukopisu zásadně liší od evropských jazyků, jeví však podobnost se semitskými. Pravděpodobná je tedy teorie, že autor kdysi zapsal vlastním fonetickým písmem nějaký živý jazyk Orientu.

Že by po vraždě následovala i krádež a my se ocitli ve scénáři Dana Browna? Výjimečná památka začala žít vlastním životem.

18.3.2011