Venuše z tuřínu

Poprask s Venuší se odehrál ve Francii, v letech 1937 až 1939. A začal na poli, mezi vesnicemi Brizet a Villars.

2. května 1937 tam rolník Gonon z nedaleké obce St.Just-sur-Lotre při okopávání tuřínu našel a vyhrabal mramorovou sochu ženy v životní velikosti. Už na první pohled připomínala starou antickou Venuši, i poškozením — chyběl jí nos, pravá ruka po zápěstí a levá paže až k rameni.

Dva vyhlášení znalci a historikové, pánové Georges Huisman a Noël Thiolier z Paříže, identifikovali skulpturu jako jedinečné dílo řecké či římsko-řecké kultury z 1. století před naším letopočtem.

Socha, které se podle místa nálezu začalo říkat Venuše z Brizetu, vyvolala obrovský zájem veřejnosti a její šťastný nálezce a majitel Gonon, který ji umístil ve svém domě, si nemohl naříkat na nedostatek návštěv. Desítky fotografií nové antické Venuše se rozlétly světem a zakrátko se ozvaly smělé hlasy, že toto prvotřídní dílo může klidně soupeřit i s Venuši Milánskou, neboť — kdoví, není-li jejím tvůrcem sám Feidias či Praxiteles. Dokonalost tvarů prý tomu nasvědčuje… A zároveň s tím, jak se množily pověsti a dohady, rostla i předpokládaná cena Venuše z Brizetu. Veřejná licitace se dočasně zastavila u částky 250.000 franků. „Čtvrt miliónu…“ vzdychl nevěřícně pan Gonon, když se o tom dočetl. „Za kus potlučenýho mramoru. Já se z toho zblázním!“ Na uklidněnou vytáhl ze sklepa láhev „svátečního“ červeného vína, nejstarší ročník ze svých zásob. „Ať je to stylový… Za ty prachy můžu mít největší statek široko daleko, ale jenom žádný spěch a pěkně rozum do hrsti. Když dávají tolik, třeba dají víc…“

Jenže růžové sny tatíka Gonona trvaly krátce. Sotva se zpráva o čtvrtmiliónové ceně za Venuši z Brizetu rozlétla světem, došlo k další senzaci, o jaké se ani tomu největšímu fantastovi nezdálo. K pařížskému notáři se dostavil mladý, ve Francii naturalizovaný italský sochař Francesco Cremonese a nadiktoval místopřísežné prohlášení, že tvůrcem Venuše z Brizetu je on, že ji před dvěma lety u Brizetu vlastnoručně zakopal, protože chtěl, aby ji někdo náhodou objevil a aby ji znalci uznali za originál, a že to všechno udělal proto, aby celému světu dokázal svůj talent a aby tak odplatil všem, kdož jej svou nevšímavostí odsoudili k nedůstojnému živoření.

Na potvrzení svých slov Cremonese uvedl i jméno modelky, podle které Venuši vytvořil – osmnáctileté polské studentky Anny Studnické, bytem v Paříži, a podrobně vylíčil, jak sochu sám poškodil, aby jí dodal patinu pravosti. Nakonec Francesco oznámil i důvody, proč se zříká svého inkognita: „Vzdávám se svého tajemství ve chvíli, kdy se začíná mluvit o případném prodeji mé sochy do státních sbírek. Nechci, aby mě někdo mohl obvinit z vědomého klamání státních orgánů a ze záměrné falzifikace… Svého cíle jsem už dosáhl.“

Cremonesovo prohlášení působilo jako dobře načasovaná bomba. Noviny měly postaráno o sólokapra a čtenáři o škodolibou zábavu na úlet důvěřivých znalců antického umění. V lidovém podání se Venuše z Brizetu okamžitě změnila na Venuši z tuřínu a kabaretiéři měli hned nový námět.

Ale experti se jen tak nevzdali. Cremonesovu výpověď označili za výmysl a za průhledný pokus novodobého Herostrata o dosažení byť i pochybné slávy a opětovně s veškerým důrazem a „se vší odpovědností“ potvrdili, že o pravosti a původu Venuše z Brizetu nemůže být nejmenších pochyb.

Tak — a kdo teď má pravdu? Komu se dá spíš věřit?

Francesco Cremonese oznámil, že 16. prosince 1934 nastoupí před očima veřejnosti důkaz pravdy, a pozval k tomu do velké pařížské haly všechny zájemce i odborníky.

Dlouho před začátkem „seance“ byl sál nabit k prasknutí. Šťastlivci, kteří se prodrali dovnitř, si krátili čekání uzavíráním sázek. Většinu sympatií měl na své straně mladý Francesco, ale někteří sázkaři se přesto už předem v duchu rozloučili se svými penězi. „To je fuk, hlavní když bude legrace,“ utěšovali se navzájem.

Snědý, tmavovlasý Cremonese předstoupil před shromáždění klidně a sebejistě. A bez dlouhých řečí odkryl své trumfy. Nejprve představil přítomným studentku Annu Studnickou, a ta se bez rozpaků vyzpovídala, že dělala skoro tři roky Francescovi modelku, takže může jako přímý svědek — třeba i pod přísahou — potvrdit, že je skutečně tvůrcem Venuše z Brizetu…

Hovořila přesvědčivě, ale korunní svědkyní se nestala. Už během její řeči se ze sálu několikrát ozvalo — „Smluvená hra!“, „Lhářova společnice!“ aj. Když se shromáždění utišilo, vynesl Cremonese mlčky na pódium těžký plátěný vak, pomalu jej otevřel a rozvážně, kus po kuse, z něho vytáhl tři mramorové úlomky — nos, pravou ruku a levou paži.

„Tak: a tady jsou ty chybějící části Venuše z Brizetu, které jsem odlomil z hotové sochy,“ pronesl Francesco. „Nebude jistě obtížné zjistit, že všechny kusy přesně zapadají, případně i shodu materiálu a způsobu opracování. Prosím nestrannou porotu, aby se o tom přesvědčila…“ Zaburácel potlesk, promísený výkřiky a smíchem. Potom všichni vstali a sál se brzy vyprázdnil. Zvědavci i novináři najednou pospíchali. Jak by ne! Skandál s Venuší z tuřínu skončil – ať žije další!…