Jak kočky pomáhaly bránit Leningrad

Něco z kočičí historie
Jsme zvyklí na psí hrdinné skutky a bereme je už skoro jako samozřejmost. Věrné pejsky bránící své pány, válečné psy vrhající se pod tanky s náloží, psy záchranáře, policejní psy. Mnozí psi tak činí nikoli ze slepé poslušnosti, ale z lásky k člověku.

Toto je příběh trochu jiný.

Blokáda Leningradu (8. září 1941 – 27. ledna 1944) představuje jednu z nejdelších obléhacích vojenských operací nejen v celé 2. světové válce, ale i v dějinách válek vůbec. Z hlediska ztrát na životech šlo zřejmě o nejkrvavější obléhání v lidských dějinách.

Během něj zahynulo v obleženém městě více než půl miliónu civilistů, nejen na následky těžkého bombardování, ale především zimou a podvýživou. Jsou známy případy, kdy si matky odřezávaly vlastní maso z předloktí, aby ho vyvařily na polévku svým dětem, umírajícím hlady. První proto z města zmizeli všichni psi, kočky a další domácí zvířata. Nebylo je čím nakrmit a zoufalí, hladem štvaní obyvatelé je prostě snědli.

Následkem toho se přemnožily krysy, které nejen požíraly přídělovou mouku, ale napadaly i bezmocné raněné a umírající lidi, roznášely blechy a nakažlivé nemoci. Nebylo možné se jich zbavit, zaplavovaly ulice jako řeka. Armáda se je pokoušela rozjezdit tanky, ale marnost nad marnost, krysy mnohdy naopak na tanky naskakovaly, a nechaly se jimi rozvážet po městě. Zkrátka, naprostá beznaděj.

V únoru 1943 byla zahájena vyprošťovací ofenzíva pod názvem Polární hvězda. Jejím cílem bylo zničení německé 18. armády, situované západně od Leningradu. Díky odporu Španělů z Modré divize byla tato operace neúspěšná a Rudá armáda přišla o tisíce mužů. Dílčím úspěchem ofenzívy však bylo vytvoření úzkého koridoru do obleženého města, ve kterém se podařilo vybudovat odbočku železniční trati. Ta byla dlouhá 34 kilometrů a po dlouhé době šlo o první pozemní spojení Leningradu s vnějším světem. Do té doby probíhalo nouzové zásobování jen tzv. Cestou života, po zamrzlém Ladožském jezeře.

Nově vytvořená trať byla sice permanentně v dosahu německého dělostřelectva, přesto se jednalo o velký úspěch, protože zásobování města se výrazně zlepšilo.

První zásobovací vlak, vypravený z pevniny do Leningradu dorazil 7. února 1943. Přivítaly jej slavnostní projevy a dechovka, vlak byl vyzdoben portréty Stalina a Molotova. Vezl důležitou zásilku másla a masa pro leningradské děti.

A pak otevřeli jeden z vagónů… Nebyly v něm zásoby jídla ani munice, ale vyřítilo se z něj obrovské množství koček a koťat.

Možná si někdo vzpomněl na 200 let staré carské opatření. V tehdejším vojenském manifestu se totiž, mimo jiné, uvádí počet 70 kusů stálé kočičí posádky petrohradské pevnosti coby nutné protikrysí opatření.

Celkem bylo postupně dopraveno do obleženého a krysami zamořeného města asi 5000 koček. Šlo převážně o kočky z Jaroslavské oblasti a velké sibiřské kočky, huňaté a velice odolné proti mrazu.
A tak kočky otevřely v obleženém Leningradu svou vlastní, interní frontu a brzy zdárně zvítězily.

Vděčnost Leningraďanů byla tak veliká, že i přes přetrvávající zoufalý hlad se jich nikdo nedotkl. A pokud by tak někdo učinil, zřejmě by se s velmi zlou potázal…

Obyvatelé Leningradu nezapomněli. Z vděčnosti postavili po válce svým čtyřnohým zachránkyním památník, a dodnes je pečlivě udržován…