Tajemství prokletých knih

Pokud by nebyly ztraceny starověké znalosti, svět by nyní možná vypadal jinak.
V celé lidské historii se náhle objevovaly i mizely podivuhodné knihy. První, kdo upozornil na tento jev, byl Jacques Bergier (1912 – 1978), fyzik a spisovatel spekulativní literatury.

„Knihy jsou skutečně ničeny, a to s takovou nezvratností,“ píše ve své knize „Prokleté knihy, „že se maně vkrádá do mysli, že možným důvodem tohoto jevu je, že jejich obsah ohrožuje existenci pozemské civilizace.“

Kdo se může tedy pasovat na takového spasitele lidstva? Podle názoru J. Bergiera jimi mohou být pouze mocní tohoto světa: nejprve to byli kněží, pak inkvizice, nyní by to mohly být speciální služby.

Takže co naši předkové věděli?

• Kniha Thowta

Kniha Thowta – je nejstarší prokletou knihou. Objevila se ve starověkém Egyptě. Thowt byl bohem předegyptského období. Byl vykreslován jako muž s hlavou ibise.

Obr.1 – Bůh Thowt – potomek Atlanťanů?

Podle prastaré legendy Thowt vynalezl písmo a byl kronikářem všech božích sborů. Původní kniha byla napsána na 78 zlatých listech. A jejími autory byli legendární Atlanťané. Později byla kniha několikrát kopírována na papyrus. Zlaté desky zmizely. Kopie byl kněžími utajeny.

Nakolik přesně staré letopisy předaly podstatu původního textu, není známo. Někteří odborníci se domnívají, že až do našich dnů se text „Knihy Toth» přenesl v symbolické podobě v tarotových kartách. Ale to je značně kontroverzní verze.

Kniha obsahuje v sobě tajemství neomezené moci nad různými světy. Zároveň dávala moc nad zemí, oceánem i nebeskými tělesy. S její pomocí bylo možné otevřít tajné způsoby komunikace, vzkřísit mrtvé a ovlivňovat ostatní na dálku.

Také jedna z tajných nauk, popsaná v knize, byla technika zvládnutí přírodních, ale pro nás neznámých funkcí vlastního těla. Tato věda se nazývá „psychologická optika». To ona nám umožnila stát se opravdovými lidmi. Ve speciálních zrcadlech, které se nazývají „zrcadla pravdy“, se odráží pouze to, co bylo špatné v tváři těch, kteří se do něj dívali. Ten samý člověk, který se stal „opravdovým“, už nic jiného neviděl v tomto zrcadle, protože se očistil od veškerého zlo v sobě.

• „Steganografie» Abbota Tritema

Abbot Tritemy (1462 – 1516) po setkání s jakýmsi záhadným učitelem, který ho vyučil v okultních vědách, napsal knihu s názvem „Steganografie».

Píše v ní o způsobech, kterými lze přesně a spolehlivě předat svou vůli komukoliv, i kdyby byl daleko sto mil. A při tom nemusí používat znaky, čísla nebo písmena. Dokonce i vězni, uschovaném v hlubokém podzemí a pod ostražité ochranky, je schopen sdělit své přání.

Je možné, že Abbot Tritem skutečně došel k objevům v oblasti telepatie a hypnózy? Měl ale o tom mluvit?

Anglický alchymista George Ripli studoval jeho díla v plném rozsahu, řekl zajímavý komentář: „Prosím ty, kteří tyto práce znají, aby je nezveřejňovali!“

V roce 1616 rukopis spálil. Zůstala jen velmi stručný popis „Steganografie“, datovaný rokem 1621, který je Národní knihovně v Berlíně v Německu.

• Rozhovory Dr. Johna (Johanna) Dee s duchy

John Dee (1527 – 1609) – anglický matematik, geograf, astronom a astrolog. Jeden ze nejvzdělanějších lidí své doby. Návrh na ustavení primárního poledníku – greenwichského – je právě jeho.

25. května 1581 prožil setkání s nelidskou bytostí, obklopenou světly. Měl černé zrcadlo, dokonale vyleštěný kus sopečného skla, obsidiánu. Dee říkal, že když hledí do zrcadla, vidí jiné světy a může přijít do kontaktu s jinými inteligentními bytostmi, nelidské podstaty.

Dee si zapsal své konverzace s těmito nebeskými bytostmi. Část zápisků pod názvem „Pravdivé a přesné vyprávění o tom, co se stalo během mnoha let mezi Dr. J. Dee a některými duchy» anglicky vydal filolog Merik Kazobon. Druhá část záznamů rozhovorů byla spálena společně s celým archivem Johna Dee a to vinou neznámých lupičů.

Zůstal však dostatečný počet fragmentů jazyka, jakým hovořily tyto bytosti, a který Dee nazval enochiánským.

Je to kompletní systém s vlastní abecedou a gramatikou. Část dodnes dochovaných textů v enochiánském jazyce obsahuje matematické znalosti, jejichž úroveň daleko přesahuje dobu Johna Dee.

Dee ještě napsal, že Země vlastně není tak docela kulatá. Je složena z více sfér, překrývajících jedna druhou, a pocházející z jiných rozměrů. Mezi těmito oblastmi existuje bod, nebo spíše styčné plochy, a proto se Grónsko v jiných světech rozprostírá do nekonečna.

To je důvod, proč pan John Dee podával královně Alžbětě četné petice, ve kterých ji přesvědčoval, že Anglie by měla obsadit Grónsko, a tak získat dveře do jiných světů.

Kde dnes je zrcadlo, není známo. Možná v Čechách, kde Dee působil? To je dokonce vyobrazeno na zámku v Českém Krumlově. Britské museum v Londýně bohužel nedovoluje jakékoliv zkoumání jeho zápisů komunikace s duchy, ze kterého se zachovala jen část.

• Necronomicon

Knihu Necronomicon napsal Abdul Al-Hazred, šílený básník ze Sanaa v Jemenu, jenž žil za Ommiadovského kalifátu – tj. cca okolo roku 700 n.l. Původní se ovšem kniha jmenovala Al-Azif. Je to slovo, používané Araby k vyjádření nočního zvuku (ve skutečnosti vydávaného hmyzem) pokládaným za vytí démonů.

Abdul navštívil zříceniny Babylonu a podzemní chrámy v Memfisu, několik let strávil sám na velké jižní arabské poušti – Roba al Khaliyeh, též Prázdné místo, jak ho jmenují antičtí autoři, nebo Dahma či Crimson, jak ho nazývají dnešní Arabové. Tato poušť je obývána sluhy zla, démony a zrůdami smrti, je o ní vyprávěno mnoho hrůzostrašných historek a zkazek těmi, kdož se odhodlali proniknout za její hranice.

Sklonek života strávil v Damašku, kde také Al-Azif (Necronomicon) napsal. O jeho smrti či též zmizení roku 738 n.l. bylo vyprávěno množství hrůzných a rozporuplných zpráv. Podle životopisce Ebn Khallikana, jenž žil ve 12. století, byl za bílého dne polapen neviditelným monstrem a sežrán před velkým počtem hrůzou strnulých svědků.

O bláznovstvích Abdul Al-Hazreda je vyprávěno bezpočtu příběhů. Tvrdil kupříkladu, že navštívil bájný Irem, nebo město Pillar a pod ruinami jistého bezejmenného pouštního města nalezl šokující letopisy a díla rasy starší, než je lidská. Byl pouze lhostejným muslimem uctívající neznámé síly, které nazýval Yog-Sothoth a Cthulhu.

Roku 950 n.l. byla kniha Azif, jenž byla mnohými křivolakými a tajnými kanály získána a s vážností přijata snad všemi význačnými filosofy té doby, tajně přeložena do řečtiny Theodorem Philetasem z Constantinopole pod jménem Necronomicon.

Celé století tento počin poháněl jisté experimentátory k hrozným pokusům, dokud ho nezačal vymítat a pálit patriarcha Michael. Poté o něm bylo slyšet jen zřídka, spíše potajmu, ale roku 1228 ho Olaus Wormius přeložil do latiny. Tento latinský text vyšel dvakrát – nejdříve černotiskem v 15. století (evidentně v Německu) a po druhé v 17. století (patrně ve Španělsku. Obě vydání postrádaly jakékoliv identifikační známky, které by pomohly určit čas a místo vydání – obojí je značeno pouze interní typografickou značkou.

Oba překlady, jak latinský tak řecký, byly zakázány papežem Řehořem IX. roku 1232 krátce po dokončení latinském překladu, jenž tuto nežádoucí pozornost vyvolal.

Arabský originál byl ztracen již za časů Olaua Wormia, jak napovídá jeho úvodní poznámka k překladu. Nepřesný počet tajných kopií, jež se objevily v San Francisku během minulého století, později podlehly plamenům. Zároveň není ani stopy po řecké kopii, jež byla vytištěna v Itálii někdy mezi rokem 1500-1550 – byla zaznamenána při spálení knihovny jistého salemského muže roku 1692.

Anglický překlad zhotovený dr. Johnem Dee nebyl nikdy vytištěn a existuje jen ve zlomcích odkrytých z originálu.

Obr.2 – Dr. John Dee (muž bez hole) při vyvolávání nebeských bytostí. Rytina neznámého umělce.

Z latinských textů nyní existuje překlad z 15. století, jeden je nyní pod zámkem v Britském muzeu, překlad ze 17. století je v Bibliotheque Nationale v Paříži. Další překlad ze 17. století je ve Widenerově knihovně na Harvardu a v knihovně Miskatonské university v Arkhamu, stejně tak v knihovně University v Buenos Aires.

Počet existujících kopií je nejistý, v podstatě tajný a překlad z 15. století je podle neustále kolujících zvěstí ve sbírce jistého amerického milionáře. Stále nejasnou hodnotu má zpráva, že část řeckého překladu z 16. století je v držení salemské rodiny Pickmanových; pokud tomu tak skutečně bylo, pak zmizela s umělcem R.U. Pickmanem, jenž beze stopy zmizel vypařil z kraje roku 1926. Existence knihy je striktně popírána autoritami většiny zemí a všech klasických církví. Čtení vedlo k hrozivým důsledkům. To je jedna ze zpráv o této knize, o níž se všeobecně ví jen tak málo, že R.W. Chambers použil její ideu ve své ranné novele Král ve Žlutém.

• Knihovna „Společnosti Devíti neznámých“

Na podnět starověkého indického krále Ašsky byla založena „Tajná společnost Devíti neznámých“, poněkud připomínající moderní výzkumné centrum.

Společnost se skládala z devíti velkých indických učenců a mudrců, jejichž úkolem byla systemizace a katalogizace všech vědeckých poznatků získaných z prastarých posvátných rukopisů a výsledky experimentů a pozorování.

Každý z „Devíti Neznámých“ napsal jednu knihu, věnovanou jedné oblasti vědeckého poznání. Aktivity společnosti byly dokonale utajeny.

Král Ašóka, byl zbožný buddhista a zarytý odpůrce války. Byl si dokonale vědom toho, co mohou způsobit znalosti v nepovolaných rukou, a chtěl zabránit jejich zneužití pro ničení a válku.

Avšak stalo se, čeho se král obával: vědecké informace, kterými disponovali jeho učenci, jsou ve světle moderních poznatků nevěrohodné. Tak třeba jedna z knih byla věnována překonání gravitace a jejímu ovládání, vytvoření podmínek pro vytvoření stavu beztíže v pozemních podmínkách.
Další kniha byla věnována tématu vytvoření a použití jakési mohutné zbraně, připomínající něco mezi jadernými a psychotronickými prostředky.

Další kniha obsahuje podrobné popisy a výkresy letadel umožňující starých letcům nejen pohyb v povětří, ale také v kosmickém prostoru.

Kde jsou dnes tyto knihy ? Nevíme. Zmínky o těchto knihách lze však najít v mnoha starověkých písemných pramenech, ale žádnou z těchto knih se nepodařilo archeologům najít.

Je možné, že některé knihy jsou stále uchovávány v klášterech Tibetu a Indie. A samozřejmě, buddhističtí lámové udělají vše pro to, aby se tajné poznatky nikdy nedostaly do rukou lidem moderní civilizace.

• Knihovna „Liberia“

Nejmladší dcera byzantského císaře Tomáše Sofia (Zoja) uchránila před zničením unikátní knihovnu byzantských vládců, když se vdala za ruského knížete Ivana III.

V naprostém utajení a pod silnou ochranou odvezla 70 vozů s knihami z Konstantinopole do Moskvy. Knihovnu, která se nazývala „Libéria“, a později „Knihovna Ivana Hrozného„, uložili pod kamennou klenbou v jedné z kremelských katedrál, za železnými zámky na dveřích.

Podle svědectví učeného řeckého mnicha Maxima, byly v knihovně starověké hliněné tabulky, pergameny, starověké řecké knihy. Pokud lze věřit těmto svědectvím, šlo o 53 rukopisů a knih v církevním staroslovanském jazyce, a také i pergamenové svitky ve staroaramejštině, podepsané jménem Ježíš.

Kde je knihovna nyní? Nevíme. Knihovna zmizla v 60. letech XVI. století.

• Alexandrijská knihovna

Knihovna v Alexandrii byla založena v roce 300 let před naším letopočtem Demetriem Falerským, vládcem Athén. Shromáždila na sedm set tisíc rukopisů. Demetrio sám napsal velký počet děl, včetně jednoho s podivným názvem „O světelném nosníku do nebe“, snad první dílo o létajících talířích.

Je známo, že v době Julia Caesara byla Alexandrijská knihovna považována za největší úložiště tajných knih.

Obr.3 Babylónský kněz Beros mluvil s tajemnou bytostí, připomínající rybu. Místo nohou měla ploutve.

Podle některých zpráv byly v knihovně například všechny svazky knihy «Světové dějiny» od babylónského kněze, historika a astronoma Berosa (356 př. n.l. – 261 př. n.l.). Ten v nich popsal třeba i svůj první kontakt s mimozemšťany – Apkallusami – tajemnými tvory, připomínající ryby. Ti předali lidem první vědecké poznání.

V knihovně byla uchována úplná kolekce děl Manethona, egyptského kněze a historika, který znal všechna tajemství Egypta. Možná že právě to bylo to pravé nebezpečí této knihovny. Byly tam i spisy fénického historika Mokuse, kterému se připisuje i vytvoření atomové teorie vedle Démokrita.
Byly tam i knihy, ve kterých se popisovalo tajemství výroby zlata a stříbra. S největší pravděpodobností v nich byly uschovány hlavní klíče k alchymii, pro které dnešní věda nemá dostatek porozumění.

A výsledek ? Knihovna byla úplně zničena Caesarovými vojáky, nebo náhodným požárem. Je však možné, že ne úplně. A pokud nějaké tajné organizace dnes mají nyní rukopisy z Alexandrie, jsou pečlivě ukryté.

• Co ještě shořelo ?

V roce 1885 spisovatel, francouzský okultista Saint Yves d’Alveydr dostal pod hrozbou trestu smrti příkaz z kapituly v Notre Dame, aby zničil své nejnovější práce „Mise z Indie do Evropy a evropská mise v Asii. Problém Mahátmů a jeho řešení.“

V roce 1897 se dědicové spisovatele Stanislawa de Guayty obdrželi příkaz, za jehož nesplnění se hrozilo rovněž smrtí. Měl zničit čtyři z nepublikovaných rukopisů zaměřené na černou magii, stejně jako všechny své archivy.

V roce 1933 v Německu nacisté spálili všechny exempláře knihy „Rosenkruciáni. O dějinách reformace.“

Na příkaz italského diktátora Mussoliniho v roce 1944 spálili 80 000 knih a rukopisů Královské učené společnosti v Neapoli. Cílem této operace mělo být zabránění tomu, aby se důležité magické nástroje nedostaly do rukou Spojenců.

V neapolské knihovně byly pravděpodobně uloženy dosud nepublikované rukopisy Leonarda da Vinci, a dokumenty slavného okultisty Alestera Crowleye.

• Holubičí kniha

Holubičí, neboli Kamenná kniha, kterou viděl prý ještě Michail Lomonosov, se nacházela na ruském severu, v ústí řeky Indel, přítoku řeky Vyg, jež se vlévá do Bílého moře nedaleko Bělomorska.

Tajemné hieroglyfy, vyryté do plochých kamenných desek, obsahovaly prý unikátní informace o zdrojích síly a energie, a o tajemství vzniku vesmíru. Pátrání po této knize se věnovali vědci i dobrodruzi, prý i nacisté…

• Abrahamova kniha

Záhadná kniha v mosazných deskách měla pouze 21 listů, navíc 3 z nich byly prázdné. Nápis na titulní straně zněl: Abraham – žid, kněz, kníže, levita, astrolog a filosof. Na třetí straně knihy začínal složitý návod transmutace kovů na zlato. Abraham tento návod napsal proto, aby pomohl Židům platit velké daně Římanům.

Připisovat tuto knihu Abrahamovi, biblickému patriarchovi, který žil v Mezopotámii asi 2000 let př. Kr., by bylo nesmyslné, neboť Řím tehdy ještě neexistoval. Abraham bylo však běžné židovské jméno.

V roce 1357 získal Abrahamovu knihu Nicholas Flamel. Po malých částech si ji nechal přeložit. Pak se pokusil vyrobit zlato ze rtuti. Prý uspěl a 25. dubna 1382 získal zlato nebývalé čistoty. Alespoň to tak hlásal nápis na jeho náhrobku. Flamel zemřel údajně v roce 1419, několik let po své ženě.
V roce 1500 nařídil král Karel IX. pátrat po záhadné knize. Nakonec došlo i k otevření Flamelova hrobu. Ten byl však prázdný. Nenašla se ani jediná kostička. Pochopitelně ani Abrahamova kniha. Obsahovala kniha i recent na dlouhověkost? V následujících staletích byli Nicholas Flamel a jeho žena Perenella viděni v Indii, ve Švýcarsku a v Paříži Ludvík XV. žádal Flamela o zlato, ten však odmítl.

V roce 1967 se stal finančním poradcem izraelské ministerské předsedkyně Goldy Maierové jakýsi Flamel. Podle všeho dodal zlato již za druhé světové války na záchranu Židů před transporty do koncentráků. Po válce opatřil zlato i pro Izrael – celých 200 tun. Nejmodernější zbraně, které byly za toto zlato nakoupeny, umožnily Izraeli zvítězit v šestidenní válce. Po této válce Flamel zase zmizel…

České tajemné knihy…

• Codex Gigas alias Ďáblova bible

Na počátku 13.století bylo v Čechách vytvořeno pozoruhodné literární dílo známé jako „Ďáblova bible“, jinak také Kniha knih nebo Knihovna v jedné knize, Codex giganteus, Liber pergrandis, Gigas librorum či Codex gigas.

Neznámý tvůrce napsal a barevnými iluminacemi vybavil obří knihu, o jejímž původu se do dneška můžeme jen dohadovat. Grafologové s historiky se shodují v tom, že se jedná o dílo vytvořené jednou rukou, jedním autorem. Bylo těžké však uvěřit, že práci takového rozsahu mohl zvládnout jeden člověk v krátkém časovém úseku. Proto také existují legendy, že knihu sepsal ďábel za jedinou noc.
První zmínky o Ďáblově bibli pocházejí z roku 1295, ale předpokládá se, že je asi o půl století starší. Byla nejspíš vytvořena okolo roku 1229 v prostředí malého benediktinského kláštera v Podlažicích u Chrudimi. Nedochovaly se však žádné doklady o jejím vzniku, autorovi či důvodu sepsání. Kniha s dřevěnými deskami, potažené bělavou kůží s kovovým zdobením měří 920 x 510 x 22 mm, obsahuje 320 pergamenových fólií (640 stran) o průměrném formátu 890 x 490 mm; z neznámých důvodů však někdo 8 stránek vyřízl. Soudí se, že k získání materiálu pro tak velkou knihu bylo zapotřebí kůží asi ze 160 oslů. Původní desky byly při požáru v roce 1697 poškozeny a nahrazeny novými dřevěnými o síle 22 milimetrů. Do knihy je latinsky vepsán text Starého a Nového zákona, Kosmova Kronika česká, řada různých traktátů a menších spisů, kalendář s nekrology, seznam podlažického bratrstva i zaklínadla a všelijaké dobové záznamy.
Celá výzdoba knihy je ojedinělá, iluminace tohoto díla je tvořena nádhernými iniciálami v červené, modré, žluté nebo zelené, místy zlaté barvě. Celé zpracování je dokonalé dílo skutečného písařského mistra.
Kniha se v roce 1648 dostala jako válečná kořist do Švédska.

• Voynichův rukopis

Tento spis do našich dnů odolává všem pokusům o rozluštění. Přibližné datum vzniku je rok 1609. Ale nikdo dosud neprokázal, o co jde – spis středověkých alchymistů, geniální podvod nebo výtvor mimozemšťana, který se rozhodl zůstat na Zemi a popsat byliny a hvězdy svého vesmíru…

Dnes je uschovaný v Universitě v Yale, v knihovně vzácných tisků pod katalogovým číslem MS 408.

Obr.4 Stránka z Voynichova rukopisu

• Smržovský grimoár

V městečku Smržovka, v bývalém Lučním mlýně byl nalezen dokonalý opis čarodějné knihy připisované samotnému Faustovi. Objevil ji tam řídící učitel Meissner ze Smržovky. Pan Fišer, majitel Lučního mlýna jen s těžkým srdcem rukopis věnoval panu Meissnerovi. Věděl velmi dobře, že kniha nesmí být předána druhé osobě. Lze to brát jako náhodu, ale Luční mlýn v roce 1947 do základů vyhořel.

Meissner se pustil ihned do přepisu špatně čitelného rukopisu a po několika letech jej publikoval v jednom německém vlastivědném časopisu. Předtím, asi v roce 1925 roce ji též konzultoval s celním ředitelem panem Eckhardtem, který zjistil, že smržovský rukopis, není jenom návodem či učebnicí, ale také významnou magickou pomůckou, ale na rozdíl od všech čarodějných faustovských knih, obsahuje navíc i tzv. Klíč.

Pan Meissner na základě opravdu detektivního pátrání zjistil, že udaný letopočet 1469 nesouhlasí a domnívá se, že rukopis je mnohem mladšího data. Protože se jednalo o velice erudovaného a pokrokového učitele, považoval rukopis jen a jen za výtvor lidových pověr. Posléze ji se souhlasem mlynáře uložil do jabloneckého archivu. Tam byl odborně zrestaurován a současně byla pořízena věrná kopie. Posléze se v roce 2001 pořídil překlad z němčiny turnovskou překladatelkou a germanoložkou paní Popovičovou. Kniha upozorňuje na vážná nebezpečí v případě jejího zneužití. Některé pasáže přímo hrozí i smrtí. Přesto kniha byla v roce 2002 vydána pro úzký okruh zájemců.

Tajemství moci a síly je v magii?

Může se zdát podivné, že spolu s vědeckými poznatky byly skrývány a ničeny i knihy o magii.
Příčina je v tom, že vedle úspěchů a objevů dávných vědců byly na stejné úrovni i znalosti z oblasti mystiky a оkultismu.

Magie až donedávna působila ve vědeckém světě jako součást věd, které dnes nazýváme humanitními. Například na univerzitách v Toledu, Salamance i Krakově se okultní vědy vyučovaly vedle matematiky, logiky a teologie.

Nicméně, dostupnost a rozšíření znalostí magie nebylo vždy nijak široké. Ve skutečnosti pouze několik málo jednotlivců plně znali tuto tajnou nauku a nestavěli své schopnosti na odiv – na rozdíl od podvodníků a šarlatánů.