Co je pravda?

Na stránkách přírodovědeckých časopisů se tu a tam objevuje nový termín –
filozofie vědy.

Pravda, filozofové nemají tento výraz příliš rádi a jsou možná v právu: lépe by bylo nemluvit o filozofii, nýbrž o logice rozvoje vědy.

Věda sama se stala objektem výzkumu – objevila se metavěda, tj. taková věda, která studuje logiku vědeckých konstrukcí. Obecně uznávaných výsledků v této oblasti dosud nebylo dosaženo. Tím se však stává ještě zajímavější. Filozofie vědy vědce samozřejmě nenaučila objevovat pravdu, ale povzbudila v nich zdravou sebekritiku, a to samo o sobě není tak málo.

Umění klást otázky

Nebudeme-li se bát jistého zjednodušení, lze uvést tři jasně patrné strukturní komponenty vědy:

1. problémy nebo otázky, které se mají řešit,
2. hypotézy a
3. postupy, jimiž jsou tyto hypotézy přijímány nebo zavrhovány.

Zdaleka ne vždy jasně chápeme tu velmi významnou úlohu, již hrají v naší intelektuální činnosti dobře položené, přijaté a vyřešené otázky. Americká výzkumnice Susan Langerová dokonce tvrdí, že vývoj každé kultury lze charakterizovat určitým souborem otázek, z nichž některé jsou dovoleny a také kladeny a jiné jsou nepřípustné. Samo položení otázky již omezuje množství možných rozumných odpovědí nebo, jak píše Langerová, otázka je již dvojsmyslný návrh, jehož determinantou je odpověď.

Rozdíl kultur je zřejmý především na rozdílu mezi vyřešenými otázkami. Nejlépe lze toto tvrzení ilustrovat rozhovorem Krista s Pilátem Pontským, uvedeným v evangeliu sv. Jana: „K tomu jsem se narodil, a proto jsem na svět přišel, abych svědectví vydal o pravdě…“ Tehdy se Pilát ptá: „Co jest pravda?“ Tato otázka zůstává bez odpovědi. Pilát Pontský – člověk helénské kultury – musel začít rozmluvu posouzením otázky, co je pravda. Kristus je představitelem jiné kultury, té, kde je tato otázka nepřípustná. V křesťanství, alespoň i v rané etapě jeho vývoje, existovaly vlastní otázky, řekněme otázky o vztahu k dobru a zlu, o odměně či odplatě za různé činy; avšak jak mohly být kladeny, jestliže byla nepřípustná otázka o tom, co je pravda? Zakladatel nového učení tvrdil, že on sám je pravda.

Věda – a každá její vývojová etapa – je charakterizována určitým souborem vyřešených otázek. Zároveň lze jmenovat nemálo bezpodmínečně zakázaných, i když logicky oprávněných otázek. Věda například nepřipouští otázky takového druhu jako: „Jak vznikl Ohmův zákon?“ nebo „Proč existuje Ohmův zákon?“ nebo ještě silnější otázky: „Jak a proč vznikly přírodní zákony?“ a „Proč existuje svět?“

Někdy věda jaksi předhání sama sebe a odpovídá na otázky ještě nepoložené; tehdy jsou tyto odpovědi nepotřebné. Mendel odpověděl na otázku, která v jeho době ještě nebyla položena; nezůstala právě proto tato odpověď tak dlouho bez povšimnutí?

Ohlížíme-li se zpět, přesvědčujeme se, že vývoj vědy lze posuzovat jako posloupnost odpovědí na řadu hlubokých otázek. Nyní je zvykem ve výzkumných pracích věnovat velkou pozornost plánování experimentu. Experiment lze však plánovat pouze v tom případě, že je zadán matematický model zkoumaného jevu. A zadat matematický model, to znamená položit přírodě otázku zapsanou v určité symbolické formě. Když klademe jakoukoli otázku, nejprve cosi tvrdíme (na základě předchozích poznatků) a potom se na něco ptáme. Když zapisujeme matematický model, vycházíme nejprve z jeho analytické podoby a nezávisle proměnných, které jsou jeho součástí, a ptáme se například, jak budou hodnoceny parametry vypočtené podle výsledků experimentu.

Jak se vytyčují hypotézy

Nevíme nic o tom, jak se ve vědě vytyčují hypotézy. Nové hypotézy nelze odvodit bezprostředně z výsledků pozorování. Ozřejmuje se to, porovnáme-li možnosti člověka s možnostmi počítače. Lidský rozum, pobízen novými jevy, dokáže vytvářet nové a plodné hypotézy; naučit tomu počítač je očividně nemožné. Induktivní logiku nelze shrnout do standardního algoritmu.
Modely, na něž jsme si nyní ve vědě tak zvykli, lze získat pouze z předpokladů, ale ne přímo z výsledků pokusu. Touto poněkud neočekávanou tezí se podrobně zabýval Karl Popper, rakouský teoretik vědy, žijící v Anglii; stejně jako on musíme přiznat první zvláštnost nebo, chcete-li, první paradox v rozvoji vědy: tvůrčí složka vědy – proces vytváření nových hypotéz – nemá žádné zvláštní rysy, které by byly vlastní pouze vědě. V žádném případě ho nemůžeme odlišit od tvorby mýtů.

Je to velmi důležité tvrzení. Vyplývá z něj, že v okamžiku, kdy je hypotéza navrhována, není nutné se příliš starat o její zdůvodnění; důležitější, řečeno slovy Bertranda Russella, je uvěřit v ni z nějakých intuitivních, tj. prostě nevysvětlitelných pohnutek. Pouze další teoretická nebo experimentální práce může přinést seriózní údaje pro takové zdůvodnění. A jak je zlé – zde opakujeme myšlenku, kterou vyslovil náš kolega J. A. Šrejder – jak je ničemně zlé, když v první etapě – v okamžiku vytváření hypotézy – se na vědci požaduje, aby řekl něco na zdůvodní toho, co ještě zdůvodnit nemůže.

Jak jsou hypotézy přijímány

Žádná hypotéza nemůže být při svém experimentálním prověření definitivně potvrzena. Jediné, co lze učinit, je ukázat, že výsledky pozorování hypotézy nevyvracejí. Tatáž pozorování však nemusí být v rozporu nejen s naší oblíbenou hypotézou, ale i množstvím jiných, ještě neformulovaných hypotéz. Proto, jak říká Popper, je třeba konstatovat dosti nepříjemnou asymetrii – ani jeden experiment příznivý pro naši hypotézu nemůže být dostačujícím podkladem pro její bezpodmínečné uznání, ale stačí jeden negativní experiment, aby mohla být zavržena. Hypotézy jsou vždy vystavovány dalším prověrkám a v tom je záruka pokroku přírodních věd. Skutečně, oprávněnost těch či oněch hypotéz ve vědě je neustále revidována – dříve či později vzrůstající moc experimentální techniky umožní podrobit rozhodné zkoušce i tu nejneotřesitelnější hypotézu. Stručně řečeno, hypotézy nemohou být verifikovány, mohou pouze být falzifikovány; to je druhý paradox vědy.

Jak se tedy hypotéza přijímá nebo zavrhuje? Můžeme se domnívat, že kromě zavrhování hypotéz existují ve vědě jiné mechanismy, které také provádějí stabilizující výběr.

Paradigma – ochranný mechanismus

Před šestnácti lety vyšlo první vydání Struktury vědeckých revolucí T. S. Kuhna – knihy, která sama o sobě znamenala revoluci ve vědě. Obrovskou autorovou zásluhou bylo, že zavedl do každodenního užívání představu o paradigmatu ve vědě. Tento termín, přejatý z gramatiky, v daném případě označuje určitý systém obecně přijatých představ. Lze to říci asi tak:

• Paradigma je určité intelektuální pole – nejasné pole axiomů, určujících, co je ve vědě vědecké. Paradigma chrání vědu před zaplevelením.

Mnozí si zapamatovali slova Norberta Wienera o tom, že matematiku „tvoří“ pět procent matematiků a zbývajících 95 procent plní ochrannou roli a brání matematickou vědu před znečištěním nedostatečně přesnými konstrukcemi. Jak se to ale dělá? Vždyť sám pojem důkazu, jak to vyplývá z dobře známého teorému, nemůže být přesně formulován.

Paradigma hraje dvojí roli:

• pozitivní – umožňuje vědcům soustředit své úsilí určitým, přesně daným směrem, a
• negativní – když se přežívá a začíná brzdit objevování nových myšlenek.

Nové, podle slov Bohrových „šílené“ hypotézy lze v okamžiku jejich vzniku jen stěží odlišit od plevele.

Takže paradigma jednak ochraňuje vědu před znečištěním, jednak hrozí zbrzdit její rozvoj. Musíme si uvědomovat, že věda je organizována tak, že dnes se vědeckým stává to, co bylo včera nevědeckým; jak se praví v biblické knize Kazatele: „Všechno má svůj čas… čas sázet i čas zasazené vytrhat.“ Neboť vědomosti lidstva se s růstem vědy nesumarizují, jáko se například hromadí knihy v knihovně nebo exponáty v muzeu. Postupem rozvoje vědy se v ní ničí mnohé nejpodstatnější věci, včetně jazyka.

Paradigma rodí vědecké kolektivy, vybudované podle typu uzavřené společnosti, v níž je zakázáno kritické přehodnocování existujícího. Proto je tak důležité, aby systém vědeckých publikací odpovídal logice rozvoje vědy.

Pravděpodobnostní hodnocení hypotéz

Mnozí dávají přednost hovořit nikoli o pravdivosti teorie, nýbrž o její pravděpodobnosti; tato tendence se táhne již od Laplacea. Jestliže však posuzujeme vývoj vědy jako objevování teorií se vzrůstajícím obsahem, pak z toho musí přímo i vyplývat, že pravděpodobnost těchto teorií klesá. Lze to ukázat na následujícím příkladu, populárním mezi teoretiky vědy. Označme jako A tvrzení „V pátek bude pršet“ a jako B tvrzení „V neděli bude hezky“. Pak AB bude výpověď o tom, že „V pátek bude pršet a v neděli bude hezky“. Je jasné, že obsah konjunkce AB dvou výpovědí A a B bude buď vyšší, nebo alespoň roven obsahu výpovědí vzatých jednotlivě, kdežto pravděpodobnost objevení společných událostí bude nižší nebo rovna pravděpodobnosti jednotlivých událostí. Vyplývá z toho, že zvětšení obsahu výpovědí bude provázeno zmenšením její pravděpodobnosti.

Pro názornost uvedeme příklad. Dejme tomu, že nějaký tenista může jet na turnaj buď do Moskvy, nebo do Londýna, přičemž oba turnaje probíhají současně. Pravděpodobnost toho, že obsadí první místo v Moskvě, je 0,9 (jestliže tam samozřejmě pojede), v Londýně 0,6. Čemu je rovna pravděpodobnost, že někde obsadí první místo? Řešení: Protože události „výhra turnaje v Moskvě“ a „výhra turnaje v Londýně“ jsou nesouměřitelné, podle klasické teorie pravděpodobnosti je hledaná pravděpodobnost kupodivu větší než jedna: 0,9 + 0,6 = 1,5. Tento paradox je ve skutečnosti prostě výsledkem nedorozumění, neboť pravděpodobnosti 0,9 a 0,6 se vztahují k různým prostorům elementárních událostí.

Jde-li o pravděpodobnost nějaké seriózní hypotézy, pak musíme něco říci také o těch výpovědích, na nichž tato pravděpodobnost může být hodnocena, neboť jinak všechno pozbude smyslu. Nová, revoluční teorie se objevuje na intelektuálním poli, vytvořeném předchozí, od ní se podstatně lišící teorií. A jestliže máme hodnotit pravděpodobnost nové teorie na pozadí výpovědi staré, je jasné, že její pravděpodobnost se bude muset zdát velice malá, tím menší, čím je revolučnější. Lze se snadno přesvědčit, že nejvýraznější a nejplodnější vědecké hypotézy v okamžiku svého objevení vyvolávají ve vědeckém prostředí zoufalý odpor. To znamená, že jsou posuzovány jako málo pravděpodobné v rozmezí toho intelektuálního pole, kde se objevují.

Nyní připusťme, že nová hypotéza předpověděla nové jevy, nevyplývající ze staré teorie, a že se tyto jevy skutečně podařilo odhalit. „Autorita“ hypotézy začne růst, bude určovat další směr experimentálních vvzkumů. Kolem nově zrozené teorie se bude vytvářet určíté íntelektuální pole a v prostoru tvořeném těmito novými výpověďmi bude pravděpodobnost teorie růst.

A tak v momentě objevení nové a smělé hypotézy její pravděpodobnost, hodnocená v prostoru všech předcházejících výpovědí, musí být nízká. Toto tvrzení je prostě synonymní tvrzení, že je hypotéza neočekávaná a revoluční… Z toho však mimo jiné nevyhnutelně vyplývá nemožnost – ve více či méně vzdálené perspektivě – přesně prognózovat vědeckotechnický pokrok. To proto, že není jasné, jak z množství zcela málo pravděpodobných hypotéz zvolit tu, jejíž pravděpodobnost bude výrazně stoupat.

Je věda vědecká?

Řekli jsme si, že hypotéza nemůže být opravdově verifikována (potvrzena), může pouze zůstat nevyvrácena. Na základě toho můžeme snadno vytyčit demarkační čáru mezi vědou a nevědeckými – metafyzickými – výpověďmi. Vědecké jsou pouze ty hypotézy, které mohou být postaveny do podmínek rizika při prověrce. Kritérium je prosté a jasné. A přesto je nelze považovat za jednoznačné. Lze uvést množství opačných případů, ukazujících, že za vědecké je uznáváno to, co „nepropadne“ při prověrce, a naopak to, co v experimentální prověrce zdánlivě obstojí, je prohlášeno za nevědecké. Vezměme teorii evoluce, hypotézu o původu biologického kódu, některé koncepce astrofyziky a koneckonců i právě uvedené úvahy o struktuře vědy – to vše nemusí být postaveno do podmínek rizika při experimentální prověrce. Přesto máme sklon tyto konstrukce, dokonce i když proti nim někdo něco namítá, řadit k vědě. A například učení indických jóginů, či přesněji doporučení, která z něho vyplývají, lze docela dobře experimentálně prověřit, a přesto současná věda, vycházejíc z existujícího paradigmatu, nemůže názory jóginů uznat za vědecké.

Za kritérium, odlišující vědecké koncepce od nevědeckých, je třeba spíše považovat jejich schopnost seberozvíjení, tj. sebezničení. Chcete-li, je to také dialektická definice vědy. Přesto je to však podmínka pouze nezbytná, ale ne postačující; lze poukázat na náboženské systémy, které se vývojem změnily k nepoznání. Jak formulovat podmínky nezbytné a postačující? Na tuto otázku odpověď neexistuje. Evidentně není možné vést přesnou hranici, která by oddělovala vědeckou tvorbu od ostatní činnosti lidstva. Vše, co člověk dělá, nese stopy mnohostrannosti lidského vědomí.

Zde lze položit ještě jednu otázku, je-li věda systémem racionálním nebo iracionálním. Odpověď opět nebude jednoznačná. Je samozřejmě racionální, protože ve výkladu svých myšlenek a jejich důkazech používá formální – aristotelovské logiky. Zároveň se však její tvorba neobejde bez prvků iracionálna; jako osvícení přicházejí nové hypotézy, cosi mimo logiku je třeba k tomu, aby se uvěřilo v novou, málo pravděpodobnou hypotézu a začalo se pracovat směrem, který naznačuje; a konečně sám proces volby kritického experimentu a hodnocení jeho výsledků – cožpak je to zcela logický postup? A Bohrův princip doplňkovosti – cožpak nedává právo na metaforické konstrukce nebo, jinými slovy, není odmítnutím zákona o vyloučení třetího?

Poznání či pokoření ?

Vědecké hypotézy – alespoň některé z nich – mohou předpovídat zcela nové, doposud neznámé jevy. Je to dobře známo a k nemálo objevům ve fyzice a chemii došlo v důsledku teoreticky předpovězeného bádání. Lze se však ještě přít o to, je-li oprávněné považovat prognostickou sílu hypotéz za měřítko jejich pravdivosti. Jsou-li totiž hypotézy jen postupně se navzájem střídající dohady, a nikoli pravdivé poznání přírody v nějakém bezpodmínečném přísném smyslu, pak objevy, k nimž se dospělo pomocí těchto dohadů, je možné také interpretovat nikoli jako kroky po cestě k poznání, ale pouze jako postupné a stále hlubší ovládnutí přírody.

Není lepší být opatrný a připisovat tomu, co nazýváme vědeckými objevy, pouze statut ovládnutí přírody? Teorie mohou stimulovat proces ovládnutí přírody ve větším nebo menším stupni. A to může být mírou objevené síly teorie. Proč to však zároveň má být i mírou poznávací síly? Mimochodem vůbec není jednoduché určit nebo alespoň objasnit, co je to pravdivé poznání. Když odhlédneme od náboženských představ, nepřipisujeme člověku to, co se dříve tak přirozeně připisovalo demiurgovi – tvůrci světů? Máme-li již stát na pozici evolučního vývoje intelektu, bude rozumnější předpokládat, že tento proces pramenil ze snahy pokořit přírodu, a nikoliv ze snahy ji poznat. Možná však, že zvládnutí přírody lze nazvat poznáním (protože nemůžeme říci, jaký smysl bychom měli vložit do představy o skutečném poznání), a pak všechny spory končí. A přesto jsou vědci přesvědčeni o poznávací síle vědy. Tato jistota je prostě jednou ze složek paradigmatu naší vědy. Otázka „proč jsme přesvědčeni?“ patří v rámci tohoto paradigmatu k otázkám zakázaným. Filozofie vědy se pokoušela narušit vymezená pravidla, když tuto otázku položila, ale přesvědčivou odpověď dát nemohla.

Jak roste věda?

Z toho, co bylo řečeno výše, vyplývá, že rozvoj vědy není ani tak hromaděním poznatků jako spíše neustálým přehodnocováním nahromaděného materiálu – tvorbou nových hypotéz, které vyvracejí ty předchozí. Pak je však vědecký pokrok ještě něčím jiným než postupným procesem destrukce dříve existujícího nevědění. Na každém kroku je staré nevědění destruováno konstruováním nového, silnějšího nevědění, které destruovat bude jednou ještě obtížnější. Nedospěla nyní do takového stavu fyzika, zvláště teorie elementárních částic? Včerejší koncepce se projevují jako nedostatečné jak pro hluboké pochopení nového experimentálního materiálu, tak pro předvídání nových jevů. Zároveň jsou tyto koncepce dostatečně silné, aby odporovaly své revoluční změně.

A nyní se maně vtírá otázka: Nedošlo k zániku některých kultur, dejme tomu staroegyptské, a k degradaci kdysi mohutných myšlenkových proudů, například staroindického, proto, že dosáhly té úrovně nevědění, jež už nemohla být destruována?

Kdo ví, jak vytrvalá bude síla nevědění v evropském vědění!

Archiv ZaZ