Ludvík Souček : UFO. Co jsou ? Co nejsou ? (1)
Jest celá řada znamenitých možností, jek se na dlouho a spolehlivě znemožnit v dobré společnosti.
Odmyslíme-li si přebohatou paletu politických alternativ, zbývá i tak dost a dost i pro nejnáročnější: chvála realistického kumštu, hluboké nevědomosti o charakteristikách jednotlivých typů osobních automobilů, bezelstně doznaná víra v bubáky a hastrmany, manifestační věrnost manželce atd. atd.
Soudě podle některých ohlasů, nevybral jsem ani já tak docela špatně. Píši totiž tu a tam o UFO, neidentifikovaných létajících předmětech čili létajících talířích. Ačkoliv se v tisku o nich objevují delší i kratší zprávy, jsou většinou považovány za jakési zpestření a odlehčení politického pralesa, kterým obrostl náš tisk.
Nelze se příliš divit. Kolem UFO, jejichž sezóna začala v těsně poválečných letech, se seskupily celé kohorty malých i větších podvodníčků, vytvářejících si levnou publicitu, znamenitě vydělávajících na senzační literatuře a využívajících duševních podivností a spletitostí vyšinutých osob k vydávání příspěvkových značného nákladu. Mezi tyto výtečníky patří např. i pan Adamski, který spolu s novinářem D. Lesliem zahájil boom „talířové“ literatury knihou „Létající talíře přistávají.“ Čtenáři se dočetli o setkáních obou průkopníků meziplanetárních styků s posádkami létajících talířů, které je poučily o navlas stejném vzezření všech Nepozemšťanů – všichni prý mají tutéž nesmrtelnou duši.
Obzvláště pikantní podrobností je kvalifikace pana Adamského pro astronomické úvahy: vlastnil krámek s cukrdlaty a sodovou vodou poblíž hvězdárny…
Na důvěře čtenářů znamenitě zapracoval pan Truman Bethurum, který (patrně pro své přednosti) byl pozván do létajícího talíře, pilotovaného nepozemskou sexbombou Aurou Rhanes, vládkyni planety Clarion, Helmuth Winckler z Nebrasky, jemuž sympatičtí Saturňané z UFO prozradili polohu křemenného lomu, léčícího rakovinu, i mírně společensky unavený americký pilot, který svůj pozdní návrat z hospody do kasáren omluvil setkáním s létajícím talířem a UFOny, hovořícími „tvrdou francouzštinou“…
To všechno je přirozeně legrace – ale také nic víc než legrace. Když jsem před několika dny v Brně natáčel o Nepozemšťanech a o létajících talířích televizní pořad, mluvilo se v celém jihomoravském kraji o lvu, který volně pobíhá, děsí dítky školou povinné a tropí škody našemu národnímu hospodářství požíráním krav. Šlo samozřejmě o čirý plk a fámu, na jejímž počátku byl patrně chudák čokl žemlové barvy. Má to snad znamenat, že přestaneme věřit v existenci lvů?
Domnívám se, že popírat existenci UFO, létajících talířů, je dnes už nejen pošetilé, ale i nebezpečné, ať už nad námi létá cokoli, případně kdokoli. Toto popíráni nevychází z vědeckých předpokladů, a není diktována chladně analytickým duchem nepředpojaté odbornosti. Je vyvoláno (někdy dost divokou) nechutí měnit své představy o světě, svůj útulný a důvěrně známý vesmír. Třeba i pod tlakem velmi přesvědčujících argumentů. Chraň bůh, nechci ani v nejmenším snižovat cenu moudré opatrnosti vědců a jejich rezervovaný přístup k problematice tak zprofanované tisíci blázny, fantasty a hochštaplery. Nemohu si však ani odpustit malou historickou reminiscenci na proslulého kardinála, jenž odmítal podívat se Galileovým dalekohledem na Jupiterovy měsíce prostě proto, že nic takového nemůže existovat, a je tedy zbytečné jakkoli se kvůli pošetilým tvrzením pana profesora Galilea namáhat.
Za skeptiky promluvil roku 1954 známý německý hvězdář E. Madlow: „Každé kulturní období lidstva si vytvoří svá vlastní strašidla, slučující jednak věci známé, jednak dosud nepochopitelné. Tak antický lovec si vymyslel kentaura, napůl člověka, napůl zvíře, mořeplavci ke konci středověku Bludného Holanďana a člověk 20. století létající talíře…“
Měli bychom být k ubohému a těžce zkoušenému lidstvu spravedlivější. I nejfantastičtější bajka, která dokáže svou životaschopnost v průběhu staletí, tisíciletí a desetitisíciletí, má svůj reálný podklad. Kentaur v prvním setkání s jízdními kočovníky, kteří se vyrojili odněkud ze středoasijských stepí a byli považováni zcela přirozeně za srostlé s koňmi, právě tak jako jízdní hrdlořezové španělských konkvistadorů, drak z pohádek v osobní zkušenosti lidstva s posledními potomky strašlivých jurských ještěrů, žijících zcela proti všem předpokladům, jak prokázala radiokarbonová analýza „dračích“ koster, nalezených před několika lety v Indonésii, ještě před 10.000 a 12.000 lety. Odtud ostatně i nápadná podobnost draků ve všech pohádkách od Japonska až po Evropu. A Bludný Holanďan nebyl přirozeně ničím jiným, než zrcadlením vzduchu pří vzácné inverzi chladných o teplých vrstev, po níž obvykle následuje – nejen podle pověsti – prudká vichřice, smršť, ohromující svědky této podívané.
Jestliže připustíme, že do „svých strašidel“ vnesl reálné jádro i pravěký lovec, starověký zemědělec a negramotný plavec, máme právo odepřít „skutkovou podstatu“ létajícím talířům? Domníváme se snad, že všichni lodní a letečtí kapitáni, meteorologové, astronomové, pracovníci radiolokačních zařízení a další a další, kteří poskytli střízlivé, věcné a namnoze shodnými výpověďmi ověřené zprávy, jsou šílenci nebo domluvení darebáci? Propůjčuje dnešní lidstvo tak zodpovědná postavení, namnoze rozhodující o osudech stovek (a za války desetitisíců) lidí, s obzvláštní oblibou psychopatům?
Ne – jsem si jist, že ne.
Ostatně, jak se zdá, v poslední době se nad UFO poněkud rozjasňuje diky jistému odtajnění faktů, které byly až dosud co nejpřísněji ukrývány v trezorech vojenských velitelství. Bylo to svého druhu selekce, výběr zpráv. Všechny, které slíbily poskytnout jen poněkud věcnější o obsáhlejší informaci o taktickotechnických datech UFO, zmizely. Pro tisk zbyly jen poněkud připitomělé historky o blond vládkyních kdovíjakých planet anebo dopisy nudících se starších dam, usilujících dosáhnout publicity.
V trezorech zmizel pásek s posledními slovy kapitána Mantella, jenž zahynul při pronásledování UFO nad vojenským letištěm. Než se vysílačka roztříštěného (pístového) letadla odmlčela, slyšeli technici velitelské věže ve Fort Knoxu udivený výkřik: „Proboha, vždyť v tom jsou lidé…“ Pak už jen rachot.
Norská vláda nezveřejnila objev vraku talíře, nalezeného norskými vojenskými piloty v oblasti Špicberků, ačkoli plukovník Gernod Darnbyl na sdělení objevu veřejnosti naléhal. Byli povoláni britští a američtí experti. Proskočily zprávy, že předmět byl sestrojen ze zcela neznámého kovu a že nemohl být postaven nikde na Zemi. To se stalo roku 1952. Od té doby — mlčení.
Pokračování
