Záhada vyhynutí dinosaurů
Kdo jsou dinosauři?
Dinosauři žili v období druhohor, tedy asi před 245-265 miliony let.
Jejich pozůstatky z této doby nalézáme na všech kontinentech. Jakési centrum dinosauří civilizace zřejmě představovala poušť Gobi, kde se našlo nejvíce pozůstatků, stejně jako první zkamenělé dinosauří vejce. Dnes někteří badatelé spekulují však i o tom, že ne všichni dinosauři se líhli z vajec, někteří prý rodili živá mláďata jako dnešní savci. Dlouho se předpokládalo, že dinosauři jako de facto plazi nedokázali udržovat svoji tělesnou teplotu, byli studenokrevní. Avšak nedávné výzkumy paleontologů ukázaly, že většina dinosaurů byla teplokrevná, a že obrovské druhy nežily ve vodě, jak se původně předpokládalo. Není to také tak dlouho, co paleontologové a biologové odhalili, jak blízko měli dinosauři k dnešním ptákům. Dlouho byli jako potomci pravěkých ještěrů představováni především krokodýli, leguáni, želvy a jiní plazi a ještěři. Dnes už víme, že mnohem více měli společného právě s ptáky, kteří se dnes považují za vývojové potomky dinosaurů, dokonce se dá říci, že v podobě ptáků dinosauři přežili svůj konec. Některé druhy dosahovaly obrovských rozměrů a hmotnosti až 90 tun, jiní byli naopak drobní jako kohout. Dinosauři byli pány planety, dominantním druhem obratlovců dlouhých 140 milionů let (pro srovnání, Homo sapiens je na Zemi asi 3 miliony let).
Drtivý dopad
Existují v zásadě tři okruhy odpovědí na otázku, proč vlastně dinosauři vyhynuli.
Historicky první odpovědí bylo přesvědčení, že dinosauři neunesli změny vývoje klimatu a svého životního prostředí. Že ztratili vývojovou flexibilitu, pružnost, příliš se na planetě zabydleli. Taková představa je spojena s přesvědčením, že vymírali poměrně dlouhou dobu. Proti tomu však svědčí již příliš mnoho indicií. Přesto i dnes jsou někteří vědci přesvědčeni, že mají důkazy o tom, jak počet dinosaurů začal klesat již sedm milionů let před koncem křídy, s nímž spojujeme i konec dinosaurů. Dalším alternativním vysvětlením je představa, že dinosauři vyhynuli v důsledku jakési choroby či epidemie. Jednu z nejpozoruhodnějších teorií zformuloval spisovatel Stanislaw Lem a my si ji představíme příště.
Dnes je však nejvlivnějším směrem vědeckého uvažování v otázce pádu dinosauří civilizace teorie dopadu tělesa z kosmu na povrch Země. Pro to svědčí řada indicií. Tak například současně s dinosaury vyhynulo i mnoho jiných suchozemských a mořských zvířat. Zhruba ve stejné době zmizeli plesiosauři, mosasauři, ptakoještěři a také hlavní skupiny bezobratlých. Těžko si představit, že tak rozmanitá populace živočichů reagovala ve stejný čas tak nepřizpůsobivě na běžné a dlouho trvající klimatické změny.
Nejrozšířenější katastrofická teorie říká, že před pětašedesáti miliony let dopadl na Zemi asteroid o průměru deseti kilometrů, přičemž jako nejpravděpodobnější místo dopadu asteroidu bývá určován kráter na mexickém poloostrově Yucatan. Kráter, který by po takovém nárazu vznikl, by měl průměr asi dvě stovky kilometrů, a právě tyto parametry sedí na kráter Chicxulub ve zmíněné oblasti. Prach, který by síla nárazu vymrštila do atmosféry, by zakryl na dlouhou dobu Slunce, rozbil srážkový řád a rychle vyhubil řadu rostlinných, ale i živočišných, zejména suchozemských druhů. Pro zastánce této teorie je jedním z důkazů geologická vrstva iridia, na Zemi velmi vzácného přetaveného a znovu ztvrdlého popela, který se ve zvýšené koncentraci vyskytuje v asteroidech a meteoritech. Oponenti však namítají: jak to, že některé druhy zvířat přežily? Proč tato katastrofa tak zasáhla mořské živočichy? Proč vyhynuli ptakoještěři, zatímco ptáci přežili? Jakou měli v nukleární zimě výhodu? A iridium mohlo být na povrch Země vyneseno vulkanickou činností.
Právě náhlá aktivita sopečného systému je alternativní verzí teorie kataklyzmatu: Sopky mohly do atmosféry náhle uvolnit miliony tun oxidu siřičitého. To by vyvolalo celosvětové kyselé deště, které by způsobily snížení pH vody v oceánech z hodnoty 8,2 až na 7,4. Rovněž průměrná roční teplota by v důsledku toho klesla o 3,1 st. C. Do stratosféry by se dostala kyselina chlorovodíková, která by zeslabila ozonovou vrstvu. To by mohlo vysvětlit zničení populace mořského planktonu a následně i na planktonu závislých vyšších mořských živočichů. Možná že přežívající obyvatelé Země by mohli mít se vzniklou ozonovou dírou stejné problémy, jaké dnes máme my.
Jenže poslední výzkumy hrají do karet spíše zastáncům teorie asteroidu. Tým výzkumníků vedený Dougem Robertsonem z Coloradské univerzity nedávno znovu podal nové důkazy o ničivém účinku dopadu planetky na povrch Země před pětašedesáti miliony let. Robertson dokonce zavrhl tvrzení, že hlavním důvodem vymření většiny druhů byla nukleární zima způsobená vzedmutým prachem.
Podle Robertsona byl konec dinosaurů hektický, jednalo se o záležitost několika hodin či dokonce minut. Obrovské množství uvolněné energie proměnilo zemskou atmosféru v šílenou vysokou pec, ve které se všechny nechráněné rostlinné i živočišné druhy za krátkou dobu usmažily. Organismy, které byly naopak ukryty pod zemí či pod vodou, byly před žárem uchráněny a měly tak šanci pád asteroidu přežít. Tak snad přežili krokodýli, želvy i některé druhy drobných savců. Důkazem mají být drobné kuličky přetavených hornin nalézané po celém světě, zřejmě pozůstatky gigantické ohnivé bouře. Robertson na jejich základě spočítal energii pravěkého výbuchu na sto milionů tun TNT. Hmota o obrovské teplotě byla vyvržena do stratosféry a při návratu do atmosféry vytvořila ohnivé kladivo, které udeřilo na zemský povrch. Při námitce, že tato teorie znovu nevysvětluje genocidu pod mořskou hladinou, Robertson přiznal, že tu zřejmě mohla způsobit až následná nukleární zima a ochladnutí oceánu v jejím důsledku.
Jako na zavolanou pak ohlásil výsledky svého bádání italsko-americko-holandský tým zkoumající fosilní záznamy z oblasti El Kef v Tunisku. V chladných vodách jsou ulity mikroskopických tvorů podobných hlemýžďům (Cibicidoides pseudoacutus) častěji levotočivé, kdežto v teplých pravotočivé. V geologických vrstvách z doby před dopadem planetky převládají pravotočivé ulity odpovídající teplému moři. Po dopadu se ovšem objevuje vyšší koncentrace ulit levotočivých. Cosi radikálního se tedy před pětašedesáti miliony let stalo.
Na co však Robertson ani jiní zatím nenalézají odpověď, jak celé zběsilé kataklyzma přežili ptáci, na rozdíl od svých kolegů ptakoještěrů. Pod zem či do bahna se schovat nemohli. A tak, až vám ráno zaťuká na parapet holub či zazpívá na zahradě kos, připomeňte si, že jde o jednu z největších záhad na Zemi. A i své nedělní opečené kuřátko jezte s úctou, neboť se právě živíte aktérem jednoho z nejobdivuhodnějších a nejtajemnějších evolučních výkonů, s nímž se člověk dosud může těžko měřit. Ten na svou velkou zkoušku ohněm teprve čeká…
Dinosauří AIDS
Se svéráznou a zajímavou teorií o konci civilizace dinosaurů přišel roku 1989 známý autor sci-fi Stanislaw Lem.
V květnovém čísle sovětského časopisu Priroda rozvinul spekulaci o tom, že by dinosauři mohli podlehnout čemusi, co by se dalo nazývat dinosauří AIDS . Inspirací pro formulování takové teorie mu byl samozřejmě virus HIV, který právě v té době začínal být tématem širší celospolečenské diskuse. Lem upozornil, že HIV je takzvaný retrovirus, který má specifickou evoluční strategii, s níž se snaží ze svého pohledu přežít a z pohledu napadené populace ji zahubit. Retrovirus se může uplatnit jen u specifické populace. Lem upozornil, že člověk jako druh dospěl do fáze, kdy bylo jen otázkou času, kdy si ho nějaký retrovirus nalezne (nalezl si ho virus HIV) a zároveň upozornil, že ve stejné situaci byli pravděpodobně před pětašedesáti miliony let právě dinosauři. Nevybaveni rozumem, kondomy a vědeckým výzkumem však museli frontálnímu útoku retroviru podlehnout, na rozdíl od člověka, který si výše uvedeným snaží svůj čas na planetě prodloužit a boj se svým retrovirem nevzdává.
Co vlastně onen nebezpečný retrovirus potřebuje, aby se rozvinul? Klíčové jsou tři předpoklady. Za prvé jde o to, aby se jím vyhlédnutá živočišná populace rozmnožovala pohlavním způsobem. Taková populace se při objevení viru šířícího se právě pohlavně dostává do naprosté pasti. Kopulace jedinců opačného pohlaví je jediným způsobem, jak zachovat druhu přežití, a přitom se každý takový akt stává potenciálním nástrojem viru pro jeho šíření. Aby však toto šíření mělo nějaký smysl, nesmí virus zabíjet hned. Musí mít jistou fázi latence, skrytého šíření a působení. Dříve než zahájí na základě tajemného impulzu tvrdý útok vůči napadené populaci, žije v tělech příslušníků druhu, aniž by je nějak viditelně ohrožoval.
Tuto první podmínku úspěšnosti strategie retroviru typu HIV musíme správně pochopit. Pohlavním způsobem se pochopitelně rozmnožují všichni savci. Zdaleka to však neznamená, že všichni savci jsou stejně ohroženi pandemií nějakého retroviru typu HIV. Většina savců totiž žije v hierarchických společenstvích a stádech. Každý samec ve stádu nekopuluje s každou samicí, protože ve stádu panují pevné vztahy vzájemné nadřazenosti a podřízenosti. Samců, kteří smějí oplodňovat samice, bývá velmi málo. Lem tvrdí, že jakousi mezní hranicí je sto tisíc dvoupohlavních jedinců v populaci. Pokud jí druh dosáhne, splnil druhou podmínku pro připravení půdy retroviru. Jenže to samo o sobě nestačí.
Třetí podmínkou je, aby se populace na takové úrovni udržela několik milionů let, či ještě lépe, aby po tento časový úsek expandovala. Po takové době totiž dochází u populací s překročenou populační mezí k zákonité eliminaci hierarchických struktur. Nekopuluje už jen několik výsadních samců či naopak samic, ale jak se říká, každý s každým . Tato sexuální demokratizace živočišného druhu je jakýmsi signálem retroviru dosud pokojně žijícímu v tělech svých hostitelů k výrobě svého zabijáckého mutanta, který brzy zahájí agresivní útok. Zhruba tři miliony let vesele expandujícímu člověku se to stalo v podobě HIV. A Lem dovozuje: vždyť dinosauři, alespoň máme-li o nich správnou představu, splnili všechny tři předpoklady. Ba dokonce, vyvíjeli se o dobrých sto čtyřicet milionů let déle než člověk. Mohli se setkat s jakýmsi velmi agresivním a po miliony let na útok se připravujícím retrovirem, způsobujícím dinosauří AIDS ?
Lem, ačkoli profesionálním fantastou, samozřejmě stojí pevně na zemi a zná logické námitky: viry se většinou vyznačují přesným druhovým zacílením při výběru svého hostitele. Dinosauři představovali pestrou škálu různých variant, které se pravděpodobně dosti geneticky lišily (ačkoli to nevíme jistě), asi jako se liší různé druhy savců, a je málo pravděpodobné, že by jedna konkrétní mutace viru mohla zasáhnout tak rozdílné živočichy. Na druhou stranu měl potenciální dinosauří HIV mnohem více času na svůj rozvoj než ten lidský. A o mutační schopnosti virů a jejich nesmírné nápaditosti začínáme cosi tušit až v posledních letech.
Jisté je, že pokud by dinosaurům skutečně vyhlásil válku virus typu HIV, neměli by šanci a během velmi krátké doby by vyhynuli. Nejen proto, že neměli kondomy. Problém totiž je, že když už zabijácká mutace viru zaútočí, tak jako to udělal HIV, má živočišný druh strašně málo času najít řešení evoluční. Teoreticky by samozřejmě existovalo: například hmyz již po miliony let populačně expanduje doslova zběsile. Hrozbu retroviru vyřešil nadřazením sociální kooperace. Mravenci, včely, termiti či vosy se sdružují do bezpohlavních společenství. Proč vlastně ta člověku tak nepochopitelná asexuálnost těchto druhů? Vždyť jsou to také druhy pohlavně rozdělené na samce a samičky. Proč u jedinců těchto druhů nezvítězila individuální touha šířit svou genetickou informaci? Proč se natolik podřídili diktátu roje či termitiště , kde plní rozmnožovací funkci jen jeden jedinec, samice-královna, která je oplodněna většinou během jediného aktu?
Podobné otázky nejsou vůbec nesmyslné. Takové druhy hmyzu při své expanzivní populační politice by se totiž při své potenciální sexuální revoluci a emancipaci sexuchtivých jedinců musely dříve či později utkat s retrovirem a těžce by tento boj prohrály. Možná se taková dramata dokonce v dějinách řádu hmyzu i odehrála. Možná, že toto drama zahubilo i dinosaury.
Člověk zatím hledá řešení útěkem od přírody ke kultuře. Přirozenou odpovědí na nástup retroviru by byl přechod k nějaké kooperativnější evoluční strategii, k níž by však naše těla potřebovala statisíce let času. Kulturním řešením jsou odpovědnost a prostředky typu kondom. A pak tu jsou samozřejmě řešení hybridní: kulturně-biologická či biologicko-kulturní. To druhé, jakási eugenika, přenesení úkolu formování populace na bedra genetických programátorů, by bylo velkou prohrou a hrozbou, na jejímž konci by proti sobě stáli genetičtí vyvolenci a chudý genetický odpad z periferie. První řešení by bylo naopak velkou výhrou. Spočívalo by v přijetí jakéhosi programu globální biologické odpovědnosti. Do něho by jistě patřily takové kroky, jaké učinila v minulém století čínská vláda projektem regulace porodnosti. To by však nesměly na naší planetě působit mocné agentury na výrobu bohulibé morálky. Svými pseudohumanistickými idejemi odvozenými z antikvariátních textů zformulovaných pro zcela jiné společenské potřeby tak stojí na straně retroviru, na straně nejzanícenějších nepřátel lidského rodu, na straně smrti, ačkoli se při svých vlivných kampaních neustále ohánějí slovem život ve všech jeho pádech.
Jan Stern
Z archivu KPUFO
