Incident Glozel
V létě 1929 zazněly v kabaretech na Montmartru podařené kuplety o „talířích a hrncích z Glozelu“, při nichž se obecenstvo svíjelo smíchem. Byla to náramná švanda…
Ale v téže době uveřejňoval „vlastenecky uvědomělý“ tisk na prvních stránkách obsáhlé úvahy na téma „Glozel trvá na soudním vyšetření“ nebo „Malá obec bojuje o svou čest!“ nebo „Komisař Bayle je lehkomyslný diletant!“ atd. Situace nasvědčovala tomu, že se Francie rozdělila na dvě části, jež na sebe „ve jménu Glozelu“ dštili oheň a síru. A to všechno kvůli Glozelu.
Co se to probůh stalo, že se malá, do té doby skoro neznámá vesnice dvacet kilometrů jihovýchodně od Vichy pojednou změnila v jakýsi symbol „pravověrných“ Francouzů – a v terč útoků a posměchu téch druhých? Pro jakou čest to Glozel vytáhl do boje? A proč se přitom zároveň ukládalo o čest komisare Edmonda Bayla, mezinárodně váženého experta pařížské kriminalistické laboratoře?
Incident začal v březnu 1924. Dvacetiletý Emil Fraditi, sezónní zedník a jinak syn malého zemědělce z Glozelu, našel při orání ladem ležícího pole asi tři metry širokou jámu, v ní zbytky jakési stařičké zdi a u ní hromádku střepů a otlučené hliněné džbány. Když si nález blíže prohlédl, mávl nad ním rukou a nechal ho ležet. Jenže druhý den — podle vlastních slov — vyoral o kus dál podivuhodnou kamennou sekeru a několik kamenných desek se zajímavými obrazci a znaky. A neuplynul málem den, aby se na poli Fradinových neobjevila další pamětihodnost. Celá vesnice se divila – a místní učitelka slečna Pícaudetová o tom zatepla informuje „vyšší místa“, a ta to dávají „ještě výš“… Představenstvo obce se radí, jak nálezu využít. Rádo by z nich uspořádalo výstavu na podporu turistického ruchu.
Ale ouha — otec Fradin žádá za každý den, kdy se bude na jeho poli kopat a hledat, náhradu 25 franků. A protože tolik peněz obec nemá a Fradin je paličák paličatý, mají páni radní po vidinách. Tu se do věci vkládá lékař dr. Morlet z Vichy, jehož koníčkem je archeologie. Glozelské nálezy jej nadchly a bez smlouvání najímá od Fradinů celé „naleziště“ za 200 franků ročně, včetně předkupního práva.
Každou volnou chvíli tráví Morlet na kamenitém poli a je za svou námahu královsky odměněn. Hned nachází zdobené keramické střepy, hned vyřezávané kostěné ozdoby, hned z mé kamenné desky s rytinami zvířat a podobně. Takže neuplyne ani rok a jméno obce Glozel dostává mezinárodní zvuk — díky obsáhlé listinné zprávě dr. Morleta. Stále častěji přijíždějí zvědavci a odbornici, aby na vlastní oči spatřili tu senzaci — vykopávky, podle některých expertů prý 30 000 let staré, tedy přinejmenším ze starší doby kamenné…
To je ovšem tak odvážné tvrzení, že vyvolává u spousty znalců rozpaky, pochyby a dokonce i podezření o pravosti nálezů. Mezinárodní antropologický institut oznamuje, že vyšle na místo vědeckou komisi – ale tu se nečekaně vměšuje francouzská vláda, vyhlašuje oblast Glozelu za státem chráněné území a odmítá mezinárodní komisi vstup. Což okamžitě přilévá olej do plamínků pochybnosti. Platonické spory kolem Glozelu se táhnou donedohledna.
Teprve začátkem roku 1928 ztrácí vláda dřívější jistotu a sama nařizuje — samozřejmí diskrétně — odborné a policejní vyšetření „případu Glozel“, který už leckde budí nelichotivou pozornost.
Výsledky jsou nečekané a překvapivé. Policie nachází a zabavuje u Fradinů bohaté zásoby nejrůznějších „nálezů“, exponáty jejich „soukromého muzea“ („Vstupné jeden frank“), a posílá část kořisti k rozboru komisaři Baylovi do Paříže, zbytek kriminalistické laboratoři v Lyonu. Brzy poté přijíždí do Glozelu přece jen mezinárodní vědecká komise a jako nestranný vyšetřovatel je pozván známý švédský kriminalista Harry Soderman. „Případ Glozel“ se dostává do popředí zájmu veřejnosti, která se začíná viditelně dělit na dva nesmiřitelné tábory – jedni říkají Glozelu „největší a nejostudnější podvod v dějinách“, druzí přísahají na pravost nálezů, jež prý učiní z Francie „archeologickou velmoc“.
Uprostřed bitevní vřavy se v létě 1928 ozývá střízlivý a věcný hlas komisaře Bayla: „Vykopávky v Glozelu jsou – podvrh…!“ A Boyle vypočítává přesvědčivá fakta a důkazy: na několika kamenitých deskách našel stopy bavlněných tkanin, na jiných buňky z brambor; na hliněných střepech a džbánech objevil rostlinné zbytky s chlorofylem, jehož životnost není, jak známo, delší třiceti let; kamenné desky a hliněné nádoby byly nepochybně opracovávány kovovými nástroji, nikoli kamennými, a navíc nebyly vypáleny, nýbrž jen sušeny na slunci; a konečně korunní důkaz — v přítomnosti expertů vkládá Bayle hliněné střepy „ze starší doby kamenné“ do nádoby s vodou, nechá ji úředně zapečetit – a nazítří je v nádobě břečka… „Jak mohly takové střepy přetrvat v mokré půdě tisíciletí, když se rozpustí do čtyřiadvaceti hodin?“
Archeologové si oddechli, pro ně „případ Glozel“ definitivně skončil. Ale neskončil pro kriminalisty, novináře a veřejnost. Ti všichni si právem kladli otázku: Dobrá, ale kdo vlastně celý ten podvod připravil? Kdo ty stovky nálezů vyrobil? Co tím sledoval, čeho chtěl dosáhnout? Je možné, aby původci aféry byli Fradinovi, prostí venkované bez jakéhokoli odborného vzdělání? A když ne oni — kdo tedy? Šlo o široce založenou mystifikaci, nebo jen a nevídaný „kanadský žertik?“…
Případ Glozel zmizel co nejtišeji v propadlišti zapomnění. Mrtvou senzaci nahradily jiné.
Teprve pozdější datování ukázalo, že nálezy patří do období keltského a římského osídlení od 300 př. n.l., do 300 n.l., nejmladší pocházely ze 13. století.
Otázkou je zvláštní „písmo“ na kamenných deskách. Nikdo ho dosud nerozluštil.
Ale obyvatelé Glozelu měli na celou věc jiný názor. Všechny „nálezy“ pečlivě shromáždili, a přece jen z nich vybudovali kuriózní muzeum, skutečnou světovou raritu. Důstojný stánek jedné z největších hádanek v dějinách.
Čtěte:
