O Nessii vážně
Vy žádnou Nessii neznáte? Ale znáte!
Je to nejpopulárnější ze všech oblud, nestvůra z Loch Nessu, krátce lochneska. Již dvaašedesát let se o ní píše v novinách, vesele i vážně, dramaticky i skepticky.
Dvaašedesát let se čtenáři i odborníci dohadují: je to kachna, nebo dinosaurus? Protentokrát se přidržíme věcných údajů. Hypotézy a diskuse ponecháme jiným.
Obr. 1 Dr. Rines (vpravo) instaluje stroboskopickou kameru na břehu jezera
Jezero Ness (loch je totiž skotsky jezero) je posledním a nejdelším článkem řetězu jezer, která zalila tektonický zlom, táhnoucí se od Lorneského zálivu při západním pobřeží Skotska na severovýchod až k zálivu Moray, tedy napříč Skotskem od Atlantiku až k Severnímu moři. Roku 1822 byly šíje mezi jezery prokopány a vznikl proslulý, sto kilometrů dlouhý Kaledonský průplav.
Obr. 2 Známý zoolog Peter Scott vytvořil tuto rekonstrukci Nessie
Ness je nejvodnatější jezero na Britských ostrovech. Je téměř 40 km dlouhé, široké až 2500 m a největší naměřená hloubka je 296 m. Dno však pokrývá bahnitá vrstva, jejíž tloušťku nelze spolehlivě změřit. Jezero má bohatou rybí faunu — lososy, pstruhy, úhoře aj. Žije tu i bílý úhoř s nápadně velkými ploutvemi, dorůstající délky kolem dvou metrů. Od roku 1933 vede po severozápadním břehu dobrá vozovka, nabízející široké výhledy na hladinu jezera a na hřbety Skotské vysočiny nad ním. Právě ona sehrála významnou roli při vzniku popularity zdejší obludy.
Malebný kraj s hrady a zámky, památníky pochmurné historie, přitahoval turisty a silnice obtáčející u jihozápadního cípu jezera zátoku Urguhart, nazvanou podle rozvalin stejnojmenného hradu, umožnila sledování hladiny, pod níž podle pověstí žije obrovské zvíře, vymykající se všem měřítkům současného světa.
Obr. 3 Rinesův snímek ploutve z roku 1972. Černobílé verze dvou fotografií ploutví, jak jsou zobrazeny v obvyklém (ale technicky nesprávném) otočeném pohledu (ve skutečnosti by si je měly představovat otočené o 180 stupňů vzhledem k tomu, co zde vidíme). Zde zobrazené verze byly zahrnuty v publikaci Rines et al. (1976).
Báje o lochneské nestvůře je stará čtrnáct století. Skeptici říkají, že jediným přínosem této báje je vzrůst turistického ruchu v odlehlé, chmurně krásné krajině. Nicméně v posledních desetiletích se zdá, že Loch Ness může skutečně být domovem skupiny záhadných velkých živočichů, takže báje může být přínosem i pro zoologii. Alespoň některá vědecky ověřená data tomu nasvědčují.
Podívejme se nejdříve na lochneskou historii od jejího počátku v roce 565 n. l.
Tehdy irský misionář Columba poprvé zaznamenal, že spatřil v jezeře obrovskou nestvůru. Další zprávy však pocházejí až ze 16. století. Tento přeryv se zdá nápadný, ale je celkem snadno vysvětlitelný.
Břehy jezera byly osídleny velmi řídce, a to obyvatelstvem převážně negramotným. Teprve když znalost písma zobecněna, nacházíme v kronikách okolních obcí časté zmínky o „plujících ostrovech“, což by mohly být vynořené hrboly na hřbetě zvířete, nebo o „vodním koni“.
Obr. 4 Zleva doprava: Robert Rines, Martin Klein, Tim Dinsdale. Všimněte si high-tech vybavení v záběru. Foto z roku 1976.
To jsou ovšem jen místní pověsti, o nichž nikdo nevěděl. Veškeré dostupné informace shromáždil teprve Nicolas Witchell ve svém souborném pojednání a pak ještě další moderní autoři.
Světovou pozornost vzbudila teprve reportáž v Inverneském kurýru z 2. května 1933. Přístav Inverness leží v severovýchodním cípu jezera a je střediskem stejnojmenného hrabství, takže zdejší časopis vychází v dost velkém nákladu. Na stránkách tohoto časopisu vylíčil zaměstnanec vodohospodářské správy A. Campbell, který na jezeře prožil celé půlstoletí, svůj zážitek. Za slunného jarního dne spatřil ve vodě ve vzdálenosti asi 200 m od břehu „obrovské zvíře, z něhož vyčnívala nad hladinu horní část těla s hrbem asi deset metrů dlouhým a přibližně dvoumetrovým zužujícím se krkem s kuželovitou hlavou“. Leželo nehybně na hladině. Když se v dáli ozval hluk motorových člunů, potopilo se.
Tak vešla Nessie, jak Angličané nestvůru pokřtili, do povědomí světové veřejnosti. Otevřela tak stavidla záplavě divokých smyšlenek a vybájených svědectví. Nebylo divu, že je seriózní vědci přezírali.
V červenci 1934 se přece jen vypravila na jezero první výzkumná expedice. Vybavil ji Edward Mountain a vedl námořní kapitán Fraser z Invernessu. Vzbudila velký zájem, dokonce i u samého krále Jiřího V.
Dvacetičlenný tým pořídil na jezeře pět snímků a jeden film, zachycující několikrát hřbet zvířete. Snímky však zabíraly objekt z takové dálky, že o nějakém důkazu existence monstra nelze mluvit.
V téže době pořídil tehdy nejzdařilejší snímek zvířete londýnský lékař R. K. Wilson. Zachycuje siluetu krku a hlavy odpovídající popisům dosavadních svědků.
Obr. 5 Rinesův snímek hlavy Nessie, vpravo rekonstrukce hlavy vytvořená malířem, a dole celkový záběr zvířete a kresebné zpřesnění snímku
Druhá světová válka zatlačila zájem o Nessii do pozadí, jen italské noviny jednou oznámily, že při bombardování jezera byla zabita i ubohá Nessie. Leč tato kachna tajemství jezera nesprovodila ze světa a zájem o ně opět ožil brzy po válce. Přibývalo výpovědí svědků, kteří prý zvíře spatřili. Přibyly i fotografie.
V roce 1951 vyfotografoval lesní dělník L. Stuart z okna svého domku u jezera tři hrby vynořené nad hladinu. Každý byl asi dva metry dlouhý a pluly značnou rychlostí v nevelké vzdálenosti za sebou. Odborníci je považovali za hřbet velkého zvířete.
Druhý snímek pořídil P. A. MacNab v roce 1955 bezděčně, při fotografování zříceniny hradu Urguhart. Fotografa zaujalo náhlé zčeření zcela klidné hladiny.
Hned nato se mírně vynořily dva hrby, podle spolehlivé expertizy vrchol hřbetu plovoucího zvířete, a ne vlny bahnité vody zvířené člunem, jak se domnívali někteří odpůrci Nessie. Na okraji snímku je asi 17 m vysoká věž hradu, která může sloužit jako měřítko.
Rokem 1960 vstupuje výzkum záhadného jezera do nové fáze. T. Dinsdale, autor několika studií o jezeře Ness, zachytil na úzký černobílý film hřbet zvířete, které křižovalo jezero a pak se u vzdálenějšího břehu potopilo do hluboké brázdy zvlněné vody. Film prověřili pracovníci zpravodajského oddělení královského letectva, uznávaní odborníci v oboru analýzy, a zjistili, že jde o objekt 4 až 5 m dlouhý, metr vysoký a dva metry široký a že pluje rychlosti asi 15 km za hodinu. Vyloučili možnost, že by šlo o člun nebo jiný předmět, a přiklonili se k názoru, že je to pravděpodobně horní část těla velkého zvířete.
Brzy nato byla založena Výzkumná stanice pro Loch Ness; mezi její členy patří i uznávaní zoologové, jako C. Whyteová, R. Fitter a Peter Scott. Vedle vlastních výzkumů se stanice věnuje i shromažďování svědeckých výpovědí, snímků a podobných dokladů. Pro zajímavost: během deseti let bylo ohlášeno 197 případů objevení velkého zvířete v jezeře nebo dokonce na břehu.
Popisy se shodují: zvíře má dlouhý štíhlý krk a malou hlavu. Rozpory však jsou v udávání rozměrů a tvaru a počtu hřbetních hrbů. Podle těchto rozdílů odbornici soudí, že v jezeře žije větší počet zvířat, snad celé stádo živočichů různého věku a pohlaví. Někteří svědci tvrdili, že viděli zcela zřetelně dvě zvířata plující vedle sebe. Ostatně je to logické, jediné zvíře by přece nemohlo přežívat po celá staletí.
Podle mínění zoologů se v krajním případě může udržet skupina zvířat o 13 až 15 jedincích, pokud žijí v příznivých podmínkách a neohrožují je žádní nepřátelé.
Otázkou ovšem zůstává jednak totožnost a jednak původ záhadných tvorů z jezera. Není možné, že by zde přežívala populace druhohorních veleještěrů, jak se mnohdy píše. Skotsko sice patří k starobylým částem zemského povrchu, kde od druhohor nedošlo k žádným velkým převratům v zemské kůře, ale koncem doby ledové (mezi 10 000 a 7 000 lety před naším letopočtem) bylo jezero mořskou zátokou. Teprve pak menší tektonické pohyby úzký záliv přehradily a řeky postupně jezerní vodu vysladily. Pokud společenstvo velkých živočichů pocházelo z moře, muselo se postupně přizpůsobit životu v sladké vodě.
Do které živočišné skupiny by mohli záhadní tvorové z jezera patřit? Mohli by to být savci nebo ryby, méně pravděpodobná už je příslušnost k plazům (voda v jezeře je po celý rok velmi studená, což recentním ještěrům nevyhovuje), nebo snad obří hlavonožci, podobní, jako byli vyvržení mořem u břehů Skandinávie nebo Nového Foundlandu. Velikost prakticky vylučuje, že by mohlo jít o obojživelníka.
Obývá-li jezero celá skupina obrovských zvířat — něco podobného se ostatně tvrdí i o jiných skotských, irských, skandinávských a kanadských jezerech, proč se nikdy nenašla těla uhynulých jedinců? Asi proto, že v hluboké studené vodě se rozklad natolik zpomaluje, že těžká těla padají ke dnu, do bahnitých kanálů, anebo zůstávají zachycena pod převislými okraji břehů.
Výzkum Loch Nessu využívá nejmodernějších prostředků — sonaru, vrtulníků, kamer podmořských i infračervených, ale výsledky zatím neodpovídají vynaloženému úsilí. Jednak zde vadí neobyčejně nepříhodné přírodní podmínky, ledová voda po celý rok, viditelnost v hloubkách pod 12 m téměř nulová, zákal způsobený množstvím rašeliny, kterou do jezera splavuje osm řek a množství dravých potoků, a jednak je sledovaný objekt — pokud jsou svědectví náhodných diváků i přístrojů pravdivá — neobyčejně pohyblivý.
Nejlepší služby koná v daných podmínkách sonar, přístroj zachycující ultrazvukové odrazy od ponořených objektů. Už v roce 1969 zachytil B. Love záznam, který podle odborníků mohl vyvolat jen odraz od těla velkého zvířete. O rok později se do průzkumu zapojil dr. Robert Rines, prezident Akademie užitých věd z Bostonu. V září 1970 zjistil jeho tým čtyři odrazy od velkých živých tvorů, podstatně větších než největší ryby chycené v jezeře.
8. srpna 1972 zaznamenal Rinesův sonar odrazy od dvou dalších živých objektů. Jeden z nich se podařilo vyfotografovat stroboskopickou kamerou ze vzdálenosti 5 až 7 m v hloubce 15 m. V patnáctisekundových intervalech pořídila kamera řadu snímků; ačkoli voda byla dost zakalená rašelinou, lze na nich rozeznat ploutev a část ocasu neznámého zvířete s hrubou strukturou kůže. Délka ploutve se odhaduje na 2 až 3 m. Záznam sonaru i fotografie analyzovalo několik vědeckých institucí, mimo jiné i Britské muzeum a Smithsonian Institut. Potvrdily, že nejde o padělky, a že v jezeře Ness žijí velká zvířata, dlouhá 7 až 10 m s několika hrbovitými výrůstky na hřbetě.
V následujících třech letech pořídil Rinesův tým celý soubor podvodních snímků, které způsobily světovou senzaci — zachycují tělo i hlavu jednoho z nesských zvířat. Před uveřejněním je posoudili pracovníci několika zoologických ústavů, a výsledky mělo projednat vědecké sympozium v Edinburghu.
Zprávy o nich, náležitě zkreslené, však pronikly na veřejnost dříve, než byly studie uzavřeny, a vyvolaly obrovský rozruch. Vedení sympozia proto zasedání zrušilo, protože „je vyloučeno řídit rozsáhlou vědeckou diskusi v tak nepříznivé atmosféře.“
Místo toho se v britském parlamentu konala konference za účasti vědců, novinářů a členů britské vlády. Mezi účastníky byli odborníci zvučných jmen, např. G. Zug, ředitel oddělení plazů a obojživelníků Smithsonian Institutu, Ch. McGowan z ontarijského muzea, přední znalec dinosaurů, A. W. Crompton, profesor srovnávací zoologie Harvardovy univerzity, a další. Shodli se v podstatě na tom, že „předložené materiály dokazují, že v jezeře Ness žijí velká vodní zvířata, i když materiály nepostačují k jejich určení.“
Peter Scott, známý britský zoolog a předseda WWF, navrhl vědecké jméno pro ně: Nessiteras rhombopteryx (div Nessu s kosočtverečnou ploutví). Jméno bylo přijato a zvíře bylo zapsáno do seznamu chráněných a ohrožených zvířat pro Velkou Británii. Ze stanoviska přísné vědy je to trochu předčasné, ale pro zajištění ochrany nepochybně unikátních tvorů zcela pochopitelné. Staleté tajemství Loch Nessu přestává být mýtem, průzkum jezera pokračuje. Uvidíme, zda Nessie konečně odloží své inkognito a odhalí vědcům svou živočišnou podstatu.
Dr. Jaroslav Fencl
Foto autor a jeho archiv
Časopis ABC
