Tajemné Švýcarsko

Proč zrovna Švýcarsko?
Švýcarsko máme obvykle v povědomí jako krásnou a zajímavou zemi, vyznačující se úchvatnými přírodními zajímavostmi – vysokými skalnatými horami, nádhernými jezery, ledovci, a s tím vším jsou citlivě propojena neméně pozoruhodná stavební díla – přehrady, železnice, tunely. Švýcaři dobře vyřešili vzájemně bezkonfliktní soužití jak několika jazykových skupin obyvatel, tak také své bohaté a vysoce kvalifikované průmyslové činnosti (přesné strojírenství, chemická a farmaceutická výroba apod.) s přírodou. Také díky tomu tato země s osmi miliony obyvatel a zhruba poloviční rozlohou než Česká republika, je dnes prostě tam, kde je. Bohužel myslím, že po svém téměř šestiletém pracovním pobytu zde v období let 2000 až 2005 jsem mimo jiné pochopil, proč se nejspíš nikdy nestaneme „druhým Švýcarskem“. Což by jistě stálo za samostatný článek. Raději ale přejděme ke švýcarským záhadám. Zbývá zde však pro ně v této racionálně a účelně fungující zemi vůbec nějaký prostor? Ale to bychom se divili!

Život mezi hvězdami…

Bydlel jsem v malém městě na švýcarském venkově, v kantonu St. Gallen, v plochém rýnském údolí, blízko hranice s Lichtenštejnskem a také v těsné blízkosti zvedajících se zalesněných kopců, na něž o něco dále a výše navazovaly skalnaté a ostré horské štíty. Rád jsem se po setmění díval na horská úbočí. Připadalo mi, že jejich osídlení sahá do překvapivé výše. Večerní osvětlení horských usedlostí by si člověk snadno spletl se zářícími hvězdami. Dnes jsou taková „hvězdná“ stavení propojena kvalitními, i když poměrně úzkými asfaltkami, a u mnoha z nich stojí velký moderní auťák SUV, často hned několik. Ale jak to zde vypadalo před nějakými sto či více lety? Společenský život příslušníků dřívějších generací obývajících tyto vysoko položené usedlosti či malé pastevecké osady musel být velmi omezený. Možná se po celé týdny či měsíce nedostali dolů „mezi lidi“. Vzpomněl jsem si přitom na některé romány Terezy Novákové z Českomoravské vysočiny nebo Antala Staška z Krkonoš. Malé komunity v osamocení lesů nebo hor nezřídka propadaly svérázným myšlenkovým a náboženským proudům, v jejichž rámci po léta rozvíjely stejně svérázné mystické představy, či dokonce magické praktiky. Zdá se, že stopy něčeho podobného, ztrácející se samozřejmě pod dnešním hutným „civilizačním nánosem“, jsou dodnes patrné i ve Švýcarsku.

Venkovští zastavovači krve

Můj dobrý známý, český gynekolog před penzí, emigrant po roce 1968, mi vyprávěl o švýcarských venkovských zastavovačích krve. Ve své pozdější soukromé lékařské praxi se dopracoval velmi slušné prosperity. Jeho historka však pocházela z doby, kdy coby mladý začínající lékař působil na gynekologicko-porodnickém oddělení jedné místní oblastní nemocnice. Pacientkami zde často bývaly právě ženy z odlehlých horských lokalit. Lékař se prý několikrát stal svědkem situace, kdy v důsledku porodních nebo operačních komplikací nečekaně nastalo silné, opravdu nebezpečné krvácení, které nebyli schopni zvládnout. Situace se stávala kritickou. Dobře ovšem věděli, že před začátkem zákroku jim žena předala telefonní číslo, na které mají v případě vážných komplikací ihned volat. Na rozdíl od české někdejší, zčásti možná dosud přežívající praxe, brali a berou švýcarští lékaři své pacienty naprosto vážně. Takže přání pacientky, i když bez nadšení, splnili. Telefonicky ohlásili vážnou situaci. Manžel nebo někdo z rodiny reagoval překvapivě klidně, něco jako: „Krvácení? Dám hned vědět starýmu Hinterhuberovi a za chvíli bude všechno v pořádku.“ A bylo. Za pár minut krvácení samo od sebe ustalo.

Již tušíme, že venkovský „šaman“, dejme tomu starý Hinterhuber, jakmile se dověděl, že žena z jejich osady má v nemocnici potíže, již pokolikáté osvědčil své umění. Na dotyčnou prostě okamžitě soustředil své myšlenky a svou záhadnou moc. Do několika minut nebezpečné krvácení na dálku zastavil. Lékaře, který mi to vyprávěl, jsem považoval za velmi seriózního člověka. Neměl žádný důvod si něco takového vymýšlet. Bohužel kontakt s ním se přerušil a zatím se mi nedaří jej obnovit. Ani nevím, jestli ještě žije. Veškeré moje další pátrání tímto směrem bylo zatím bezvýsledné.

Nešťastná čarodějnice Anna Göldi

Spolu s předchozím by i toto vyprávění mohlo patřit do jakýchsi „pamětí českého gynekologa ve Švýcarsku“. Právě on mě totiž v hrubých rysech seznámil i s tragickým osudem nešťastné čarodějnice Anny Göldi, který vzbudil můj další zájem. Víme, že obava z čarodějnic, a na druhé straně jejich pronásledování, jsou známy u různých kultur již od starověku. Ovšem v západní a střední Evropě, ať už z jakýchkoli důvodů, nabyl tento jev v 17. stol. absurdní a kruté podoby. Jednalo se doslova o hony na čarodějnice, završené účelově zmanipulovanými hrdelními procesy, běžně vycházejícími z výpovědí vynucených krutým mučením. Jeden z publikovaných odhadů uvádí, že v období let 1575 – 1700 zde padl tímto způsobem za oběť zhruba milión osob, naprosto převážně žen. V čem tedy v této záplavě lidských tragédií spočívá jedinečnost případu Anny Göldi?

Byla poslední švýcarskou, a jak se obvykle uvádí, i evropskou čarodějnicí, která byla na základě soudního procesu popravena. Stalo se tak v roce 1782, ve městě Glarus, které je hlavním městem stejnojmenného kantonu na východě Švýcarska. Pro orientaci se pokusme přiblížit si Evropu této doby: Tak například již o rok dříve vydal mimo jiné také „náš“ císař Josef II. svůj legendární toleranční patent, byla objevena planeta Uran (Herschel) nebo byl objeven kovový chemický prvek wolfram (Scheele). Jakoby se tato osvícenská doba odrazila i v „humanizaci“ hrdelního trestu vykonaného na nešťastné Anně. Namísto dříve obvyklého upálení byla „pouze“ sťata.

Každou společnost tvoří i značný podíl těch, kteří nejsou schopni či ochotni kriticky reflektovat problematické momenty své vlastní historie. Nebo je to vůbec nezajímá. Vždy však existuje i dostatek „těch ostatních“. A právě tato část švýcarské společnosti dává dnes najevo, že za tragický osud poslední čarodějnice Anny Göldi se vlastně stydí. Nemalé společenské rozhořčení však její konec vzbudil i ve své době. Bohužel, na záchranu jejího života bylo již pozdě. O to víc se dnes Švýcaři snaží o jisté symbolické odčinění. Byl obnoven její soudní proces, ve kterém byla rehabilitována. Její případ byl nakonec označen za justiční vraždu. Bylo zřízeno muzeum Anny Göldi a také nadace určená k pietní a zároveň varovné prezentaci jejího osudu.

Kdo však vlastně byla tato nešťastná žena? Co jí bylo kladeno za vinu a jaké byly okolnosti jejího případu? Snad se shodneme na tom, že odpovědi na tyto otázky, či přímo osobnost nešťastné Anny Göldi, si zaslouží samostatný článek v některém z příštích vydání našeho časopisu.

Tatzelwurm – záhadologická klasika i moderna

A dostáváme se k nejpopulárnější švýcarské záhadě, k tajemnému tvorovi zvanému tatzelvurm, případně nářečím daazlwurm nebo praatzlwurm, který bývá často líčen jako velký červ, a žertem někdy též označován jako švýcarský olgoj-chorchoj. Zdá se ostatně, že k pohledu (přinejmenším novodobému) na tohoto záhadného horského živočicha špetka humoru tak trochu patří. Ale zcela vážně: Tři výše uvedené německé názvy shodně znamenají „prackatý červ“, přičemž zasvěcenci se přou o to, zda vůbec jde o skutečného červa (tedy bez pracek), nebo má pracky pouze dvě přední, přičemž pohybu dále napomáhá hadovitý zbytek těla, anebo obvyklé čtyři. Někdy je uváděna i extrémní a nepochybně bájná možnost existence sedmi pracek. Je ovšem zřejmé, že tvora disponujícího ať už jakýmkoli počtem pracek, lze sotva označit za „řádného“ červa. V případě obvyklého počtu čtyř pracek je patrně přirozenější představa spíše „horského mloka“. Rozhodně však není účelem tohoto pojednání plést se do řemesla kryptozoologům. Proto se také omezuje pouze na stručný souhrn základních známých poznatků, bez jakýchkoli hlubších úvah či spekulací o možné podstatě tohoto tvora. Dále se sluší připomenout, že jako drobnější dílčí téma se tatzelwurm (z alpského a zejména rakouského prostoru) objevil v článku věnovaném tajemným drakům z Beskyd (z jejich polské strany) ve vydání č. 5/2018 našeho časopisu.

Záhadný červovitý tvor, možná v různých dosud neprozkoumaných variantách, je ovšem znám i pod řadou dalších názvů, volně přeloženo: springwurm (skákající červ), steinkatze (skalní kočka), stollenwurm nebo stollwurm (jeskynní červ), beißwurm (kousavý červ), bergstutzen nebo bergstutz (takový milý, krátký, válcovitý a obtloustlý horský štuclík), tausendfüsser nebo tausendfüssler (docela obyčejná stonožka).

Pro jednoduchost zůstaňme u původního názvu tatzelwurm. A připomeňme, že ve švýcarské alpské krajině na něj lze údajně narazit v lesnatém i skalnatém horském pásmu, ve skalních puklinách, v jeskyních, děrách a propastech, dokonce i ve vodopádech, kde se prý rád zdržuje v suchém prostoru skrytém za proudem padající vody, ovšem ani pobyt přímo ve vodě mu nečiní žádné potíže. Přesněji řečeno, spíše než my na tatzelwurma, narazí on na nás. Neboť je v lidových vyprávěních líčen jako tvor agresivní a záludný, útočící (často skokem) ze svých úkrytů na osamělé chodce a poutníky. Při případném dnešním alpském výletu bychom však takové štěstí (nebo spíš smůlu) pravděpodobně nezažili. Nejčastěji totiž k setkání s tatzelwurmem, vlastně spíš k napadání chodců putujících švýcarskou alpskou krajinou, docházelo od 17. až téměř do konce 19. století. Po nedlouhé přestávce několika desetiletí se pak jakási „nová vlna“ pozorování (a především publikace těchto pozorování) onoho záhadného tvora objevila ve 20. a zejména 30. letech 20. století. Ta však již rozhodně nebyla prosta „vedlejších vlivů“, jako různých recesistických akcí (u příležitosti apríla, silvestra apod.) nebo propagačních aktivit majitelů horských hotelů a ubytoven, snažících se o zvýšení návštěvnické atraktivity místního prostředí. Těžko říci, zda či nakolik tyto vlivy působily také v posledních dekádách 19. století. Nicméně typickým se stalo vyobrazení z časopisu německého a rakouského alpského spolku z roku 1887, zachycující zubatého štuclíka, vybaveného (jak je při pozornějším pohledu patrné) čtyřmi vcelku miniaturními tlapkami, jak si to pěkně šupajdí horskou krajinou.

Výskyt tatzelwurma je znám z alpských oblastí různých zemí, zejména však Švýcarska, kde je za jeho typický „domovský region“ považována Bernská vysočina (Berner Oberland), především okolí zdejšího městečka Meiringen. Mimochodem, například Ludvík Souček ve svých Velkých otaznících (1967) připomíná několik případů setkání s tatzelwurmem na různých místech Alp, včetně švýcarských. Zároveň zde uvádí i několik pozorování draků v horách v blízkosti švýcarského města Luzernu, včetně dobrodružství pocestného v dračím hnízdě, jak o tom ještě budeme mluvit.

Co se pak týče již zmíněné „nové vlny“ hlášených pozorování tatzelwurma, v 1. polovině 30. let minulého století zde poměrně významnou motivační úlohu sehrála zjevná snaha Švýcarů, vystřelit si tak trochu z Němců. A to v době, kdy německé nacistické hnutí mohlo mnohým připadat ještě natolik bizarní, že je lze odbýt vtipem. K tomu Švýcaři využili například německou expedici vyslanou na Bernskou vysočinu k pátrání po záhadném tvorovi. V roce 1934 ji zorganizovalo vedení německého týdeníku Berliner Illustrierte, ovládaného již tehdy nacisty. Stalo se tak možná ve snaze, ukázat nacistické hnutí lidovým masám i v jakési zábavnější, odpolitizované podobě. Není ale vyloučeno, že svou roli mohl sehrát i dobře známý zájem některých nacistických špiček o nejrůznější záhadná témata.

Jisté je, že po nějaké době se ve švýcarském časopise Berner Illustrierte objevila škodolibá reakce. V tom smyslu, že zatímco Němci nic nepořídili, švýcarským lovcům se podařilo jeden zvlášť obrovský exemplář hrozivého tatzelwurma rovnou „složit“. Na důkaz toho prý byla jeho obrovská mrtvola nesena ve slavnostním průvodu ulicemi Meiringenu. Z otištěné fotografie je ovšem jasné, že se jedná o recesistickou atrapu. Zdá se ale, že tyto žertíky pohasly v období let 1935 – 36, kdy už vzhledem k situaci v Německu zamrzal kritikům nacismu ze sousedních států humor na rtech. Mimochodem, právě v roce 1936 byla poprvé vydána legendární Válka s mloky Karla Čapka. Dodejme, že některá pozorování tatzelwurma byla údajně hlášena i z poválečného období, tedy z 50. i pozdějších let 20. století.

Vraťme se ale k samotnému záhadnému tvorovi. Jeho velikost se podle střízlivějších odhadů pohybuje údajně kolem půl metru tělesné délky, v podání lidové fantazie, včetně některých dobových vyobrazení, ovšem expanduje až do rozměrů naprosto bájných. Někdy je popisován i jako agresivní hadovitý nebo mločí tvor s kočičí hlavou. Na jeho hlavě, ať už kočičí nebo jiné, bývá někdy zobrazována i jakási korunka. A podobně bájných dimenzí dosahují mnohdy i jeho nebezpečné projevy. Jeho zuby a krev jsou prý silně jedovaté, takže jeho jediné kousnutí či potřísnění jedinou kapkou krve stačí k usmrcení člověka.

Tatzelwurmovi je připisována i schopnost tavit písek pod svým plazícím se (a zřejmě žhnoucím) tělem do podoby skla. Vysvětloval by tuto domněnku třeba sliz, který po sobě velký červ či mlok na zemi zanechává? Zvláště mysteriózní pověst pak praví, že tatzelwurm může přijít na svět i ze slepičího vejce, ovšem pozor, musí být černé a musí je snést kohout.

Podle švýcarské legendy, jejíž jistou variantu lze prý nalézt i v souborném díle bratří Grimmů, je nejstarší známá a osudová zkušenost s tatzelwurmem, s jeho agresivitou i s mimořádnou jedovatostí jeho krve, připisována bájnému švýcarskému dobrodruhovi Heinrichu von Winkelriedovi. Žil ve 13. století a nakonec prý byl odsouzen za jakousi vraždu, pravděpodobně k hrdelnímu trestu. Kraj, kde se tak stalo, však zároveň sužoval mimořádně zlovolný tatzelwurm, který prý při svých útocích na lidská osídlení dokonce zabíjel dobytek a zapaloval jeho horské stáje (!). A tak se Winkelriedovi podařilo dosáhnout dohody, že když kraj osvobodí od této obludy, bude propuštěn na svobodu. Statečný Heinrich tedy vyrazil do netvorova skalního úkrytu a skutečně se mu podařilo jej mečem zabít. Nebylo mu to ovšem nic platné, protože na něj odstříkla kapka netvorovy krve a zahubila jej.

Švýcarský učenec Johann Jakob Scheuchzer (1672 – 1733), kartograf, lékař, a dnes bychom asi řekli, i raný paleontolog, se zabýval objevováním a výzkumem pravěkých přírodnin, samozřejmě na úrovni své doby. O svých nálezech vydal několik spisů s nádhernými ilustracemi. Ovšem Scheuchzerovým objevem, který vstoupil do historie, bylo roku 1726 vykopání poměrně zachovalé kostry, vzdáleně podobné člověku a velké asi 1 metr. Učenec se domníval, že nalezl pozůstatky utonulého „předpotop(text poněkud širší než je pak časák)ního člověka“. Měl ovšem na mysli biblickou potopu a věřil, že se tak jedná o její důkaz, a co je nejdůležitější, vlastně o důkaz doslovné pravdivosti bible. Na začátku 19. století však věda prokázala pravý stav věcí, ale pan Scheuchzer přesto nepřišel zkrátka. Podle kostry byl živočich klasifikován jako vymřelý velemlok rodu Andrias a byl nazván na počest svého původního objevitele Andrias scheuchzeri. Ano, je to právě ten velemlok, o němž se ve svém známém románu zmiňuje Karel Čapek. Velký spisovatel totiž ve svém díle neopomněl ani „učenou diskusi“, samozřejmě bezvýslednou, o možném původu těch šikovných, chytrých, roztomilých a pracovitých mloků, kteří nakonec zaplaví celý svět. Na straně 103 knižního vydání Války s mloky z roku 1949 (Fr. Borový, Praha) najdeme dokonce vyobrazení slavného Scheuchzerova nálezu, tedy kostry vymřelého Andriase scheuchzeri.

O učeném panu Scheuchzerovi ještě připomeňme, že se zajímal i o švýcarské lidové pověsti, a není proto divu, že se v jeho díle objevila i některá líčení o tatzelwurmovi a také jeho vyobrazení. Podobně, i když možná v menším rozsahu, tomu bylo například v díle německého jezuitského učence a přírodovědce Anastasia Kirchera (1602 – 1680) nebo německého lesnického odborníka Georga von Schultese v 19. století.

Ze všech dochovaných záznamů tohoto druhu ovšem vyplývá, že lidová tradice nijak zvlášť přesně nerozlišovala mezi tatzelwurmem a horským drakem (bergdrache). A tím se vlastně dostáváme k dalším legendárním a záhadným obyvatelům švýcarských hor.

Horští draci a saně

Lze najít dokonce zmínky o tom, že tatzelwurm je „polovičním drakem“. Nebo také, že z onoho černého vejce sneseného kohoutem se může vylíhnout horský drak. Přesněji řečeno, tvor místně zvaný lindwurm, což je vlastně drak bez křídel, česky tedy – saň. Z různých dobových vyobrazení lze usuzovat, že drak bývá často chápán jako jakási přerostlá a případně okřídlená varianta původního tatzelwurma. Ovšem s tím, že draci, na rozdíl od svých menších červovitých či mločích bratranců, mají svůj hlavní domovský region v pohoří Pilatus. Což je mimochodem právě ta oblast, která odpovídá horám „v blízkosti švýcarského města Luzern“, o níž píše například Ludvík Souček. A zároveň jde i o horskou oblast, v níž poslední dobrodružství svého života prožil již zmíněný a legendární Heinrich von Winkelried. Ostatně i škody údajně zde působené tatzelwurmem (zabíjení dobytka, zapalování stájí) svědčí spíše o řádění velkého draka. Podobně také Winkelriedův způsob boje, který je v pověsti zachycen, ukazuje spíš na lítý boj se vzrostlým horským drakem, než s „obyčejným“ tatzelwurmem. Tomu se ostatně podle některých pozdějších svědectví prý kdosi dokázal ubránit pouhým kapesním nožem nebo holí. Takové prostředky v případě boje s horským drakem vůbec nepřicházely v úvahu. Proto důvtipný Heinrich vypracoval svůj vlastní úspěšný postup, na který se důkladně připravil: Uťal menší stromek, odstranil z něj spodní větve, a jeho vrchol a horní větve přisekal do tvaru jakéhosi ostrého a bodavého koštěte. Tím pak zaútočil na netvora a vrazil mu tuto zbraň do věčně otevřené a hladové tlamy. To draka natolik vyvedlo z míry, že dřív než se vzpamatoval, dokázal mu Heinrich zasadit smrtelnou ránu mečem. Podle jiných verzí pověsti, ke stejnému účelu použil Winkelried kopí obalené trnitými větvemi, nebo také kopí obalené zvířecí kůží, což mělo draka ošálit jako vidina masité kořisti, které se mu náhle dostalo. Že úspěšný Heinrich vzápětí přesto propadl smrti v důsledku potřísnění jedovatou dračí krví, již víme.

V lidové tradici jsou však draci na Pilatu líčeni i jako tvorové, kteří člověku přinejmenším neuškodí. Jedna z pověstí totiž praví, že jistý pocestný nešťastnou náhodou spadl do skalní jámy, která byla zároveň dračím hnízdem. Draci si jej kupodivu nijak moc nevšímali a rozhodně mu neubližovali. Muž však v zoufalství přemýšlel, jaký bude jeho další osud. Po několika dnech začali draci odlétat. To jejich zajatce sice potěšilo, ale nakonec mu došlo, že i když jej draci nechají na pokoji, sám nebude nikdy schopen překonat strmé skalní stěny, aby se dostal na svobodu. To si však kupodivu uvědomili i sami draci nebo alespoň ten poslední z nich. Než odletěl, povylezl nejprve z jámy ven a dolů nechal spuštěný svůj ocas. Muž se tak po něm mohl vyšplhat ze strmé jámy do volných skal a odtud se pak vrátit domů.

Zajímavé je jedno z uváděných vysvětlení této pověsti. Jak jsme o tom mluvili již v úvodu, malé komunity usedlíků v osamocení lesů či hor nezřídka propadaly svérázným myšlenkovým a náboženským proudům. Obyvatelé švýcarských hor se prý dokonce oddávali pohanským obřadům v tajných skalních svatyních. Církev, která tomu samozřejmě chtěla zabránit, proto podporovala šíření pověstí o dračím nebezpečí v horách. Chtěla tak odradit místní obyvatelstvo od návštěvy horských posvátných míst. Lidovou reakcí na to údajně byly pověsti naznačující opak. Tedy, že draci nejsou nijak zlí, dokonce člověku v nouzi občas pomohou.

Tatzelwurmové, saně a draci ovšem nejsou jedinými záhadnými či přímo bájnými obyvateli švýcarských Alp, případně alpských regionů sousedních zemí. Existují také pověsti hovořící o výskytu alpských duchů, strašidel a dalších tajemných bytostí. My se však ještě v některém z příštích vydání našeho časopisu podrobněji vrátíme k osudu nešťastné švýcarské poslední čarodějnice, jak již bylo slíbeno.

Doc. Ing. Tomáš Dosoudil, CSc. 

Vyšlo v časopise Záhady života 2018/10