Mýty a tragédie olympiád

Od vzniku olympijských her nikdy nešlo jen o sportovní utkání.

Tragédie a zničené osudy, nespravedlivé rozhodování a machinace různých sudí – to, bohužel, vždy doprovázelo tento vrcholný sportovní svátek.

První ze známých skandálů při starověkých řeckých olympijských hrách byly spojeny s vraždami. Podle starověké řecké mytologie, box vynalezl syn Dia, zlatovlasý bůh Apollon. Řekové věřili, že tento druh soutěžního boje je nejstarší. Podle olympijských pravidel starého Řecka bylo možné dávat údery jen do hlavy. Za i neúmyslný zásah na trup čekala borce odplata ze strany publika: pískot, posměch a urážky.

Rozdělení do váhových kategorií neexistovalo. Výsledek boje byl znám tehdy, když jeden z boxerů upadl, vztyčil ruku s vyčnívajícím prstem, nebyl-li rovnou knokautován. Pokud oba bojovníci byli tak vyčerpaní, že již nemohli pokračovat v boji, pak soudce (ellanodik) přikázal tomu, na koho padl šťastnější los, dát soupeři poslední úder.

První boxeři, jak píší historici, bojovali holýma rukama. V klasickém období – v V. a IV. století před naším letopočtem – boxeři si proplétali prsty a dlaně měkkým koženým opaskem z hověziny. Takový předchůdce moderních boxerských rukavic se nazýval latinsky Cestus – od slovesa caedere, „bít, porazit, dát úder.“ Řekové rukavicemi – nazývanými gimantes – bojovali na olympijských hrách od roku 648 před naším letopočtem. Takové rukavice ochránily nejen prsty, ale také zvýšily sílu nárazu. Někdy boxeři vyztužili popruhy kovovými destičkami, a pak se stalo, že nepřítel po úderu zemřel.

Antický spisovatel Pausaniás (1) uvádí, že na 72. olympijských hrách (rok 492 př.n.l.) Cleomedes z Astypalaia, ostrova v Egejském moři, zabil Ikka z Epidauru. Protože byl zbaven práva být olympijským vítězem, se nešťastník zbláznil. Po návratu do rodného města, udeřil do sloupu, který držel střechu školy, kde studovalo 60 chlapců a ta se zřítila. I tak bylo jméno sportovce zaneseno do spisu olympioniků tohoto roku.

Do IV. století n. l. se sportovci z amatérů přesunuli do kategorie profesionálů. Někteří se učili zvyšovat svalovou sílu. Jiní, podobně jako zápasníci sumo, zvyšovali tělesnou hmotnost, a stali se obézními. Básník Euripides (2) o tom píše: „Sportovec – to je otrok svých úst a svého břicha.“ Jeho mladší současník Democritos (3), filozof z Abdér, k degeneraci umění boxu řekl: „Tělesná síla – důstojnost některých zvířat, důstojnost člověka – síla myšlenky.“ Jenže Řekové chtěli podívanou, a sportovci jim ji poskytovali…

Horda profesionálních boxerů vytěsnila ze soutěží prosté bojovníky z řad rolníků a řemeslníků. „Legionáři“ přinesli do arény krev, násilí a, samozřejmě, ztrátu všech zábran. Pravděpodobně to byl velkolepý souboj, při němž jistý Efridan dostal úder takové síly, že ztratil všechny přední zuby. Borec je však okamžitě spolkl, což soupeře zmátlo natolik, že v překvapení propustil odvetný úder, po kterém upadl na zem.

Antičtí sportovci sice nebyli obviňováni z použití dopingu, ale úplatkářství existovalo už od prvních her. Bojovník z Thesálie jménem Evpal byl jako první odsouzen za uplácení soupeře na olympijských hrách. Poté, co dostal kýžený olivový věnec, se ukázalo, že dal peníze třem svým soupeřům.

Jeho jméno se zachovalo do našich dob proto, protože nebylo odstraněno ze seznamu olympioniků 98. Olympiády (rok 388 př.n.l.). Ze zápisu vyplývá, že sportovec si zajistil vítězství úplatkem, ale za trest musel zaplatit postavení šesti soch olympského boha Dia v Altise. Na podstavci soch musel být varovný nápis: „Vítězství přináší síla a um, nikoli úplatkářství.“ Bohužel to není jediný případ úplatkářství, který se dochoval dodnes. A kolik případů zůstalo utajeno tehdejším lidem?

V současnosti milióny diváků sledují na svých obrazovkách zahajovací ceremoniál olympijských her. Dívky v rádoby starořeckém oblečení se podílí na zažehnutí olympijského plamene… To není ani náhodou starověký mystický rituál, který k nám přišel z hlubin věků. Poprvé tento rituál s přinesením pochodně z Olympie připravili nacisté v roce 1936, pro zahájení slavných olympijských her v Berlíně, a byl zaznamenán na film neméně slavnou Leni Riefenstahlovou. Rituál se líbil natolik, že je opakován dodnes.

Člověk umí velmi rychle proměnit jakýkoliv skvělý nápad nejprve v jeho vlastní karikaturu, a poté jej úplně převrátit ve svůj protiklad. To platí i pro moderní olympijské hnutí, které oživil Pierre de Coubertin (4). To se brzy změnilo z triumfu sportu na přehlídku a hru pytlů s penězi a kolotoče reklam.

Odkazy

(1) https://cs.wikipedia.org/wiki/Pausani%C3%A1s
(2) https://cs.wikipedia.org/wiki/Eur%C3%ADpid%C3%A9s
(3) https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C3%A9mokritos
(4) https://en.wikipedia.org/wiki/Pierre_de_Coubertin