Malta – křižovatka středomořských kultur

Kamenná minulost

Malta vstoupila do historie lidstva, jakmile získali mořeplavci dostatečné znalosti a zkušenosti, aby se již nemuseli plavit jen podél pobřeží a mohli se pustit na širé moře. Bylo to asi před sedmi tisíci lety a z té doby se také datují nejstarší pozůstatky maltského osídlení.

Mezi prvními osídlenci nebyli jen mořeplavci, ale také zemědělci, kteří s sebou ze Sicílie přivezli důležité produkty: ječmen, primitivní pšenici a čočku, ale i hovězí dobytek, ovce, kozy a prasata. Vyznali se v hrnčířství a své výrobky zdobili podobnými ornamenty jako hrnčíři na Sicílii.

Asi po tisíci letech se na Maltě objevila nová kultura, kterou s sebou patrně přinesla druhá vlna přistěhovalců. Další změny pak následovaly až do doby asi před 3500 lety, kdy se tu objevili noví obyvatelé vytvářející jedinečné stavby, které patří к nejpůsobivějším prehistorickým památníkům.

Megalitické útvary

jsou i jinde kolem Středozemního moře a v západní Evropě, kde sloužily jako hroby, avšak stavby na Maltě a ostrově Gozo byly chrámy. Dodnes se jich z této kultury, která přežila jedno tisíciletí, zachovalo třiadvacet.

Hypogeum Hal Saflieni, obdivuhodný podzemní stavební komplex, sloužil jako pohřebiště.
К nejpozoruhodnějším patří Ggantija, Dům obrů, na ostrově Gozo. Z ptačí perspektivy vypadá tento komplex jako písmeno D. Jeho zhruba půlkruhovou křivku vytváří obvodová zeď vybudovaná z balvanů gigantických rozměrů a rovnou linii vykresluje průčelí. Uvnitř stojí dva chrámy. Vnější zdi staršího a většího z nich jsou z tvrdého a hrubého korálového vápence, zatímco vchod byl postaven z jemně opracovaného kamene. Vnitřní stěny pokrývala červeně zbarvená sádra, jejíž zbytky se dochovaly dodnes. Do oltáře byly vytesány spirálové reliéfy. V zemi byl objeven otvor, do něhož se podle názoru některých archeologů zřejmě vlévaly tekuté oběti. S podobnými otvory, které se v maltských chrámech z této doby běžně vyskytují, zřejmě souvisí tisíce zlomků pohárů zvláštní formy: byly pravděpodobně použity к vylití obětované tekutiny a potom podle rituálu rozbity.

Druhý chrám má mírně zaoblený interiér z pečlivě opracovaných kamenných desek. Střecha byla zřejmě dřevěná. Nádvoří Ggantije je vydlážděno obrovskými kamennými bloky zapuštěnými do země.

Podobné nádvoří najdeme i před chrámy v Mnajdře na jižním pobřeží Malty. Ty jsou zajímavě vestavěny do dutiny v návrší a chráněny tak před mořskými větry. Najdeme tu příklad detailu příznačného pro všechny maltské chrámy: otvor v kamenné desce, která odděluje chrámový prostor od další místnosti, jež má zvláštní vchod zvenčí. Předpokládá se, že tímto otvorem vyhlašovala osoba, skrytá za deskou, proroctví a příkazy.

Z chrámu v Tarxienu pochází socha zvaná Tlustá paní, ačkoli není zřejmé, zda jde o ženu. Je pravděpodobné, že je to božstvo, jemuž byl chrám zasvěcen. Jiná socha v Tarxienu představovala zřejmě stojící bohyni a byla asi tři metry vysoká. Zachovala se z ní bohužel jen spodní část, od pasu dolů. Nic srovnatelného co do velikosti se z té doby nenašlo nikde ve Středomoří včetně Řecka. Zdá se, že to byla bohyně plodnosti, jejíž kult souvisel i se smrtí.

Tvar chrámů byl pravděpodobně odvozen z hrobek, které byly vytesány například do skály v Xemxiji v zálivu sv. Pavla na severovýchodním pobřeží Malty.

Vyskytl se však zřejmě i opačný postup. Hypogeum Hal Saflieni, obdivuhodný podzemní komplex vytesaný do skály, je zřejmě kopií chrámu postaveného normálně na zemi. Na rozdíl od chrámů sloužila tato stavba jako pohřebiště – byly zde nalezeny pozůstatky šesti až sedmi tisíc lidí. Byly v ní však i obětní otvory a další chrámové příslušenství, takže se zde pravděpodobně kromě pohřbů konaly i náboženské obřady.

Ve službě vojáků

V roce 1530 se na Maltě usadil johanité, křižácký řád sv. Jana známější pod názvem Maltézští rytíři. Ti byli roku 1522 vypuzeni tureckým sultánem Sulejmanem II. ze své předešlé ostrovní državy na Rhodu, kam se tento jeruzalémský řád dostal přes Kypr. Třiačtyřicet let poté poslal Sulejman 181 lodí se 40 tisíci muži na palubě, aby oblehli Maltu a zbavili turecký obchod znovu a již definitivně překážek, které mu kladli do cesty řádoví rytíři.

Na špici poloostrova, na němž dnes stojí Valletta, se od 15. století tyčila strážní věž a kaple zasvěcena sv. Elmovi, patronu námořníků. V roce 1488 tu byla vybudována pevnost, kterou Maltézští rytíři v roce 1551 ještě zesílili. Ta ovládala přístup k přístavům po obou stranách poloostrova. A právě tady se při tureckém obležení odehrály nejtěžší boje. Pevnost se udržela jednatřicet dní, než ji Turci dobyli.

Že Sulejmanova snaha nakonec ztroskotala, bylo zásluhou mimořádných velitelských schopností Jeana de la Valette, francouzského rytíře a tehdejšího velmistra johanitského řádu. Šest měsíců po odplutí turecké flotily položil La Valette základní kámen k novému městu, vybudovanému na skále a pojmenovanému po něm Valletta. Stavbu začal italský stavitel Francesco Laparelli, který předtím pracoval pro Medicejské ve Florencii a pro papeže Pia IV. v Římě.

Valletta nebyla vybudována jako pouhá pevnost, ale jako opevněné město, které mohlo v případě nutnosti pojmout obyvatele okolního venkova i s dobytkem, stejně jako mnoho stoupenců rytířského řádu, kteří neustále na ostrov přicházeli. Stavbu dokončil v roce 1571 Gerolamo Cassar, Laparelliho místní pomocník. Cassar dovedl využít přirozenou členitost terénu a dal městu – přes jednotvárnost plochých střech a průčelí – zajímavé a rozmanité obrysy.

Za druhé světové války zažila Malta druhé velké obležení, tentokrát ze vzduchu. Mocnosti Osy tu podnikly 3343 náletů, při nichž bylo na město svrženo šestnáct tisíc tun pum. První z nich zasáhla dělo na vysokém náspu pevnosti Saint Elmo. Tento letecký úder z 11. června 1940 dnes připomíná jen jednoduchý kamenný pomník.

Také pevnost San Angelo za Velkým přístavem má svou historii. Předpokládá se, že tu své chrámy měli Féničané, Řekové i Římané a zdejší kaple je prý postavena nad řeckým chrámem. Sloup podpírající její zašpičatělou klenbu je z červené žuly, tedy z kamene, jenž se na Maltě nevyskytuje, a je tedy zřejmě pozůstatkem pohanských dob.

První pevnost tu zbudovali Arabové, a Normani, kteří přišli po nich, tu zřídili své administrativní centrum. Za Maltézských rytířů tu pak vznikla směsice staveb obklopená hustou středomořskou vegetací. Britové vrátili místu starý lesk z doby Normanů, když tu zřídili hlavní stan velitele maltské posádky a potom námořní základnu. Je tu i hromadný hrob rytířů, kteří zemřeli při tureckém obležení, i podzemní vězení, do něhož byli vsazováni „zbloudilí“ rytíři, aby tam rozjímali o svých skutcích. Krutě tu byli utlačováni otroci, kteří sloužili na řádových galérách. Jejich pochmurné ubytovny byly přímo u přístaviště, aby se mohli rychle a bez potíží dostat na paluby lodí.

Dlouhou vojenskou minulost Malty připomínají rozsáhlá opevnění, která vybudovali Maltézští rytíři a zdokonalili Britové. Při jejich projektování naštěstí stavitelé nehleděli jen na to, aby odolala dělovým koulím a času, ale také na jejich vzhled. A tak jsou dnes hradby obklopující Vallettu a Velký přístav imponujícím příspěvkem к architektonickému vzhledu Malty.

Problémy vyřešené i nevyřešené

V roce 1575 začali Maltézští rytíři, kteří se v 11. století ustavili jako bratrstvo poskytující pomoc poutníkům do Svaté země, budovat nemocnici blízko pevnosti Saint Elmo u ústí Velkého přístavu tak, aby pacienti mohli být do nemocnice přenášeni přímo z lodí. Ústav, který měl na tehdejší dobu vysokou úroveň, sloužil bohatým i chudým, byli sem přijímáni příslušníci různých křesťanských církví a dokonce i muslimové. O sto let později byla při nemocnici založena škola anatomie a lékařství, která umožňovala studium medicíny i místním obyvatelům. Když Maltu v roce 1798 dobyl Napoleon Bonaparte, vyhnal pacienty a uloupil stříbrné nástroje a nádobí, aby uhradil náklady na vpád do Egypta. Po bombardování za druhé světové války pak zůstaly z budov jen holé zdi.

V roce 1978 se začalo s obnovou celého komplexu. V překvapivě krátké době byla zrestaurována stará budova a vybudováno Kongresové středisko; Sál republiky pojme téměř tisíc osob a je zařízen i pro koncerty a divadelní představení. V další budově se pořádají recepce, jsou tu služby pro účastníky konferencí a restaurace pro tisíc hostů.

Mdina je nejstarší město Malty. Znali ji již Féničané a Římané jí dali jméno Melitta, což je řecky včela, neboť včelí med se z ostrova vyvážel. Z tohoto slova také možná pochází jméno Malta. Mdina dominuje okolní krajině a nad ní se tyčí červená klenba katedrály ze 17. století. Některé domy v úzkých uličkách byly založeny již v době, kdy Maltu ovládali Normani. Za městskými hradbami se zachoval starý římský dům a rozsáhlé katakomby.

Hradby Mdiny ujíždějí na jílovité půdě, a budovy, které se o ně opírají, jsou ohroženy. Protože skála je až jednadvacet metrů pod mazlavou půdou, nic nepomohl pokus zastavit pohyb blokem betonu o výšce patnácti metrů, který byl umístěn к základům hradeb. Také řešení tohoto obtížného problému zahrnulo UNESCO do svého plánu.

Na menším ostrově maltského souostroví jsou podobně ohroženy zdi pevnosti Gozo, která svou polohou na pahorku poskytovala výbornou přírodní ochranu před útokem. Ve třetím století ji Římané spolu s městem pod pevností popisovali jako „kvetoucí“. Dnes je již polovina pevnostních objektů v troskách.

Maltština

Všimli jsme si jen několika památek dlouhé kulturní historie Malty. Nelze však zapomenout na živý výtvor národa, к němuž mají Malťané vřelý vztah. Je to jejich řeč, maltština. Její kořeny jsou semitské a její základ pochází patrně od Féničanů. Velký vliv na ní zanechala dvě století arabského panství, které se datovalo od roku 1870. Obohacena byla i staletími styku s latinou, španělštinou, italštinou a angličtinou.
Gramatická struktura dnešní maltštiny se podobá struktuře arabštiny a asi čtyřicet procent maltských slov má semitský původ. Zbytek slovní zásoby pochází většinou z románských jazyků. Maltština je rovněž jediným semitským jazykem, který je psán latinkou.

Dějiny psané maltštiny jsou poměrně krátké, ačkoli některé maltské písemné památky jsou staré už pět set let. Ale teprve v polovině třicátých let našeho století byla maltština spolu s angličtinou uznána za úřední jazyk.

Z archivu KPUFO