Templáři v rouchu mlčení

Francouzský rytíř Hugo z Payns navštívil za doprovodu osmi rytířů v roce 1118 Jeruzalémského krále Balduina Malomocného a přednesl mu svůj plán založit mnišský řád, který by ochraňoval poutníky do Svaté země.

Král s návrhem souhlasil a navíc řádu daroval část paláce, který stál na místě předpokládaného Šalamounova chrámu nebolí Templu.

Vzniklo tak »Chudé rytířstvo Kristovo Šalamounova chrámu« tedy templáři.

Vznik templářství souvisel s křižáckými výpravami. Posvátná místa křesťanství se na Východě dostala pod islámské panství. To však bylo pro křesťanský Západ velmi nepříjemné, neboť Svatá země byla vyhledávaným poutním místem. Tak vznikla myšlenka křižáckých výprav. Jejich cílem bylo opětné dobytí posvátných míst. To se také podařilo. V roce 1099 byl při první křížové výpravě dobyt Jeruzalém a po vyhnání muslimských vládců zde bylo zřízeno křesťanské království. Poutníci ze Západu měli opět volný přístup. Ovšem ani za těchto podmínek nebyla cesta do Jeruzaléma snadnou záležitostí. Byla obtížná a na mnoha místech nebezpečná. Bylo tedy nutno zřídit instituci, která by provázela a chránila poutníky do Svaté země, a právě tímto úkolem pověřila historie templáře.

První členové tohoto řádu museli být rytířského rodu, svobodní, museli složit slib čistoty, chudoby, poslušnosti a hlavně chránit poutníky do Svaté země se zbraní v ruce. Původní přísná ustanovení však byla postupem času upravena, neboť do řádu se hlásilo i velmi mnoho neurozených uchazečů. Byl to zvláštní řád – sice mnišský, ale jeho členové nosili meč a oblékali brnění. Zdobilo je bílé roucho s výrazným červeným křížem.

ÚTOČIŠTĚ NA KYPRU

Papež Inocenc II. obdařil templáře výsadami. Kupříkladu- si mohli ponechat veškerou válečnou kořist, kterou získali. Za svůj majetek neodpovídali ani králům, ani biskupům, prostě nikomu krom papeže. Dokonce byli osvobozeni od placení desátků i dalších daní a naopak to vše mohli sami vybírat na územích, která náležela pod jejich správu. Ještě jedna zajímavost – na sídla a kostely templářů se vztahovalo právo azylu.

Postupem času se templáři stali nejbohatším a nejvlivnějším řádem v celé církvi. Například ve 13. století bylo v řádu dvacet tisíc rytířů a služebných bratří. Templáři vlastnili devět tisíc hradů, stovky kostelů, klášterů, obrovská latifundia, nepřehledné množství zlata, cenností a hlavně peněz. Řád se stal tak mocnou silou Evropy, že mu záviděli a zároveň se ho obávali nejen církevní hodnostáři, nýbrž i světští vládcové.

V roce 1291 prohráli křesťané na Východě svoji válku a templáři se uchýlili na Kypr, který jim celý patřil. Zanedlouho se však většina z nich přesunula do Francie, kde měl řád nejvíce majetku, a Paříž se v té době stala sídlem velmistra.

Templáři se začali věnovat úkolům, které bychom dnes označili jako činnost v asociální oblasti. Je pozoruhodné, že se snažili uskutečňovat myšlenky a představy, kterými se začala znovu zabývat až teprve naše moderní doba. Budovali například – i podle dnešních měřítek – velmi výkonné zdravotnictví, které sloužilo všem.

Hospodářskému životu vtiskli zcela novou tvář tím, že tzv. »vynalezli moderní bankovnictví, jež se stalo významným prvkem hospodářského rozvoje v době, kdy státní moc ještě nebyla s to plně zajišťovat bezpečnost obchodních cest. Templáři zavedli ještě dnes užívané bankovní šeky. Nabízeli své služby všem, kteří se rozhodli putovat do Svaté země, a tudíž se museli zbavit majetku, ale ne navždy. Templáři od nich majetek přebírali a vystavovali jim patřičná potvrzení – majitelé si po návratu mohli vzít vše zpět. V Jeruzalémě zase tamějším templářům předali potvrzení a nechali si vyplatit peníze. Z každé takové transakce však pochopitelně plynula do templářské pokladny patřičná suma.

Ve Francii se templáři stali dokonce královskými bankéři. Královská pokladna byla umístěna v jejich sídle – pařížském Templu. Francouzský poklad neměl v rukou král. Templáři byli strážci, prokurátory a správci peněžního fondu, který byl jen formálně připsán králi. Instituce, která je tak mocná, bohatá a vymyká se kontrole, není v rámci státu natrvalo udržitelná, a proto bylo pouze otázkou času, kdy se představitelé moci – král a papež – začnou cítit templáři ohroženi a pokusí se je odstranit.

Francouzský král Filip IV. Sličný, jeho rádce Nogaret a papež Kliment V. naplánovali rozbití templářského řádu podle všech pravidel politického puče. Roku 1307 dal papež souhlas k oficiálnímu vyšetřování. Jednoho říjnového jitra byli templáři zatčeni a jejich majetek zabaven.

Byl to temný příběh. Ve hře byli různé policie, tajné služby, vetřelci v řadách protivníka, udavači atd. V roce 1311 svolal papež koncil, který potvrdil zrušení řádu. Závěrečným aktem několikaletého procesu s templáři byl církevní soud, který se uskutečnil v roce 1314 před pařížským chrámem Notre-Dame.

Velmistr řádu Jacques de Molay byl upálen. Podle tradice měl tváří v tvář smrti předpovědět svým pronásledovatelům brzkou zhoubu. To se také stalo. Papež, král i jeho rádce do roka zemřeli.

Popravami templářů byl řád zničen a spolu s ním i všechno, co v tehdejší kultuře Francie vytvořil.

Přetrvaly jen domněnky a žalářní kobky, v nichž vůdčí osobnosti řádu čekaly na soud a na popravu. Stěny těchto kobek jsou plné vyrytých tajných symbolů a značek, které dodnes nejsou rozluštěny.

Takový byl konec templářského řádu ve Francii. V Anglii a ve Španělsku byl jejich majetek rovněž konfiskován, avšak procesy nebyly zdaleka tak kruté. Ve většině evropských zemí pak templáři pouze přešli k jiným řádům nebo do světského života. Například v Portugalsku řád změnil pouze název na »řád Kristův«, který existuje dodnes. Historicky zanedlouho po zrušení templářů vzniklo bratrstvo Růže a kříže, přičemž převzalo mnohá zasvěcova-cí pravidla. Někteří historikové zastávají dokonce názor, že většina tajných spolků vzniklých nejen ve středověku, ale i v novověku je s templáři úzce spojena. Dnes existuje několik směrů svobodného zednářství a ty se na templáře rovněž odvolávají.

ŘÁD UVNITŘ ŘÁDU

První templáři se dostali do intenzivního styku s východním myšlenkovým odkazem a ten se stal duchovním základem řádu. Na rozdíl od křesťanské církve byl totiž islám, který v té době ve Svaté zemi panoval, mnohem snášenlivější vůči rozmanitým formám duchovního života. Této skutečnosti vděčila islámská kultura v neposlední řadě za svůj rozkvět až do raného středověku. To, co bylo na Západě potlačováno, mělo na Východě volnost.

Činnost templářů se rozvíjela ve dvou směrech. Měla svoji exo-terní, to jest vnější, a esoterní, tzn. tajnou, stránku. Její stránka exoterní spočívala v oficiálně vyhlášeném úkolu zajišťovat přístupové cesty do Svaté země, zatímco za její esoterní stránku lze považovat seznamování se s východními filozofiemi, magické praktiky a podobně.

Svou vnější strukturou byli templáři přísně hierarchicky organizovaným řádem, jehož vzory můžeme vysledovat u egyptských knězi. V čele řádu stál velmistr, který byl podřízen pouze papeži a psal se »z Boží Milosti“. Rodem byl roven knížeti, volen jako císař a oplýval neomezenou autoritou. Měl pod sebou celou armádu a spravoval obrovský pozemkový fond.

Celý řád zachovával přísnou mlčenlivost, především kvůli možnému konfliktu s církevními autoritami. Z tohoto důvodu se mnohé, a snad dokonce ty nejdůležitější skutečnosti nepodařilo historikům odhalit, což se vždy znovu a znovu až do dnešních dnů stávalo a stává podnětem k nejrůznějším spekulacím. Pravdu snad skrývají pečlivě střežené archivy Vatikánu.

Faktem je, že existoval jakýsi řád uvnitř řádu. Do tohoto společenství byli přijímáni pouze vybraní členové, kteří se stávali jeho příslušníky na základě tajemných rituálů, které vycházely z okultních nauk a mystérií Orientu. To málo, co je o těchto praktikách známo, pochází především z protokolů žalobců a jsou to výpovědi získané mučením, tedy nutně zkreslené a vytržené ze souvislostí.

Tajné učení templářů v podstatě spočívalo v tom, že uznávali existenci vyššího boha »tvůrce ducha a dobra« a nižšího boha »tvůrce hmoty a zla«. Templáři byli při procesech obviněni z modlářství, z toho, že uctívali tajemnou hlavu jménem Bafomet. Patrně se jedná o slovo řeckého původu »baphé métis«, což znamená křest moudrosti. Socha Bafemetova byla vykládána jako obraz Boha otce všemohoucího. Když při zasvěcování ukázal velekněz kandidátovi tuto hlavu, vyřkl arabské slovo »jalla«, což znamená světlo boží a oslovil novice jako přítele božího. Dle některých zpráv byla tato hlava magicky připravena tak, že odpovídala na otázky, které jí byly kladeny, ale jen v určité dny či hodiny. Byla prý zhotovena z různých kovů a měla tři obličeje.

Závažné bylo i obvinění, že templáři při svých přijímacích obřadech šlapali po kříži. Existuje o tom mnoho spekulací.

Nejpravděpodobnější vysvětlení zní, že stejně jako vyznavači některých východních náboženských směrů, považovali kříž za symbol utrpení Kristova, a proto neviděli důvod uctívat ho.

ZAZDĚNÁ RUKA

V Čechách a na Moravě byl templářský řád již od 12. století. Jeho příslušníci se rekrutovali převážně z urozených rodů. K inkvizičnímu procesu však s nimi v našich zemích nedošlo a vražděni nebyli. Dodnes jsou zdrojem ohromného počtu pověstí a historek o místech, kde údajně pobývali, a také o pokladech, které prý ukryli. Vyberme nyní z této přehršle povést o tajemné ruce ukazující k zazděnému pokladu.
Dačice jsou město na rozhraní jižních Čech a Moravy. Stojí tu Starý zámek se znakem Albrechta Krajíře z Krajku. O paláci se traduje, že byl kdysi obydlím templářů a že ve sklepě byla zazděna kamenná ruka ukazující k ukrytému pokladu.

»Když za třicetileté války přišel do Dacie oddíl Švédů a více dní se zde zdržel, byl v domě zámeckém ubytován jeden setník, čímž byl dům ochráněn od pustošení a drancování nevázaných vojínů. Setník se choval k obyvatelům domu vždy šetrně, velmi vlídné a přívětivě. Za to jej všichni domácí ctili a milovali, tak jako by k jejich rodině náležel.

Večer před odchodem žertoval setník s dětmi panského úředníka jako obyčejně a tu mezi žertem mu dítko vyhrožovalo kamennou rukou ve sklepě. Výhrůžkou upozorněný setník tázal se otce dítka, co je to za kamennou ruku, a bylo mu řečeno, že kdysi ve sklepě zazděna byla od templářů, a k jejich pokladu ukazovala. Setník tázal se žertem, zdali by mu poklad přán byl, kdyby jej nalezl. „Z celého srdce rád ti jej dopřeju,“ odpověděl domácí pán a doložil: „Můj předek prokopal se zdí hluboko do hliniště, ale nenalezl ničehož, tím méně najdete vy něco – zde není o zazděném pokladě žádná řeč, spíš by se mohlo říci, že zaklet jest.“ Nato šel setník do sklepa, prozkoumal podzemní místnosti, prohlížel kamennou ruku a tázal se, kde zazděna byla. Když mu ukázali místo, zavolal několik vojáků a ti se se špičáky jali kopat zeď. Ta brzy prokopána byla a přišlo se na výklenek, kde ležela cínová rakev. V té nalezli ostatky lidského těla a zároveň i drahé věci.

Značný počet prastarých zcela neznámých dukátů, které setník dílem vojákům, dílem dětem úředníka rozdal a potom veliký řetěz s křížem, jenž manželce úředníka daroval. Tři velké knihy se vzácnými malbami, jedno stříbrné brnění s přilbicí a drahocenný meč setník při odchodu s sebou vzal.«

Z archivu KPUFO

Templáři – http://www.kpufo.cz/oblasti/ota/templar/index.htm