Záhady dávnověku (9)

Neříkejme, že to je nemožné…!

Máme za to, že mnohé znalosti starověku upadly s zapomenuti na dlouhé cestě časem, směřující k naší současnosti. Snad k nim patří i vědomosti, které byly záměrně tajeny z obavy, aby se jejich rozšíření neobrátilo v neprospěch či k úplné zkáze lidstva.

Staroindický epos Mahábhárata, vytvořený před třemi tisíci lety, podává svědectví o jakési strašlivé zbrani. Teprve nám, kteří žijeme v době atomových zbraní, nemusí popis její působností — bohužel — připadat jako zveličený:

„Byla vypuštěna blýskavá střela planoucí ohněm bez dýmu … Na všech stranách se obzor zahalil do mraku, rozpoutal se zlověstný vichr, k nebeským výšinám se s hukotem zvedala oblaka . . . Svět, spálený žárem této zbraně, se třásl jako v horečce …“

Dále se hovoří o tisících zničených vozů, o lidech a slonech, kteří byli spáleni, strašným výbuchem se na místě přeměnili v popel.

Povrch zbraně se prý podobal železnému šípu. Když se hrdina eposu rozhodl zneškodnit jednu nepoužitou střelu, rozkázal, aby byla rozbita na drobný prach a ten aby byl vhozen do moře. Na jiném místě se píše o vojácích, kteří výbuch zbraně přežili: Spěchají k řece, aby tam omyli svůj oděv a své zbraně, třebaže bitva dosud neskončila. Mahábhárata popisuje dobývání města pomocí zbraně obsahující sílu všeho vesmíru: Město začalo hořet po „výbuchu jasnějším než deset tisíc sluncí v zenitě“. Toto starověké přirovnání nám nutně vybaví název známé Jungkovy knihy „Jasnější než tisíc sluncí.“ Šlo o výbuch stejného druhu?

Smrtonosná střela je jinak nazývána ve staré Indii, jinak v Jižní Americe, odlišný název má v keltské mytologii. Jde o pouhé výmysly, nebo o reálná svědectví?

Některé archeologické nálezy by mohly svědčil o reálnosti starých textů. Například stěny dvou starověkých pevnosti v Irsku nesou zjevné stopy obrovského žáru, tak velkého, že dokázal roztavit žulu, jejíž tavný bod přesahuje tisíc stupňů. Podobně při vykopávkách zaniklé chetitské metropole v Malé Asii dospěli archeologové k závěru, že město bylo spálena obrovským žárem, jaký nemohl vzniknout při běžném požáru: Cihlové stěny se proměnily v tvrdou červenou hmotu, kameny se roztekly a spojily navzájem, ve městě nezůstal jediný dům, jediná stěna, které by tento žár vydržely. Na jiném místě Blízkého východu na starobabylónském území, jsou zbytky věže, která se dosud tyčí do výšky 46 metrů — někteří badatelé tvrdl, že jde o pozůstatky legendární babylónské věže. Také zde byly nalezeny účinky stejně vysoké teploty, jaká se za běžných přírodních podmínek nevyskytuje. „Nelze si vysvětlit,“ — napsal jeden z badatelů — „odkud se vzal takový žár, který nejen rozžhavil, ale roztavil stovky ožehnutých cihel, spálil celý skelet věže, všechny její hliněné stěny.“

Jiný nález, který možná s předchozími souvisí, byl učiněn v Indii: lidská kostra, jejíž radioaktivita převyšuje obvyklý průměr padesátkrát. Člověk, jehož pozůstatky po čtyřech tisících let vykazuji takové záření, musel dlouhodobě přijímat potravu s radioaktivitou proti normálu stonásobnou.

Také v jiné oblasti, příznačné pro naši dobu, se proti všemu očekávání objevuji pozoruhodná starověká svědectví — zmínky o hrdinech, kteří uměli létat na okřídlených vozech. Jde pouze o poetickou touhu lidstva létat jako ptáci?

Staroindické. keltské a biblické texty se o podobných případech nejednou zmiňují. Podávají dostatečně realistický popis vnějšího vzezření i vnitřního uspořádání těchto létajících přístrojů. Přitom uvádějí některé podivuhodné znaky.

Tak například let okřídlených vozů je provázen výrazným hlukem. Ve staroindickém eposu Kámájana létající vůz vydává stejnoměrný zvuk, který se v okamžiku odletu mění, sílí: „Na Rámův rozkaz se tento skvělý vůz s hlučným rykem vznesl do vzduchu.“

Za letu bylo vidět oheň. Indický epos uvádí, že nebeský vůz svítil „Jak oheň v letní noci“, byl „jako nebeská kometa s rudým ohněm“.

V indických i keltských pramenech je rovněž popisováno vnitřní zařízení létajících strojů. Jeden ze sanskrtských textů se o něm rozepisuje široce, avšak zároveň zdrženlivě, neboť „kdyby toto uspořádáni poznali všichni, bylo by ho využito ke zlému.“ Popisuje jakýsi hnací prvek spočívající na zahřívání rtuti, která předá létajícímu vozu svou sílu. Prameny shodně uvádějí, že celý stroj měl železný obal, případně „železnou kůži“. Keltské podání vysvětluje hnací sílu létajícího vozu jako magické koně,“ nijak nepodobné koním, nepotřebující potravu.

V jednom ze svých spisů se zmiňuje Hérodot o podivné lodi, která velkou rychlostí připlula do Gibraltarského průlivu a zmizela za obzorem Středozemního moře. S odkazem na očité svědky Hérodot uvádí, že loď neměla ani plachty, ani vesla.

Po dlouhá staletí se toto Hérodotovo vyprávění považovalo za výmysl. Lidé pokládali za zhola nemožné, aby nějakou loď pohánělo něco jiného než vítr nebo svaly veslařů. Ani nejosvícenější jedinci si neuměli představit, že by existovala nějaká jiná, neznámá forma energie.

 

Kameny padající z nebe — meteority — považovala francouzská akademie věd za výmysl a sám velký Lavoisier označoval zprávy o meteoritech za ..nevědecké“. Poté, co se vývoj poznání vymanil ze zábran náboženského světového názoru, všechno, co se příčilo daným znalostem, bylo označováno jako nevědecké. Svět v dnešní podobě se do značné míry skládá z vymožeností, které byly ve svém počátku shledány falešnými. Tak byl pořízen autoritativní matematický výpočet dokazující, že nemůže létat stroj těžší vzduchu. Stejně přesvědčivě byla popřena i možnost vrtulníku. Významný fyzik H. Hertz prohlašoval, že se nikdy neuskuteční něco jako rádio (jeho antény — tvrdil — by musely mít rozměry kontinentu). Američtí vojenští experti považovali za principiálně nemožné jaderné zbraně a přední atomový fyzik N. Bohr popíral pravděpodobnost praktického využití atomové energie.

Ve výčtu podobných příkladů by bylo možno dlouho pokračovat. Řečeno slovy A. Schopenhauera „Každý považuje konec svého obzoru za konec světa.“

Snad i vy, kdo jste pročítali tyto kapitoly, jste se vsím nesouhlasili. Je to přirozené. Nejméně ze všeho se autor snažil poskytnout jakýsi soubor konečných, nesporných pravd. Předložil soubor hypotéz. Autorův názor nejen nevylučuje, ale předpokládá možnost odlišných názorů a myšlenkových postupů. Má čtenáři poskytnout podklad k přemýšleni.

Budoucnost nám jisté přinese nové poznatky včetně znalosti o minulosti lidstva. Mnohé budou mít přímý vztah k tomu, o čem se psalo v předchozích kapitolách. Jde o to, abychom byli schopni vyjít z mezí našich ustálených představ, jimiž jsme přivykli, a abychom byli schopni přijímat nové myšlenky.

 

KONEC