Koule rodiny Betzových

Tajemná stříbrná koule vstoupila do života floridské rodiny v roce 1974. Byla mimozemská?

Bylo to 27. března 1974 a členové rodiny Betzů na Floridě kontrolovali škody, způsobené malou bouří na jejich majetku na Ft. George Island. Je to kousek suché země mezi pobřežními bažinami severovýchodní Floridy, pokrytý krásným mechem mezi stromy a tropickými křovinami.

Antoine a Jerri Betz, doprovázeni jejich 21 letým synem Terrym, narazili na překvapující objekt: světlá kovová koule velikosti bowlingové, ležící v trávě. Byla poměrně těžká, ale jinak normální. Hádali, že to může být stará dělová koule; ostrov má dlouhou historii, od 16. století tu působila španělská mise. Z nějakého důvodu vzali kouli domů. A to změnilo navždy život rodiny Betzů.

Vše začalo, když Terry hrál na kytaru. Rodině oznámil, že koule podivně při hudbě rezonovala. A pak se začala pohybovat dokola, sama od sebe. Ostatní s ní začali experimentovat. Položili ji na stůl a sledovali, jak se pohybuje po jeho obvodu, aniž by spadla. Přitom se domem rozezněla tajemná jakoby varhanní hudba, i když tam žádný takový nástroj nebyl.

Rodina nakonec kontaktovala noviny v naději, že by někdo mohl vysvětlit, co bizarní artefakt vůbec je.
Jacksonville Journal poslal fotografa, Lou Egnera. Pan Betz mu řekl, aby dal kouli na zem. Koule chvíli stála, ale pak se náhle dala o pohybu, odkutálela se několik desítek centimetrů, pak se zastavila, poté se opět otočila, udělala velký oblouk a dokutálela se zpět na původní místo.

Následovalo pravé mediální šílenství. Jedním z mnoha experimentátorů byl Carl Willson z holistického institutu v Baton Rouge v Lousianě s názvem „Omega One“. Willson strávil šest hodin zkoumáním koule v domě Betzových, a oznámil, že koule má nejen silné magnetické pole, ale také vysílá rádiový signál.

Pan Betz volal také na základnu US Navy a ptal se, jestli by kouli mohl někdo prozkoumat; možná, že je jejich. Vojáci tak učinili, ale vrátili ji Betzovým s tím, že není majetkem námořnictva. Zrentgenovali ji a udělali hutní test a zjistili, že je z vysoce kvalitní, ale obyčejné nerezové oceli; je dutá s pláštěm o tloušťce přibližně 1/2 palce (asi 13 mm); 7,96 palce v průměru (202,2 mm); a vážila 21,34 libry (9,68 kg). Výpočet ukázal, že objem odpovídá hmotnosti nerezové oceli. Její povrch byl odřený, ale bez porušení, pouze s jedinou identifikační značkou: malým trojúhelníkem asi 3 mm velkým.

Po vlně novinových zpráv o kouli projevil zájem i Dr. Joseph Allen Hynek, ufolog a astronom na Northwestern University v Chicagu. Hynek vydal v roce 1972 knihu „The UFO Experience: A Scientific Enquiry“. Ale pro příznivce mimozemšťanů byl jeho verdikt o kouli zklamáním – je to lidský výtvor.

O jaký předmět mohlo jít?

Některé názory tvrdily, že šlo o nádrž plynu nebo paliva z družice nebo kosmické lodi. Jenže takové nádrže jsou lehké, i když musí odolat tlaku a při návratu na Zem opravdu někdy neshoří. Jenže z nich vedou armatury a ventily, jsou na nich patrné zbytky držáků, kterými jsou přichyceny k družici.

Koule Betzových se však ničemu takovému nepodobala. Neměla švy, nýty, mechanické spoje, nebo cokoliv jiného, co by charakterizovalo takové zařízení z družice či kosmické lodi.

Kde se vzala?

Palm Beach Post napsal 18. dubna 1974, že jistý Lottie Robinson měl prý podobnou kouli v garáži zhruba 15 let. Pocházela ze šrotiště. Technici z papírny St. Regis identifikovali kouli jako kulový ventil z některých velkých armatur, používaných v jejich továrně, a které byly vyhozeny právě před 15 lety.

Robert Edwards, prezident strojařské společnosti z Jacksonville na Floridě ukázal reportéru UPI zbrusu novou kouli z nerez oceli, vyrobenou firmou Bell & Howell z Bridgeportu v Connecticut.

Edwards s reportérem kouli zvážili a změřili, a zjistili, že měla 8 palců v průměru a vážila jen něco málo přes 21 liber … přesně tak, jako koule Betzových.

„Neříkám, že koule (Betzových) nepochází z vesmíru, protože jsem ji nikdy neviděl,“ řekl Edwards. „Všechno, co říkám, je, že její fyzikální popis se shoduje přesně s tím typem koule, který máme na skladě.“

Metalurg US námořnictva zjistil, že koule je vyrobená z nerezové oceli typu 431. Dodavatel této slitiny uvádí, že slitina 431 byla úspěšně použita na různých letadlech a na různých průmyslových aplikacích. Patří mezi ně spojovací materiál, šrouby, chemická zařízení a … součástky ventilů.

Ale jak to, že koule měla takové úžasné vlastnosti – sama se pohybovala, kutálela se do kopce, zněna z ní varhanní hudba, a přenášela rádiové signály – a přitom to byla jen obyčejná součástka průmyslového zařízení?

Existuje mnoho publikovaných novinových zpráv o kouli Betzových, a nyní také řada článků na webových stránkách, věnovaných paranormálním jevům. Většina z nich představují kouli jako mimozemský artefakt.

Je zvláštní, že koule klidně ležela v domě Betzových skoro dva týdny a nic se s ní nedělo. Ani americké námořnictvo ani J. Allen Hynek nepíší nic o tom, že by se koule chovala nějak neobvykle. Nikdo nepotvrdil informace Carla Willsona, že koule má podivné magnetické vlastnosti, nebo že by vysílala rádiový signál. Jedinou zvláštnost Hynek a další experimentátoři zaznamenali – že koule zachrastila, když se s ní zatřáslo.

Pokud jde o kutálení koule, mluvčí námořnictva Chris Berninger sdělil, že dům Betzových byla stará stavba s nerovnou kamennou podlahou. Koule je téměř dokonale vyvážená, a stačilo málo k tomu, aby se dala do pohybu nebo změnila směr.

Nakonec se objasnilo i to, jak se koule dostala na místo, kde ji našli Betzovi.

Po zveřejnění příběhu o kouli si jeden poslíček Coca-Coly všiml nějakých podobných koulí před hotelem na soše od umělce Jamese Durling-Jonese v Taosu v Novém Mexiku. Zavolal Durling-Jonesovi a upozornil ho na novinové články o kouli Betzových.

Brzy ho také reportéři volali a žádali o zapůjčení jeho 8-palcových koulí z nerezové oceli. Ukázalo se, že několik jeho soch bylo opatřeno těmito koulemi, u jedné třeba jako kyvadla.

Umělec řekl, že před několika lety svážel ve svém mikrobusu Volkswagen kovový šrot pro své sochy.

Přítel mu dodal koule z velkých průmyslových kulových kohoutů z jeho společnosti, ve dvou velikostech: některé 8-palcové koule vážící asi 22 liber, a některé 10-palcové koule o hmotnosti asi 70 liber. Protože už neměl místo uvnitř svého auta, Durling-Jones dával koule mezi zavazadla na střešní nosič. Když jel přes oblast Jacksonville kolem Velikonoc roku 1971, několik koulí mu postupně během cesty sjelo z nosiče zavazadel a ztratily se. A tak tam ležely po dobu tří let, než jednu našli Betzovi.

Durling-Jones dokonce vysvětlil chrastění, o kterém se zmiňuje A. Hynek. Při úpravě koulí a při vyvrtání otvoru vrtačkou se některé špony dostaly dovnitř a samozřejmě se nedaly vyndat. Otvory pak byly opět zavařeny a vybroušeny.

Koule tedy nespadla na Zemi z cizí kosmické lodi, ale z líně projíždějícího auta Volkswagen…

Co se stalo s koulí Betzových? Zprávy o ní postupně vymizely.