Záhady dávnověku (3)

Zjistíme dobu katastrofy?
Vzpomínky na dávnou potopu světa a zemětřesení, které ji proráželo, ožívaly vždy novými, podobnými událostmi místního rázu
Přibližně v roce 1450 před naším letopočtem se například přelily vody z Atlantského oceánu do Středozemního moře, jehož hladina byla do té doby podstatně nižší. Přitom byty zatopeny rozsáhlé pevniny a lidé, kteří je obývali, zahynuli. Dochovaná mapa Egejského moře z doby před touto událostí ukazuje, že v této oblasti byla řada dnes již neexistujících ostrovů a že například — jak uvádí Plinius – Kypr byl s Asií spojen pevninou, jiné z lokálních katastrof se udály celkem nedávno.

Roku 1815 v jedné z indonéských provincií začal soptit vulkán, načež z 12 tisíc obyvatel provincie zůstalo naživu jen 26 osob. Jindy, při známém lisabonském zemětřesení roku 1775, zahynulo během šesti minut 60 tisíc lidí. Otřesy země se přehnaly Evropou a Amerikou, v Maroku se v téže chvíli rozestoupila země a pohltila město s desetitisícovým obyvatelstvem. V roce 1902 se pojednou aktivizovala sopka na ostrově Martiniku a pohřbila na 30 tisíc lidí (katastrofu přežil jediný člověk — odsouzenec k smrti, jehož ochránily silné stěny vězení).

Svědectví o místních pohromách se často „vrství“ na vzpomínky spojené s celosvětovou katastrofou, proto je obtížné stanovit, kdy k této globální katastrofě došlo. Přesto se pokusíme tuto otázku zodpovědět podle údajů, které poskytují jednotlivé vědní disciplíny.

Sovětští vědci akademik V. A. Obručev a E. M. Chargomeister vyslovili předpoklad, že konec poslední doby ledové na severní polokouli je přímo spojen s propadnutím určité pevniny v Atlantském oceánu, které odklonilo Golfský proud k severu.

Čas od času se vědcům dostane do rukou svědectví, že v Atlantiku skutečně kdysi byla jakási pevnina. Švédským vědcům se například podařilo vylovit z tři a půlkilometrové hloubky Atlantského oceánu zbytky vodních rostlin, které mohou existovat pouze ve sladké vodě; nejinak, než že na tomto místě musela kdysi existovat pevnina. Roku 1898 osádka francouzské lodi, která opravovala podmořský kabel na dně Atlantiku, náhodně vylovila na povrch kus vulkanické horniny, skelné lávy, jaká se může vytvořit pouze při atmosférickém tlaku.
Původ této lávy byl stanoven na 13. tisíciletí před n. l. Konec zalednění Evropy je datován do 10. tisíciletí př. n. l. To znamená, že katastrofické propadnutí pevniny v Atlantiku muselo nastat v době ohraničené těmito daty. Zkáza Atlantidy je u Platóna datována rokem 9570 př. n. l., tedy 10. tisíciletím. Řada badatelů se rovněž domnívá, že v této době prošel svět druhým klimatickým přesunem: prudkým narůstáním vláhy.

Niagarské vodopády se skládají z řady kamenných prahů, které po dlouhá období přijímají nápor padající vody. Když jeden z těchto prahů zanikne vodní erozí, voda se posouvá k dalšímu. Podařilo se tak zjistit, že Niagarské vodopády vznikly vlivem prudkých geologických přesunů v této oblastí mezi 8. a 13. tisíciletím.

Známý mexický vědec Garcia Payon nedávno objevil v Kordilerách, ve výšce 5700 metrů, pod silnou vrstvou leda zbytky dvou chatrčí, obklopených škeblemi a jinými stopami svědčícími o tom, že tu kdysi byl mořský břeh. Výpočty ukazují, že tato oblast se zdvihla do současné výše před více než 10 tisíci lety.

Přesná izotopová měření na americkém kontinentu vedou k závěru, že před 10400 lety pojednou mizí stopy po někdejším obyvatelstvu, jako by právě v té době docházelo k určité evoluční pauze. Přitom nejstarší svědectví lidského osídlení ve Skandinávii nebo v Anglii se datují rovněž do období před 10400 lety, což neplatí pro jižní Evropu či střední Francii; kde jsou staré 15 tisíc let.

Obdobný jev lze vystopovat nejen v Americe a v Evropě, ale i v centrální Asii. Známá jeskyně Šanídar v horách Kurdistánu uchovává v jednotlivých kulturních vrstvách kroniku lidstva starou asi sto tisíc let. Jedna vrstva navazuje na druhou — až k období 10 tisíc let př. n. l., kdy se souvislost po-jednou ztrácí. Místo lidského osídlení nacházejí archeologové sedimenty hornin neplavených vodou, svědectví o tom, že jeskyně umístěná 750 metrů nad mořem byla zatopena vodou. Teprve za pět tisíc let po této události se znovu vytváří další, zprvu nepatrná a pak mohutná kulturní vrstva.

Další svědectví o katastrofě obsahují také zprá¬vy o značné vulkanické činnosti, Již jsme připomenuli vzorek lávy, vyzdvižený z hlubin Atlantského oceánu. V ledovém příkrovu Antarktidy, v hloubce půldruhého kilometru, byly nedávno objeveny částice sopečného popela. Byl sem zanesen z jiného kontinentu, nebo je svědectvím o sopečné činnosti v Antarktidě? Ať tak či onak, jisté je, že popel pochází z období mezi 8. a 12. tisíciletím př. n. l.

Nejrůznější údaje se tak seskupují kolem přesně vymezeného období. Pokusme se vsak tento rozsah ještě zúžit a upřesnit hledané datum celosvětové katastrofy.

Složité kybernetické propočty zkoumajíc! vývoj počtu obyvatelstva na naší planetě ukazují, že do období 11450 — 11600 let př. n. l. počet lidí souvisle narůstá, načež příkře upadá a pokles trvá asi dvě století. Stabilizuje se na této nízké úrovni a od let 8800 — 8600 př. n. l. opět narůstá v pravidelném cyklu, který pokračuje až do současnosti.

Je velmi zajímavé, že ke stejnému datu se vztahují i jiné údaje odlišného původu.

Výchozím bodem indického měsíčního a slunečního kalendáře je rok 11652 př. n.l. Jestliže počítáme cykly kalendáře starých Mayů, docházíme k datu 11653 př. n. l. Sluneční cyklus stanovený starými Egypťany nás dovádí k roku 11542 př. n. l., stejně jako kalendář Asyřanů.

Takovou shodu, si už nelze vysvětlovat jako náhodnou. Zbývá tedy předpokládat, že výchozím bodem byla jakási událost, domníváme se, že událost, která způsobila celosvětovou katastrofu. Její časový rozsah lze proto stanovit do období ohraničeného lety 11850 (11652 nebo 11653) a 11542 před naším letopočtem.

 

• Alexandr Alfredovič Gorbovskij (1930-2003), sovětský spisovatel, historik, indolog, autor naučně populárních a vědecko-fantastických knih a statí. Wikipedie