Záhady dávnověku (2)

Planety se pohnuly ve svých drahách

Jezuitský misionář Martin Martinius žil v 17. století několik let v Číně a po svém návratu napsal o této zemi knihu. Uvádí v ní také zprávy starých letopisů o potopě světa. „… Sloupy nebe se zřítily, země se otřásala v základech, nebe začalo padat k severu. Slunce, Měsíc a hvězdy změnily svůj pohyb, vesmír upadl ve zmatek. Slunce se zatmělo a planety se pohnuly ve svých drahách.“

   S odvoláním na nejstarší prameny prohlašuje zápis z římské doby, že Venuše kdysi změnila svou barvu, rozměry, svit a dráhu. Judejský výklad potopy zase tvrdí, že Hospodin zaměnil místa dvou hvězd.

   Spojením někdejší pohromy se změnami v kosmickém řádu lze vysvětlit i četné zprávy o období temnoty a chladna, které prý po katastrofě následovalo.

   Na tichomořských ostrovech je toto období v různých nářečích nazýváno jednou jako „nejhlubší temnota“, jindy jako „neprostupný mrak“ nebo „miriády nocí“. V talmudu je vyhnání člověka z ráje spojováno s náhlým zmizením Slunce…

   Podobný jev mohlo vyvolat množství vulkanického prachu, který se rozptýlil v ovzduší. Lze jím vysvětlit i druhý jev — prudké ochlazení, které podle legend po katastrofě následovalo.

   Mýty starých Mexičanů a původního obyvatelstva Venezuely uvádějí, že vzápětí po katastrofě nastal strašný mráz, při němž se moře pokrylo ledem. Kmeny, obývající tropické pralesy Amazonky dosud tradují vzpomínku na dlouhou, krutou zimu, která následovala po potopě a při níž lidé hynuli chladem.

   Známý vědec, zabývající se otázkami ovzduší, V. J. Humphry, v souvislosti se znečišťováním atmosféry tvrdí, že sopečný prach může značně ovlivnit teplotní podmínky na Zemi. Prachové částice určité velikosti mohou třicetkrát více odrážet sluneční paprsky, než uchovávat tepelné vyzařování Země, to znamená, že Země bude třicetkrát více tepla ztrácet, než přijímat. K tomu, aby se teplota získávaná ze slunečního záření snížila o 20 procent, stačí rozptýlit v atmosféře 1/174 km3 prachu.

   Nedávná činnost jedné ze sopek na Aljašce dokazuje, že tyto výpočty jsou reálné: tamní rozptýlení sopečného prachu v ovzduší způsobilo snížení teploty. Jak veliké teprve musely být následky hromadné vulkanické činnosti v období katastrofy! O probuzených vulkánech, horách, které k obloze vyvrhovaly oheň a popel, se zmiňují téměř všechny pověsti vztahující se ke katastrofě.

   Jinou příčinou, která mohla vést ke stejným důsledkům, je změna zemských pólů nebo úhlu, pod nímž se Země otáčí na své dráze. Ložiska kamenného uhlí v Antarktidě nebo za severním polárním kruhem svědčí o tom, že kdysi byly zemské póly od těchto oblasti vzdálené.

   Někteří vědci tvrdí, že před 80 milióny let severní pól spočíval kdesi v jižní části Tichého oceánu. I dnes se zvolna přesouvá směrem ke Kanadě, avšak tyto změny se stanou zřetelnější a způsobí změny v podnebí teprve za několik miliónů let.

 Podobným změnám podléhají rovněž magnetické póly Země. Předpokládá se, že před 700 tisíci lety „zemský magnetismus“ náhle změnil svou polaritu a ze severu se stal jih.

   Za stabilní nelze považovat ani zemskou osu, jejíž sklon se mění v období 40 tisíc let. Změny ve sklonu zemské osy mají za následek změny v úhlu, pod nímž na zemský povrch dopadají sluneční paprsky, a tak se v jednotlivých zemských oblastech mění i podnebí.

   Konečně se také mění oběžná dráha Země. Geologové došli k závěru, že vždy za 92 tisíc let se mění dráha, po níž Země obíhá kolem Slunce — jednou se Slunci přibližuje, jindy se opět vzdaluje.

   Ve všech zmíněných případech jde ovšem o změny pozvolné, nikoli náhlé, katastrofické proměny. Existuje však také nějaká možnost rychlé změny zemských pólů?

   Sovětský vědec G. D. Chizanašvili ve svých výpočtech dokazuje, že zemská osa musí vždy odpovídat ose maximálního momentu setrvačnosti. Každá změna hmoty na zemském povrchu pak mění i osu maximální setrvačnosti.

   Tak například vytvoření osmikilometrového masívu Himaláje muselo pohnout zemskou osou o několik stupňů a rozsáhlé prostory pokryté bujnou vegetací a množstvím živočichů, se změnily v ledové pustiny. V jiném případě — podle naší předchozí hypotézy — mohla podobné změny způsobit gigantická přílivová vlna: jejím působením se mohla vychýlit zemská osa a změnily se i zemské póly.

   Tímto způsobem by se dala vysvětlit i řada zdánlivě nevysvětlitelných skutečností. Letopisy starých Árijů tvrdí, že v jejich pravlasti „Slunce, Měsíc a hvězdy vycházely pouze jednou v roce a rok byl jedním dnem a jednou nocí.“ Víme, že k těmto jevům dochází jen v polárních oblastech, v blízkosti pólů — odešli Áriové do Indie proto, že se jejich pravlast změnila v polární oblast?

   Podobné úkazy se objevují i v některých starověkých rituálech. Ti, kdo se ve starém Egyptě zabývali měřením času, houževnatě předpokládali poměr mezi nejdelším a nejkratším dnem 14:12, třebaže tento poměr se nevyskytoval na žádném místě egyptského území a odpovídá jen 15 stupňům jižní zeměpisně šířky, tedy oblasti, která byla od nejjižnější hranice Egypta vzdálená tisíc kilometrů. Vysvětlení je pouze dvojí: buď Egypťané převzali měření času od nějaké jiné, zcela neznámé civilizace na jihu, nebo konstrukce staroegyptského času vycházela z období, kdy byl zemský rovník Egyptu mnohem bližší.

V únoru 1960 překvapil ředitel pařížské observatoře členy Francouzské akademie věd zjištěním, že náhlé sluneční erupce zpomalily otáčení Země u 0,85 milisekundy za den, načež Země, jako by chtěla dohnat své zpoždění, pojednou zrychlila rotaci o 3,7 milisekundy.

   Jestliže naše planeta tak bystře reaguje na jevy probíhající ve vzdálenosti 150 miliónů kilometrů, lze si představit, jak pronikavé musely být změny způsobené kosmickou katastrofou.

   Mnohá náboženství a starověké filozofické systémy tvrdí, že zemská katastrofa, jíž se zabýváme, nebyla svého druhu první. Jestliže tomu tak bylo, vysvětlila by se například existence dvojího kalendáře starých Mayú. Kromě běžného kalendáře — mimochodem řečeno, přesnějšího, než je náš současný — byl zde ještě uchováván takzvaný „svatý kalendář“, dělící rok na 2S0 dní. O původu tohoto kalendáře nic nevíme. Nemůže však být pozůstatkem z doby, kdy Země uskutečňovala svůj oběh kolem Slunce za 280 dní?

Příště: ZJISTÍME DOBU KATASTROFY?

• Alexandr Alfredovič Gorbovskij (1930-2003), sovětský spisovatel, historik, indolog, autor naučně populárních a vědecko-fantastických knih a statí. Wikipedie