Planeta opic a rizika lidí

To je úžasné! Fantastické! Najednou si připadám, že jsem na palubě kosmické lodi společně s velitelem posádky.

Fascinovaně hledím průhledným čelním štítem do okolního vesmíru. Ten nám při obrovské rychlosti korábu kráčí naproti. Nemohu odtrhnout zrak od zřetelně se přibližujících bíle zářících hvězd. Zůstávají stále vzdálené, ale zdánlivě se před námi rozestupují. Zvou nás tak dál a dál, do tajemných hlubin vesmíru. Podobně se pohybují i záhadná, velká, barevně planoucí vesmírná tělesa. Nejspíš nějaká nepříliš vzdálená slunce.

Loď je na cestě ze Země již půl roku. Je nastaven automatický režim a koráb vším bezpečně proplouvá. Bezpečí a jistota přímo vyzařují i z klidného, sebevědomého projevu tehdy pětačtyřicetiletého Charltona Hestona. Jako velitel Taylor je na palubě lodi v propastech vzdáleného vesmíru zjevně v pohodě. Sděluje něco moudrých řečí do komunikátoru a doufá, že toto poselství dorazí na Zem. Je však otázka ke komu. Neboť tam, díky relativistickým efektům, mezitím uplynulo zhruba 700 let. On si s tím očividně neláme hlavu a v klidu se připravuje k hibernaci. V tomto stavu, bezpečném pro dlouhodobé cestování vesmírem, v elegantních, automatikou vybavených lůžkách, se pod jejich průhlednými poklopy nacházejí již ostatní tři členové posádky.

Ano, co se týče filmové vesmírné scifi, dnes už kultovní snímek Planeta opic režiséra Franklina J. Schaffnera z roku 1968 (v české distribuci od roku 1970), na mne udělal dosud největší dojem. Na tom se dodnes nic nezměnilo. A nezmění. I když výše popsané vesmírné efekty dnes již působí poněkud naivně. Ale ten dávný ohromující divácký zážitek mne potkal zhruba v mých patnácti. A to platí navždy. Ovšem týká se výhradně oné úvodní scény. Dál pak ty opice, tyranie, boj proti ní, sebezničení lidské civilizace a tak, nóó, dobrý. Ten úvod ale nepřekoná nic.

Taylorovo rozvážné, sebevědomé vystupování, i celé prostředí lodi, včetně technického luxusu oněch hibernačních lůžek, diváka uklidňují. Ba ukolébávají. Ano, tam venku všude číhá nebezpečí. Ale zde jsme na palubě dokonalého stroje ovládaného dokonalou automatikou. Jaképak bychom zde očekávali ohrožení? S problémy se však po dalším roce plavby vesmírem roztrhne pytel. Při přistání na neznámé planetě loď vlastně havaruje. Od jejího startu uplynuly na Zemi mezitím dva tisíce let. A přijde další šok. Palubní systém posádku probudí. Tři muži vstanou. Nevědí, kde vlastně přistáli. Učiní však děsivý objev. Čtvrtý, ženský člen posádky, správně blonďatá a jistě i inteligentní krasavice Stewartová, má prostě smůlu. Pod průhledným krytem jejího hibernačního lůžka naleznou mužští kolegové vyschlou a scvrklou mrtvou babku. Vlastně mumii. Bezpečnostní systém lůžka v jejím případě selhal. Snad za to může tenká prasklina, kterou zahlédneme na průhledném krytu. Nebo je to složitější? Každopádně, chybička se vloudila. S rizikem tohoto druhu počítal asi málokdo.

Dalším dějem se zabývat nebudeme. Z těch mých patnácti jsem si kupodivu nezapamatoval, že Heston, mluvící při své přípravě na hibernaci do komunikátoru, zároveň labužnicky dokuřuje doutník. Zato teď, pár let před mou sedmdesátkou, mne tato skutečnost přímo praštila do očí. Nevím, jak pro koho, ale pro mne se jedná o dost významný symbol. Samozřejmě nostalgický. Boomerovský. Že totiž nikoli planeta opic, ale ten náš svět, v němž hollywoodská společnost 20th Century Fox film kdysi točila, byl tenkrát ještě v pořádku. Tedy, co se onoho doutníku v kosmickém korábu týče, muselo se především počítat s dokonalým systémem regenerace vnitřní atmosféry. Ale co je ještě důležitější, jak fiktivní organizátoři letu Taylorovy posádky, tak i zcela reální tvůrci filmu, to brali nejspíš nějak takto: Co je příležitostné blafnutí z doutníku proti veškerému nebezpečí, kterému budou muset členové posádky čelit? Notabene, nekuřáčtí členové posádky svou misi nakonec stejně nepřežijí…

Bohužel se zdá, že dnes je nám takový způsob uvažování cizí. Nějak přestáváme rozlišovat, co nás ohrožuje víc a co míň. Co za daných okolností představuje velké, významné riziko, a nad čím můžeme mávnout rukou. Tak nějak pro jistotu se dnes bojíme všeho. A o spoustě věcí raději nemluvíme vůbec. Nebo nějak divně, pokrouceně, vyhýbavě. Jakoby tím tyto problémy měly samy od sebe zmizet. Říkáme tomu politická korektnost.

Jak a čeho se tedy vlastně bojíme? A bojíme se vůbec správně? Existují na to nějaká pravidla?

Pokusme se, byť s nezbytným zjednodušením, o jeden z nabízejících se racionálních pohledů. A zůstaňme přitom ještě chvíli ve (filmovém) vesmíru. Připomeňme si postupně tři výše použitá, nenápadná slova: Nebezpečí. Číhá na nás všude a ve vesmíru zvlášť. Náš pocit nebezpečí je do značné míry neurčitý a mnohotvárný. Chceme-li blíže vymezit jeho možný konkrétní účinek, dostáváme se k ohrožení. Členové Taylorovy posádky se před nástupem letu, vedle mnoha dalších otázek, mohli zcela oprávněně ptát: Představuje pobyt v hibernačním lůžku pro každého z nás významné ohrožení? Nebo ještě přesněji: Jaká je pravděpodobnost, že v důsledku tohoto konkrétního ohrožení přijdeme o život? Tato naprosto legitimní otázka nás již posouvá k pojmu riziko. Jedna z jeho exaktních definic totiž zní: Jde o pravděpodobnost vzniku nežádoucího specifického účinku, ke kterému dojde během určité doby nebo za určitých okolností. V daném případě se tedy jedná o pravděpodobnost, že člen posádky zemře během roční hibernace vlivem selhání bezpečnosti lůžka.

Sestupme nyní na zem. Nebo spíš na Zemi. Protože „hibernační riziko“, spolu s celou řadou dalších vesmírných rizik, ve skutečnosti nikomu z nás nehrozí. Zato nás v našem obyčejném světě může fatálně ohrozit ledacos jiného. Ukazuje to vložená tabulka ročního rizika úmrtí v důsledku vybraných příčin (podle Fuchse, 2003). Na rozdíl od většiny podobných, běžně dostupných, tabulka podrobněji reflektuje rizika spojená s lidskými dobrovolnými aktivitami. Naopak, ony proslulé civilizační choroby, které jsou v naší společnosti naprosto hlavní příčinou úmrtí, neuvádí. Jsou pouze implicitně zahrnuty v položce „úmrtí ze všech příčin“ (řádek 1). Ta je ostatně o jeden či více řádů vyšší, než kterákoli ostatní. Uvedený způsob vyjádření rizika úmrtí lze interpretovat několika způsoby. Pro nás zřejmě nejnázornější je počet osob za rok z „reprezentativního vzorku“ populace. Abychom se vyhnuli matematickým detailům, uveďme příklad: Počet úmrtí za rok v důsledku silniční dopravní nehody (řádek 4) činí 1 osobu z deseti tisíc.

Z tohoto pohledu nám tabulka například říká, že podle zjištěných statistických výsledků v populaci za rok zemře 5 osob z tisíce v důsledku pravidelného kouření 20 cigaret denně (řádek 2). Kdežto při práci na těžbě ropy a plynu (řádek 3) zemře v důsledku této práce (úrazu či možná jiných zdravotních následků) za rok 1 osoba z tisíce, tedy pětkrát méně než v předchozím případě. Vášnivý fotbalista může být zároveň milující manžel, ale sotva si uvědomuje, že z hlediska rizika úmrtí je na tom jeho právě těhotná manželka (řádek 5: 8 úmrtí ze sta tisíc osob za rok) dvakrát hůře než on (řádek 6: 4 úmrtí ze sta tisíc osob za rok). Riziko úmrtí v důsledku protržení hráze vodního díla (řádek 9), havárie jaderné elektrárny (řádek 10) nebo úderu blesku (řádek 11), je ve všech případech totéž a obnáší 1 osobu z deseti miliónů za rok. Ve srovnání s tím je fatální riziko při užívání plynu (řádek 7) nebo elektřiny (řádek 8) v domácnosti desetkrát vyšší. Napadlo by nás to někdy?

ROČNÍ RIZIKO ÚMRTÍ v důsledku vybraných příčin (podle Fuchse, 2003)

Příčiny úmrtí * Riziko (na osobu a rok)

1.  Úmrtí ze všech příčin, střední hodnota pro celou populaci * 1,15 . 10-2
2. Kouření (20 cigaret denně) * 5 . 10-3
3. Úmrtí zaměstnance při těžbě ropy a plynu * 1 . 10-3
4. Silniční dopravní nehoda * 1 . 10-4
5. Těhotenství * 8 . 10-5
6. Hraní fotbalu * 4 . 10-5
7. Užívání plynu v domácnosti * 1 . 10-6
8. Užívání elektřiny v domácnosti * 1 . 10-6
9. Protržení hráze vodního díla * 1 . 10-7
10. Havárie jaderné elektrárny (úmrtí osoby v okruhu 1 km od elektrárny) * 1 . 10-7
11. Úder blesku * 1 . 10-7
12. Pád meteoritu * 1 . 10-11

Ponechme nyní stranou možné diskuse o tom, že tabulky tohoto druhu lze konstruovat různými způsoby, a samozřejmě, s různými výsledky. A spokojme se s tím, že za daných podmínek jsou informace poskytnuté touto konkrétní tabulkou statisticky podložené a tudíž „přijatelně objektivní“. To je však jen jedna stránka věci. Ta druhá je, jak se vůči rizikům skutečně chováme my sami. A to, ať chceme nebo ne, má s nějakou objektivitou jen velmi málo společného. A o tom je zase jiná velmi důležitá záležitost, nazývající se percepce (vnímání, pociťování) rizika.

Bez ohledu na objektivní hodnotu rizik totiž podle svých osobních sympatií některá vnímáme jako dobře přijatelná, a vlastně je podceňujeme. Naopak jiná pociťujeme jako nepřijatelná, znepokojující, a mnohdy je přeceňujeme. Se značnou velkorysostí tolerujeme rizika, do kterých vstupujeme sami dobrovolně (ať už z jakýchkoli důvodů), která nám přinášejí nějaký (byť třeba jen domnělý) prospěch či potěšení, nebo jsme přesvědčeni (ač třeba mylně), že je máme dostatečně pod kontrolou. Znepokojují nás rizika, do kterých jsme byli bez vlastní vůle prostě postaveni, která nemáme pod kontrolou, nebo jsme si k nim (ať už z jakýchkoli důvodů) vypěstovali nějakou averzi.

Tak mnozí denně dobrovolně nasedáme do auta a někam vyrážíme. Je to příjemné, pohodlné, mnohdy zábavné, řízení mnohé z nás dokonce baví. Právě v tomto případě zpravidla věříme, že při jízdě máme vše pod kontrolou. Přece si nebudeme kazit náladu úvahami o tom, že silniční dopravní nehody patří v příčinách úmrtí na přední místa statistik.

O své vlastní kontrole nad sebou samými jsou přesvědčeni i mnozí kuřáci. Vždyť konzumované potěšení jim zatím nic nezpůsobuje, a pokud by něco takového někdy nastalo, tak s tím přece dokáží ihned přestat. Až pozdě zjistí, že to tak jednoduché zdaleka není.

Na výletě nás zastihne bouřka, tak honem doběhneme k autu a ujíždíme pryč. Tím se však rázem dopouštíme činnosti, která statisticky vykazuje tisíckrát vyšší riziko ztráty života, než jaké představuje úder blesku.

Prakticky stejně tak činí část evropské populace, libující si ve své averzi k jaderným technologiím. Její nejaktivnější příslušníci se na demonstraci proti jaderné elektrárně, třeba i do sousední země, klidně dostaví autem či autobusem. Aniž by byli ochotni připustit, že statisticky je život lidí v blízkosti elektrárny ohrožen tisíckrát méně, než během silniční dopravy. A že riziko úmrtí v důsledku jaderné havárie je v blízkosti elektrárny stejné, jako riziko být usmrcen bleskem. A tak dále, a tak podobně…

„Statistika nuda je, má však cenné údaje…“, praví se v textu známé písničky. Věřím, že při pohledu na naši tabulku můžeme souhlasit pouze s druhou částí tohoto výroku. Právě jsme se totiž přesvědčili, že ony „cenné údaje“ rozhodně nudné nejsou. Naopak, tabulka rizik se pro nás může stát zdrojem téměř nekonečného množství dalších, drobných, sociálně-kulturních myšlenkových etud… Pokusme se o ně a pobavme se jimi. Možná nás to povzbudí i k vlastnímu aktivnímu hledání dalších informací tohoto druhu. V každém případě by nás neměly vystrašit, ale spíš dodat jistý nadhled. Alespoň, abychom si tu a tam uvědomili, že i „správně se bát“, je vlastně věda…

Vyšlo jako:

• Dosoudil, T.: Planeta opic a rizika lidí; Pohled na reálná rizika života a jejich vnímání – prostřednictvím filmu Planeta opic. Ikarie XB-1, 5/2022, s. 59-61