Podivný odkaz egyptského Krále bohů

Mnohé z nás možná překvapí, že mezinárodně známý název dnes běžné toxické a žíravé chemické látky, bez níž by ale naše civilizace „v dobrém i zlém“ nikdy nedospěla tam, kde dnes je, sahá svými kořeny až k někdejšímu vládci staroegyptského panteonu. Za použití některých údajů ze své knihy Smrt ve žluté mlze (2017) bych čtenářům rád přiblížil tento zvláštní příběh. Přes hlubinu více než dvou tisíciletí spojuje naši současnost se starověkým božstvem, legendární saharskou věštírnou (jejíž orákulum si vyžádal i sám Alexandr Veliký) i svéráznými alchymisty, kteří se upsali hledačskému úsilí a mystice, nevyhnuli se však ani řadě omylů. Na každém z nás pak je, zda to vše bude považovat jen za bezvýznamnou shodu okolností, anebo za odkaz, který stojí za hlubší pozornost.

„Ústy chrámového kněze uznal bůh Alexandra nejen za svého syna, ale v odpověď na jeho naléhavé dotazování mu předpověděl i dosažení světovlády.“ Tak je v německé monografii (Wiemer, 2015) o Alexandru Velikému (356 – 323 př. n. l.) popsáno jádro orákula, které bylo původně makedonskému králi a nejúspěšnějšímu vojevůdci všech dob sděleno roku 331 př. n. l. v saharské pouštní chrámové věštírně. Z téhož zdroje se však zároveň dovídáme, že jde spíše o legendu, zatímco skutečná realita přitom mohla být zastřena řadou dalších okolností a samozřejmě rozsáhlým nánosem nejrůznějších pozdějších interpretací, včetně možných smyšlenek. Faktem nicméně zůstává, že právě sem, do osamělé oázy v hlubinách Sahary vážil Alexandr svou cestu. Tento suverénní vojevůdce, nacházející se na vrcholu úspěchů svého egyptského tažení, a ovládající „strategický prostor“ egyptské nilské civilizace, se odtud vydal jen s menším doprovodem na několikasetkilometrovou výpravu žhavou libyjskou pouští do odlehlé oázy. Starořecký spisovatel, historik a filosof Plutarchos (asi 46 – asi 127 n. l.), líčí tuto pouť jako dlouhou, plnou nebezpečí a útrap, vyplývajících zejména z nedostatku vody a z ohrožení písečnými bouřemi. Což jistě není přehnané, uvážíme-li, že historie zaznamenala i případ záhadného zmizení padesátitisícové armády perských dobyvatelů, mířících již v 6. století př. n. l. právě do tohoto prostoru.

Do svého cíle nikdy nedorazili. Dnes se má zato, že zahynuli v obrovské pouštní bouři, která jejich těla překryla několikametrovou vrstvou písku. Téměř nekonečné pole jejich ostatků bylo v tomto přírodním písečném hrobě zřejmě objeveno italskými archeology až v roce 1996.

Vraťme se však ještě krátce k Alexandrovi. Přes nejrůznější složitosti mohlo být logickým cílem jeho návštěvy věštírny sotva co jiného, než právě touha nechat si zde potvrdit oprávněnost vlastních vojensko-politických ambicí, včetně přání stát se egyptským faraonem. A to na základě „kvalifikovaných výroků“ poskytovaných onou saharskou, dnes bychom řekli, „renomovanou prognostickou institucí“. A právě ona a nikoli již další Alexandrovy osudy, nás bude zajímat nadále. Legendárního vojevůdce zde proto opustíme, ovšem ještě s poslední poznámkou: Podle některých zdrojů na Alexandra celé dění a mystika spojené s věštírnou a oázou velmi hluboce zapůsobily. Takže si pro případ vlastní smrti přál být zde pohřben. To se prý nakonec stalo. Ale možná také nestalo. V každém případě nález skutečného Alexandrovu hrobu v oáze nebyl dosud nikdy potvrzen…

Slaná oáza

Pouštní věštírna, v níž Alexandr Veliký (vedle mnoha jiných) kdysi hledal obraz své budoucnosti, se nacházela v dodnes existující a kvetoucí egyptské oáze zvané Síwa, zaujímající plochu více než 1 600 km2, dnes asi s 20 000 obyvateli. Oáza, výškově situovaná několik metrů pod úrovní moře, leží v rozsáhlém kraji saharských písečných dun v blízkosti dnešní libyjské hranice. Věštírna a chrám byly vybudovány v 6. či 7. století př. n. l., tedy zhruba v době, kdy největšího věhlasu dosahovalo jiné, a zřejmě vůbec nejslavnější starověké, již „dobře zavedené“ zařízení tohoto druhu, a to v řeckých Delfách (asi 150 km severozápadně od Athén). Delfská věštírna byla zasvěcena řeckému bohu slunce Apollónovi a nacházela se ve zvláště vyhrazeném prostoru v jeho chrámu. Mnohdy se ovšem uvádí, že v Alexandrově době si co do věštecké proslulosti Síwa s Delfami, které měly již svůj vrchol za sebou, nijak nezadala.

Jedna z dnešních reportáží pro německé turisty chystající se do Egypta představuje oázu Síwa jako (Schwinghammer, 2019): „Zelený ostrov s třpytícími se jezery v nekonečném písečném moři, který je od metropolí Káhiry a Alexandrie tak daleko, že návštěvník se zde ocitne nejen v úplně jiném světě, ale i v úplně jiném čase.“ Ovšem právě z dávných časů se původní objekt věštírny dodnes jakž takž zachoval, zatímco z blízkého chrámu, který s ní byl historicky i duchovně propojen, zbývají již jenom trosky. Ponechme stranou případné spekulace, proč se zub času projevil na obou stavbách tak rozdílně. Je však jisté, že prakticky veškeré původní starověké zděné stavby byly v oáze budovány z nepálených cihel, jejichž základ představovalo místní vlhké bahno prosycené solí. Paradoxně právě bohatý výskyt soli v půdě je pro oázu typický, i když zde zároveň existují i dostatečné zdroje pitné vody. Krystalizaci soli promíšené s bahnem a pískem pak bývá připisována značná pevnost zdejších nepálených cihel v místním horkém a suchém počasí. Jedná se přitom o přírodní sůl kamennou (chlorid sodný). Tedy látku, kterou po vytěžení z přírodních zdrojů a dalších úpravách běžně používáme doma jako sůl kuchyňskou.

Záhadný Král bohů

Dosud jsme si neřekli, že věštírna a chrám v osadě Síwa byly původně zasvěceny staroegyptskému bohu Amonovi. Jeho jméno bývá obvykle překládáno jako „skrytý“. Tento typický Amonův rys, jak jej chápali dávní Egypťané, vysvětlují ve svých knihách britští egyptologové také pomocí výrazů: „Ten, který utajuje sám sebe“ (Hart, 1997, česky 2001) nebo „Tajemný svou formou“ (Gahlinová, 2001, česky 2003). Ano, Amon (případně „Amun“) byl starými Egypťany považován za boha tajemného, záhadného a nepřístupného, a to nejenom pro ně samotné, ale i pro ostatní bohy. A právě do pozice jejich nejvyššího vládce se Amon, původně významný bůh uctívaný v městě Vesetu (Théby), postupně „vypracoval“. Jako „Král bohů“ byl obvykle zobrazován s korunou výrazně zdobenou dvěma mohutnými (zřejmě pštrosími) pery. Byl také pokládán za Prvotního stvořitele a za otce panovníků, faraónů (vzpomeňme na „boží synovství“, přiznané prý Alexandrovi v oáze Síwa). V průběhu společenského a náboženského vývoje starého Egypta splynul Amon někdy v 1. polovině 2. tisíciletí př. n. l. s bohem Re (Ra) a stal se tak definitivně prvním z veškerých bohů egyptského panteonu: Bohem slunce, který za úsvitu vyplouvá na východě na zlaté sluneční lodi v doprovodu dalších bohů na svou každodenní pouť po obloze. Její viditelná část směřuje k západu slunce, poté však Reova cesta pokračuje dál. Bůh prochází temnou podzemní Říší mrtvých, kde musí překonat řadu nástrah, aby se nakonec opět objevil při dalším východu slunce.

Dodejme ještě, že někdy od 5. stol. př. n. l. pronikal Amon-Reův kult do Řecka, kde začal být ztotožňován s tamějším nejvyšším bohem Diem. Pro nás je ovšem důležité, že antičtí autoři v souvislosti s oázou Síwa respektovali původní Amonův kult přinejmenším do té míry, že samotnou oázu běžně označovali jako Ammonium nebo Ammonion.

Orlí kámen i duch

„Lapis aquilinis, tedy sůl zvaná Orlí kámen, je látkou natolik zvláštní a podivuhodnou, že nemůže pocházet odjinud, než právě z oné záhadné a proslulé Amonovy oázy.“ Asi tak nějak by bylo možno formulovat názor řady starověkých či středověkých učenců i alchymistů. Jeho různé vyjádření lze najít například již v některém ze spisů Hérodotových (asi 484 – 430 př. n. l.), Plinia Staršího (23/24 – 79 n. l.), Galénových (129 – 199) nebo íránského Rhazese (asi 854 – 925/935). Vzhledem ke svému údajnému původnímu zdroji, oáze Ammonion, začala být tato sůl alchymisty nazývána také jako Sal Ammoniacum, což později splynulo v běžný název salmiak, používaný dodnes, ač mnohem později jí byl ještě přidělen moderní systematický název, chlorid amonný. Čím však vlastně tato sůl kdysi všechny zaujala?

Na její největší podivnost (ty podružné ponechme protentokrát stranou) upozorňovali alchymisté už jejím názvem. Obecně totiž „ptačí algorie“ (peruť, holubice, labuť, orlice, orel) v pojmenování látky zpravidla značila její těkavost. A skutečně, bezbarvé krystaly hořkosladké chuti tvořené Orlím kamenem jsou opravdu těkavé. Tedy při zahřátí snadno sublimují a přecházejí tak přímo v páry. Snad někdy v 16. století dospěli evropští alchymisté k definitivnímu přesvědčení, že mají před sebou sůl. Její těkavost však byla v přímém rozporu s tehdy se objevující paracelsovskou představou obecného principu soli, tedy „solí filosofickou“. Ta symbolizovala stálost a netěkavost, tuhost, odolnost proti ohni a vysoké teplotě. Orlí kámen se ale choval jinak! Tato sůl byla prostě výjimečná! Alchymisté ji proto začali zároveň řadit mezi tzv. duchy, tedy látky „oživující“ zašlé kovy, avšak opět unikající. Tak tehdy hledači Velkého díla vnímali schopnost salmiaku rozpouštět zoxidované povrchy kovů a vracet jim původní barvu a lesk. Ovšem současně v tom viděli vyvolání „ducha“ ryzího kovu a jeho přenesení na původní zašlou a nečistou hmotu. Pozorovaný jev je utvrzoval ve víře, že stačí získat „ducha zlata“ a přenést jej na obecný kov, aby se také stal zlatem: „Takovou transmutaci však dokáže zajistit pouze Kámen mudrců! Snad tedy i Orlí kámen může být jeho předstupněm, od nějž by pak ke kýženému cíli zbývá pouhý krůček!“ Snad… Tak nějak se ubíraly myšlenky alchymistů, zaujatých a věčně hledajících …

Amoniak – zmýlená platí!

To však o Orlím kameni ještě není všechno. Neboť páry vzniklé jeho sublimací se zároveň zčásti rozkládají na dvě plynné složky, z nichž jednu, která nás nyní bude zajímat, představuje ostře štiplavě páchnoucí, žíravý a toxický plyn. A protože vznikl rozkladem salmiaku neboli soli Sal Ammoniacum, nazývá se dodnes, jak už asi tušíme, amoniak (např. latinsky ammoniacum, anglicky ammonia). U nás bývá tento čpavý plyn někdy lidově a ne zcela správně označován jako čpavek. Tak tedy až sem, ke konkrétní látce, dnes široce využívané, sahá z dávných hlubin času odkaz staroegyptského Krále bohů, Amona. A tím by naše vyprávění vlastně mohlo skončit. Kdyby ovšem…

Kdyby ovšem dávní alchymisté neudělali chybu! Konečně, možná jsme si toho všimli již sami. Název amoniaku je odvozen od soli, která alchymistům připadala velmi zvláštní, a dnes ji označujeme za chlorid amonný. Ten ale přece s oázou Síwa a bohem Amonem nemá nic společného! Vždyť jsme si předtím řekli, že půda v této oáze je bohatá na „obyčejnou“ kuchyňskou sůl! Tedy chlorid sodný. Ano, je tomu tak. V dané době alchymisté prostě nebyli schopni od sebe obě soli dostatečně rozlišit. A tak se v celém řetězci událostí, jak jsme si jej právě ukázali, nakonec dospělo k názvu „Amonovy soli“, salmiaku, a zároveň jejího rozkladného produktu, amoniaku, vlastně omylem. V tomto případě ovšem „zmýlená platí“! Po zjištění tohoto omylu totiž další alchymisty či pozdější chemiky ani nenapadlo, aby usilovali o změnu již zcela zavedených názvů. V nich tedy dodnes můžeme spatřovat onen podivný odkaz, který, ač pramení z dávného kultu staroegyptského, dokonalého Krále bohů Amona-Re, nezůstal ušetřen vlivu lidské omylnosti.

Chléb a smrt ze vzduchu

Zdá se ale, že i přes své zatížení lidskými omyly, může onen dávný božský odkaz obsahovat pro náš dnešek i hlubší poselství. Stačí si uvědomit úlohu amoniaku v naší společnosti. A zároveň si znovu připomenout, že pouť Amona-Re, skrytého boha, střídala na obloze starých Egypťanů během každodenního cyklu svou denní, zářivou, sluneční fázi, s tou temnou, noční a nebezpečnou, mající co do činění i s ponurou Říší mrtvých. Právě tak samotný amoniak, od doby, kdy byl před více než sto lety položen základ jeho levné a masové výroby, plnil a plní skrytě, téměř neviditelně, rozporuplné, „světlé i temné“ potřeby naší civilizace, během 20. století i v současnosti.

Německý chemik a pozdější nositel Nobelovy ceny Fritz Haber (1868 – 1934) objevil ještě před 1. světovou válkou geniálně jednoduchý princip výroby amoniaku, jen s nevelkou nadsázkou řečeno, ze vzduchu. Jeho úsilí bylo prý motivováno snahou přinést lidstvu „chléb ze vzduchu“. Tedy umožnit rozsáhlou výrobu účinných průmyslových hnojiv na bázi amoniaku, vedoucí k celosvětovému rozvoji produkce potravin, který je při stále rostoucí světové populaci nezbytný. Dnes se odhaduje, že nebýt těchto hnojiv, zhruba třetina lidstva by kvůli nedostatku potravin nebyla schopna přežít. Což je mimochodem realistická, i když asi neradostná odpověď na krásné sny o „potravinách bez chemie“. Vedle toho, díky použití amoniaku jako chladicího média, mohou fungovat nejen naše ledničky a mrazáky, ale především potravinářské kombináty, sklady a mrazírny potravin, pivovary, a dokonce i zimní stadiony.

Jak už jsme ale naznačili, využití amoniaku mělo a má i svou temnou stránku. Haberovi kritici ji symbolicky označovali jako „smrt ze vzduchu“. O co šlo? Zjednodušeně řečeno, amoniak je zároveň důležitou výchozí látkou pro velkovýrobu výbušnin, včetně těch vojensky využívaných. Je tomu tak dodnes. Ovšem první a veleúspěšný „test“ tohoto druhu absolvoval amoniak v Haberově režii již roku 1915. Tehdy, brzy po začátku 1. světové války, hrozila Německu nutnost vzdát se veškeré válečné činnosti v důsledku aktuálního nedostatku surovin pro výrobu výbušnin. Ale právě čerstvý Haberův objev (formulovaný zejména v jeho patentech z let 1908 – 1909) německé válčení nakonec „zachránil“. Díky novému způsobu výroby amoniaku mohla tehdy dosud nejničivější válka všech dob pokračovat! Lidstvo, které do ní v letech 1914 – 1918 celkem vyslalo 70 milionů vojáků, stála nakonec 10 milionů padlých a 20 milionů raněných a zmrzačených; o obrovských materiálních škodách nemluvě…

Lidský život nadevše

Je ale pravděpodobné, že právě onen temný způsob lidského nakládání s amoniakem by se dávnému Amonu-Re nejspíš vůbec nelíbil. Totiž čelné místo v jeho dnešním odkazu pro nás si jistě zaslouží jeden pozoruhodný rys jeho „vládnutí“: Ač v dávné lidové tradici býval tento bůh líčen jako přísný a trestající, bylo mu zároveň přisuzováno jedno zásadní omezení, které i v krajních případech lidského provinění ukládal prý jak sám sobě, tak i ostatním „podřízeným“ bohům. Jednalo se o pevný zákaz svévolného válčení a ztrát lidských životů. Lze se tak dočíst ve francouzské knize o starověkých mýtech a legendách (Quesnel, 1987, česky 1992): „Jenže bůh Re měl rád mír. Ačkoli šlo o spravedlivou odplatu, lidské oběti se mu protivily…“ A tak především toto dávné Amonovo poselství, ač jeho odkaz (jako mnoho jiného) je zatížen lidskými omyly, by si dnes měli důkladně připomínat všichni mocní tohoto světa!

Doc. Ing. Tomáš Dosoudil, CSc.

Vyšlo v časopise Záhady života 2020/1