Poslední tajemství křišťálové lebky

Kde se vzaly legendy o těchto lebkách?

Film George Lucase a Stevena Spielberga „Indiana Jones a království křišťálové lebky“, který znáte i z našich kin, oživil zájem o podivné artefakty – křišťálové lebky. Zdánlivě neuvěřitelně prastaré.

Lebky opravdu existují a jsou z horského křišťálu. Vypadají poněkud záhadně, a vždy tu bylo podezření o jejich nadpřirozeném původu.

Zápletka filmu byla proto postavena na jedné takové lebce.

Ta však není lidská, ale náleží mimozemšťanu a má číslo 13. Ten prý velmi dávno navštívil Zemi a byl zakladatelem starobylého města Akakor v amazonské džungli. Lebku bylo nutno sem navrátit. A to nemohl vykonat nikdo jiný než hlavní hrdina – Harrison Ford v roli Henryho Jonese.

Obr. Lebka se Smithsonova institutu

Tak režiséři spojili ve filmu dvě populární legendy, vzrušující nejednu generaci záhadologů – mýtus o třinácté křišťálové lebce a legendy o Akakoru – ztraceném hlavním městě mimozemšťanů. Co je za tím skrývá ve skutečnosti?

Podvodné artefakty

Panuje všeobecné mínění, že křišťálových lebek je 13. A pokud se je všechny podaří shromáždit, můžeme se dozvědět vše o budoucnosti lidstva.

Podle jiné legendy, v roce 2012, když měl skončit cyklus mayského kalendáře, bude konec světa. Pokud se tomu chceme vyhnout, bude nutné znovu shromáždit všech 13 lebek.

Jedna z lebek je v Britském museu. Je známo, že ještě v roce 1881 byla vystavena v pařížském starožitnictví Eugena Bobana s označením „Aztécká křišťálová lebka“. Později ji koupila šperkařská firma Tiffany and Co. za 950 dolarů. A ta ji v roce 1897 odprodala Britskému muzeu.

Dvakrát – v letech 1996 a 2004 – odborníci z Britského muzea, spolu s vědci z univerzity v Cardiffu a Kingstonu provedli rozsáhlé studie tohoto artefaktu za pomocí elektronové mikroskopie a rentgenové spektroskopie.

Závěr byl zklamáním: lebky byly vytvořeny za pomoci klenotnických nástrojů z konce XIX. století. Její povrch obráběli jako na soustruhu diamantovou a korundovou směsí. Jemné detaily byly vybroušeny vysoce rychlostní bruskou.

Lebka je stále k dispozici v Britském museu. Ale pod jiným označením: „Z konce XIX. století n.l. Zpočátku se předpokládal aztécký původ, ale nejnovější studie prokázaly, že pochází z Evropy.“

Ještě jedna křišťálová lebka, získaná kdesi Eugenem Bobanem, byla prodána etnografovi Alfonso Pinarovi. A nyní je v Muzeum Branly v Paříži.

Obr. Klenotník Boban

V roce 2007 studovali lebku v „Centru pro výzkum a obnovu muzeí ve Francii.“ Vědci pracovali tři měsíce a prokázali, že povrch horského křišťálu není obroben starými nástroji. Pod mikroskopem se rovněž ukázalo, že i tuto lebku vytočili v XIX. století.

V květnu 2008 zveřejnil Journal of Archaeological Science výsledky výzkumu třetí lebky, která je uložena ve Smith Institute (USA). Ta byla zaslána v roce 1992 anonymním dárcem, který napsal: „Aztécká křišťálová lebka ze sbírky Porfirio Díaze, byla zakoupena v Mexiku v roce 1960.“

Je možné, že tomu tak i bylo. Jen lebku nevytočili Aztékové. Vědci zjistili, že na povrchu lebky jsou stopy po karborundu – abrazivním syntetickém materiálu, objeveném v roce 1892.

Obr. Lebka z Britského muzea

Slavný objev

V roce 1927 archeolog Frederick A. Mitchell-Hedges prováděl vykopávky v džungli britského Hondurasu, v mayské citadele Lubaantuna – tzv. „Městě mrtvých kamenů.“

Obr. Mitchell Hedges

Údajně se prý snažil doložit nálezy, že stará města ve střední Americe jsou pozůstatky civilizace bájné Atlantidy. O archeologické výzkumy vlastně ani nešlo, spíše o drancování. Výkopy a otvírání pyramid se prováděly za použití i dynamitu a samozřejmě bez jakékoliv dokumentace. Šlo hlavně o nalezení jakýchkoli předmětů, které by se daly zpeněžit.

Více než týden s pomocí adoptivní dcery Anny rozebíral pozůstatky masivní zdi, která se zřítila na oltář v jednom z chrámů. Mitchel-Hedges s dcerou se již chystali k odjezdu si odpočinout, když tu náhle se v šedém kameni pod paprsky slunce zableskl jakýsi předmět.

Okamžitě zapomněli na únavu a sedřeli si prsty do krve. Je to zlato? Mitchell-Hedges opatrně rozebíral kameny. Ne, to nebylo zlato. Šlo o mnohem cennější nález – byla to ženská lebka z leštěného křišťálu!

Obr. Lebka z Lubaantum

Tak se obvykle uvádí okolnosti nálezu nejznámější a nejkrásnější křišťálové lebky. Ale pravda je ale jiná.

Mitchell-Hedges o lebce z Lubaantumu ve své autobiografii napsal jen několik řádek. K okolnostem nálezu se nevyjadřuje: „Jak se lebka dostala do mého vlastnictví objasňovat nebudu, a mám k tomu dobré důvody.“ Ten důvod byl prostý – Mitchell-Hedges ji jednoduše koupil 15. září 1943 na aukci „Sotheby““ za 400 liber.

Anna Mitchell-Hedgesová to vysvětluje tak, že její otec dal lebku do zástavy, a když se dostala do dražby, vyplatil ji. S tím však nehraje dřívější vyobrazení lebky v časopise MAN.

„https://www.kpufo.cz/portal/image/200910231953_Obr. Anna Mitchell Hedges

Lebka byla velmi podobná té, kterou získalo Britské museum. Až na jeden detail: jeho dolní čelistí se dalo snadno pohybovat jako u člověka (nezapomeňte na mimozemskou křišťálovou lebku).

Do veřejné dražby byla lebka vystavena starožitníkem Sydney Bernie, který byl jejím majitelem od roku 1933.

V knize „Nebezpečí – moje přítelkyně“ (1954), Mitchell-Hedges napsal, že lebka je stará nejméně 3600 let: „Podle legendy ji používal nejvyšší mayský velekněz během magických rituálů. Říká se, že když chtěl někomu přivodit smrt, pohlédl na lebku, a muž krátce nato nevyhnutelně zemřel.“

Po smrti Mitchell-Hedgese artefakt přešel do držení jeho dcery Anny, která si rychle uvědomila, že na tom může dobře vydělávat. Aby se zbavila nároků dalších příbuzných, začala vyprávět, že vlastně lebku nalezla ona sama pod troskami Lubaantuna. Anna Mitchell-Hedges ji tak začala ukazovat pouze za velké peníze. Proto také vědců, kteří ji mohli osobně vidět, lze spočítat na prstech.

Na počátku roku 1970 lebku prozkoumal amatérský restaurátor Frank Dorland, který vypustil do světa pravou senzaci: podle jeho závěru byl křišťál ručně broušen směsí křemenného písku, což si vyžádalo minimálně tři sta let. Dorland tvrdil: lebku vybrousili ve starověkém Egyptě nebo Babylóně, a pak byla dopravena do Střední Ameriky.

„Můžete si představit, jaký efekt měla lebka visící v polotmě nad oltářem, se svítícími očnicemi, a pohyblivou čelistí vypovídající přání bohů…“ napsal restaurátor.

„Bylo možno v ní vidět různé předměty – tváře lidí, hory, zvířata – i plody vlastní fantazie v mihotavých blýskavých skvrnách. Osobně jsem byl svědkem efektu, který má velký vliv na vnímavé lidi. Některým se zrychlil puls, jiní začaly pociťovat žízeň, ostatní cítili různé pachy, a někteří dokonce usnuli. Kněží, kteří ovládali tajemství lebky, museli získat pověst všemohoucích bytostí…“

Dorland předal lebku společnosti «Hewlett Packard», s cílem zjistit, zda je lebka zhotovena z jednoho kusu, nebo složena z více částí. Jejich laboratoře prohlásily, že lebka a pohyblivá dolní čelisti jsou vyrobeny z jednoho kusu křišťálu.

Ukázalo se také, že krystaly, ze kterých jsou lebky vyrobeny, nepochází z Ameriky. Při podrobném studiu uzavřenin vyplynulo, že naprosto stejné mají krystaly z Madagaskaru. Tak velké krystaly křišťálu se nacházejí ještě v Brazílii.

Ihned se našli nadšenci, kteří byli přesvědčeni, že odborníci «Hewlett Packard» určili stáří lebky na 12 000 let. Ale ve skutečnosti se firma datováním lebky nezabývala.

Archeolog Norman Hammond studoval „Mitchell-Hedgesovu lebku“, a zjistil, že otvory ve spodní části jsou provedeny kovovými vrtáky s vysokou rychlostí otáčení. Ke stejnému závěru došel profesor Distelberger z Muzea dějin umění ve Vídni.

Ale antropolog Jane McLaren Walsh zdůrazňuje: ani tento, ani další známé lebky nemají charakteristické rysy soch nebo vyobrazení buď Aztéků nebo Mayů, ba ani jejich předchůdců – Olméků a Toltéků. Ihned po tomto vyhlášení se Anna Mitchell-Hedges postarala o to, aby se lebka víckrát nedostala do rukou vědců.

Anna zemřela 11. dubna 2007, ve věku sto let. Nyní se lebka nachází v držení jejího manžela, který také nespěchá s předváděním rodinné relikvie.

Akakor – hlavní město mimozemšťanů? 

Historie, související s výsadkem mimozemšťanů v amazonské džungli, začala dne 3. března 1972. Tehdy se německý novinář Karl Brugger setkal v hospodě brazilského města Manaus s člověkem, který uvedl, že je Tatunka Nara, náčelník plemene Uga – mongulala.

Obr. Tatunka Nara – „náčelník“ Gunter Hauck

„Náčelník“ mluvil výborně německy. Ale vysvětlil, že jeho matka byla dcerou německého misionáře a otec byl domorodec.

Tatunka převyprávěl Bruggerovi «Kroniku Akakoru» – kompletní historii svého kmene, „nejstarších lidí na Zemi“, který byl vyvolen mimozemšťany. Sdělil, že před více než 13 000 lety dorazilo na Zemi 130 rodin mimozemšťanů v lodích zářících zlatem.

Obr. Karl Brugger

Ti pak postavili pyramidy v džungli i podzemní úkryty. Vzali pod ochranu kmen „Uga-mongulala“, naučili je mnoho užitečných věcí, dali mu zákony a písmo. V džungli vyrostlo město Akakor. Vystavěli ho Indiáni pod vedením „bohů“. Z Akakoru vládli mimozemšťané nejen tomuto kmeni, ale celé Zemi.

Jednou „bohové“ k sobě pozvali Inu, vůdce Uga-mongulala, a řekli: „My vás opustíme. Vrátíme se, pokud by vám hrozilo nebezpečí. Převezmi moc a odejděte do podzemních úkrytů, abys ochránil kmen před hrozící katastrofou.“

V roce 10481 př.n.l. mimozemšťané odletěli. A po 13 letech skutečně došlo ke katastrofě, kterou předpověděli. Byla Velká potopa, země se třásla, chlad se střídal se sálajícím horkem. Ale kmen «vyvolený bohy» přežil. Uschoval se do podzemí i v dobách další katastrofy.

A když Zemi zahalila hustá mračna a zakryla Slunce i Měsíc, na obloze se objevily zlaté lodě – ty samé, o kterých se psalo v dávné kronice.

Druhá návštěva byla krátká. «Bohové» odešli, ale opět přislíbili, že se vrátí po třetí světové katastrofě, kdy prakticky celé lidstvo bude vymazáno z povrchu zemského.

Kde je to místo? 

V roce 1976 Brugger zveřejnil příběh Tatunki Nara, spolu s jeho vlastním komentářem v knize, nazvané „Kronika Akakoru“. V ní podal názvy a umístění 26 neznámých měst, ukrytých v džungli.

Kromě Akakoru „náčelník“ odtajnil města Akanis, Akahim, Mongulala, Emini, Paititi atd. Akakor, který se nachází v horách Purusa, «je obklopen vysokou kamennou zdí s 13 branami, které jsou tak úzké, že jimi může projít jen jeden člověk.» V něm se nachází „Velký chrám Slunce, plný rukopisů, map a výkresů, zachycujících historii Země.“

Brugger a Tatunka se snažili najít jedno z měst – Akahim, ale hledání bylo neúspěšné, i když „náčelník“ ujišťoval, že tam osobně pobýval a viděl tam mimozemšťany: „V pokojích, kde stěny vyzařovaly tajemné světlo, stály čtyři bloky z jakéhosi průhledného kamene.

Když jsem se k nim přiblížil, s úžasem jsem viděl, že v nich spí čtyři lidé. Tři muži a žena leželi v kapalině, která je pokrývala až po prsa. Ti všichni vypadali stejně jako lidé, pouze prstů na rukou a nohou měli po šesti. Spící bohové …“

Po vydání Bruggerovy knihy Tatunka několik let za sebou organizoval expedice pro ty, kteří se chtěli dostat do Akahimu. Ale ani jedna z nich se nedostala do vysněného města. V roce 1979 však „náčelník“ vyhlásil, že se do města dostal, vše vyfotografoval, včetně mimozemšťanů. Ale … všechno utopil ve vodopádu.

V 80. letech Tatunka i nadále vodil zvědavce po džungli, ale vracel se jen sám. Tak zmizeli Švýcar Herbert Wanner, Američan John Reed, Švédka Kristina Heyzer. Brzy zemřel i Carl Brugger – někdo ho zastřelil v roce 1985 na ulici v Riu.

Mimozemšťané z „průjmového města“ 

Pravda začala vycházet na světlo, když se za původem „náčelníka“ začal pídit německý cestovatel Ruder Neberg a producent Wolfgang Brog.

Zjistili, že Tatunka není žádný Indián, natož „náčelník“, ale jde o čistokrevného Němce Gunthera Haucka (nar. 5.10.1941 v Coburgu), který uprchl do Brazílie v roce 1967, aby se vyhnul vězení. (obr.)

Obr. Gunter Hauck

Jeho bývalá manželka nejen že okamžitě poznala „náčelníka“ na fotografiích Carla Bruggera, ale také dala k dispozici soudní dokumenty, které ukázaly, že Hauck používal v Německu při své trestné činnosti pseudonym „Tatunka Nara“.

Poslední tečku v tomto případě udělal brazilský antropolog Joao Americo Perez. Sdělil, že kmen uga-mongulala není a nikdy nebyl. A názvy starověkých měst, které „náčelník“ uvedl, byly jeho svérázným žertem. Vypůjčil si je z jazyka amazonských Indiánů. Například Akakor znamená „průjem“, Mongulala – „dělat sex“, Aqah – „mýt se v řece“, apod.

„Náčelník“ Gunther Hauck se pokusil zmizet, a rozšířil fámy o své smrti. Nicméně ho v roce 2003 poznali v Barceloně, kde předstíral, že je duševně nemocný. Obraz „pomateného archeologa“ ve filmu Lucase a Spielberga byl zjevně inspirován historií Tatunky Nary.

A závěr?

Mimozemská města jsou tedy jasným výmyslem. Křišťálové lebky existují, i když jejich proklamovaný původ byl falešný. Kdo a proč je vyrobil? Nikdo se nepřiznal. Ale profesor Ian Fristone, který se nejednou účastnil jejich výzkumu, řekl: „Jsou to fantastické objekty, i když pochází jen z 19. století…“