Objev doktora Gurlta

… aneb o tom, co lze nalézt rozbitím kusu uhlí
Na počátku byla senzační zpráva: v roce 1885 byl v Rakousku, ve vrstvách hnědého uhlí, odpovídající stáří 12 – 70 mil. let, tedy do třetihor, nalezen kovový předmět ve tvaru blízkém paralepipoidu, o velikosti 67x62x47 milimetrů a hmotnosti 785 g.

Dvě protilehlé strany paralepipoidu jsou zaoblené, a zbývajícími čtyřmi stranami prochází hluboký zářez. Původ předmětu je záhada.

Znalci archeoastronautiky vzpomenou na notoricky známý „Salzburský paralepipoid“, o kterém se objevily zprávy na počátku 70. let ve francouzském časopise „Science e vie“. Reportér Georg Ketman tvrdil, že tento objev je uložen v Salzburgském muzeu a představuje stopu po návštěvě cizí civilizace na Zemi.

Je pravda, že o drážce, obklopující předmět nic neříkal.

Na podzim 1961 slavný sovětský novinář G.N. Ostroumov navštívil Salcburk a zjistil, že v žádném z muzeí tohoto města žádný paralepipoid není. Navíc, „rakouský fyzik Gurlt“, který měl, podle George, předmět najít, ve skutečnosti nikdy neexistoval! Tak končila další, přímo „kosmická kachna“, která byla přijata některými lidmi i za bernou minci.

Takže nic takového neexistovalo?

Ale ano, existovalo… Mohli bychom s dalšími romanticky založenými čtenáři tajně oplakat ztracený důkaz paleokontaktu, odsoudit bezcharakterního novináře Ketmana a přežít zničující rétorické otázky: „Kde?“, „Proč?“, „Jaký je smysl všech těchto domněnek o mimozemšťanech?“ „Je dobře zapomenuté staré?“ Atd…

„Salzburský paralepipoid“ by se už natrvalo stal synonymem pro „časopiseckou kachnu“, když další sovětští autoři – Vladimir Rubcov, Jurij Morozov – nenarazili při listování „Bibliografickým slovníkem historie exaktních věd“ I. Poggendorfa, na známé jméno:

• Gurlt, Friedrich Adolf – narozen v Berlíně roku 1829, zemřel v Bonnu v roce 1902, báňský inženýr, autor několika vědeckých prací.

Doktor Gurlt mohl být opět zapomenut, pokud by se nezačaly ověřovat fakta – je to jen jmenovec? Nu, není Rakušan, ale Němec, není fyzik, ale je inženýr! Pokud se nemýlí sám autor slovníku.

Po krátkém životopise německého vědce následuje seznam jeho prací.

A v tomto seznamu: 1886 – článek „Podivný železný meteorit“, „Zasedání přírodovědně-historické společnosti Porýní a Vestfálska“, Bonn, díl 43.

Pouhý název článku neposkytl ihned konkrétní důvody k optimismu: pozornost sovětských badatelů spíše vzbudil rok jeho vydání.

Je-li možné věřit nedůvěryhodnému George Ketmaovi, pak je to rok, kdy byl nalezen i paralepipoid! Náhoda? Je třeba to zkontrolovat…

Obr.: objekt, vyfotografovaný v Linci, a dole – nákresy „pralepipoidu“ v jiných úhlech záběru.

Při prozkoumání zdrojů zjistili, že 7. června 1886 na zasedání jedné ze sekcí společnosti, které předsedal profesor Raina, „doktor Gurlt představil společnosti podivný železný meteorit, takzvaný holosiderit, který byl nalezen v třetihorním hnědém uhlí. Tento meteorit je majetku muzea Caroliny Augusty v Salcburku, a byl mu předložen synem pana Isidora Browna (Shendorf v blízkosti Vocklabruck v Horním Rakousku).

Předmět objevil náhodou jeden pracující v den „Všech svatých“ (1. listopadu) v roce 1885 v továrně firmy (Brown), když rozdělil kvůli pálení kus tvrdého hnědého uhlí, vytěženého v Volfseegge…

Holosiderit má téměř čtvercový tvar, a vypadá jako kostka, která má dvě protilehlé hrany, připomínající polštáře, silně vyklenuté, a zbývající čtyři strany obkružuje drážka.

To vše, když odmyslíme hranu s drážkou, je charakteristické pro meteoritické železné pánve, nebo regmaglit, s tenkou vrásčitou zoxidovanou vrstvou.

Maximální výška holosideritu – 67 mm, maximální šířka – 62 mm a maximální tloušťka – 47 mm, hmotnost 785 g, má specifická hmotnost 7,7566, tvrdost oceli a obsahuje kromě chemicky vázaného uhlíku malé procento niklu, ale kvantitativní analýzy zatím nebyly provedeny.

Na malé leštěné ploše, leptané kyselinou dusičnou, viditelné stopy pro typické meteorické železo, nebyly zjištěny.

Zpráva Dr. Gurlta rozptýlila pochybnosti o identitě „Salzburského paralepipoidu“ a „podivného železného meteoritu.“

Ukázalo se, že již v 80. letech 19. století byl tento objev předmětem pozornosti vědeckého světa.

Zprávy o něm byly zveřejněny v takových publikacích, jako jsou „Zprávy francouzské akademie věd“ (Vol. 103, pp. 702-703), „Anály belgické geologické společnosti“ (v. 14, roč. 1, pp. CX/1), a v britském časopise „Nature“ (svazek 35, pp. 36).

Také renomovaný francouzský deník, vydávaný popularizátorem astronomie Camille Flammarionem „Astronomy“, umístil dokonce dva články na téma „fosilních meteoritů z Volfzegga“ – prakticky dva totožné texty v rozmezí dvou let.

Celkem se za posledních 90 let objevilo více než dvacet publikací na toto téma, přičemž nejmíň informací o „hranolu“ je v článcích Francouze Georgese Ketmana. Ten se nezmínil ani o zaoblení, ani o zářezu, ani o regmaglyptu, jako by to vše bylo dobře známé.

Nicméně, ne všechno je známo, co udělal energický novinář?

Záhadné nálezy, tajemné ztráty

Samozřejmě, že počet publikací je ukazatel, i když důležitý, ale nikoli rozhodující.

Další informace sdělený Dr. Gurltem v „Zasedáních přírodně-historické společnosti“ a ve „Zprávách Francouzské akademie věd“, jiní autoři nepřidali nic víc, a Gurlt více na toto téma nemluvil.

Zdá se, že slíbená kvantitativní analýza „parallepipoidu“ nebyla provedena. Nemusí to být zase takové překvapení.

Fosilní meteority (a Dr. Gurlt přiřadil tento nález k tomuto druhu), jsou velmi vzácné: do dnešních dnů jich nebylo nalezeno více než tucet.

Proč byl „zapomenut“ „meteorit z Volfzegga“?

Jeden čas se začalo totiž proslýchat o ztrátě skutečného „paralepipoidu“ a jeho nahrazení bezcennou kopií. A vůbec, kde vůbec je uložen?

Ve skutečnosti, podle Dr. Gurlta, patřil k Salzburgskému muzeu Caroliny Augusty. Podle jiných zdrojů byl v jiném, nejmenovaném Salzburském museu.

Ale G. Ostroumov, když navštívil toto město, žádné „kovové hranoly“ v muzeích nenalezl. Proč?

Naštěstí v listopadu – prosinci 1972 byla v muzeu rakouského města Linec výstava meteoritů, na které bylo ukázán i meteorit z Volfzegga.

Jak sdělil anglický cestovatel a spisovatel Andrew Thomas (autor knih „Nejsme první“, „Atlantida“, „Na březích nekonečných světů,“ a dalších), který navštívil tuto výstavu, „paralepipoid“ do dnešního dne zůstává ve vlastnictví firmy, kde byl nalezen.

Po předvedení v roce 1886 na výstavě v Salzburgu, ho uchovávají ve firmě jako suvenýr.

Sám dr. Gurlt žádné pochybnosti o meteoritické povaze nalezeného objektu neměl.

Tento názor ovšem nebyl jediný. Odborníci, kteří se seznámili s nálezem, dali o jeho původu spíše protichůdné závěry. Někteří s dr. Gurltem souhlasili: určitě to je meteorit. Nikoli, řekli druzí: je produktem lidské ruky.

Třetí se přiklonili ke „kompromisu“ – objekt je meteorit, který byl opracován až po jeho dopadu na Zemi.

Příčinou sporu byl zvláštní tvar „meteoritu“, celkem pravidelný, který vzbudil oprávněné podezření o jeho umělého původu.

Dr. Gurlt se však snažil vysvětlit tuto zvláštnost zvláštními podmínkami letu tělesa atmosférou, ale v těch letech věda jako aerodynamika vysokých rychlostí neexistovala, a vysvětlení německého vědce mělo velmi přibližný charakter.

Druhý závažný argument proti meteoritické hypotéze byl absence Widmanstättenových obrazců. Widmanstättenovy obrazce, pojmenované po hraběti Aloisu von Beckh Widmanstättenovi, jsou unikátní neuspořádané struktury dlouhých železo-nikelnatých krystalů, které se nacházejí v železných meteoritech, jenž jsou tvořeny destičkovými krystaly kamacitu a taenitu. Jedná se o relikty, které ukazují na velice rychlé chladnutí tělesa meteoritu a nepřímo na jeho mimozemský původ. Přítomnost obrazců se využívá jako ověření pravosti meteoritů.

Tyto obrazce nejsou však u všech druhů meteoritů – takzvané ataksity je nemají.

Ale ataksity obvykle obsahují velké množství niklu – do 30%, zatímco v případě nálezu Dr. Gurlta lze hovořit pouze o téměř neznatelném obsahu.

Stejně tak je i podezřelá vysoká tvrdost kovu. Meteorické železo je velmi křehké.

Nicméně přítomnost regmaglyptu na povrchu paralepipoidu neumožňuje plně vyloučit hypotézu o meteoritu.

Prezident belgické Akademie věd Gustave Devalk, vystoupil na jaře roku 1888 v Geologické společnosti s dokladem o objevu ve Shendorfu. Řekl, že řešení otázky jeho charakteru může jen úplný chemický rozbor… který, jak víme, nebyl dosud proveden.

A co mimozemšťané?

O 40 let později si na tajemný „paralepipoid“ vzpomněl americký novinář a spisovatel Charles Fort – člověk, který si vytkl za cíl nedat vědeckému světu chvilku klidu.

Pro vědu sehrál roli služebníka římského císaře, budícího ráno svého pána slovy: „Vstaň, Césare, a pamatujte, že jste také člověk!“

Fort a jeho tým objevil ve vědeckých a populárních publikacích roztroušené informace o záhadných jevech, které vypadly z různých důvodů ze zorného pole vědců, protože nedošly k žádnému racionálnímu vysvětlení.

Byly to pády podivných věcí z nebe, zprávy o výskytu neobvyklých zvířat, o úžasných blescích a různých atmosférických jevech, atd. Některé z faktů shromážděných Fortem, byly následně vysvětleny, další stále na vysvětlení čekají.

Což se týká i paralepipoidu.

Po seznámení se s touto záhadou, Charles Fort předložil svou hypotézu o jeho původu – objekt byl opracován mimozemskými inteligentními bytostmi.

Bylo to v roce 1919. Dosud se ještě ani jedna kapalná raketa nezvedla do vzduchu. Práce otce kosmonautiky Konstantina Ciolkovského se mnohým zdály jako neplodné teoretizování. Problém existence inteligentního mimozemského života – prostě nesmysl.

Za těchto okolností Fortova hypotéza neměla šanci pro seriózní diskusi. Trvalo dalších 36 let, než americký astronom a historik Morris K. Jessup znovu nastolil otázku fosilních artefaktů – předmětů umělého původu, nacházejících se uvnitř nenarušených geologických vrstev.

Jessup neměl pochybnosti o meteoritické povaze paralepipoidu, ale předpokládal, že byl opracován, a to buď před, nebo po jeho pádu.

Kým?

Vzhledem k tomu, že možnost existence civilizace na Zemi ve třetihorách je problematická, mohli to být jen cizinci z vesmíru.

Bohužel, záhadná nečekaná smrt Morrise Jessupa (v dubnu 1960, krátce po jeho prohlášení, byl nalezen mrtvý v autě, a příčina jeho smrti zůstala záhadou) mu znemožnila důkladnější vyšetření „paralepipoidu“.

„Mimozemská“ hypotéza zůstala nepotvrzena, a, v podstatě, i meteoritická.

Ale samotná existence „paralepipoidu“ nás nutí přemýšlet: je jen jediný?

Existují další podobné předměty – ne-li tvarem a složením, tak alespoň podmínkami, při kterých byl tento objeven?

Nemáme na mysli obvyklé zkameněliny, meteority, jejichž povaha je nesporná. Jde o nálezy, které by mohly mít pravděpodobně umělý charakter.

Ty, které spadají do zemské horniny během vzniku posledních geologických období. Několik je jich možno nazvat jako „neznámé fosilní objekty“.

V roce 1844 anglický přírodovědec sir David Brewster vystoupil na setkání Britské asociace pro pokrok vědy se zprávou o objevu v Kingoodském dole (Mylnfield, Quarry, Skotsko, Británie). Byly tam nalezeny zarostlé ocelové hřebíky v tvrdém pískovci. Ostrou špičku téměř kompletně sežral rez, ale hlava zůstala v balvanu ochráněna vrstvou hlíny. Bohužel, není nic známo ani o přesném umístění nebo hloubce, kde byl tento kus kamene s hřebíky nalezen. Podle stáří pískovce by hřebíky pocházely z devonu – 360 – 408 mil. let. Zprávu Sir Brewster zveřejnil Obzorech prací, vydaných v září 1844 k setkání Britské asociace pro rozvoj vědy v Londýně roku 1845. Měli bychom k ní přistupovat se vší vážností, protože David Brewster byl uznávaný učenec, autor desítek vědeckých prací. (1)

To se však nedá říci o dalších podobných případech, i když někdy pocházejí z relativně méně důvěryhodných zdrojů.

Například v roce 1869 v Nevadě v kusu pevného živce, vytěženého ze značné hloubky, byl zarostlý kovový šroub o délce asi 5 cm. (2)

O osmnáct let dříve zlatokop Hayrem White přinesl do rodného městečka Springfield kus zlatonosného křemene o velikosti mužské pěsti. Při náhodném pádu se tento kousek rozpadl, a ukázalo se, že uvnitř byl zrezavělý … hřebík. (3)

V madridském archivu se nachází dopis z 9.10.1572, ve kterém španělský místokrál v Peru, Don Francisco de Toledo uvádí, že měl ve své kanceláři ocelový hřebík o délce 18 cm, pevně zapuštěný v kameni. Hřebík byl nalezen v peruánských dolech. (4)

Samozřejmě, všechny tyto zprávy nejsou plně ověřeny. Pouze důkladné prověření podivných objevů by bylo zárukou proti chybám.

Je zajímavá i „historie“ „pečeti hvězdoplavců“, popsané v sovětském tisku v roce 1965. Tehdy byl za důkaz paleokontaktu přijat otisk hlavy šroubu, který náhodně vypadl z ropného vrtu. Neméně pozoruhodný objev pochází z roku 1968, kdy byla v dolu Donbass nalezena kovová tyč, zarostlá v přírodním pyritu. (5)

Podle časopisu „Sborník Společnosti pro památky ve Skotsku“ na počátku prosince 1852 byl v kusu uhlí, vytěženém v blízkosti Glasgow, nalezen podivný železný nástroj.

John Buchanan, který zaslal společnosti tento nález, společně s písemnou výpovědí pěti pracovníků, kteří pod přísahou uvedli, že byli přítomni při objevu. Zpráva o okolnostech nálezu není bez určitých nejasností:

„Zcela souhlasím s obecně uznávanými závěry v geologii, podle nichž uhlí vzniklo dlouho před objevením se člověka na planetě, ale kupodivu, ale je podivné, jak tato zbraň, která rozhodně vyšla z lidských rukou, mohla proniknout do uzavřené uhelné sloje.“ (6)

Členové společnosti zřejmě použili „konvenční myšlení“ a po konzultaci rozhodli: nástroj je částí nástroje, který byl použit při předchozím pokusu hledat zkameněliny.

Bohužel, stejně jako v jiných případech, předmět se nacházel uvnitř kusu uhlí, a dokud tento nebyl rozlomen, o existenci předmětu nikdo nepochyboval. Ale žádné stopy po vrtání v tomto éto oblasti nebylo.

Ještě podivnější byl objev v červnu 1851 v blízkosti amerického města Dorchester.

Časopis Scientific American popsal případ takto:

„Před několika dny silný výbuch zničil skálu … v Dorchesteru… Exploze rozmetala na všechny strany velké balvany, vážící několik tun, a mnoho menších úlomků. Mezi nimi byly nalezeny dva fragmenty kovového předmětu, roztrhané výbuchem na polovinu.
Při připojení těchto částí se vytvořily objekt tvaru podobný zvonu 4,5 palce (11,4 cm) vysoký, 6,5 palce (16,5 cm) široký u základny, a na vrcholu 2,5 palce (6,4 cm), při tloušťce stěny asi jeden palec (0,3 cm).
Kov nádoby podle vzhledu připomínal zinek nebo slitinu s významným obsahem stříbra.
Na povrchu bylo možno rozeznat zobrazení jakoby šesti kvítků, či kytice, potažené čistým stříbrem a kolem spodní části nádoby – něco jako zobrazení vinné révy, nebo věnec, také pokryté stříbrem.
Rytina i povlak byly precizně provedeny, jakoby od neznámého mistra. Tato podivná nádoba tajemného původu, byla před výbuchem v hloubce 15 stop [4,5 m] … O pravosti nálezu není pochyb, a proto jsou hodny dalšího výzkumu.“ (7)

Bohužel, objekty, „hodné dalšího výzkumu“, nebyly tak chápány všemi.

Část nálezů se za desetiletí ztratila, ostatní jsou dodnes tiše uchovávány v muzeích a soukromých sbírkách. Další se ukázaly jako podvody.

Vyslovovat hypotézy o jejich povaze a původu lze v nejlepším případě na základě fotografií, v horším případě na základě relativně velmi nízké kvality jejich popisu.

Ujasněme si, čím jsou tyto nálezy tak odlišné a co mají společné:

1) zdají se být umělého původu,
2), jsou nalezeny v takových geologických vrstvách, kdy „rozumný člověk“ na Zemi ještě neexistoval.

O co tedy je? Stopy ztracené civilizace? Svědectví o dávném paleokontaktu? Výrobky lidských rukou, náhodně spadlých do starších vrstev?

Přírodní objekty neobvyklých tvarů?

A konečně – jen podvod?

To stále nevíme.

Jakýkoli předběžný předpoklad může být nesprávný.

Ale pokud se pokusíme ponořit do čistě teoretických úvah, musíme přiznat: „triviální“ vysvětlení je pravděpodobnější, než okázalé složité konstrukce.

Na jedné straně je hypotéza o existenci technicky vyspělých pracivilizací na Zemi v příkrém rozporu se vším, co víme jistě o historii naší planety.

Na straně druhé – podivné nálezy jsou příliš „normální“, než aby mohly být připsány mimozemské civilizaci.

Pokud najdeme kamennou sekeru, těžko můžeme tvrdit, že ji vyrobila moderní továrna. Stejně tak je divné, že moderní civilizace, schopná vyslat expedici do mezihvězdných vzdáleností, nevyužila ocel, titan, plasty a nebo jiné slitiny kovů.

V každém případě platí – všímat si všech druhů podivných objektů nacházejících se ve starých geologických vrstvách.

V roce 1973 na ostrově Bulla, známým bahenními sopkami u Baku, našel geolog J. Mamedov obdobu salcburského parapeloidu. Podobal se jak tvarem, tak i rozměry. Měl stejně jako ten salcburský drážku po obvodu.

Odkazy

(1) Kingoodie artefact. Wikipedia, Internet: https://en.wikipedia.org/wiki/Kingoodie_artefact. Neexistuje žádný důkaz, fotografie atd. Šlo zjevně o novinářskou zpravodajskou kuriozitu, vymyšlenou v 19. století.
(2) O nálezu není více známo.
(3) O nálezu není více známo.
(4) Charla Jean Morris: From the First Rising Sun: The Real First Part of the Prehistory of the Cherokee People And Nation According to Oral Traditions, Legends, and Myths. (2011)
(5) O nálezu není více známo.
(6) The Society of Antiquaries of Scotland Edinburgh, 1854, Vol. I, pp. 121-122. Internet: http://archaeologydataservice.ac.uk/archiveDS/archiveDownload?t=arch-352-1/dissemination/pdf/vol_001/1_121_126.pdf
(7) Šlo o podvod, viz: Kovová váza z Dorchestru. ZaZ, Internet: http://zahadyazajimavosti.cz/historie/569-kovova-vaza-z-dorchesteru

Podle časopisu Těchnika molodoži, 70. léta