Vimany a tisíc sluncí

Vimany. Pilotované létající bojové stroje několika typů konstrukce, vybavené záviděníhodnou výzbrojí.

Můžeme je chápat jako jistou extrémní rekvizitu bájí ze staroindické mytologie. Mnozí však věří, že byly něčím víc. Reálnými prostředky, které zasahovaly do tamějších starověkých kmenových válek. Mnozí jiní rozhořčeně nesouhlasí. Navíc, velmi sporadicky, ale přece, se zde o slovo hlásí i filmaři. Takže:

co o tom všem vlastně víme?

Mahabharáta a projekt Manhattan

„Jsem smrt, jež ničí vše!“ Tak zní verš ze staroindického textu Bhagavadgíta, který je součástí eposu Mahabharáta. Náhle prý vytanul na mysli Robertu Oppenheimerovi (1904 – 1967) v jedné z nejvýznamnějších chvil jeho života. Jako vědecký ředitel programu „Manhattan“ vládl americký fyzik týmu vědců a techniků pracujících na vývoji atomové bomby v armádním komplexu Los Alamos v Novém Mexiku. Ono zcela mimořádné pohnutí mysli se jej zmocnilo brzy ráno dne 16. července 1945.

Tehdy na určené pouštní lokalitě tohoto státu byla v 5:30 místního času provedena první a naprosto úspěšná zkouška atomové bomby. Korunovala ji obrovská, žhavá, svítící koule. A také impozantní atomový hřib, dosahující výšky přes 12 kilometrů.

Tuto událost ve své knize Jasnější než tisíc sluncí; osud atomových vědců (1956, česky 1963), připomíná německý publicista, novinář, spisovatel a futurolog, Robert Jungk (1913 – 1994).

Ovšem traduje se i několik mírně odlišných variant Oppenheimerovy spontánní euforické reakce. Jak co se týče přesného znění (resp. překladu) verše, tak i vlastního projevu slavného fyzika.

Podle některých prý verš před svědky dokonce hlasitě zvolal. Jungk přitom uvádí, že živý, hovorný a prý velkým osobním charizmatem oplývající „Oppie“, se silně zajímal o filosofii a literaturu.

Dokonce sám verše psal. V četbě jej lákala spíše ponurá témata, spojená s mystikou, smrtí nebo válečnými událostmi. Zaujatě četl Dantovo Peklo nebo právě staroindických eposy. Dokázal prý z nich bez zaváhání citovat z hlavy …

O jedenáct let později neodolal kouzlu staroindických mýtů ani Jungk. Do názvu své knihy vložil slova o neuvěřitelném jasu provázejícím výbuch bomby, která změnila svět. Možná k tomu využil další Oppenheimerovu oblíbenou pasáž z Bhagavadgíty, kterou v knize také připomíná: „Zář všemocného, bez hranic a konce, toť tisíc sluncí, rázem vyšlehnuvších.“

Nelze ovšem vyloučit, a daná situace by tomu nasvědčovala, že Jungk se spíše inspiroval pasáží líčící zničení legendárního staroindického „trojměstí“. Božským válečným útokem bylo, řečeno dnešními slovy, rázem vymazáno z mapy. Jedná se o úryvek ze spisu Mausala Parva představujícího XVI. knihu Mahabharáty.

V populárním Jitru kouzelníků (1960, česky 1969) citují tuto pasáž Pauwels a Bergier: „Cukra letící na palubě vimanu nesmírné síly vrhl na trojměstí jedinou střelu nabitou silou vesmíru. Doběla rozžhavený dým, podobný deseti tisícům sluncí, se zvedl v plné nádheře… Když viman přistál, jevil se jako skvoucí kvádr antimonu ležící na zemi…“

Dodejme, že podle některých autorů je Cukra pouze nesprávnou interpretací jména hromovládného boha Indry. Diskuse jsou někdy vedeny i o „počtu sluncí“. Tedy, zda deset tisíc je správný překlad, když v předchozím případě jich k záři všemocného stačilo tisíc. Nechme však takové detaily stranou.

Přepíšeme dějiny?

Za účinnost střel popisovaných ve staroindické mytologii (psané původně v sanskrtu) by se nemusely stydět ani naše dnešní atomovky. Jsou odpalovány z vimanů, jakýchsi starověkých bojových letounů, či spíše bojových vesmírných plavidel.

Představa o kosmických operačních schopnostech vimanů vznikla pravděpodobně na základě drobné zmínky o možnosti jejich pohybu „různými světy“: „Aparát, který se pohybuje svou vlastní silou jako pták, na zemi, na vodě i ve vzduchu, se nazývá Vimaana …, …může se pohybovat na nebi z místa na místo …, … od země k zemi, od světa k světu …, … je názýván velekněžími vědy Vimaana…“ Tak cituje Erich von Däniken z údajně staroindického textu zvaného Vimaanika Shaastra ve své knize Zpět ke hvězdám (1969, česky 1992).

Na rozdíl od zjevné nadsázky použité Oppenheimerem a Jungkem vzali mnozí jiní příslušné pasáže staroindických textů zcela vážně. Jedná se o nevelký počet stále opakovaných a ze sanskrtu samozřejmě „správným“ způsobem překládaných úryvků.

Jsou s oblibou citovány zejména autory nadšeně propagujícími ideu archeoastronautiky (též paleoastronautiky). Ta spočívá v přesvědčení, že v pravěku či starověku byla země navštívena mimozemskými „astronauty“, kteří zásadně ovlivnili další vývoj lidstva. Jejich postavy a aktivity se zároveň mohly stát základem pro lidskou představu všemocných bohů, možná pro náboženské pojetí světa vůbec.

Připomeňme ještě několik oblíbených citátů.

Pauwels a Bergier opět ze spisu Mausala Parva dále uvádějí: „Je to neznámá zbraň, železný blesk, gigantický posel smrti, jenž rozdrtil na prach všechny členy plemene Vrišni a Andhaka. Spálené mrtvoly nebyly vůbec k poznání. Vlasy a nehty padaly, nádoby se rozbíjely bez zjevné příčiny, ptáci zběleli. Po několika hodinách byla veškerá potrava otrávena. Blesk se změnil v jemný prach.“

Z téhož nebo podobného citátu zřejmě vycházejí němečtí autoři Fiebag, Gruber a Holbe ve svém impozantním souborném díle Mystica (2002, 1080 stran, česky pravděpodobně nevyšlo). Mimo jiné zde přibližují údajné účinky „božské zbraně“.

Střely z vimanů prý obracejí lidi i zvířata v prach. Ti, kteří přežijí, trpí nevýslovným strádáním, bolestmi, ztrátou vlasů i nehtů. Nepomáhá sebepečlivější očista oděvu nebo těla. Ženám se rodí poškození novorozenci…

Co se týče samotné střely, také náš Ludvík Souček ve svém Tušení stínu (1974) zřejmě z překladu VII. knihy Mahabharáty cituje: „Byla to lesklá střela, která se třpytila, aniž vydávala kouř. Byla vržena na nepřítele a tu všechno zahalila hustá mlha. Zavířily jedovaté víry. S děsivým hlukem se zvedla mračna a zaútočila na nebesa. Zdálo se, že se samo slunce chvěje. Celý svět byl spálen žárem výbuchu jako nějakou děsivou horečkou. Tisíce vozů, desetitisíce mužů a slonů byly obráceny v prach a popel.“

Ano, mnohé z toho skutečně upomíná na efektní světelné, tepelné, tlakové, radiační, a samozřejmě vždy silně ničivé účinky moderních jaderných zbraní. Dle různých názorů k nim však mělo docházet před více než třemi tisíciletími, možná i mnohem dříve. Takže se tehdy nad dávnými válčišti proháněly supermoderní a fantasticky vyzbrojené vimany, vyrobené a řízené staroindickými bohy? Tedy samozřejmě mimozemšťany nebo snad i jejich vybranými pozemskými chráněnci? Rozhodli se snad tito piloti zasáhnout svými high-tech bojovými prostředky do kmenových válek starověké Indie? Třeba i ničením nepřátelských měst jadernými střelami? Zkrátka:

bude nutno „přepsat dějiny“?

Největší epos všech dob

Přízemnější pohled ovšem ukazuje, že vimany jsou ve staroindických textech zmiňovány poměrně sporadicky. Takže například v Mahabharátě naprosto převládají rozsáhlá líčení typických starověkých bojovníků, vyzbrojených luky a šípy, meči a válečnými vozy taženými koňmi, včetně použití válečných slonů. S trochou mírné škodolibosti připomeňme zajímavý detail z její XVI. knihy. Ano, právě z ní Pauwels a Bergier citují onen úryvek o deseti tisících sluncí. Ale hlavní téma zde tvoří bratrovražedná bitva, při níž se obě znepřátelené příbuzenské strany navzájem
nemilosrdně vybijí. Ale čím? Božskými střelami? Pomocí vimanů? Nikoli! Učiní tak pomocí holí a kyjů!

Nicméně Mahabharáta představuje pravděpodobně „největší duchovní epos všech dob“, který tvoří celkem 110 000 dvojverší sepsaných v osmnácti knihách. Jde o kroniku staroindického panovnického rodu Bharátů. Bhagavadgíta pak obsahuje nábožensko-filozofický dialog mezi legendárním bojovníkem Ardžunou a nejvyšším bohem Krišnou. V Mahabharátě je líčen boj dvou větví královského rodu, Kuruů a Pánduů, a k tomuto ústřednímu ději je připojeno mnoho dalších bájí, pověstí a legend.

Vznik konečné písemné podoby tohoto eposu je střízlivými vědci kladen někam do prvních staletí našeho letopočtu. Kdy se ale popisované válečné události měly vlastně odehrávat? Necháme-li stranou výstřední fantazie například o dobách před rokem 5000 př. n. l., obvykle je předpokládáno období let 1500 až 1000 př. n. l. Což zhruba odpovídá době, v níž na území dnešní Indie ze severu pronikal kmen Árjů (mluvící archaickou formou indoevropského sanskrtu). Tento pohyb měl do značné míry zřejmě formu válečnických nájezdů vůči původnímu obyvatelstvu.

Ovšem mnohé z jeho vysoké kultury Árjové nakonec převzali. Možná včetně jistých inspirací
k tvorbě vlastní rozsáhlé mytologie. Její součástí jsou právě ony „staroindické texty“, které mnohé dodnes vzrušují. Vytvořili Árjové to vše ve snaze „přemazat“ společenské povědomí  o předcházející (protoindické) vyspělé společnosti? Vložili do svých bájí božstva, jejichž mimořádné schopnosti a prostředky měly potvrdit velikost a neporazitelnost Árjů, a tedy oprávněnost jejich nástupu? I to jsou otázky, které se nad „staroindickou mytologií“, tak, jak ji dnes známe, mohou vznášet…

Uživatelská příručka

Ale pryč s otázkami! A především, pryč s pochybami o reálnosti fantastických staroindických příběhů! Vše totiž přebíjí hlavní trumf! Vimaničtí a archeoastronautičtí nadšenci jej s oblibou vynášejí již od 70. let 20. století. Je jím (již citovaná) Vimaanika Shaastra! V ní nejsou žádní lučištníci, koně, ani sloni! Dokonce ani hole a kyje! Jde pouze o vimany! Tedy létající bojové stroje, údajně operující v bitvách starověkých indických společenství. Rozsáhle a s udivujícími detaily  je zde popisována jejich konstrukce, funkce a způsob ovládání. Jde vlastně o jakousi „uživatelskou příručku“ vimanů.

Dovíme se zde například, že viman byl vysoce odolný a bylo možno jej učinit i neviditelným. Tato i další „tajemství“ jeho posádka samozřejmě naprosto ovládala.

Tedy také jak zjistit směr letu nepřátelských vimanů, jak dálkově pozorovat jejich vnitřní prostory, jak odposlouchávat hovor nepřátelských posádek a samozřejmě, jak nepřátelské stroje ničit. Pilot podle této příručky je prostě: „…ten, který zná všechna tajemství.“

S Vimaanikou je zároveň spojována řada jakýchsi technických vyobrazení. Vidíme na nich vimany, kupodivu dost neohrabaných tvarů na to, že má jít o stroje schopné rychlého letu a hbitého manévrování. Jsou vybaveny hnacími vrtulemi, některé křídly, také údajnými elektromagnety, elektrickými generátory, elektromotory a dalšími součástmi. To vše je pak poháněno energií, vytvářenou na základě různých záhadných principů. Ty jsou nám, nezasvěcencům z 21. století, samozřejmě neznámé. Vrchol představuje jakási vírová energie (či energetický vír) spojovaná s kapalnou rtutí.

Dle vyznavačů archeoastronautiky se vlastnosti vimanů měly vyrovnat našim moderním strojům nebo je dokonce předčít. I z laického pohledu je ovšem zřejmé, že už pouhá dokumentace technických řešení dnešních stíhaček či dokonce kosmických lodí představuje poněkud jiný „level“, než naivistické malůvky spojované s Vimaanikou. Je neuvěřitelné, že vimaničtí nadšenci nejsou touto (a řadou podobných) nesrovnalostí vůbec znepokojeni. Jak to tedy vlastně je s oním unikátním spisem dokazujícím reálnou existenci starověké válečné letecké či dokonce
kosmické techniky?

Pozoruhodný je již jeho samotný květnatý název: (Od) Maharshi Bharadwaaji VIMAANIKA SHAASTRA, aneb VĚDA AERONAUTICKÁ, část jeho neznámého díla Yantra Sarvasa, neboli Vše o strojích, jak byla zjevena ctihodnému Panditu Subbarayu Sastryovi, rukopisně zaznamenána v sanskrtu, přeložena do angličtiny a vydána G. R. Josyerem, ředitelem Mezinárodní akademie pro výzkum sanskrtu. Vydání proběhlo v indickém Mysoru v roce 1974.

A co přepisování dějin?

Není ovšem vůbec jasné, kdo onen dávný zdroj informací a údajný autor Vimaaniky, moudrý Maharsha Bharadvaaja, vlastně byl. Není nijak doložena jeho existence, ani vztah k vimanům nebo k jejich pilotům. Jisté však je, že ředitel Mezinárodní akademie studia sanskrtu G. R. Josyer se spolupracovníky roku 1973 přeložil text do angličtiny a o rok později zajistil jeho zveřejnění.

Tím odstartoval fantastický boom  Vimaaniky v senzacechtivých západních médiích  v archeoastronautických kruzích.

Všemu vydatně napomohl i tím, že v závěru vlastní předmluvy k anglické verzi textu uvedl: „Možná že 20. století navždy vstoupí do historie díky dvěma velkým úspěchům našeho poznání – získání vzorků měsíčních hornin z vesmírných dálek a zveřejněním spisu Vimaanika Shaastra z hlubin času.“

Samozřejmě, to zní úžasně! Ovšem stačí věnovat trochu pozornosti jiným částem Josyerovy předmluvy, a kriticky uvažující čtenář to najednou začíná vidět poněkud jinak. Dozví se totiž, jak text skutečně vznikal. Opravdu, nadpis nelhal. Pradávné vimanické poznatky byly prostě zjeveny! A to postavě zřejmě reálné, ač též poměrně nejasné, tedy náboženskému mudrci, bráhmánovi (tj. Panditu) Subbarayu Sastryovi.

Byl „… nadaným médiem s okultními schopnostmi…“ a svou úlohu zvládal bravurně! Po etapách, vždy v jakémsi tranzu, se mu v mysli postupně zjevoval Bharadvaajův „informační odkaz“ z temnoty věků, a on jej prostě jen diktoval v sanskrtu zapisovateli.

A kdy se tak dělo? Tak to je ještě zajímavější! Ono zjevování, diktování a zapisování probíhalo v letech 1918 až 1923! Ano, to je skutečné období vzniku Vimaaniky!

Jedná se o dokument, který prokazatelně vznikl až těsně po první světové válce!

To je nezvratný fakt, navzdory jakémukoli ujišťování ze strany příslušných nadšenců. Že totiž přenos informací formou „zjevování“ není vůbec žádný problém. Jde přece o zcela běžný „channeling“! Tedy o schopnost okultního média mentálně se napojit na záhadný „informační kanál“ (anglicky „channel“), vedoucí k dávnému, nejasnému, dokonce vlastně „záhrobnímu“ zdroji informací. Jak je vidět, channeling zvládá i brilantní přenos rádoby technických nákresů…

Vzhledem k uvedeným okolnostem je jistě pochopitelné, že celá záležitost vzbudila i značný zájem ze strany skeptičtěji orientovaného publika. Kupodivu největší kritická pozornost jí byla  věnována právě tam, kde by se možná dala očekávat i jistá shovívavost k záležitostem indického starověku. Totiž přímo v indickém vědeckém prostředí. A zdejší odborníci skutečně neztráceli čas. Takže již v roce 1974 specialisté na letectví a strojní inženýrství Indického vědeckého institutu v Bangalore vypracovali studii (Mukunda a kol., 1974), která došla k jednoznačnému závěru. Jde o údajné technické objekty „ubohé kvality, dokazující naprosté neporozumění autora
problematice letectví“. Co se pak týče například konkrétního stroje označovaného „Rukma Vimaana“, studie uvádí: „Jestliže konstrukce stroje odpovídá tomu, co o něm sdělují text a vyobrazení, lze konstatovat, že je naprosto nefunkční.“

Na základě analýz dalších částí spisu docházejí autoři studie k závěru, že: „…konstrukce letadel těžších než vzduch, jak je popisuje Vimaanika Shaastra, je z leteckého hlediska zcela nepoužitelná.“

Tento skepticismus vědce neopustil ani po čtyřiceti letech. Dvě stě dvacet účastníků 102. Indického vědeckého kongresu (byli z celého světa, někteří zároveň spolupracovníky americké NASA) konaného v Bombaji v lednu 2014 podepsalo prohlášení, aby „staroindické mýty“ nebyly vydávány za moderní vědu, ani s ní nebyly směšovány. Je asi zbytečné dodávat, že k tématu by bylo možno nalézt ještě celou řadu dalších, podobně kritických vyjádření (nejen) indických vědců.

Takže to shrňme. Zkrátka a dobře, spisem Vimaanika Shastra, prokazatelně vzniklým po první světové válce, často bylo a je dovedně manipulováno. A to tak, aby u méně informované části veřejnosti budil dojem autentického díla z indického starověku.

Což je, velmi mírně řečeno, značně troufalá mystifikace!

Ještě je potřeba přepisovat dějiny?

Vimany a film

Jak víme, onen triumfální argument v podobě anglické verze spisu Vimaanika Shaastra byl zveřejněn v roce 1974. Ale euroamerické filmové tvůrce možnost ztvárnění tohoto tématu očividně nezaujala. Možná i proto, že fantazie spojené s létajícími bojovými prostředky či s kosmickými ambicemi lidstva nacházejí oporu především v pohledu do budoucnosti. Orientovat se zde na minulost se zdá být obtížnější, což mohlo sehrát svou roli i v případě starověkých vimanů…

Na okraj připomeňme, že v té době onu lákavou a vzrušující fantazijní budoucnost již po několik let prezentoval například dodnes populární americký sci-fi seriál Star Trek.

Světlo světa spatřil už roku 1966, jako dílo původně nepříliš zajímavé. Postupně se však rozrostl ve veleúspěšný a opulentní komplex navazujících seriálů, filmů, románů, videoher i jiných odvozených produktů. Z technického hlediska se vyznačuje širokým sortimentem specializovaných vesmírných lodí (bitevní křižníky, průzkumné lodě, transportní raketoplány apod.) a dalších futuristických technologií (ovládnutí energie, gravitace, prostoru a nadsvětelných rychlostí). S tím vším souvisejí naprosto exotické zbraňové systémy, založené na použití nejrůznějších forem energie, ale i nejrůznějších typů hmotných projektilů, včetně rozmanitých druhů torpéd apod.

Jakkoli nám to může připadat fantastické, potřeba tohoto arzenálu vlastně vyplývá  z prezentovaného, neúprosně realistického pohledu na budoucnost. Přes nesmírný technický pokrok i uplatňování politických přístupů, diplomacie a humanity, se soužití vesmírných supercivilizací neobejde bez válečných konfliktů…

Kde tedy, v konkurenci populárních sci-fi vesměs zaměřených na budoucnost, najít v kinematografii to správné uplatnění pro starověké vimany? Po dlouhé době si na řešení troufli opět až indičtí filmaři. V roce 2010 natočili film s názvem Prapaatha v indickém jazyce kannada. Ač jsme o této řeči pravděpodobně nikdy neslyšeli, mluví jí 55 milionů obyvatel. Film pojednává o úsilí mladého muže prozkoumat dílo ctihodného Subbaraye Sastry, především jeho vimanický odkaz. Dále jde o film Hawaizaada z roku 2015, v hindštině, mateřském jazyce více než 330 milionů lidí. Ve filmu je prezentována Vimaanika Shaastra jako nejvýznamnější teoretické dílo
použité ke zkonstruování „prvního indického bezpilotního letadla“ v roce 1895. Hraná postava samotného Pandita Subaraye Sastry zde dokonce přímo vystupuje.

Ovšem jak známo, zdání mohou být i velmi klamná. Takže lze dohledat i pár indických filmů, které v názvu slovo viman (či jeho variantu) sice obsahují, s „našimi“ vimany však nemají nic společného. Což mimochodem jen dokazuje ošidnost možných překladů. Například podle Sanskrtsko-německého duchovního slovníku (Mittwede, Dietzenbach, 1999) je nutno slovo vimana překládat zásadně podle kontextu, a to prostě jako vůz, dále ovšem vzdušný vůz, samohybný vůz bohů, ale i druh chrámu s charakteristickou architekturou, trůn či palác bohů, dokonce (lidskou) osobu poctěnou nanebevzetím. Mimo to může jít o označení míry či
proporce nebo některých dalších abstraktních pojmů a také určitých lidských vlastností.

V každém případě se tak lze setkat s několika různými filmy pod stejným (zřejmě velmi oblíbeným) názvem, totiž Pushpaka Vimana. Překládá se tentokrát zpravidla jako „květinový vůz“. V roce 1987 byla pod tímto názvem natočena indická černá komedie o trablech mladého ctižádostivého muže, vyznačující se „absencí dialogů“, resp. šlo o němý film s titulky.

Stejnojmenný film z roku 2017 v jazyce kannada je jakousi dramatickou detektivkou s uplatněním rodinných vazeb. V roce 2021 byl v Indii v jazyce telugu (zhruba 70 miliónů rodilých mluvčích) natočen film Pushpaka Vimanam. Tentokrát jde o „komediální thriller“ věnovaný neobvyklému dobrodružství mladého novomanželského páru. Každopádně se potvrzuje, že zfilmované „květinové vozy“ nám o vimanech neřeknou nic.

Zcela jinak tomu může být u jednoho z možná velkých filmových překvapení. Má jít o filmové sci-fi s názvem Vimana, točené v angličtině. A to v české koprodukci s týmy z několika dalších zemí, pod vedením českého režiséra Dalibora Stacha. Dějově to vypadá, že pátrání skupinky několika lidí povede k odhalení (či alespoň poodkrytí?) tajemství vzniku pradávné civilizace. Zdá se ovšem, že z dostupných zdrojů se (kromě několika efektních obrazových upoutávek) zatím více nedovíme. Snad jen ještě „čerstvé“ sdělení z roku 2020, že předprodukce je v plném proudu.

Co tedy říci na závěr? Staroindické vimany jsou krásná, a jak je vidět, dodnes vzrušující legenda. Jakékoli kvalitní a nápadité filmové ztvárnění si rozhodně zaslouží.

V žádném případě si však nezaslouží způsob, jakým je jejich údajná reálná existence „dokládána“ pomocí spisu Vimaanika Shaastra. Děje se tak dosud. Přestože už téměř před padesáti lety situaci výstižně popsal jeden z již citovaných indických vědců, zabývající se tehdy kritickou analýzou Josyerovy předmluvy k Vimaanice;

v závěru uvedl (Mukunda, 1974): „Osoby přímo či nepřímo spojené se zveřejněním tohoto spisu jsou bezprostředně odpovědné za to, že jeho skutečná historie byla zkreslena či skrývána.“ Zřejmě s cílem „… chválit a velebit vše, co lze dnes do naší dávné minulosti vložit, a to bez jakýchkoli důkazů.“

Vyšlo jako:

• Dosoudil, T.: Vimany a tisíc sluncí; Kritický pohled na údajné staroindické létající válečné prostředky bohů. Ikarie XB-1, 9/2022, s. 62-65