Vynález zkázy, fantazie i realita

Nedávno jsem si dělal pořádek v knihovně a vypadlo na mne ve skoro kapesním provedení Vernovo dílko Vynález zkázy.

Pár dní nato jsem náhodně v televizi shlédl i jeho stejnojmenné české filmové zpracování. Opravdu jen náhoda? Nebo pokyn osudu? Každopádně námět k článku! Zvláště, když za populárním Vernovým příběhem se skrývá i ledacos dalšího. Pro mnohé vlastně neznámého.

Film Karla Zemana

Na první pohled to vypadá téměř idylicky. Jako přátelská, dokonce snad laskavá starost dvou
známých o nemocného starého muže. Je jím slavný profesor Thomas Roch. Jsme svědky
dialogu probíhajícího v sanatoriu, mezi profesorovým asistentem inženýrem Šimonem
(v románovém textu Simonem) Hartem a primářem. Profesora totiž, vlivem usilovné,
vyčerpávající práce na jeho vynálezu, postihlo onemocnění. Dnes bychom možná řekli,
únavový syndrom kombinovaný s jakousi psychickou dezorientací. Ač byly příznaky nemoci
vážné, profesorův stav se zlepšuje. Snad už bude moci ústav opustit. Je velmi důležité, aby se
opět mohl věnovat své práci. Jde přece o dokončení jeho velkého, celoživotního díla…

Zcela přirozeně nás napadne, jaké asi úžasné výsledky by takové úsilí mělo přinést. Nemáme
však čas se nad tím zamyslet. Protože vzápětí zazní primářova téměř mimoděčná poznámka.

Má však doslova účinek granátu: „Někdy mne přepadne taková úzkost, že z té výbušniny
nevzejde nic dobrého.“ A je to venku! Své vyčerpávající úsilí věnuje profesor mimořádně
výkonné výbušnině! Vynálezu zkázy!

Tak nějak vypadá jedna z úvodních scén filmu Vynález zkázy, natočeného českými filmaři
roku 1958, v režii Karla Zemana (1910 – 1989). Jeho předlohou byl román Julese Verna (1828
– 1905) z roku 1896, česky prezentovaný pod stejným názvem. Jeho titul ve
francouzském originále ovšem zní Face au drapeau, tedy Tváří k vlajce. Vysvětlení tohoto
podivného názvu se dočkáme až na samém konci románu. Na rozdíl od původního Vernova
vážného ladění díla, je česká filmová verze sympaticky odlehčena. A dokonce jaksi uhlazena
či zjemněna. Snad je to i tím, že na scénáři se podílel také básník František Hrubín (1910 –
1971).

Zemanův film byl vyznamenán několika tuzemskými i zahraničními filmovými cenami. Na
první pohled zaujme bohatým využitím ve své době nápaditých triků a grafiky. Vzniká tak
„šrafovaný svět“, odpovídající zejména stylu rytin jednoho z původních Vernových
ilustrátorů, Édouarda Rioua. Se skvělým nadhledem je zde ilustrováno dobové, až téměř
magické nadšení pro technické vynálezy. Prostě 19. století – století elektřiny a páry! Ostatně
o osmnáct let dříve než Verna zaujala tato magie i Jana Nerudu (1834 – 1891). Byl velkým
obdivovatelem Vernova díla a zřejmě jeho prvním významným propagátorem u nás. Ve svých
Písních kosmických (1878) Neruda euforicky pěje: „… my blesk k myšlénkám spřáháme
a noha parou cválá…“. Film však jde ještě dále. Nejen elektřina a pára. Atmosféra díla je
zpestřena úvodní přehlídkou balónů, vzducholodí a vozidel i plavidel bizarních konstrukcí.
Ale klíčovou roli zde hrají ponorky. Naneštěstí právě ve službách pirátů se nachází ponorný super high-tech exemplář. Je velký, rychlý, obratný a může působit i jako podvodní vlečný člun. A je samozřejmě schopen útočné bojové činnosti. Drtivým nárazem svého ostrého příďového nástavce dokáže nemilosrdně likvidovat jiná plavidla. Verne tak pouze do „válečné dokonalosti“ domyslel poměrně skromné schopnosti několika reálných ponorek tehdejšího provedení. Ve Francii se s nimi začaly dělat pokusy někdy kolem roku 1890.

Osud idealisty

Filmový a správně „profesorsky“ roztržitý Thomas Roch je soustředěn jen na svou práci
a ignoruje okolní svět. Navíc, podle Hartova mínění je „…důvěřivý jako malé dítě“. Roch
ovšem věří, že prací na svém vynálezu přispěje především k „poznání tajemství hmoty“.

Takže „…obrovské síly v ní ukryté budou pomáhat lidem, pohánět stroje, svítit a hřát“.

Nehledě na fakt, že vlastnosti skutečných výbušnin takové využití vylučují, jde o milé a líbivé
klišé. V úspěšných (a především schválených) snímcích české kinematografie té doby možná
téměř povinné. Neboť filmový profesor Roch skoro jakoby kráčel ve stopách filmového pekaře, Matěje Kotrby. Ten již ve snímku o sedm let starším dokázal k dodávkám mírově využitelné energie donutit dokonce legendárního Golema. Samozřejmě v dodnes populárním filmu Císařův pekař – Pekařův císař režiséra Martina Friče, z roku 1951.

Přes veškeré své ideály se však profesor Roch mírumilovného cíle vlastní práce nedočká. I se
svým asistentem Hartem je unesen piráty. Dnes bychom spíše řekli teroristy, majícími
světovládné ambice. Podlehne přitom vemlouvavým řečem jejich superbohatého šéfa, hraběte
Artigase (v románovém textu d´Artigase). Ten o veškerém svém jmění profesorovi podbízivě
praví: „…dávám (je) do služeb vědy. Věřím vašemu vynálezu, vaší velké myšlence, a učiním
vše, abyste svou práci dokončil… Moje továrny, laboratoře…čekají jen na vaše velké dílo,
ohromíme celý svět!“ Nebo tak nějak. Piráti ovšem od Rocha nepotřebují světlo a teplo, ale
děsivou výbušninu. Má přinutit celý svět k poslušnosti! Idealistický pacifista Roch však ve
vývoji látky tvrdohlavě postupuje svým původním směrem. Ale ještě je zde inženýr Serke
(v románovém textu Serkö). Zdatný technický expert oddaně sloužící pirátům. V jisté chvíli
pochopí princip profesorova vynálezu. Jeho militaristickou aplikaci pak dokáže zvládnout
sám. Výsledkem je obrovské dělo schopné vystřelit projektil obrovské ráže. Samozřejmě
plněný Rochovou výbušninou. Dostřel a účinnost v cíli, jak jinak, jsou fantastické!

Svět se naštěstí včas doví, že je zle. Takže se spojí a jeho námořní mocnosti vyšlou proti ostrovnímu sídlu teroristů velkou válečnou flotilu. Obrovským dělem na pobřeží ostrova však
piráti můžou způsobit její totální zkázu. Ale zmatený profesor Roch na poslední chvíli
prohlédne. Neboli, jak se psávalo v červené knihovně, spadnou mu šupiny z očí! Pochopí, že
v dobré víře pomáhal zločincům. A ví, že zbývá jediné! Je to pouze na něm! Obětuje se!
Využije vhodné příležitosti při přípravě děla k výstřelu, ještě před jeho nabitím. Vyvolá
výbuch obrovského náboje! Ohromnou detonací je zničena celá ostrovní základna pirátů!

Nepřežije z nich nikdo!

Ale někdo přece. Důvtipný asistent Hart. Krátce před výbuchem se mu podaří z ostrova
prchnout v improvizovaném balónu. A dokonce není sám! Fešáckému inženýrovi (hraje
Lubor Tokoš, 1923 – 2003) dělá v balónovém koši společnost mladá půvabná dívka (hraje
tehdy sedmnáctiletá Jana Zatloukalová, nar. 1941). Původně trosečnice, taktéž prchající
z moci pirátů.

Román o bleskometu

Děj původního románu je velmi podobný. Ovšem jak již bylo naznačeno, celkový obraz je
znatelně drsnější oproti Zemanovu filmu. Z toho pouhou drobnost představuje úplná absence
zjemňujícího ženského elementu. V románě vystupují prostě jen samí chlapi. Dnešní vyznavači genderové vyváženosti by se tím mohli cítit pohoršeni. Naproti tomu vymítače genderových stereotypů by zase mohla dráždit ona filmová, v podstatě jen zdobná role půvabné mladičké trosečnice. Naštěstí Jules Verne ani Karel Zeman takové starosti řešit nemuseli.

Velmi odlišná je románová postava samotného vynálezce Rocha. Jednak zde zásadně není opatřen profesorským titulem. Především však vystupuje jako chamtivý prodejní agent. Svůj
vynález zkázy se snažil nabízet řadě světových mocností, ale nikde neuspěl. Chtěl za něj příliš
mnoho. Podle něj má cenu mnoha miliard! Zřejmě francouzských franků. A tak se z vlastní
neukojené chamtivosti zbláznil. Stal se z něj zlostný, šílený dědek, těžce trpící pocitem
zneuznání. Nenávidí celý svět! Práce ve službách pirátů, ač také započatá jeho vlastním
únosem, mu proto docela vyhovuje. Probíhá v jejich sídle na opuštěném ostrůvku zvaném
Back Cup. Roch uražený nízkou finanční nabídkou v jedné chvíli rozčileně vykřikuje: „Deset
miliónů za bleskomet, který má desetmiliónkrát větší účin než všechno, co dosud bylo vymyšleno? Deset miliónů za střelu, která se pohybuje vlastní silou a při výbuchu zničí
všechno kolem dokola v okruhu desítek čtverečních kilometrů? Deset miliónů – a snad i za
rozněcovač, který ji může přivést k výbuchu! Ani všechno bohatství na celém světě by nestačilo zaplatit tajemství mé střely!“

Ano, Rochův vynález se v románu (samozřejmě v českém překladu) skutečně nazývá „bleskomet“. Z uvedené tirády i dalších kusých informací lze usuzovat, že jde o poněkud nejasné zařízení, schopné vypouštět raketové střely s náplní mimořádně účinné trhaviny.

Navíc je přitom nezbytný i „rozněcovač“. Roch jej osobně spouští vyvoláním potřebné reakce
pomocí vlastní speciální kapalné chemikálie. Vlastnoručně vždy pár kapek ze zkumavky
nalévá otvorem do obalu náboje. Pak zhruba po pětatřiceti vteřinách dochází ke startu střely.

Při této obsluze je bleskomet schopen dokonce vypálit tři střely prakticky naráz. Pobřeží
ostrovního sídla pirátů je přitom vybavena několika bleskomety.

Drsnější je i průběh střetu pirátů s mezinárodní flotilou. Skutečně dojde k boji. Vedoucí
křižník patří zemi, jejíž „národnost by právě nemusila vzbudit mnoho sympatie ve Francouzovi“.

Možná je tedy německý? Nebo snad britský? V každém případě Roch ze svého bleskometu vypálí naráz tři střely. Vybuchnou v blízkosti lodi. Jejich účinkem: „Křižník zmizel, roztrhán a rozdrcen, zmizel v mořských hlubinách.“

Poté se v čele blížící se protipirátské flotily objevuje další loď. Tentokrát samozřejmě francouzská. A teď to přijde! Tváří k vlajce! Ač pouze ve francouzském originálu.

Francouzský křižník se chystá k dělostřeleckému útoku na ostrov s hrdě vztyčenou státní vlajkou na stožáru. A Roch, stále osobně obsluhující bleskomet a odhodlaný flotilu zničit, najednou měkne. Nejspíš opět ty šupiny z očí! Asi i z nemocné duše! Spatří vlajku a „…jeho ruka se zkumavkou zvolna klesá…“ Najednou všechno pochopil a couvl. Obrazně i doslova.

Nehnou s ním ani výhrůžky či násilí pirátů! Roch hodí zkumavku na zem a rozšlápne ji botou. Francouzský křižník se tedy bez překážek blíží. Jeho dělostřelba začne drtit povrch ostrova.

Roch spolu s piráty prchá do jejich sídla v podzemí. Nakonec vyletí do povětří celý ostrov. Neboť vynálezce, snad v aktu jakéhosi sebevražedného a pomstychtivého zoufalství, v průmyslových útrobách ostrova naráz odpálí veškeré své zásoby výbušnin… Samozřejmě, výbuchem potlučený Simon Hart nakonec přežije. Je zachráněn posádkou křižníku. Půvabná trosečnice u toho tentokrát neasistuje…

Otázky z pekla

Ty otázky „…snad pocházejí z pekla! Zdá se, že profesoři mají mimořádné potěšení v tom, ptát se jimi výhradně na to nejobtížnější a nejzáludnější! Pak ti můžou plesknout jednu za uši a moudře pravit – to přece bylo v mých přednáškách! Na to lidé jako já nedokáží nic odpovědět.“ Tak si podle jednoho z Vernových životopisů (Dehs, 1993) prý mladý Jules posteskl nad svými „studijními úspěchy“ na právnické fakultě univerzity v Nantes. Ač nakonec studium přece jen řádně dokončil, právnickou dráhu nikdy nenastoupil. Několik let dělal ledacos. Stále ho to ale táhlo k literatuře. Naštěstí brzy následovalo potěšující zjištění.

Psaním se dokáže uživit! Bylo rozhodnuto!

Zdá se ale, že přes svou nechuť k právnickému povolání Verne osvědčil mimořádnou míru potřebných schopností, které se úspěšně projevily i v jeho literární tvorbě. Právník by se sotva
obešel bez umění rešerše množství informací ze současnosti i minulosti, a odhadu dění do
budoucna. A také bez schopnosti, to vše nakonec jasně a přesvědčivě popsat. Ovšem bez
těchto dovedností by také nikdy nevzniklo Vernovo dílo, které nás dodnes okouzluje. Zčásti
snad šlo o nadání zděděné po jeho otci, který byl v Nantes uznávaným a úspěšným advokátem. A zčásti snad, přes veškerou jeho skepsi, nabyl mladý Jules tohoto umění přece jen díky studiu.

V žádném případě nefabuloval jen tak od boku. Vždy se důkladně seznámil se současným
stavem dané problematiky, a ten se pak pokoušel zajímavě „extrapolovat“ do budoucnosti. Proto se trvale zajímal o chemii, fyziku, techniku i zoologii. Informace sbíral z dobového tisku a literatury a během celé své spisovatelské kariéry je ukládal do kartotéky. Celkem prý
obsahovala na 20 tisíc položek (Rebler, 2010).

Dá se říci, že i v souvislosti s Vynálezem zkázy se Verne nadále zabýval „otázkami z pekla“. Ovšem zcela jiného druhu. Týkaly se dobového stavu chemie a výbušnin v oblasti tehdejší zbrojní techniky. Ze samotného textu románu je to dobře patrné. Například takto líčí Hart účinek trojitého výstřelu bleskometu, který způsobil onu zkázu původního (německého či britského?) vedoucího křižníku: „Téměř současně se celý prostor zachvěje strašlivých otřesem podobným výbuchu celé prachárny plné melinitu a dynamitu. Na moři se zvedají obrovské vlny jako při nejzuřivější bouři a ostrůvek Back Cup se otřásá až do základu.“

Na jiném místě vychvaluje Serkö Hartovi originalitu Rochova bleskometu, jehož střela:

„…udržuje svou rychlost a dokonce ji zvyšuje až k cíli, díky náplni jistého prachu se stoupající spalovací rychlostí… Je to vynález, který úplně změní všechny války!“

Verne je tedy obeznámen, i když možná ne do detailů, s významnými případy konkrétních chemických a fyzikálních řešení v oblasti tehdy nově rozvíjených výbušnin. Až díky nim totiž
mohlo být před koncem 19. století opuštěno masové využívání středověkého, málo výkonného i jinak problematického černého prachu. Ústy svých postav tak Verne připomíná tehdejší nové produkty. Výkonné detonující trhaviny, dynamit a melinit. Samozřejmě s tím, že Rochovy náplně bleskometu mají „…desetmiliónkrát větší účin než všechno, co dosud bylo vymyšleno…“ Hart výbuch ohromeně popisuje téměř jako přírodní katastrofu, která otřásá prostorem a zvedá obrovské mořské vlny. Vedle toho Serkö nadšeně připomíná, dnes bychom řekli, bezdýmný prach s progresivním hořením. Prach na tomto principu je běžně využíván dodnes, k pohonu střel výkonnějších hlavňových a zčásti i raketových zbraní. Základem tohoto prachu je směs nitroglycerinu a nitrocelulózy.

Nechme nyní stranou chemické a podobné záležitosti, a připomeňme si prostě několik zajímavých příhod skrývajících se za Vernovými náznaky. O jeho době nám určitě prozradí
mnohé…

Ach, ti páni profesoři…

Začněme pozoruhodným rokem 1846. Ano, tehdy osmnáctiletému Julesu Vernovi úspěšná maturita otevřela cestu k právnickému studiu. Rok je však významný především proto, že
v něm byly objeveny nitroglycerin i nitrocelulóza. Objevitel nitroglycerinu, italský chemik Ascanio Sobrero (1812 – 1888), se krátce po tomto svém úspěchu stal profesorem chemie na
univerzitě v Turíně. Kdo by ovšem tušil, že několik let poté bude naříkat: „Když pomyslím na
všechny oběti, které přišly o život při explozích nitroglycerinu, i na další ohromné škody, jež
při tom byly způsobeny, což obojí bude s největší pravděpodobností pokračovat i v budoucnu,
téměř se stydím za to, že bych měl být obdivován jako objevitel této látky.“

Tak alespoň praví záznam dodnes uchovávaný v dnešní Laboratoři molekulární elektrochemie
turínské univerzity. Sobrero měl samozřejmě na mysli havárie, ke kterým často docházelo při
pokusech o výrobu, použití nebo přepravu nitroglycerinu. Místo lkajícího slavného profesora
však situaci vyřešil až Alfred Nobel (1833 – 1896), budoucí „nejskromnější multimilionář své
doby“ (Amenda, 1983). Ovšem právě Nobela, jako jednu z mála velkých postav tohoto dění,
akademická kariéra nelákala. Po celý život zůstával vzdělaným praktikem, soustředěným
výhradně na vývojovou práci ve svých laboratořích. A samozřejmě na to, jak její výsledky
proměnit ve veleúspěšný byznys. Což se mu zjevně dařilo. Roku 1866 mu byl udělen patent
na dynamit. Průmyslovou trhavinu, v níž byly nebezpečné vlastnosti nitroglycerinu zkroceny
přídavkem vhodné pórézní látky. Nobel dobře věděl, že díky chemickým vlastnostem
nitroglycerinu není tato látka, ani v „umírněné formě“ dynamitu, vhodná pro plnění munice.
Proto se prý několik let oddával iluzi, že jeho celoživotním posláním bude bohulibý byznys
s „mírovými výbušninami“. Bude je možno používat pouze k trhání skal, k velkým stavbám
i k těžebním účelům. Nádhera! Skoro jako profesor Roch z českého filmu!

Ale zhruba po dalších dvaceti letech zvítězila nad vlastním idealismem Nobelova odborná
zvídavost. A jistě i chuť na další rozšíření jeho nitroglycerinového impéria. V roce 1887
obdržel patent na již zmíněný výkonný bezdýmný prach umožňující úpravu rychlosti hoření.

Jak již víme, byl založen na směsi nitroglycerinu a nitrocelulózy. Ano, v tom měl Vernův románový inženýr Serkö stoprocentně pravdu. Tato nová výbušnina představovala vynález,
„… který úplně změní všechny války!“

I nitrocelulóza byla objevena již roku 1846. Historie jejího vzniku rozhodně stojí za připomenutí. Za objevitele nitrocelulózy je považován švýcarský chemik Christian Schönbein (1799 – 1868), profesor chemie na univerzitě v Basileji. Do svých výzkumů byl natolik ponořen, že si s nimi nedával pokoj ani doma. Jeho zjevně velkorysá manželka mu umožnila, že jistou část kuchyně v jejich vlastním domě mohl mít zařízenou jako malou filiálku své univerzitní laboratoře.

A jednoho dne někdy na počátku roku 1846 se mu zde při nějakém experimentu podařilo převrhnout dvě skleněné nádobky. Po stole se začala rozlévat kyselina dusičná a kyselina sírová. Profesor však neztratil duchapřítomnost a zachoval se jako vzorný manžel (Quinchon, Tranchant, Nicolas, 1986): „…velice pečlivě, a zdá se, znepokojen reakcí paní domu, spěchal vyčistit kuchyň hadrem, který poté zavěsil vlhký nad kamna, aby jej nechal usušit… Bavlněný hadr skutečně vyschl, avšak po několika okamžicích došlo k jeho spontánnímu vznícení. Vědec tím byl zneklidněn (!) a počal systematicky studovat nitraci bavlny sulfonitrátovou směsí. Nitrocelulóza byla na světě!“

Později při zavádění její výroby ve vojensky ambiciózních evropských státech docházelo k haváriím. Podobně tomu bylo i u nitroglycerinu a zčásti i u dynamitu, neboť nic nebylo
zpočátku dokonalé. Vynálezci nejrůznějších variant výbušnin se proto při nabízení svých
patentů a postupů ke komerčnímu využití často setkávali se zákazy a omezeními ze strany
evropských vlád. To trvalo, dokud nebyla přijatelně vyřešena bezpečnost.

Zdá se, že právě Vernova románová postava vynálezce Rocha je výstižnou ukázkou atmosféry
tohoto „divokého“ období na poli výbušnin v posledních dekádách 19. století. Technický
pokrok, nové chemické objevy, a samozřejmě, byznys! Verne pochopitelně uplatnil značnou
míru nezbytné „autorské licence“, ale i karikatury. S tou karikaturou to vlastně trochu přehnal.
Věc se mu poněkud vymkla z ruky. Šlo o již zmiňovaný melinit. A především o jeho francouzského vynálezce.

Aféra ve žluté

Základem melinitu byla kyselina pikrová. To je žlutá, krystalická a při kontaktu intenzivně
žlutě barvící látka. Přinejmenším od druhé poloviny 18. století byla známá jako velmi účinné
žluté barvivo přírodních textilních vláken. Vědce blíže zkoumající její vlastnosti však postupně zaujala její výbušnost. Nejdále tímto směrem pokročil francouzský chemik Eugéne Turpin (1848 – 1927). Roku 1885 patentoval plnění dělostřelecké munice kyselinou pikrovou. Roku 1887 tento druh náplně ještě vylepšil přídavkem nitrocelulózy. Směs v této podobě a pod názvem „melinit“ zavedla francouzská vojenská správa ještě téhož roku do armádní výzbroje. Jako bojovou náplň vybraných druhů munice.

Ale opět, řešení nebylo ideální. I práce s kyselinou pikrovou přinášela časté havárie. Někdy
dokonce se značným počtem obětí. „Zlatá doba“ jejího vojenského použití tak skončila už
v průběhu první světové války. Nikomu nechyběla. Neumdlévající vývoj, jak to naznačil již
Verne, nabízel další a další výbušniny. Výkonnější a bezpečnější…

Vraťme se ale k vynálezci melinitu Turpinovi. Asi se nelze divit, že i on tehdy podlehl touze
po co nejúspěšnějším uplatnění svého produktu. Pravděpodobně jaksi – za každou cenu.
Takže na začátku 90. let 19. století byl ve Francii obžalován a odsouzen. Prý složení a výrobní
postup trhaviny prodal „nepřátelské mocnosti“. Snad Německu? Zdá se, že, alespoň z hlediska
veřejnosti, nebyl Turpinův případ nikdy zcela objasněn. Nicméně po nedlouhém věznění byl
roku 1893 omilostněn a propuštěn. Nikoli však zproštěn viny. Bylo tehdy ve hře oněch pověstných „deset miliónů“, či ještě mnohem víc? Nepřipomíná nám to něco? Ale
samozřejmě! Právě Vernova románového vynálezce Rocha! A tím se dostáváme k neméně
zajímavému pokračování této aféry.

Roku 1896, tedy tři roky pro Turpinově propuštění, byl román Vynález zkázy (resp. Tváří k vlajce) vydán poprvé. Krátce nato tentokrát sám Turpin vstoupil do role žalobce. Zažaloval osmašedesátiletého Verna. Nabyl totiž přesvědčení, že románová Rochova postava byla
stvořena podle něj. A že to tak chápe i široká veřejnost. Cítil se proto Vernovým postupem
dotčen, uražen, ba zesměšněn. Jules Verne ovšem soudní proces již následujícího roku vyhrál.

A to především díky výbornému obhájci. Byl jím Raymond Poincaré (1860 – 1934), velmi
schopný advokát, ale také národohospodářský odborník a politik. V několika etapách
v období let 1912 – 1929 vykonával funkci buď premiéra, nebo i presidenta Francouzské
republiky.

Proces představoval jakousi absurdní konfrontaci tří osobností, patřících v tehdejší Francii
k těm nejvýznamnějším: uznávaného vynálezce, světoznámého spisovatele a budoucího
předsedy vlády a presidenta. Zdá se ale, že ani pak celá záležitost definitivně neskončila. Až
celkem nedávno se totiž objevily zmínky o jednom novějším nálezu z Vernovy osobní
korespondence. Má jít o jeho dopis mladšímu bratru Paulovi. Údajně dokazuje nezvratnou
pravdu o románové postavě vynálezce Rocha. Ač soudem osvobozen, Verne prý k ní jako
předlohu opravdu použil osobu skutečného vynálezce Eugéna Turpina…

Další řešení tohoto sporu dnes asi nemá smysl. Mnohem důležitější je, že ve Vynálezu zkázy
se Vernovi podařilo ze svérázné atmosféry dobové reality vytvořit mistrný románový obraz.
Ten je posunut do nedaleké budoucnosti, od které jsou však očekávána fantastická technická
řešení. K onomu téměř magickému nadšení pro pokrok je ale přimísena i značná dávka
skepse. Varování před zneužitím nových převratných úspěchů a možností, zvláště v oblasti
zbrojní techniky. Neboť tyto vynálezy, abychom parafrázovali onen výrok románového
„salonního zloducha“, inženýra Serkö, „…úplně změnily všechny další války!“ Jedině díky
nim mohla první světová válka proběhnout tak, jak proběhla. Vypukla pouhých devět let po
Vernově smrti. Na předpověď jejích hrůz však byla i fantazie velkého spisovatele krátká.

Doc. Ing. Tomáš Dosoudil, CSc.

Vyšlo jako:

• Dosoudil, T.: Vynález zkázy, fantazie i realita; Vernův román v kontextu dobového vývoje výbušnin. Ikarie XB-1, 11/2022, s. 64-68