Poklady otce Crespi

V roce 1981 vysloužilý americký armádní plukovník Wendell Stephens navštívil v ekvádorském městě Cuenca výstředního italského katolického kněze, Otce Crespi.

Okamžitě nabyl dojmu, že právě potkal Adolfa Hitlera po plastice, který zde v přestrojení dožívá své dny…

Obr. Otec Crespi uprostřed své sbírky

Zkoumal tisíce Hitlerových fotografií a byl stále více a více znepokojen, že našel Hitlera. Dokonce popsal neocenitelné umělecké dílo, které Otec Crespi měl ve svém odlehlém domě v horách a které patřilo Hitlerovi. Ale nikdo ho nebral vážně.

Kdo to byl, ten tajemný Otec Crespi?

Carlos Crespi (1891 – 1982) sám o sobě prohlašoval, že pocházel z italsko-rakouské rodiny ze severní Itálie.

Na podzim roku 1943 přišel do Vatikánu. Tam navštěvoval seminář a sloužil jako novic. Později byl vysvěcen na kněze. To vše za zavřenými zdmi Vatikánu. Už to je podivuhodné, neboť do uzavřeného města se statutem svrchovaného státu se vstupovalo velmi těžko, zvláště ve válečných letech. Crespi pak dostal místo jako kurátor umění pro vatikánské sbírky, což je pro čerstvě vysvěceného kněze, i když ve věku přes 50 let obzvláště významná funkce.

Jeho prací prý bylo zodpovídat za katalogizaci sbírek umění v hodnotě miliard dolarů. Také pracoval na záchraně nedocenitelných uměleckých sbírek, které byly ukradeny nacisty a nějak se dostaly po válce do rukou Vatikánu.

V roce 1956 byl Crespi poslán jako kněz do města Cuence v Ekvádoru. Město bylo známé lovcům nacistů jako možný úkryt vysoce postavených pohlavárů. Uvažovalo se, že se sem uchýlil Martin Borman a další nacisté. Crespi zde žil samotářským životem jako vesnický kněz a údajně své peníze rozdával chudým vesničanům a Indiánům.

Také údajně platil vesničanům za ochranu svého soukromí. Vesničané říkali, že ho často navštěvovali nějací Němci.

Crespi se však přesto stal známým díky své sbírce podivných uměleckých děl. Sestávala se z různých reliéfů na plechu a kovových deskách, včetně různých hliněných figurek a sošek a dalších různých s tím souvisejících artefaktů. Crespi soustředil tuto sbírku díky tomu, že si získal důvěru místních Indiánů a ti mu umělecké předměty nedozírné hodnoty, včetně masivních zlatých desek, nosili z jakéhosi naleziště. Na deskách byly zobrazeny různé výjevy a hietoglyfy. Crespi prohlašoval, že skutečná historie této oblasti byla mnohem zajímavější, než archeologové tvrdí. Ti však celou sbírku označili za snůšku padělků.

Crespi na dotazy, odkud tyto artefakty pochází, sdělil, že je místní lidé vynesli z podzemních jeskynních systémů v džungli. Otec Crespi řekl, že ekvádorští Indiáni také našli obrovskou kamennou pyramidu, se spoustou archeologických pokladů, které postupně vynesli do jeho muzea.

Crespi tuto mimořádnou sbírku umístil na nádvoří kostela Maria Auxiliadora, který měl na starosti, a vytvořil zde něco jako muzeum.

Vědecké zkoumání artefaktů se nikdy neuskutečnilo. Řada artefaktů byla zničena při požáru 20. července 1962. Poté byly zbytky umístěny na různých místech.

Řada artefaktů byla prý z ryzího zlata a stříbra a její cena prý byla mnoho miliónů dolarů. Je podivuhodné, že chudí vesničané tak snadno odnášeli z nalezišť masivní kusy drahých kovů a spokojili se s odměnou od obyčejného vesnického kněze, namísto toho, aby je zpeněžili jinak.

Richard Wingate navštívil sbírku na konci 70. let, a napsal, že asi 70.000 kusů artefaktů zabíralo tři místnosti. Šlo prý o složitě vytvarované plechy ze zlata, stříbra a dalších materiálů, včetně kovu, který připomínal hliník. Každý čtvereční centimetr plechů byl zdoben složitými vzory a obrazy, mnohdy připomínající egyptské a sumerské motivy.

Po smrti Carlose Crespi v roce 1982 se opět objevily zprávy o jeho sbírce. Některé artefakty prý byly prodány do centrální banky v Ekvádoru, ale o deskách ze zlata a stříbra nebylo už vůbec slyšet.

S historií podivné sbírky souvisí i další příběhy. Je to především případ „kovové knihovny z jeskyně Tayos.“

Jde o naprostou lež, která byla živena v průběhu několika desetiletí různými dobrodruhy, z nichž každý měl k tomu své vlastní důvody.

Celý příběh o podivné kovové knihovně odstartoval jistý Petronio Jaramillo (1929-1996), který o něm napsal fiktivní román. Teprve jeho bývalá manželka, která přepisovala jeho diktáty, potvrdila, že byl od počátku výmyslem jejího manžela. Je otázka, kdo koho inspiroval – jestli Crespi Jaramillo nebo Jaramillo Crespiho. To už těžko někdo zjistí.

Obr. P. Jaramillo – S. Hall

Ale v určitém okamžiku Jaramillo zjistil, že by se mohl příběh vyplatit, pokud ho bude vydávat za skutečnost. Pokusil se proto oklamat spisovatele a badatele Pino Turolla (autora knihy Beyond the Andes) (1) a přimět ho ke koupit tohoto příběhu. Pino se však nedal zmást.

Příběh ale ukradl v 60. létech argentinský podnikatel maďarského původu Juan Moricz a předložil ho světu jako svůj vlastní unikátní objev. Moricz původně zastával teorii o tom, že maďarský národ je v podstatě spojen prakticky s každou pozemskou civilizací. Vyšperkoval příběh ještě fantastickým tvrzením o tom, že jde o místo kontaktů pozemšťanů s mimozemšťany. Móricz tvrdil, že našel v jedné z tajných jeskynních místností poklad s několika zlatými deskami, které byly pokryty neznámými hieroglyfy, jež zcela jistě obsahují záznamy o skutečné historii lidstva a pokročilých znalostech ztracené civilizace. Juan uspořádal několik expedic do jeskyně, ale žádný z účastníků expedice nikdy neviděl nic zvláštního.

Obr. S. Hall – J. Moritz

Juan Moricz zjevně používal tyto povídačky k podpoře vlastní těžby zlata po celém jižním Ekvádoru.

Tak se o příběhu dozvěděl Erich von Däniken. V roce 1972 se setkal s J. Moriczem, který ho vzal na tajnou výpravu do podzemní jeskyně. Tuto akci pak popsal ve své knize: „Gold of Gods“ (2) takto:

„Podzemní chodby jsou vesměs pravoúhlé, jednou úzké, jindy široké, stěny jsou hladké, často jakoby hlazené. Strop rovný, potažený jakousi glazurou. To ovšem nejsou chodby vzniklé přirozenou cestou – tak vypadají dnešní letecké kryty. (111) Mé pochybnosti zmizely a naplnil mě pocit velkého štěstí.

„Chodby, jako je tato,kterou právě jdeme,“ tvrdí Moricz a Peňa, „se táhnou pod Ecuadorem a Peru v délce mnoha set kilometrů.“ (3)

Příběh zaujal německé novináře z novin „Der Spiegel“ a „Stern“, kteří se obrátili k Moriczovi o další informace. Moricz však popřel jak setkání s Dänikenem, tak i návštěvu podzemní jeskyně. Tento konflikt velmi podkopal Dänikenovu pověst, neboť byl označen za lháře.

Obr. J. Moritz

V roce 1975si Dänikenovu knihu přečetl Stanley Hall, skotský badatel. Vyhledal Moritze a ten přiznal, že se schůzka s Dänikenem v roce 1972 skutečně odehrála v oblasti „Guayaquil“ v Cuenca, kde došlo k setkání s Otcem Carlosem Crespi. U něj Däniken spatřil sbírku velmi podivuhodných artefaktů. Na jeho dotazy po původu předmětů mu bylo odpovězeno, že pochází z hlubokého podzemí – jakési podzemní knihovny. Jenže prý na návštěvu tohoto místa nebyl čas. A tak mu ukázali jen malou jeskyni asi 30 minut od Cuenca s tím, že jde o místo, které je napojeno na rozsáhlý podzemní labyrint. Däniken na to skočil. Ozvěny tohoto konfliktu lze nalézt v dalších Dänikenových knihách.

Zprávy o zlatých deskách nemohly zůstat nepovšimnuty ani Církví Ježíše Krista Svatých Posledních Dnů, tedy mormonů. Právě ti odvíjí počátky své církve od zlatých desek, které tajemní andělé Moroni předali Johnu Smithovi.

Stanly Hall uspořádal v roce 1976 bohatě dotovanou britsko-ekvádorskou výpravu. Dokonce přesvědčil k účasti i Neila Armstronga, prvního muže na Měsíci!

Výpravy do oblasti ekvádorské Amazonie, nazvané Morona-Santiago, známé jako Cueva de los Tayos (Jeskyně Tayos), se účastnilo asi 150 členů, a bylo mezi nimi mnoho vojáků obou národů. Mormoni ji prý tajně financovali, neboť podle jejich legendy se zlaté desky objeví opět někde v Andách. A název provincie perfektně vyhovoval – Morona je podobný jako Moroni, „Anděl Odhalující“.

Podle jedněch zpráv expedice našla zlaté desky a tajně je odvezla z Ekvádoru. Podle jiné verze měla být expedice uvedena v omyl, aby se k deskám dostali jen zasvěcenci.

Jisté ovšem je, že expedice nedospěla k žádnému objevu pozůstatků starověké vyspělé civilizace.

Krátce poté došlo k rozkolu mezi Móriczem a vůdcem expedice Stanley Hallem.

 

Stan Hall se s tím však nesmířil. Vymyšlený příběh Jaramillo ho zcela ovládl. Hall napsal směšnou knihu „Tayos Gold“, která v podstatě nemá smysl. V knize tvrdil, že „skutečná“ jeskyně Tayos je vlastně na řece Pastaza. Ale ani zde se nic nenašlo.

Až profesionální japonská expedice pronikla do jeskyně Tayos dál než kdokoliv jiný – dosáhla téměř 20 km od vchodu. Ale ani zde žádný důkaz starověké vyspělé civilizace nenašla.

Od té doby už jen mnozí rádoby průzkumníci, novináři a další přepisovači kopírovali celý příběh v mnoha obměnách.

Svou příležitost v přiživení se na tajemnosti jihoamerické Amazonie vycítili i další podvodníci. Tak se zrodila Kronika Akakor, neméně zajímavý podvod jistého německého chytráka. Ale to už je jiná kapitola.

O co tedy vlastně šlo?

Je zřejmé, že podivínský kněz, znalec a milovník umění, předal místním řemeslníkům vzory egyptského aj. umění a nechal je vyrobit volně pojaté repliky těchto obrazů do různých plechů, nebo šokující figurky a zobrazení.

Zde vycítili svou příležitost různí dobrodruhové. Zvěsti o zlatu a stříbru jsou pak už jen nafouknuté smyšlenky, mající za účel jen nalákat důvěřivé sponzory k financování expedic třeba za úplně jiným účelem.

Není proto nic divného, že artefakty nikdy žádný odborník neviděl, plechové artefakty „shořely“ (!), a po zlatých deskách se slehla zem.

Zůstaly jen fotografie artefaktů, které dodnes kolují po internetu, nad kterými žasnou nekritičtí zastánci „tajemných souvislostí“ mezi uměleckými motivy Starého a Nového světa a údajnými pozůstatky zaniklých civilizací a mimozemských astronautů…

Odkazy:

(1) http://www.pinoturolla.com/
(2) http://en.wikipedia.org/wiki/Erich_von_Däniken
(3) Däniken, Erich von: Setba z vesmíru. Svoboda-Libertas, Praha 1993, s. 8-9