Atlantida v Egejském moři?

Je zřejmé, že data a zeměpisné údaje, které Platón uvádí o Atlantidě, nejsou přesné.

Badatelé – atlantologové přesto tvrdí, že tato civilizace, o které dosud víme málo nebo lépe řečeno téměř nic, náhle zmizela v důsledku přírodní pohromy.

Výzkum u ostrova Santorini

Řečtí a američtí vědci v 60. létech 20. století se vydali za výzkumem potopených artefaktů speciální lodi Kain právě do Egejského moře. Vycházeli z toho, že právě zde byla jediná vyspělá evropská civilizace v době, kdy zbytek Evropy byl ještě divočinou – byla to civilizace na Krétě. Podle nich nebyla zničena cizí invazí, revolucí nebo zemětřesením, ale explozí vulkánu na ostrově Santorini.

Atlantida prý sestávala z 10 měst nebo států. Na jednom ostrově bylo město Metropolis či svaté město „veliké a zázračné říše Atlantidy“, jak říká Platón, který také tuto metropoli popisuje.

Ostrov Santorini je na sever od Kréty, jeho jméno pochází od Benátčanů, kteří jej nazývali Santa Irini neboli Svatá Irena. V době antiky ostrovu říkali Stronghyli — Okrouhlý. Pak přišla ona exploze v době asi 1400 nebo 1500 let před narozením Krista. Ostrov změnil svoji podobu, nyní vypadá jako půlměsíc, zátoka je lemovaná přírodní zdí vysokou 60 až 280 metrů a je složena ze zkamenělého černého a červeného popela, z lávy a vulkanických kamenů. Část ostrova, která se propadla, měla povrch asi 84 km2. Dnes je na jeho místě moře, hluboké od 300 do 400 metrů.

Zastánci Atlantidy na Santorini říkají, že Platón umístil Atlantidu sice vně Gibraltarské úžiny, tedy do Atlantiku, ale jen pro zvýšení účinku svého vyprávění.

Velká krétská civilizace kvetla v letech 3000 až 1500 před naším letopočtem. I dnes ještě lidstvo obdivuje její někdejší kulturu, vznesené paláce na Knassu, Phaestu i Mallii.

Ale vraťme se k Santorini, v jehož středu se nacházel vulkán. Zřejmě explodoval podobně jako před více jak 200 lety vulkán na ostrově Krakatau v úžině mezi Sumatrou a Jávou. Po výbuchu 27. srpna 1803 zůstalo z ostrova, který měl původně 33 km2, už jen 10 čtverečních kilometrů. Exploze vyrazila okna na vzdálenost 160 km a až do osmi set kilometrů se bortily staré domy; Sumatra a Jáva byly po dva dny v temnotě, v Djakartě byla ještě v 11 hodin dopoledne noc, a toto město je 150 km od Krakatau. Dva roky zůstal popel ve vzduchu, mořská vlna, kterou výbuch vzedmul, byla vysoká 30 metrů, zničila 295 pobřežních měst a vesnic a zabila 36 000 lidí.
Případ Krakatau ukazuje, co se mohlo stát na Santorini. Platon říká, že Poseidonův chrám byl uprostřed Metropole na hoře, kolem ní byly tři přístavy obehnané zdí. To všechno mělo vyletět do vzduchu a pak zmizet v moři. Exploze na Santorini musela být čtyřikrát silněji než na Krakatau. To, co z ostrova zůstalo nad vodou, bylo pokryto 30metrovou vrstvou popela. Ten spadl také na střed a východní část Kréty, vzdálené 60 mil, vlna zalila téméř celé severní pobřeží ostrova. Také Egypťané museli vidět, jak padá popel ze Santorini, samotný ostrov neznali, obchodovali s Krétou, odkud najednou přestaly připlouvat lodi. V papyrech i té doby je psáno, že slunce bylo jako měsíc, že po devět dnů nikdo nevycházel z Paláce faraónů pro strašné počasí, že bylo těžko rozeznat tvář člověka i na malou vzdálenost.

Lidé ze Santorini však nezahynuli – včas se po prvních otřesech přestěhovali, usídlili se na řecké pevnině, ale i pro Krétu začal úpadek.

V roce 1965 našel profesor Loring na Santorini zkamenělou lebku opice, pokrytou lávou. Jeden z řeckých paleontologů ji identifikoval jako Cercopithecus Callilricus, druh pocházející z východní Afriky. Výzkumníci v Egejském moři předpokládají, že tyto opice byly na ostrov dovezeny obyvateli Atlantidy, kteří je zde chovali jako domácí zvířata.