Záhady dávnověku (1)

Záhuba z kosmu

Množství zpráv, zaznamenaných prakticky ve všech oblastech, vypráví o celosvětové potopě a lidech, kteří se rozhodují zachránit zlomky lidského rodu.

Biblický Noe, zástupce starých Mexičanů, kanadských Indiánů, příslušníci kmenů na Borneu, v Indií či hrdinové sumerského eposu – ti všichni berou s sebou různé živočichy.

Když vody začínají opadat, potom zachránění — a to je další společný znak — přistávají na vrcholu některé hory. „U hory Nisir přistála loď,“ praví se v eposu o Gilgamešovi. Biblický Noe se vyloďuje na Araratu, u Řeků to je Parnas, u obyvatel Tahiti Pitochito atd.

Aby se dověděl, zda jíž potopa skončila, vypouští Noe holubici. Stejně si počíná hrdina sumerského eposu nebo hrdinové indiánských pověstí. Po dva tisíce let se čtenáři Bible dovídali o duze, která se objevila na nebi, stejná duha se však uvádí v eposu o Gilgamešovi.

To vše opravňuje k předpokladu, že společným základem je určitá reálná událost zakotvená ve vědomí lidstva.

Tvůrci nejstarších mýtů a eposů se zamýšleli nad otázkou, odkud přišla pohroma, která navštívila lidstvo.

Staroindické texty stejně jako chaldejské mýty připisují její původ bohům, kteří sídlí v „prázdnotě“. Jaká událost přicházející z prázdnoty prostoru se zde zapsala do paměti lidstva?

Mezi řeckými mýty je pověst o Faethónovi (tj. „hořícím“), který si od svého otce Hélia (tj. Slunce) vypůjčil ohnivý kočár, den co den projíždějící oblohu. Faethón nezvládl koně, přiblížil se Zemi a spálil ji svým žárem … Někteří vědci se domnívají, že tato pověst vznikla na základě pádu velkého meteoritu na Zemi.

Jisté je, že kolem Slunce obíhá kromě planet celý pás nebeských těles, asteroidů. Kdyby se tento pás složil do jednoho tělesa, představoval by planetu o průměru 5900 kilometrů. Mnozí astronomové se domnívají, že kdysi taková planeta skutečně existovala a co do velikosti zaujímala místo mezi Marsem a Merkurem a obíhala na dráze mezi Marsem a Jupiterem. Tato předpokládaná planeta, nazývaná po Héliově synu Faethón, zanikla při jakési obrovské kosmické katastrofě a její zbytky, obíhající kolem Slunce, dodnes představují hrozbu nových katastrof.

Řada dochovaných pověstí o katastrofě se zmiňuje o jakýchsi nebeských tělesech, která spadla na Zemi. Nezůstává však jenom u pověstí.

Takzvané Svaté jezero na estonském ostrově Saarema nepochybně vzniklo pádem nebeského tělesa. Asi před dvěma a půl tisíciletími vstoupil do hustých vrstev atmosféry velký meteor, rozpadl se a zasáhl zemský povrch v podobě meteorického deště. Jedna z jeho „kapek“, vážící 550 tun, vyrvala z terénu tisíce kubických metrů hmoty a vytvořila zmíněné jezero.

Setkání kosmických těles se zemským povrchem bylo několikrát zaznamenáno i v letech, která jsou naší současnosti bližší. Meteorický déšť, který se roku 1868 snesl u Varšavy, obsahoval na sto tisíc kamenů, z nichž některé vážily až deset kilogramů. V letech 1790 až 1954 bylo registrováno 27 meteoritů, které spadly na domy. Dne 24. června 1938 se noční obloha nad Pensylvánií náhle rozzářila a lidé v Pittsburghu byli probuzeni ohlušujícím výbuchem. Domnívali se, že explodovaly prachárny, nazítří se však ukázalo, že nedaleko města spadl meteorit. Kdyby byl sestoupil do atmosféry pod nepatrně jiným úhlem, mohlo být město zničeno a půl miliónu obyvatel by zahynulo.

V různých oblastech světa lze najít desítky důkazů o setkání naší Země s tělesy, která přiletěla z kosmu. Přitom to bude jen malá část těchto pozůstatků, neboť 70 procent zemského povrchu představují oceány a moře.

V dochovaných pověstech a textech se připomíná značný odliv moře od čínských břehů, zatímco na opačné straně se zdvihla obrovská příbojová vlna. Ředitel sofijské observatoře N. Bonev má za to, že podobný jev mohl být vyvolán gigantickým asteroidem, který se přiblížil k Zemi. Kdyby se například asteroid Cerera (průměr 770 km) přiblížil na vzdálenost šesti zemských poloměrů, vyvolalo by to přílivovou vinu desetkrát silnější, než je běžný příliv. Kdyby se taková vlna přelila po zemském povrchu, stačila by z obrovských oblastí pevniny smýt všechno, co se tam nachází. Podobnou katastrofu by mohlo způsobit i setkání Země s jádrem komety.

V létě 1968 byla v anglickém parlamentě podána interpelace: podle zjevných skutečností britská vláda plně věří závěrům sovětských astronomů, že se asteroid Ikarus nesetká se Zemí v okamžiku jejich největšího přiblížení dne 15. června 1968. Avšak jestliže přece jen existuje nebezpečí, jaká opatření budou učiněna?

Znepokojení obsažené v tomto dotazu vyplývá z odvěkého strachu lidstva. Nejstarším národům, otřeseným někdejší katastrofou, a jejich potomkům se ještě po tisíciletí zdá země pod nohama nejistá. Áriové, kteří přišli do Indie ze své neznámé pravlasti, prosili boha, aby „pevně držel zemi“.

Podobná slova najdeme v Bibli, v proroctvích starých Babyloňanů nebo v talmudu. „Znáte jen jednu potopu,“ zapsal v VI. století před naším letopočtem filosof Solón slova egyptských kněží, „ale předtím jich bylo mnoho.“ Jíní starověcí autoři se pokoušeli dokazovat, že ke katastrofám dochází pravidelně.

Jisté je, že očekávání, předvídatelnost a periodičnost pohrom vždy znovu vyvolávají myšlenku, zda jejich příčina nespočívá kdesi v kosmu, mimo oblast Země.

Jak veliká je pravděpodobnost podobných katastrof kosmického původu? Známý polský astronom Jan Gadomski sestavil tento výpočet:

Poloměr nebeského tělesa v m – Plocha úplného zničení – Průměrná doba, v níž může k pádu tělesa na Zemi dojít:
85 m  – 20 km2 – jednou za 22000 let
130 m – 160 km2 (velkoměsto) – jednou za 12000 let
4250 m – polovina Evropy – jednou za 260 mil. let
8500 m – polovina Asie – jednou na miliardu let
17000 m – polovina zemského povrchu – jednou za 4,4 mld. let

Pokračování 

• Alexandr Alfredovič Gorbovskij (1930-2003), sovětský spisovatel, historik, indolog, autor naučně populárních a vědecko-fantastických knih a statí. Wikipedie 

Obr. Vyobrazení z německé Bible, asi 1478.