Smrt krále a jeho (z)rádce

Trochu pohádka i zrada, trochu záhada a možná i horor.

To vše nám nabízí životní příběh Ludvíka II. Bavorského, posledního panovníka někdejšího samostatného státu tohoto jména. Do podivného konce „pohádkového krále“ byly zapleteny i dvě významné osobnosti z jeho okolí: králův rádce a respektovaný psychiatr. Všechny tři pak spojovaly podivné okolnosti jejich smrti…

„Ať oslepnu, jestli jsem svému králi někdy ublížil!“ Tak prý hájil své politické kroky či spíše intriky šlechtic, přáteli (kterých nikdy neměl mnoho) zvaný hrabě Max. Byl dvorním radou, zároveň nejvyšším podkoním, šedou eminencí bavorského panovnického dvora a dříve také královým důvěrníkem. O co se ale jednalo, že hrabě Maximilian Karl Theodor von Holnstein aus Bayern (1835 – 1895), jehož slova i činy byl každý zvyklý brát vždy zcela vážně, sáhl k tak emotivnímu prohlášení? Pan hrabě tím neměl na mysli nic menšího, než dva zásadní kroky, které podnikl vůči svému králi, Ludvíku II. Bavorskému (1845 – 1886). Nejprve dokázal krále přimět k rozhodnutí, které v konečném důsledku vedlo na přelomu let 1870 – 1871 k zániku státní samostatnosti tehdejšího bavorského království. O šestnáct let později se pak stal jedním z hlavních organizátorů panovníkova sesazení. Bezprostředně poté následovala dodnes neobjasněná králova tragická smrt. Byl hrabě Holnstein až příliš sebejistý, či snad jen lehkomyslný, když ohledně své loajality vůči králi přísahal na ztrátu vlastního zraku?

Historické kulisy

Nezapomínejme, že jádro tohoto příběhu se skrývá mezi důsledky překvapivě krvavé prusko-francouzské války z let 1870 – 1871. Mnozí historici se shodují na tom, že tento konflikt byl v řadě ohledů již zřetelným předobrazem první světové války, která začala o pouhých třiačtyřicet let později. Bylo by ovšem naivní chápat tehdy poraženou Francii (možná pod zorným úhlem druhé světové války) jako „nevinnou oběť“ rozpínavosti svého germánského souseda. Francie válku Prusku sama vypověděla, ve snaze vybojovat si vedoucí pozici v kontinentální Evropě. Jenže si ukousla příliš velký krajíc. A ten jí nakonec Prusové (se svými dalšími německými spojenci) pěkně osladili. Slavnostní vyhlášení vzniku sjednoceného Německa si dne 18. ledna 1871 provokativně uspořádali přímo v zrcadlovém sále versailleského paláce. Ten se totiž na několik měsíců stal „hlavním válečným stanem“ pruského premiéra Otto von Bismarcka, během krátkodobé pruské okupace Francie. V „novém Německu“ si klíčové pozice pochopitelně podrželi vítězní Prusové: císařem se stal Vilém I., zatímco Bismarck zaujal funkci kancléře. Český historik Luboš Taraba, ve své knize (2006) důkladně líčící průběh i zákulisí prusko-francouzské války, k tomu uvádí: „Z prachu, rozvířeného botami pruských a německých pěšáků, povstalo velké a silné Německo. …stalo se celoevropskou veličinou.“ Nestabilita v Evropě tak výrazně gradovala. Jeviště pro vznik dvou zničujících světových válek se začínalo rýsovat!

Mohlo při zachování bavorské státní samostatnosti vše dopadnout jinak? Mohla by se pak evropská a vlastně i světová politika vyvíjet příznivěji? Možná. Byl zde ale silný protitlak. Za dané konstelace jej zosobňoval Max von Holnstein. Ač králův důvěrník a rádce, tlačil svého panovníka ke splnění Bismarckova zájmu. Ke ztrátě samostatnosti vlastního království a k připojení se k novému „velkému Německu“. A „pohádkový král“ nakonec podlehl.

Pohádkový král

Tak bavorští poddaní se značnou sympatií i s jistou dávkou shovívavosti označovali svého podivínského krále Ludvíka II. z domu Wittelsbachů, jednoho z nejstarších německých šlechtických rodů. Často jej také familiárně nazývali „Kini“, což v jejich nářečí znamenalo jakousi něžnou zdrobnělinu pro krále (könig); prostě takový náš „milý králíček“. Ostatně, vzpomínkové slavnosti k poctě krále Ludvíka II. jsou v Bavorsku příležitostně organizovány dodnes.

Jednou prý Ludvík prohlásil: „Chci zůstat věčnou hádankou pro všechny ostatní, i pro sebe samého“. Podařilo se mu to dokonale. Tento psychicky přecitlivělý depresivní introvert vládnoucí od svých devatenácti let (1864) propadal stále hlouběji svým zálibám v umění, samotě a v bájných příbězích.

Naproti tomu praktická politika, v Evropě se často pohybující na hranici válečného konfliktu, jej příliš nezajímala, či spíš odpuzovala. Snažil se sám pro sebe vytvářet si jakýsi krásný, pohádkový svět, nemající nic společného s „nesnesitelnou realitou“. Byl nadšeným obdivovatelem a nadmíru štědrým mecenášem mnoha umělců. Hmotným vyvrcholením Ludvíkových nadpozemských snů bylo budování nádherných, jakoby pohádkových zámků (Neuschwanstein, Herrenchiemsee, Linderhof), situovaných asi 100 km jižně od bavorské metropole, Mnichova. V těchto rokokově romantických a přezdobených palácích se podivínský panovník ukrýval před vnějším světem. Takový mimořádně nákladný „stavební koníček“ ovšem ruinoval státní pokladnu i královy soukromé finance. Mnozí poddaní však Ludvíka milovali jako „čistou duši“ vyhýbající se špinavostem politiky. Těm však stejně neunikl a jak již víme, pruskému tlaku nakonec podlehl.

Stát na prodej?

„Přísně tajné! Bavorský král se kvůli svým stavbám a podpoře divadel dostal do značné finanční nouze. Šest milionů zlatých marek by mu přišlo velmi vhod za předpokladu, že ministři se nic nedovědí. Za tuto sumu se král odhodlá k podpoře německého císaře a k cestě na jeho slavnostní prohlášení do Versailles.

Účelem cesty hraběte Holnsteina je projednat tuto možnost s Vaší Excelencí.“ Jak uvádí německý historik a publicista Franz Herre (2001), telegram tohoto znění poslal pruský velvyslanec v Bavorsku dne 19. listopadu 1870 Bismarckovi. Byl to začátek dodnes ne zcela jasné hry, ke které se bavorský hrabě Max von Holnstein Prusům nabídl. Předpokládal, že se mu to vyplatí. Přinejmenším finančně. A v tom se nemýlil. Vedle několika tučných jednorázových odměn, včetně přímé platby od Bismarcka, přiteklo z oné obrovské sumy, jejíž postupné vyplácení bylo Ludvíkovi diskrétně přislíbeno, do Holnsteinovy vlastní kapsy krásných deset procent jako předem stanovená „provize“. Kritici později Holnsteinovi vytýkali, že poněkud dětinského a v politice se neorientujícího krále, a s ním celé Bavorsko, Prusům prostě prodal.
Možná to ale nešlo tak snadno. Možná, že král nabídku nechtěl přijmout. Max by pak musel přitvrdit. Což je dost pravděpodobné, protože dodnes se vynořují podezření, že Holnstein veškerý svůj vliv na krále vždy vydatně posiloval vydíráním. Ve hře údajně byly Ludvíkovy homosexuální sklony a vztahy s několika muži z jeho dvora. Bezelstně si prý o nich vedl deník a schraňoval i korespondenci od svých milenců. Existují proto domněnky, že Holnstein se alespoň některých z těchto písemností zmocnil. Nejrůznější uváděné spekulace naznačují ledacos, doloženo je však mnohem méně. Je ale jisté, že po jednání s Pruskem se dřívější Ludvíkova přízeň začala od Holnsteina stále víc odvracet. Nicméně jeho značný vliv na krále přetrvával. Roku 1882 to prý se zjevným údivem popsal pruský šlechtic Philipp zu Eulenberg, působící tehdy jako diplomat u bavorského dvora: „Ten Holnstein musí na krále vědět úžasné věci, vždyť ten ho nemůže ani vystát, ale přitom ho ve všem poslouchá!“

Zbavení svéprávnosti

Co se týče oné ztráty bavorské státní samostatnosti na přelomu let 1870 – 1871, zdá se, jakoby nešťastný a manipulovaný Ludvík II. Bavorský ve svém kritickém vztahu k Prusku nakonec opět našel sám sebe. Nemohl však již učinit nic jiného, než alespoň jisté „královské gesto“: odmítl svou účast na onom slavnostním aktu ve Versailles. K nové, celoněmecké císařské moci se pak až do konce života choval velmi chladně.

Jeho psychický stav se postupně zhoršoval. Propadal se stále hlouběji mimo realitu, do svých snů a vidin. Možná v jakési blouznivé snaze o napravení své vlastní viny na zániku bavorské samostatnosti, začal usilovat o zvýšení své osobní panovnické autority. Ve svém duševním stavu to ovšem chápal jako potřebu nastolení absolutismu. Odmítal uznávat bavorskou ministerskou radu a jednat s ní. Prý byly odhaleny jeho romanticky naivní plány na zřízení tajného spolku. Ten měl vyvolat politický převrat v Bavorsku a nové Ludvíkovo království rozšířit až na Kanárské ostrovy, kde by král se svými věrnými mohl žít podle svých představ. Opakovaně také žádal o neuvěřitelné dotace staveb svých zámků ze státní pokladny, které mu byly vytrvale zamítány. Jeho výstřelky byly čím dál absurdnější. Hluboce nespokojen se svou situací, nařídil například ministru financí, aby prodal Bavorsko a někde v Jižní Americe koupil novou zemi.
Pro bavorskou vládu přestávala být situace únosná. Začala připravovat Ludvíkovo zbavení svéprávnosti. Iniciovala sestavení čtyřčlenné lékařské rady, která, aniž by krále přímo vyšetřila, pouze na základě svého přesvědčení a zpravidla neověřených svědectví dvorních úředníků a zaměstnanců, vypracovala dne 8. června 1886 posudek. Později se objevilo podezření, že Holnstein zřejmě podplácel svědky, nebo jejich ústní svědectví při zápisu záměrně upravoval tak, aby vše vyznělo v králův neprospěch. To se podařilo. Protesty králova dlouhodobě působícího osobního lékaře byly ignorovány. Výsledek posudku zněl: panovník Ludvík II. Bavorský je „nevyléčitelně duševně nemocen“. Vláda se proto usnesla na králově neschopnosti vykonávat svůj úřad.

Incident

Jistě není náhoda, že jedním ze dvou opatrovníků (kurátorů) nesvéprávného panovníka byl ustanoven Max von Holnstein. Kurátoři se pak stali součástí jedenáctičlenné komise, která měla ohledně krále zajistit „konečné řešení“. Připomeňme zde pozdější hodnocení Holnsteinovy osoby jedním z příslušníků bavorského dvora: „Holnstein byla zvláštní osobnost s herkulovskou postavou a neuvěřitelnou energií. Neznal žádný strach. Snadno propadal prchlivosti a pak dokázal být i brutální.“ Plán předpokládal, že v noci dne 10. června 1886 se členové komise násilím zmocní krále pobývajícího na zámku Neuschwanstein, a přepraví jej na jedno z jeho dalších pohádkových sídel, na zámek Linderhof. Tam by měl tehdy jedenačtyřicetiletý král v přijatelně důstojných podmínkách, ale pod dozorem a v izolaci od jakýchkoli veřejných nebo politických aktivit, v klidu nadále přebývat, zřejmě až do konce svých dnů.
Tak úplně to ale nevyšlo. Během příprav na odvoz krále z Neuschwansteinu se zřejmě některému věrnému zaměstnanci podařilo poslat na vhodné místo vzkaz. Zpráva o příkoří páchaném na jejich milovaném Kini způsobila v okolních obcích poprask. Brzy k zámku dorazila jedna z místních policejních jednotek, dva místní hasičské sbory a zástup rozhořčených obyvatel. Než se komise nadála, byla odhodlanými obránci svého krále uvězněna, snad přímo v prostoru uzavřené zámecké brány. K incidentu došlo někdy k ránu a zkroušená komise si v chládku poseděla až do odpoledne. Na stěně jejich improvizovaného vězení je prý dodnes patrné Holnsteinovo jméno a datum, které tam hrabě (z neznámých důvodů) oné památné noci vyryl. Odpoledne dorazila jiná, vládou již správně instruovaná policejní jednotka, a komise byla osvobozena. Na krále si však již netroufla. Holnstein odtud ihned vyrazil do Mnichova, odkud neprodleně organizoval královu internaci na místě zřejmě vhodnějším, totiž na zámku Berg u Starnbergského jezera.

Záhadná smrt v jezeře

Ano, královi odpůrci neztráceli čas. Již dalšího dne, 11. června 1886 opět kolem půlnoci, dorazila na Neuschwanstein narychlo sestavená nová komise. Ludvík se prý choval klidně a trpělivě snášel svůj osud.

A tak se dne 12. června kolem čtvrté hodiny ranní již nacházel pod kontrolou svých dohlížitelů na zámku Berg u Starnbergského jezera v blízkosti Mnichova. Zdál se být stále klidný a smířený. A v takové náladě prý také dne 13. června kolem 18. hodiny vyrazil v doprovodu svého psychiatra (a zároveň příslušníka oné čtyřčlenné lékařské rady), doktora Bernharda von Gudden, na povolenou procházku do zámeckého parku. Odtud byl volný přístup ke břehu jezera. A to je poslední jasná informace o oné podivné dvojici: o králi, který byl prohlášen za blázna, a o jeho psychiatrovi. Dál už jsou jenom dohady. Nevraceli se. Plánovaný čas návratu byl již dávno překročen. Oba byli nalezeni až po 22. hodině. Podařilo se to zmobilizovanému služebnictvu vybavenému lucernami a pochodněmi. Vlastně byla objevena již jen utonulá těla obou mužů. Spočívala v mělké vodě pár metrů od břehu jezera…

Tam někde se prý také na hladině vznášela uvázaná loďka s vesly. Chtěl ji král využít k útěku a doktor Gudden se mu v tom pokoušel bránit? Nebo byl doktor pověřen krále radikálně odstranit, utopit, ale fyzicky mohutný a přes metr devadesát vysoký král se začal bránit a nakonec zahynuli oba? Nebo chtěl snad král spáchat sebevraždu utopením v jezeře, jeho psychiatr se ho snažil zachránit, ale nezvládl to?

Nebo se oba stali obětí neznámého útoku? Takové i další spekulace po více než sto třicet let kolují nesčetnými literárními a později i veškerými dalšími mediálními zdroji. Ať už se událostí zabývají jako kriminálním činem, historickou záhadou, či předmětem beletristického zpracování. Občas se zdánlivě objeví nový impuls, ovšem jen aby byl brzy nato opět vyvrácen. Zatím zřejmě poslední představuje hypotéza, že Ludvík byl zastřelen. Prý to bylo tehdy utajeno. Stejný cyklus otázek ovšem zůstává: Zastřelen doktorem von Guddenem? Ale proč zemřel i on? Ukryl snad král u sebe zbraň a došlo mezi nimi k přestřelce? Nebo snad byli zastřeleni oba někým dalším? Kým?

Trest osudu?

Za devět let po králi, roku 1895, podlehl smrti na svém zámku Schwarzenfeld v Horním Falcku i tehdy šedesátiletý Max von Holnstein. Také tenkrát se mluvilo, na zámku spíše jen šeptalo, o záhadách.

Přirozenou smrt hraběte nikdo nikdy nezpochybnil. Nad jejími okolnostmi se však mnohým tajil dech: Hraběte Maxe na smrtelném loži dostihla jeho někdejší přísaha! Umíral naprosto slepý!

Ale to nebylo vše. Již citovaný český historik na okraj svého velkého válečného obrazu připomíná i jednu zdánlivě drobnou, avšak bizarní událost: Právě když slepý Holnstein prohrával svůj zápas se smrtí, na zámku se na jeho portrétech na místě očí objevily zářezy! Jakoby nejen ten umírající muž, ale i veškeré jeho obrazy, které si kdy dal pořídit, měly být navždy zbaveny zraku!

Možná v tom někdo spatřoval další zásah vyšších sil, trestajících hraběte za jeho činy. Mnozí však tušili jednodušší příčinu. A někteří snad i konkrétní osobu. Někoho z domácích zaměstnanců nebo tehdejších návštěvníků zámku. Někoho, kdo zůstal věrný památce nešťastného bavorského krále. Stačilo, aby ve vhodnou chvíli při prohlídce hraběcích portrétů použil svého nože. Pro věčnou výstrahu! Jako znamení! Že totiž falešné přísahy sebezdatnějších intrikánů nezůstanou nakonec bez trestu…

Tomáš Dosoudil

Vyšlo jako:

• Dosoudil, T.: Smrt krále a jeho (z)rádce. Záhady života, 4/2021; s. 36-39