Historie rytířských řádů (1)
Společné kořeny
Když do Svaté země, o níž křižáci připravili jinověrce, zamířily davy poutníků, stanuli dobyvatelé tváří v tvář přetěžkému úkolu. Vyčerpaní, únavou i neduhy zcela zmožení poutníci hynuli před branami svatyní, o nichž na své cestě do Palestiny tolik snili. Aby bylo jejich strádání alespoň zčásti zmírněno, založilo pro ně několik francouzských rytířů v roce 1113 útulek.
Takový byl tedy počátek náboženské kongregace, jejíž členové zasvětili svůj život péči o zbídačelé, choré a bezmocné a sami navíc vykonali slib skromnosti a chudoby. Oděni v tmavém šatu z hrubé vlny, duši udržující v těle jen chlebem a vodou, vyslali do celého křesťanského světa své výběrčí, kteří shromažďovali milodary pro útulek nemocných. Označovali se bílým křížem, který bratřím odkázal zakladatel řádu, rytíř Gerhard.
Tak to alespoň praví legenda o útulku pro poutníky jeruzalémského lazaretu, tedy lazaretu sv. Jana. O nemocnici, která poskytovala střechu a klid dvěma tisícům nemocných, se tehdy vyprávělo po celém Orientu. Navštívil prý ji tajně v přestrojení za žebráka i sám sultán Saladin, který chtěl tento palác milosrdenství spatřit na vlastní oči.
Tato idylická podoba neměla však příliš dlouhého trvání. Hospitalité se záhy vrátili ke svým rytířským kratochvílím a o choré museli pečovat k tomu účelu najatí řeholní sluhové. Původní asketický háv vystřídal černý oděv hodný pravé šlechty a rudý plášť. Provizor, původní učitel komunity, se začal nazýval magistrem a po roce 1267 velmistrem. Řád založený francouzskými rytíři se přičiněním magistra Raymunda du Puys stal řádem ekumenickým stejně jako sama církev. Členil se do osmi (univerzální číslo pro prostorové směry) „jazyků“, představujících nejvýznamnější státy feudální Evropy. Název „špitálníci sv. Jana“ stejně jako rudý plášť s bíle vyšitým osmihranným křížem (symbolizujícím čistotu a osm rytířských ctností) si však rytíři ponechali. Řádová pečeť zobrazovala chorého s osmihranným křížem nad hlavou a kahancem u nohou „Chudí, to jsou naši jediní páni!“ prohlašovali špitálníci. „Poskytovat pomoc a péči chorým, to je naše jediná starost.“
To však řádu, který v brzké době nabyl ryze vojenského charakteru, nijak nebránilo v krvavých výpadech proti muslimům a v šarvátkách s jinými křižáky. Za vnější pokorou se skrývala pýcha. Členem řádu se mohl stát pouze rytíř nejvznešenějšího rodu, v nejhorším případě pak knížecí levoboček. Nově přijatý bratr musel do pokladny řádu složit na tu dobu nemalou částku dvou tisíc tourských sous.
Na všech územích dobytých při křížových výpravách měli špitálníci přednostní právo k výstavbě hradů a domů za městskými hradbami. Své bašty budovali v Antiochii i v Tripoli, na břehu Tiberiadského jezera i na samých hranicích s Egyptem. Jen Markibský hrad, jehož stavba byla dokončena v roce 1186, mohl poskytnout ochranu tisíci bojovníkům a jeho zásoby potravin měly vystačit na celých pět let nepřetržitého obléhání. Součástí hradu byl nejen kostel a obydlí zbrojařských mistrů, ale dokonce celá vesnice s půdou a ovocnými sady.
Řád nashromáždil nezměrné bohatství a v celé Evropě neexistovalo vévodství, v němž by nebyly majetky náležející řádu johanitů. Ve 13. století už ovládali 19 tisíc rytířských panství a usedlostí. Dodnes je možné na mapě Francie objevit celou řadu vesnic a vísek s názvem Saint-Jean. To vše jsou bývalé komendy. Vše zaniklo, ale název žije. „Jméno – to je znak,“ praví moudré latinské přísloví…
S dějinami johanitů úzce souvisí osud jiného mocného řádu křesťanské Evropy – řádu chrámových rytířů (templářů).
Krátce předtím, než se špitálníci s definitivní platností odvrátili od dobrovolných slibů milosrdenství, rozhodlo se osm rytířů z jejich řad (opět důležité číslo osm!) vytvořit samostatné nezávislé bratrstvo. Naplněni opovržením k vyčerpávající práci opatrovníků, znovu se chopili zbraní a učinili slib chránit poutníky na cestě do Jeruzaléma před nájezdy Saracénů. Podle řádových zápisů k tomu došlo v roce 1119 a prvním velmistrem byl zvolen Hugues de Payens. Spolu s rytířem Godefroyem de Saint-Omer patřili k legendární osmě zakladatele řádu, jehož členové se odívali do bílých plášťů s červeným osmihranným křížem. Král Balduin II. vyčlenil novému bratrstvu část svého vlastního paláce na místě, kde stával jeruzalémský chrám (templ). Odtud pochází i název řádu – chrámoví bratři nebo také templáři. Stanovy řádu „chudých bratří jeruzalémského chrámu“ – chudoba tu samozřejmě tvořila nezbytný základ – opakovaly zčásti regule cisterciáků. Byly vypracovány za aktivní účasti Bernarda de Clairvaux, který byl později prohlášen za svatého. Otisk jejich první pečeti neslo vyobrazení chrámu.
Netrvalo však dlouho a tuto symboliku řádu nahradil obraz rytíře a poutníka, jedoucích na jednom koni. V roce 1128 byly řádové stanovy s konečnou platností potvrzeny na sněmu v Troyes papežem Honoriem II.
Bude dobře, uchováme-li si tyto podrobnosti v paměti, neboť tu stojíme u zrodu legendy, jež bude po celá staletí dodávat životní energii celé evropské mystice. Čerpat z této studnice budou rosenkruciáni, svobodní zednáři, ba dokonce i první satanisté.
Navzdory lomu, že řeholní sliby chudoby, poslušnosti a čistoty platily v rovné míře pro každého člena této náboženské občiny, stanovy striktně vymezovaly práva a povinnosti rytířů, sloužících i kněží.
Obdržet některou z řádových hodností či dokonce stanout v čele kláštera, který náležel řádu, mohli pouze rytíři, tedy lidé s urozenou krví. Právě z nich se stávali velkopřevoři a komturové (velitelé pevností), vládnoucí provinciím. Bohatým měšťanům, kteří se rozhodli obětovat řádu svůj majetek, bylo dovoleno stát se zbrojnoši nebo také správci; ti se pak zabývali finančními záležitostmi řádu, starali se o bezpečí lodí s poutníky. Kněží pak jako vždy plnili všední povinnosti, jež na ně vložil bůh a jeho náměstek na zemi. Velicí pontifikové projevovali od samého počátku o potřeby řádu živý zájem a poskytli templářům svolení k zakládání vlastních kapli a hřbitovů, ba dokonce k volbě kněží, kteří měli konat bohoslužby v templářských klášterech. A co víc, papežskou bulou z roku 1162 byly osoby sloužící řádu vyčleněny z právní moci místních biskupů. Pouze velmistr byl oprávněn rozhodovat o jejich osudech. Z řádu se tak stala „církev v církvi“, jež byla podřízena (ovšem jen dočasně) pouze papeži. Z úcty k válečným úspěchům křižáků, zároveň však i z obavy před jejich rostoucí mocí, neskrblila světská ani církevní vrchnost na milodarech a více než štědrých almužnách. Pod velmistrovým žezlem bylo záhy jen v Evropě soustředěno více než 10 tisíc klášterů, vedle toho však i řádové loďstvo, bankovní domy a takové množství zlata, že si řád mohl dovolit nabídnout za ostrov Kypr pohádkovou částku 100 tisíc zlatých. Právě zde bychom měli hledat rozluštění neblahého osudu templářů – osudu nanejvýš krutého, děsivého, ale přesto romantického. O tom však později…
Zmiňme se nyní o dalším, nejmladším ze tří bratrstev, založeném po vzoru johanitů. U jeho zrodu (v roce 1198) stáli tentokrát na rozdíl od převážně francouzských templářů a špitálníků němečtí rytíři. V době křižáckého obléhání pevnosti Akka shromáždilo několik rytířů své zraněné spolubojovníky na poškozené lodi, která kotvila v přístavišti. Když získali od německých knížat potřebné prostředky, založili neprodleně nemocnici, v níž se věřící z Německa mohli domluvit ve své mateřštině. Poučeni zkušenostmi špitálníků, přísahali tito ikládající rytíři v bílých pláštích s černými kříži, že budou nejen pečovat o choré, ale také bojovat proti Saracénům.
Osud však rozhodl zcela jinak. Němečtí rytíři se do Evropy vrátili jako první z křižáků: zpočátku do Transylvánie, posléze k dolnímu toku Visly. Podle smlouvy, uzavřené v roce 1226 mezi polským knížetem Konrádem Mazovským a velmistrem Hermannem von Salza, získal řád do držby chelmské území, které se mu stalo odrazovým můstkem k útokům do oblastí baltských kmenů Prusů. Původní název společenství „Bratři německého domu“ znají dnes už nemnozí, neboť ohněm a mečem byl do stránek historie vyryt název zcela jiný — Teutonský řád. Právě od teutonských komturů pochází proslulé heslo „Drang nach Osten!“ Jako svéráznou politickou závěť převzaly toto heslo později celé generace pruských militaristů, jež stály u zrodu Druhé i Třetí říše. Dunivý krok rytířů vířil prach na cestách v Polsku, Litvě i v Čechách. Zvířecí hlavy s vyceněnými tesáky, ocelové zobáky a supí pařáty jejich přílbic a helem mířily k východu – do lesů a polí Ruska, dokud nezmizely pod ledovými krami svírajícími Čudské jezero.
Poslední velmistr řádu Gotthard Kettler vyměnil v roce 1561 řádové žezlo za korunu kuronského vévodství, jež bylo mnohem později připojeno k Rusku. Uplynou však další desítky let a proslulý dobrodruh a mystifikátor Cagliostro, který se na své cestě zastaví i v Mitavě, „vyvolá ze záhrobí“ k údivu všech stín velmistra Gottharda.
„Německý dům“ přetrval v téměř již chimérické podobě až do konce první světové války. Pak obnovil svou činnost v NSR, ovšem už jako soukromé společenství.
Několik let před bitvou u Čudského jezera se k Teutonům připojily zbytky livonského řádu Bratří mečů. Řád rozdrtil odpor porobených národů, zmocnil se rozlehlých území mezi řekami Narvou a Vislou, a vytvořil tak nový, zcela militarizovaný stát, který se stal základnou pro dobytí baltských území.
V roce 1309 bylo sídlo řádu přeneseno do Marienburgu. Jeho moc byla otřesena teprve po bitvě u Grünwaldu v roce 1410, v níž proti rytířům vyrazila spojená vojska polsko-litevská, podporovaná slovanskými sousedy. O půl století později pozbyl řád toruňským mírem léno a uvolnil Polsku přístup k moři. Kapitula přesídlila do Königsbergu (nyní Kaliningrad), kde došlo k završení historie řádu. Albrecht von Hohenzollern, poslední velmistr řádu německých rytířů, využil reformačního hnutí, provedl sekularizaci řádu a jeho území prohlásil za dědičné léno. Tak vzniklo Pruské vévodství.
V roce 1809 byl řád zrušen Napoleonem, o čtvrt století později byl však opět restaurován rakouským monarchou a existuje dodnes. Shromáždil pod svou zástavu žalostné trosky vojenské šlechty a nejaktivnější revanšisty z celé NSR, kteří, jak bývá zvykem, nic nezapomněli a ničemu se také nepřiučili. Takové jsou tedy osudy řádu německých rytířů.
Všechny tři uvedené řády vyrostly z jediného kořene.
To se odrazilo i v podobnosti jejich stanov, hierarchického uspořádání řádových, zpola vojenských, zpola řeholních oděvů, tvořených pláštěm, které bratři nosili přes brnění. Znakem johanitů, jak už bylo řečeno, byl rudý plášť s bílým křížem, chrámoví rytíři nosili bílé pláště s rudým křížem a řád německých rytířů používal bílých plášťů s černým křížem, z něhož se během staletí vyvinul proslulý „železný kříž“.
„Označ své pevné brnění znamením kříže na hrudi…,“ praví se v dramatu „Růže a kříž“ Alexandra Bloka.
Koně i obrněnci utonuli v ledu Čudského jezera. Přímá i nepřímá kontinuita byla přerušena, zachovala se však kontinuita myšlenek.
Zůstaly stíny – název a znak – a ty začaly počátkem 20. století opět útočit v řádech německého okultismu, od něhož je už jen krůček k hnutí SS…
Na tomto místě se rozloučíme s Teutony, dáme na čas sbohem chrámovým rytířům a budeme pokračovat v sledování osudů bratří Johanitů.
Pokračování
