Sto let záhadné „energetické vize“ Karla Čapka

Před sto lety zformuloval Karel Čapek (1890 – 1938) svou vizi dosud nepředstavitelně obrovské, či dokonce „absolutní“ energie, kterou lze uvolnit z hmoty.

Stalo se tak prostřednictvím jeho románu Krakatit, který byl poprvé vydán roku 1924. Jde o literární fikci líčící osudy vynálezce výbušniny tohoto názvu, která má zcela mimořádnou energii. Jakousi předzvěstí tohoto tématu byla Čapkova o dva roky starší Továrna na absolutno. Většina čtenářů ale dodnes netuší, že pod poutavým dějem obou románů, především ovšem Krakatitu, se skrývá hlubší, málo známá rovina autorova sdělení. Její kořeny spočívají v úrovni přírodovědného poznání Čapkovy doby…

Již sto let bývá román Krakatit obvykle vnímán jako varování před zneužitím výsledků vědy a techniky, před hrozbou další a krutější války, či před selháním odpovědnosti vědce. Po celou tuto dobu zároveň několik generací literárních historiků „pozdvihuje obočí“ nad překvapivým erotickým nábojem románu, pro Čapka jinak značně neobvyklým.

Ale jak už bylo naznačeno, pod barevným povrchem děje se skrývá zcela odlišná rovina poznatků, s nimiž Karel Čapek, spisovatel, novinář a dramatik s filozofickým vzděláním, umělecky pracuje s obdivuhodnou, snad až překvapivou dovedností. Pokusme se na to vše podívat poněkud blíže. A nechme se přitom, ač jen do jisté míry a velmi volně, inspirovat studií českého chemika Jana Zigmunda (1955), která byla zveřejněna v roce 2022 ve Sborníku příspěvků z mezinárodní konference Hradec Králové Čapkům, pořádané Společností bratří Čapků. Studie nahlíží Krakatit ze zcela netradičního úhlu možných fyzikálních a chemických aspektů této mysteriózní, chemicko-jaderné výbušniny.

POSEDLOST

Hlavní hrdinové obou Čapkových románů jsou inženýři: V Továrně na absolutno je to Rudolf Marek, absolvent blíže neurčeného technického oboru, v Krakatitu Prokop (důsledně označovaný pouze tímto jediným jménem), chemik. Zdají se být posedlí touhou po absolutní energii. Tedy po absolutním maximu energie, které lze z hmoty uvolnit.

Marek sleduje klasický podnikatelský cíl, tedy jak získat levný a pokud možno nekonečný zdroj energie pro pohon strojů. Řečeno bez obalu, Prokop ve srovnání s ním vypadá spíš jako „nebezpečný hračička“. Tento bohem nadaný podivín žije na okraji společnosti a žádný rozumný cíl nesleduje. Pouze z jakési vlastní posedlosti, možná vědecké ctižádosti či ješitnosti, usiluje o onu maximální možnou energii.
Prostě mu to připadá, jak sám říká: „…vědecky zajímavé…“

Až pozdě pochopí nebezpečí válečného zneužití svého objevu…

Tento motiv u Čapka pravděpodobně souvisel s tehdy teprve nedávno skončenou první světovou válkou. On sám nebyl kvůli chronickému zánětlivému onemocnění páteře odveden a žádných válečných aktivit se nezúčastnil. Přesto tento světový konflikt vnímal velmi citlivě.

Ač se zde poprvé významně objevily bojové otravné látky, z hlediska lidských ztrát byly prokazatelně mnohem účinnější jiné produkty válečné chemie. Šlo o nastupující moderní výbušniny, umožňující neuvěřitelný rozsah ničení pomocí palných zbraní nejrůznějších ráží a konstrukcí, samozřejmě spolu s příslušnou municí.

Pro účely tohoto druhu nastává uvnitř hmoty výbušnin (dnes mezinárodně eufemisticky nazývaných „energetic materials“) uvolnění potřebné energie obvykle pomocí termochemického procesu, jehož podstatou je chemická oxidace. Čapek ale tuší, že už v nepříliš vzdálené budoucnosti bude vývoj neodvratně směřovat ke zdrojům energie podstatně mohutnějším. Budou založeny na odlišném, totiž fyzikálním principu. Půjde o rozpad atomu…

POZNÁNÍ A DOBA

Je přirozené, že revoluční „energetická vize“ Rudy Marka i Prokopa, a samozřejmě především Karla Čapka, vychází z úrovně poznání tehdejší doby. Dnes víme, že rozpad atomového jádra těžkých prvků (typicky vhodných izotopů uranu či plutonia) lze vyvolat ostřelováním neutrony. Vzniká tak rychlá, řetězová, neřízená, jaderná štěpná reakce, která je podstatou válečného atomového výbuchu. Dochází při ní k uvolnění obrovské, nikoli ovšem „absolutní“ energie. Její ničivé projevy představuje rázová vlna, tepelné a ionizující záření…

K nastartování tohoto děje je potřeba dvou principiálně odlišných materiálů, vlastně dvou odlišných výbušnin – startovací chemické a účinné jaderné. Čapkův inženýr Prokop je však mnohem zdatnější. Geniálně vyřeší proces, který bychom dnešními slovy mohli populárně nazvat „dva v jednom“. Oba dva výbuchy, chemický i následný fyzikální (jaderný) probíhají v jedné jediné sloučenině. V krakatitu!
Přestože tehdy jakékoli informace o vojensky využitelné, jaderné štěpné reakci založené na úloze neutronů chyběly. Byly již známy protony (Rutherford 1919) a elektrony (Thomson 1897). Dosud však zcela chyběla znalost neutronu i značná část poznatků o částicích alfa. Snad právě proto na nich Prokop založí svůj jaderný alfa rozpad. Dnes víme, že by nefungoval.

ZÁZRAKY NA POČKÁNÍ

V Továrně na absolutno (1922) sahá Čapkův inženýr Marek k nejdéle „osvědčeným“ elektronům.

Nejasným způsobem se mu podaří docílit takový průběh spalování (oxidace), že z něj může trvale čerpat unikající elektrony jako zdroj nekonečné energie. Více se o tom nedovíme. Neboť těžištěm románu je líčení neblahých společenských efektů, které přinese dokonalé spalování hmoty. Jediné, co se nespálí, co uniká do světa a působí zde chaos, je v Čapkově literární fikci jakási zbytková božská podstata hmoty – prostě absolutno.

V Čapkově podání ovšem Marek tímto způsobem „rozbíjí hmotu“. Svému bývalému spolužákovi Bondymu, byznysmenovi a prezidentovi správní rady velkého průmyslového koncernu vysvětluje: „…to máš jedno, jak se to řekne: ‚využít atomové energie‘ nebo ‚spálit hmotu‘. Nebo ‚rozbít hmotu‘. Můžeš tomu říkat, jak chceš.“

Vzápětí ještě dodává: „Ale přesnější je ‚roztříštit hmotu‘; víš, roztříštit atom na elektrony, a ty elektrony zapřáhnout do práce, chápeš to?“

To o pouhé dva roky později, v Krakatitu, míří již vynálezce Prokop přímo do atomového jádra. Prozrazuje to v jednom ze stavů horečnaté halucinace, do kterých v románovém ději vícekrát upadá. Svým typickým, blouznivým, přerývaným způsobem, sděluje bývalému kolegovi ze studií Tomešovi: „…Žádná termochemie. De-struk-ce. Destruktivní chemie, člověče…“

A také: „…A já jsem našel atomové výbuchy. Já – já – já jsem udělal alfaexploze. Roz-pad-ne se to na plus plus částice.“

Nebo jindy: „Kde kde kde se najednou vzala ta energie?“ naléhal Prokop zimničně…Tady je ten vtip. Jednoduše v atomu. Ono to… vrazí atomy do sebe… a… sss… serve beta-plášť… a jádro se musí rozpadnout.“

Pro mnohé možná bezobsažná, horečnatá, prakticky nesmyslná sdělení blouznícího, nemocného vynálezce. Ve skutečnosti jde o klíč k celému skrytému poselství o tušených cestách za jadernou energií. Každý Prokopův odborný výraz zde má skutečný a hluboký význam. O co se tedy jedná? Nezbývá, než nechat stranou řadu detailů a soustředit se na výsledek.

Prokop jej dosáhne tím, že obvyklou výbušnou termochemickou reakci (spalování) nahradí přímým rozpadem veškerých struktur. Molekula krakatitové třaskaviny se chemickým výbuchem rozpadne na jednotlivé atomy. Síla tohoto výbuchu zničí jejich beta plášť (součást tehdejšího mylného modelu atomového jádra) a vyvolá jejich alfa rozpad. Kompletní rozpad veškeré hmoty! To vše s mimořádně ničivými účinky na okolí. Toť destruktivní chemie podle inženýra Prokopa!

Zůstaňme však v klidu. Již víme, že ve skutečnosti by to takto fungovat nemohlo…

KRAKATIT

Nicméně podle Prokopa jeho konceptu nejlépe vyhovuje třaskavina založená na vzácném plynu. Opět, ponechme řadu detailů stranou. Faktem je, že dnes už vědci některé z těchto plynů (ze školy si je možná pamatujeme jako zcela netečné – inertní) dokáží donutit k reakci. Podaří se to i Prokopovi o desítky let dříve. Výsledkem je krakatit.

Svěřuje se o tom v dalších blouznivých promluvách. Vyberme z nic části, ukazující to hlavní. Šlo přitom o halucinaci Prokopovy vysokoškolské zkoušky u profesora Walda (ještě o něm bude řeč).

„Krakatit,“ šeptal, „to je… to je úplně nová třaskavina, která… která dosud…její syn-syntéza… se mně povedla za-za-za…vysokofrekvenční oscilace.“…Prokop opakoval formuli.

„Tetraargon?“ ptal se profesor rychle. „Pb kolik?“

„Dvě.“

„Čím se zanítí? Čím? Čím exploduje?“

„Hertzovými vlnami,“ vyhrkl Prokop s úlevou.

Spolu s vynálezcem Prokopem jsme tedy u cíle. Krakatit je tetraargon olova. Zcela hypotetická sloučenina s vlastnostmi jakési chemicko-jaderné výbušniny podle inženýra Prokopa a Karla Čapka. Podle Prokopovy promluvy lze její strukturní vzorec odhadnout nejspíš takto:

Ar2 Pb=Pb Ar2

ODRAZ REALITY

Celý koncept krakatitu jako výbušniny dokazuje Čapkův obdivuhodný vhled nejen do tehdejší reality fyzikálního a chemického poznání, ale i do její (ač nepříliš vzdálené) budoucnosti. Mimo jiné o tom svědčí i Prokopova zmínka o syntéze krakatitu za pomoci vysokofrekvenční oscilace. Skutečně, použití fyzikálních polí při pokusných syntézách sloučenin vzácných plynů je referováno až v řadě mnohem pozdějších experimentů.

Podobně má svou paralelu v dnešních poznatcích také Prokopovo sdělení o „Hertzových vlnách“ (radiová část elektromagnetického spektra). U některých sloučenin vzácných plynů lze jejich zpětný rozpad (příp. výbuch) skutečně iniciovat vhodným druhem elektromagnetického záření. Což v románu skvěle využívá tajemný zloduch (démon) Daimon neboli d´Hemon. Vyvolává výbuchy Prokopova krakatitu pomocí svého zářiče „antivln“. Chce tímto způsobem ovládnout svět a přemlouvá k tomu i Prokopa. Naštěstí marně…

Přejděme ale k příkladům daleko populárnějším. Patří k nim především sám název výbušniny. Jak je známo, jde o odkaz na indonéskou sopku (na ostrově) Krakatoa (Krakatau), temně proslulou zejména katastrofálním výbuchem z roku 1883. Ten tehdy, provázen mohutnými lávovými proudy a obrovským tsunami, způsobil smrt více než šestatřiceti tisíc obyvatel.

Vcelku známý je i reálný předobraz Čapkem expresivně vylíčené románové grottupské katastrofy. Jde o mimořádně ničivý výbuch prvního (a také posledního) množství krakatitu, které se podaří vyrobit v chemické továrně zbrojařského koncernu v blízkosti města Grottupu. Továrna je vymazána ze zemského povrchu, silně poškozeno je i město.

Čapkův popis této tragické havárie byl inspirován reálnou událostí. Šlo o neštěstí v největší muniční továrně tehdejšího Rakouska-Uherska, ve Škodových závodech v plzeňském Bolevci. Dne 25. května 1917 byla továrna zcela zničena obrovskou explozí. Přesněji řečeno, řetězcem několika postupně se šířících výbuchů. Počet mrtvých je dnes odhadován na více než dvě stě, z necelých tří tisíc tehdy přítomných zaměstnanců. Zraněných bylo na sedm set, včetně velmi těžkých případů ztráty končetin či zraku, nemluvě o obrovských materiálních škodách. Vina byla připisována řediteli závodu Rudolfu Thielovi, kterému byla mu vyčítána jistá nedbalost. Na druhé straně se nepochybně nacházel pod značným a dlouhodobým tlakem válečných požadavků, což vedlo k zanedbávání jinak obvyklých bezpečnostních opatření. Jisté je, že byl vzat do vazby, kde pod tíhou zodpovědnosti spáchal sebevraždu…

V knize „Kruh mého času“ (první vydání 1975) uvádí autorka Marie Šulcová, že Čapek průběh „bolevecké katastrofy“ náhodně sledoval s několika známými z věže zámku v Chyši u Žlutic. V té době zde působil jako vychovatel v rodině hraběte Vladimíra Lažanského. Až sem, do vzdálenosti čtyřiceti kilometrů, doléhaly prý z místa tragédie zvuky explozí a byl odtud patrný dým výbuchů a požárů…

PRINCEZNA WILLE

Jisté záhady či nejasnosti se v Čapkově Krakatitu váží i k původu několika románových postav.

Jako vděčný příklad tohoto druhu bývá mnohdy uváděna postava princezny Wille. Představuje přední příslušnici bizarního, šlechticko-průmyslového klanu, ovládajícího zbrojařské impérium, tentokrát pro změnu v románovém Balttinu. Balttinský klan, vymáhající od Prokopa krakatit, jej ve svém sídle uvězní. Ale rozmarná a cynická Wille se stane jeho vášnivou milenkou a nakonec mu pomůže k útěku. Dokonce za cenu zhroucení vlastního dosavadního života.

Ohledně původu jejího jména se jako nejjednodušší vysvětlení nabízí doslovný překlad z němčiny. Tedy „(der) Wille“ rovná se „vůle“. Chtěl tak Čapek symbolizovat princezninu nepochybně železnou vůli, s níž je zvyklá prosazovat veškerá svá přání?

Což vlastně není v rozporu se svědectvím francouzské lékařky Caroly Wastiaux. Bylo zveřejněno v již zmiňovaném Sborníku Společnosti bratří Čapků z roku 2022. Jeho autorka zde připomíná svou českou babičku Věru Hrůzovou, se kterou se Karel Čapek seznámil v roce 1920. Prý se do ní silně zamiloval. Jí bylo devatenáct, jemu třicet. Věra prý byla krásná, vznešeně působící a okouzlující žena, dokonce až do vysokého věku. Ovšem také velmi sebevědomá, energická, neústupná a dokonce „hubatá“. Podle své francouzské vnučky se Věra pro Čapka stala dostatečně atraktivním vzorem pro bizarní postavu krásné a despotické zbrojařské princezny…

ZÁHADNÝ CARSON

Hledal Karel Čapek nějakou předlohu pro postavu románového manažera balttinských závodů, cynického byznysmena a obchodníka se smrtí Carsona? Člověka s funkcí sice přesně neurčenou, zato se zjevně neomezenou pravomocí?

Čapek ve své knize už využil motiv havárie v bolevecké muničce roku 1917. Co když jej chtěl ještě doplnit pohledem z poněkud jiného úhlu? Zaměřeným na primární výrobu velmi účinné, nebezpečné a obávané výbušné chemické látky, která se ve své době téměř blížila roli jakéhosi reálného krakatitu? Navíc to pro Čapka mohlo být tím přitažlivější, že příslušné výrobní zařízení se nacházelo přímo na okraji Prahy.

Myšlenka je to velmi lákavá. Přesto, zdá se, zůstane možná navždy jen na úrovni těžko dokazatelné spekulace. Nicméně se o ni pokusme. A připomeňme si stavbu a provoz jedné z prvních Nobelových „dynamitek“ v Evropě a zároveň vůbec první na území tehdejší Rakousko-Uherské monarchie. Základem její výroby byla produkce mnohými žádaného a všemi obávaného nitroglycerinu („třaskavého oleje“). V důsledku Nobelova vynálezu dynamitu (patentován 1866) byl poněkud „zkrocen“ a odkázán do role hlavní složky této velmi výkonné trhaviny.

Šlo o pražský závod hamburská společnosti Alfred Nobel & Co., jehož stavba byla zahájena roku 1868 na samém severozápadním okraji dnešní městské čtvrti Bohnice, v pravobřežním vstupu údolí Čimického potoka do Vltavy. Objekt byl umístěn prakticky na křížení potoka s dnešní ulicí V Zámcích. Zbytky výrobny se na uvedeném místě zachovaly dodnes. V obecné řeči bez servítků je příslušná část rokle Čimického potoka známá místnímu lidu také pod názvem Brnky, Kostoprdy či Kastaprdy. Tato pojmenování lze nalézt i v oficiálních tiskových zprávách.

Někdejší provoz pražské dynamitky byl zahájen roku 1870 a ukončen po více než padesáti letech, v roce 1922. Vedle samotného Alfreda Nobela působil mezi klíčovými osobnostmi počátků tohoto pražského podnikání i muž, poněkud záhadně označovaný jako „konzul“. Šlo o C. F. Carstense, tehdejšího Nobelova blízkého spolupracovníka z jeho hamburské společnosti.

Z poměrně skoupých dobových severoněmeckých úřednických rejstříků lze alespoň zjistit, že vicekonzul Carl Ferdinand Carstens působil po řadu let v německo-dánských diplomatických službách. Sám byl možná dánské národnosti. Anebo si to tak Karel Čapek vyložil. Tedy, pokud by podle vicekonzula Carstense stvořil románového Carsona.

Ten se Prokopovi představuje jako: „…Rodilý Dán, dříve docent v Kodani. Taky jsem dělal vědu, božskou vědu…“

Možná pravdivěji by zněl výrok: „…dělal jsem diplomacii, božskou diplomacii…“

Každopádně se pak oba dva, Carstens i Carson, dali na zbrojní byznys. Přitom románový Carson, bývalý vědec, zdůrazňuje celkem zřejmou skutečnost, že z hlediska příjmů se mu to vyplácí mnohem víc. Ovšem Prokopa k tomuto kroku láká marně…

V letech 1870 až 1872 došlo v dynamitce ke třem výbuchům, které si vyžádaly celkem 17 obětí na životech. Není příliš divu, stávalo se tak i v ostatních Nobelových továrnách po celé Evropě. Bezpečnostní zásady výroby nitroglycerinu a zacházení s ním byly teprve v plenkách.

Připomeňme si některé části komentáře týkajícího se druhé a zčásti i první havárie, jak byly uvedeny v Národních listech ze dne 16. ledna 1871. Celé sdělení je nemilosrdně věcné, drsně hovoří o drsné události, samozřejmě bez nejmenších stop naší současné, politické (či jaké vlastně?) korektnosti: „Sotva uplynulo 67 dní od nešťastné oné katastrofy, kdy dne 7. listopadu minulého roku o půl třetí hodině odpůldne v rokli Kastaprdy zvané nedaleko dvoru Zámky u Roztok vylítla do povětří dílna jedna na dynamit, v níž třaskavý olej byl vyráběn;…a již v jiné zase dílně továrny na dynamit a třaskavý olej, …, udál se předvčírem ráno ještě zhoubnější, než předešle výbuch.“

Šlo o tehdy poslední výbuch z rána dne 14. ledna 1871: „Výbuchem zabito všech naznačených tam deset pracovníkův. Vyhozeniť jsou s celou dílnou svou do povětří tak, že z nich ani jediné tělo mrtvé z úplna nenalezeno…Na levé straně rokle (rozumí se vždy ve sněhu a v závějích) nalezeno: Kus hlavy…, kus prsou, dvě chodidla, krk, pak různé kusy želez… Na pravé straně rokle jsou nalezena rozházená železa a dříví. Mimo to jedna prsa, dvě nohy a jedny ruce. Na samém až vrchu vpravo nalezen krk a kus hlavy (od týla), vše to od osob neznámých.“

Porovnejme nyní toto sdělení s výroky románového Carsona. Na Prokopovu otázku na číselné výsledky zkoušek, prováděných v balltinských laboratořích s malým množstvím (dokonce ještě „naředěného“) krakatitu, vzrušeně volá: „Člověče, jakápak čísla! První pokus… padesát procent škrobu… a crusher gauge (zkušební přípravek; pozn. aut.) se roztrhl na střepy; jeden inženýr a dva laboranti…taky na střepy. Věřil byste?“

Dál popisuje zničení pokusného objektu a úmrtí dalšího dělníka při jiném testu. Poté byl krakatit předán k vojenským zkouškám. S nadšením obchodníka se smrtí, který si konečně přichází na své, Carson líčí:

„Dali jsme jim trochu; nacpali to do dělové hlavně, s rozemletým dřevěným uhlím. Ohromný výsledek. Sedm kanonýrů i se setníkem… Jednu nohu pak našli tři kilometry daleko. Za dva dny dvanáct mrtvých, tu máte čísla, haha! Báječné, co?”

Může být tento románový Carson výsledkem Čapkovy inspirace málo známou historií pražské dynamitky? Indicie jsou slibné, jistota však chybí. Pravděpodobně už navždy…

PAN PROFESOR

Na rozdíl od záhadného Carsona není další z románových postav Čapkova Krakatitu zatížena žádnými pochybnostmi ohledně jejího původu či identity. Dokonce jako jediná v celém tomto díle je prokazatelně zcela autentická a uváděná i pod skutečným jménem. Jedná se o nenápadnou a snadno přehlédnutelnou postavu profesora Františka Walda (1861 – 1930). Lze jen litovat, že Čapek někdejšímu významnému českému teoretickému chemikovi přidělil jen roli jakési figurky, zcela okrajové a do jisté míry i komické.
Vždyť také Prokop (opět při halucinaci vysokoškolské zkoušky), ač sám ve vážné situaci, se neopomene pobavit pozorováním „starého profesora Walda“, který se „…tahá suchou ručičkou za vousy, jako vždy“.
Zábavně vyznívá i Waldův názor na atomy: „Není žádných atomů…Překonaná teorie,“ bručí profesor.

„Nejsou vůbec žádné atomy, jsou jenom gumetály. Víte, co je to gumetál?“

Ani Wald ani Čapek samozřejmě na žádné gumetály nevěřili. Pouze tak měly být zdůrazněny známé profesorovy pochybnosti ohledně tehdejší úrovně atomové teorie. Vzhledem k nedostatečnosti některých aktuálních poznatků ji považoval pouze za neprokázanou hypotézu. Příčila se tak jeho celoživotní snaze o interpretaci chemie pomocí exaktních postupů, za důkladného použití matematického a fyzikálního aparátu.

Ovšem právě tento jeho klasický, až konzervativně exaktní přístup k chemickým problémům vzbudil zájem řady světově významných vědců (W. Ostwald, J. W. Gibbs, Le Chatelier, E. Mach, S. Arrhenius aj.), se kterými vedl bohatou korespondenci. Nemluvě o jeho rozsáhlé domácí a zejména zahraniční publikační činnosti. V tehdejší Evropě mu ji usnadňovala i jeho česko-německá bilingválnost. Narodil se v Čechách, ale oba jeho rodiče byli německé národnosti. Také vzdělání, včetně vysokoškolského, absolvoval v různých etapách života zčásti na českých a zčásti na německých školách. Roku 1908 se stal František Wald profesorem teoretické a fyzikální chemie a chemické metalurgie na pražském ČVUT. V letech 1919 – 1920 zde vykonával funkci rektora.

TAJEMNÝ INFORMÁTOR

„Ten Krakatit je tetraargon olova a Čapkovi s tím radil Heyrovský.“

Tuto větu prohodil, spíš jen tak na okraj, pro oživení pozornosti, jeden náš oblíbený pan docent při své přednášce o „exotických anorganických sloučeninách“. Stalo se během mého dávného vysokoškolského studia chemie, někdy ve druhé polovině 70. let minulého století. Ovšem, jako studentík jsem tenkrát měl úplně jiné starosti. A bohužel v době, kdy by mě tato informace skutečně zajímala, nebyl už pan docent mezi námi.

Nicméně pokud by měl pravdu, byla by jednou provždy zodpovězena ta nejnaléhavější otázka, která se při pohledu pod povrch Čapkova Krakatitu nabízí.

A může znít asi takto: „Odkud, či spíše od koho, čerpal Karel Čapek, typický humanitně zaměřený a vzdělaný intelektuál, potřebné fyzikální a chemické poznatky na aktuální úrovni své doby, aby je poté tak obdivuhodně uplatnil ve svém románu?“

Faktem je, že Karel Čapek (1890 – 1938) a Jaroslav Heyrovský (1890 – 1968), český fyzikální chemik, objevitel polarografie a nositel Nobelovy ceny za chemii z roku 1959, byli stejně staří. A nejen to. Podle životopisných údajů byli po dva roky spolužáky v jedné třídě pražského Akademického gymnázia. Heyrovský tam nastoupil ve svých jedenácti letech, roku 1901. Čapek až v sedmnácti, tedy roku 1907. A v roce 1909 zde také oba maturovali. Někdy bývá dokonce uváděno, že spolu po nějaký čas seděli v jedné lavici. V každém případě se jednalo o období zhruba mezi jejich sedmnáctým a devatenáctým rokem.

Mladí kluci, ač možná už s vážnými zájmy do budoucna…

Na Krakatitu ale Čapek pracoval nejméně od roku 1923. Tehdy bylo oběma třiatřicet. Což tedy hledat jejich vzájemné kontakty z tohoto období? V loňském roce jsem se o to tím nejjednodušším způsobem pokusil. Je třeba ocenit ochotu a rychlou odpověď, která na můj dotaz dorazila z výboru Společnosti bratří Čapků. Byla ovšem negativní. Vycházela z digitalizované formy Čapkových písemností, kterou má dnes Společnost k dispozici, a která zahrnuje jeho literární dílo, publicistiku i soukromou korespondenci. Jakákoli zmínka o Heyrovském však nalezena nebyla.

Měl tedy onen pan docent před bezmála padesáti lety nějaké lepší informace? Odkud? Anebo nás chtěl pouze pobavit jakousi vybájenou chemickou legendou?

Jisté je, že dnes víme, že Karel Čapek ukryl pod beletristický povrch svého románu málo známé informace týkající se jeho fiktivního ďábelského krakatitu. Jsme schopni jim porozumět a dokonce je porovnat se současným stavem poznání. Dodnes ale s určitostí nevíme, kdo byl před sto lety jejich původcem a poskytl je Čapkovi, jistě spolu s příslušným výkladem, pro jeho tvůrčí práci. Totožnost tohoto tajemného informátora tak nadále zůstává nejasná. Kvality Čapkova románu přesto přetrvaly už celé století a jsou zcela nepochybné…

Tomáš Dosoudil 

Vyšlo jako: 

• Dosoudil, T.: Sto let záhadné „energetické vize“ Karla Čapka. Netradiční pohled na skrytou rovinu sdělení v románě Krakatit. Přísně tajné; literatura faktu (vyd. Pražská vydavatelská společnost, Praha), 6/2024, s. 53-63