Atlantida – Ztracený ráj

Je skutečností, nebo fikcí? Kde bychom dnes měli hledat Atlantidu?

O ztracené Atlantidě slyšel každý , ale existovala opravdu? Byl to ostrov v Atlantském oceánu nebo Středozemním moři? Nebo by se nalezl na pevnině v Africe, Americe či Evropě? Je o ní mnoho teorií a pátralo se po ní na mnoha místech. Hledání Atlantidy by však nebylo nikdy začalo, nebýt řeckého filozofa Platóna (asi 427-347 př. n.l.), který ve dvou svých dialozích, Timaiovi a Kritiovi, vypráví tento příběh:

Atlantida byla velký ostrov, větší než Malá Asie a Libye dohromady, a ležela za Herkulovými sloupy (Gibraltarskou úžinou). Za Atlantidou se zase rozkládalo souostroví menších ostrůvků. Asi 9000 let před Solónem (který žil asi v letech 640-559 př. n.l.) byla Atlantida mocným královstvím s vysokou kulturou a ideální politickou ústavou a ovládala Středozemní moře. Když se stala agresivní a imperialistickou, hněv bohů ji zničil -zaplavilo ji moře. Platónův příběh vyznívá v tom smyslu, že pocházel od Kritia, který jej slyšel, když mu bylo deset, od svého děda (tehdy skoro 90 letého) a ten jej měl zase od svého otce. A Kritiovu prapradědečkovi jej vyprávěl Solón, který se jej dozvěděl v Egyptě od saiských kněží.

Platón, filozof a ne vypravěč příběhů, sepsal vyslechnutou zprávu s moralistickým záměrem, ne pouze pro sám příběh. Jak dalece je Atlantida Platónovou smyšlenkou a jak dalece je založena na faktech, o nichž se nedochoval žádný jiný záznam?

Když si odmyslíme Platónovy přídavky -například jeho „atlantské“ instituce byly často modelovány podle perských – zůstává jako jádro příběhu rozlehlý ostrov se vzkvétající kulturou, který se potopil beze stopy s výjimkou nesplavných mělčin kdesi v Atlantiku. Stalo se to opravdu? Žádný autor před Platónem se o tom nezmiňuje – dokonce ani řecký historik Hérodotos (asi 484-420 př. n.l.), který se vyptával kněží v Sais a určitě by to byl řekl, kdyby o tom hovořili.

Není-li zpráva o Atlantidě skutečností, není ani pouhou bajkou – alespoň ne Platónovou, protože podobný příběh byl znám v Egyptě už v době Střední říše (2000-1750 př.n.l.). Papyrus, uložený nyní v Petrohradě, vypráví příběh o ztroskotaném cestovateli, Egypťanovi, který se plavil do faraonových dolů, když jeho loď zasáhla obrovská vlna a rozbila ji na kusy . Všichni na palubě utonuli, jedině cestovatel se chytil kusu dřeva a byl vymrštěn na neznámý ostrov. Žil tu zlatý drak, který ho odnesl do svého doupěte, ale neublížil mu. Drak mu řekl, že ostrov, země všeho, po čem srdce touží, a oplývající bohatstvím, byl dřív domovem šťastných draků, z nichž přežil jedině on. Ostatní spálila na popel hvězda, která sem za jeho nepřítomnosti spadla z nebe. Drak prorokoval, že cestovatele brzy zachrání egyptská loď, ale pravil: „Už nikdy tento ostrov nespatříš, protože bude pohlcen vodami.“

Příběh o šťastném a vzkvétajícím ostrově později potopeném byl zřejmě dobře znám v Egyptě a také jinde – objevuje se například v indické Mahábháratě. Může to být dokonce jeden ze základních mýtů sdílených různými národy. To neznamená, že Atlantida nikdy neexistovala -legendy jsou často směsí mýtů, předpokladů a výmyslů založenou na tvrdém jádru faktů. Mnoho z těch, kdo pátrají po Atlantidě, dospělo k přesvědčení, že toto jádro nalezli na řeckém ostrově Théře.

V roce 1967 začal řecký archeolog profesor S. Marinatos provádět vykopávky na sopečném ostrůvku Santorini v Egejském moři. Nalezl střed velkého města, kde měly některé domy ještě dvě či tři podlaží a místnosti vyzdobené freskami s výjevy z každodenního života. Objeveny byly zbytky nábytku i kvalitní hrnčířské nářadí a kosti zvířat, používaných jako potrava i k práci -ale žádné lidské pozůstatky a šperky .

Archeologové rozhodli, že Théra, jak bylo kdysi známo Santorini, byla obchodním centrem mínójské kultury. Nebyla, jak se původně myslelo, kolonií Kréty , která v první polovině druhého tisíciletí př. n.l. ovládala Egejské moře. Théra měla vlastní, nezávislou vyvinutou kulturu sahající zpět do roku 2500 př. Kr. Vzkvétající obchod přinášel Théře prosperitu – odtud fresky předvádějící umění pozoruhodného bohatství. Zejména Jarní freska vyjadřuje ducha thérské kultury: je namalována na třech stěnách menší místnosti a znázorňuje jarní den s vlaštovkami, jež se líbají ve vzduchu nad rudými liliemi kolébajícími se ve větru na vysoce stylizované skále.

Potom postihla ostrov pohroma. Otřesy půdy musely vyvolat poplach, protože Théřané po celý měsíc odjížděli a brali si s sebou své cennosti. Zřejmě očekávali, že se opět vrátí, protože umístili pittoi – velké skladovací džbány s olivovým olejem, semeny a zrním – pod dveřní pilíře, často nejpevnější místo v domě. Zemětřesení zničilo část města, než se několik lidí povzbuzených přestávkou vrátilo. I těm se však podařilo uniknout, zřejmě na lodích, když thérská sopka vybuchla a pokryla celé město kamennou vrstvou pemzy.

Nakonec sopka explodovala s výbuchem, který mohlo být slyšet do vzdálenosti více než 3000 kilometrů -bylo vypočítáno, že výbuch byl čtyřnásobně silnější než u sopky Krakatoa mezi Sumatrou a Jávou v roce 1883,jejíž erupci bylo slyšet až v Austrálii. Thérský vulkán vyvrhl dost popela, aby pokryl část ostrova třicetimetrovou vrstvou a zcela pohřbil hlavní město. Ačkoli k výbuchu došlo už kolem roku 1520 př. n.l., je popel dodnes místy navršen do výše čtyř metrů. Asi o 40 let později se zhroutil kužel sopky , způsobil, že se moře nahrnulo dovnitř a vytvořilo nynější ostrý oblouk Théry. Obrovské příbojové vlny nadělaly takovou zkázu, že se domníváme, že skoro přes noc zničily krétskou kulturu.

Velká sopečná erupce zničila kolem roku 1520 př.Kr. Théru v Egejském moři. Oblast spadu byla obrovská. Théra zmizela pod vodou a zbyla jenom skupinka ostrovů, jež jsou dnes viditelné.

Jeden z nich, často nazývaný Santorini podle patrona ostrova svatého Irena, je zbarven vulkanickým spadem. Skály a pláže jsou černé, červené či bílé nebo mají směs těchto barev a podle Platóna byly tyto odstíny vtěleny do budov v Atlantidě.

Byl to konec Atlantidy? Mnoho lidí si to myslí. Je také možné, že sídlem ztracené kultury byla sama Kréta; tato myšlenka se objevila poprvé v roce 1909. Styky Kréty s Egyptem byly náhle přerušeny v tutéž dobu, kdy se potopila Théra. Egyptská tradice mohla spojit to, co věděla o zničení Théry, s náhlým a definitivním přerušením kontaktů s krétskou kulturou, aby vysvětlila zmizení této „světové mocnosti“.

Platónových, 9000 let před Solónem“ by odpovídalo ztotožnění Théry s Atlantidou, kdybychom číslo dělili desíti, jak navrhl řecký seismolog A. G. Galanopoulos, protože doba 900 let před Solónem se dobře shoduje s erupcí na Théře. Galanopoulos argumentuje tím, že rozpor mohl vzniknout, když si egyptský písař spletl symbol pro 100 se znakem pro 1000. Jiné přijatelné vysvětlení podává Marinatos, který se domnívá, že kněží ze Sais znásobili skutečné číslo deseti, aby přenesli děje do šeré a vzdálené minulosti.

Archeologické vykopávky z roku 1967 odhalily zbytky města Akrotini z doby bronzové na jižním konci ostrova Santorini. jedna z místností pohřbených domů obsahuje pozoruhodnou fresku zobrazující pobřežní město, obklopené mořem plným delfínů a ryb, a flotilu elegantních lodí. Může se jednat o obraz ztracené Atlantidy?

Umístění Atlantidy v Atlantiku, i když je vábné kvůli jménu, lze ospravedlnit obtížněji. Je možné, že po fénickém obeplutí Afriky (kolem r. 600 př.n.l.), které dalo lidem představu o tom, jak obrovský je Atlantský oceán, se některý vypravěč při rozpracovávání legendy o Atlantidě rozhodl spojit „kdysi dávno“ s „kdesi daleko“. Ale ať už jsou důvody jakékoli, pátrání po Atlantidě za Herkulovými sloupy pokračuje.

Středověcí autoři, kteří převzali příběh prostřednictvím arabských geografů, věřili, že Atlantida byla reálným místem; tuto víru podněcoval rozšířený mýtus o ostrovním ráji na západě. Šťastné ostrovy , Ostrov sedmi měst, Ostrov svatého Brendana -všechny byly ve 14. a 15. století zaznamenávány na mapy a byly cílem objevných plaveb.

Mnoho starých map je právě tak odrazem fantazie kartografa jako správných záznamů vzdálených míst. A tak přijímali badatelé závěry amerického historika Charlese Hapgooda, který se v šedesátých letech začal zajímat o středověké navigační mapy, s opatrností. V Kongresové knihovně našel mapu datovanou 1531 , která ukazovala antarktické pobřeží bez ledu.

Pokud je známo, oceánské mořeplavectví začalo teprve kolem roku 2000 př. n.l., ale vědecké důkazy svědčí o tom, že Antarktida je zamrzlá už asi 6000 let. Mohlo být její pobřeží zmapováno mořeplavci už předtím? Hapgood srovnával středověké mapy jako portolany a sebral dostatek důkazů pro tvrzení, že tisíce let před Egypťany existovala velká námořní kultura. Tato kultura, jak tvrdí Hapgood ve svých Mapách starověkých mořských králů, byla tak naprosto zničena, že po ní zůstaly stěží nějaké stopy kromě roztroušených kousků mořeplaveckých vědomostí předávaných cestou generací map.