Fatimské zjevení (1)

– mimozemšťanky se převlékly za Pannu Marii

13. května uplyne 108. let od zjevení Panny Marie v portugalské Fatimě. Dnes sem, asi 150 km od Lisabonu, přijíždí ročně desetitisíce poutníků.

Co se tenkrát stalo? Třem dětem – desetileté Lucii, jejímu 9 letému bratru Franceskovi  a 7 leté Jacintě se tehdy zjevila podivná žena. Všichni uvěřili, že to byla určitě Panna Marie, která sestoupila z nebes. Děti sdělily, že k dalším návštěvám dojde opět 13. dne dalšího měsíce. Tak se také stalo a návštěvy se opakovaly až do října 1917, kdy se už na místě setkání sešlo několik desítek tisíc lidí. Fatima se stala jedním z nejvýznačnějších poutních míst katolické církve. Ve výroční den zjevení sem chodí samotný papež.

Šlo skutečně o Pannu Marii? 

Portugalští badatelé prohledali archivy místních novin. A ukázalo se, že už 2 roky před fatimskými událostmi, v dubnu 1915, Lucie říkala rodičům, že viděla „člověka bez hlavy a rukou, zabaleného do pokrývky“. Tři další děti vypověděly, že to byl „člověk létající ve vzduchu bez hlavy, oděn do bílého.“ Církev však tyto jevy nijak do souvislosti s pozdějším zjevením nedávalo.

Poprvé, 13. května 1917, děti nezašly na místo náhodou. Francesco i Jacinta uviděli z doliny vzplanutí světla a běžely se podívat, co se stalo. V údolí Cova di Iria  vše zářilo. Tam viděly visící zářící kouli, svrchu s paprskem, a zdálo se, že je zaostřen na ženskou postavu, stojící na větvích stromu.

Nevypadala tak, jak ji známe z obrazů a soch dnes. Ve svých prvních rozhovorech děti vyprávěly novinářům, že viděly velmi krásnou ženu s černýma očima, o velikosti … kolem jednoho metru.

Byla oděna do bílého oděvu. Na hlavě měla něco, co zakrývalo uši i vlasy. Na šíji měla náhrdelník. A na pasu měla – světlou kouli. Během rozhovoru se rty ženy nepohybovaly.

Vznikala náhle, buďto jakoby padala z nebe, ale mizela pomalu, po troškách, jakoby ji něco stíralo. Tvář ženy byla nehnutá, rty se nehnuly, i když hovořila. Jediná část těla, která se trochu hýbala, byly ruce.

Podle Luciiných slov, „zářila nad slunce, vydávala jiskřivé světlo, které bylo čisté, nasycené záblesky, naplněné blyštící vodou křišťálu, pronikající paprsky nejjasnějšího slunce.“

Žena hovořila s dětmi, přikázala jim vrátit se na místo opět 13 dne následujícího měsíce v 11 hodin dopoledne. „V říjnu vám řeknu, kdo jsem a co chci,“ řekla. Když se jí Lucie zeptala, odkud je, „ukázala na nebe a řekla, že tam odtud.“

Při dalších „návštěvách“ – každý 13. den v měsíci – děti viděly „průzračný mrak s lidskou postavou uvnitř“, jakýsi „krásný a mladý“. Tak bylo potřikráte. I když onen „někdo“ nedal o sobě více vědět, děti se domnívaly, že to byl „anděl“.

• 13. června 1917 s dětmi došlo už 50 – 60 lidí, doufající, že div uvidí na vlastní oči. Nikdo nepochyboval – pokud děti mluví pravdu, není to nikdo jiný, než Panna Maria.

Jenže žena, podle slov dětí, se objevila pouze jim. Hovořila s ní pouze Lucie. Většina ostatních slyšela jakési bzučení jakoby od včel nebo od elektrického generátoru. Mnozí uviděli podivný oblak tam, kde stála „Panna“, pociťovali snížení teploty a setmění, jakoby cosi bránilo dopadu slunečních paprsků. Mrak odletěl, ale proti směru větru.

„Když to opouštělo stromky, ozval se zvuk, připomínající rachot vzdáleně startujícího stroje,“ vzpomínala svědkyně Maria da Capella. „Lucia okamžitě vyskočila a se vztaženýma rukama zakřičela: „Podívejte, ona odchází! Vždyť ona odchází!“ Ale my jsme neviděli nic, kromě nevelkého obláčku, vznášejícího se ze stromku a odplouvajícího směrem na východ, dokud všem nezmizelo z dosahu.

Obr: Prvními svědky byli děti – pasáčci, zleva : Lucie, Francesco, Jacinta.

Počet svědků rostl

• 13. července 1917 bylo v Cova da Iria sešlo asi 5000 lidí. Během rozhovoru „Panny“ s Lucií se jevy od minulého měsíce opakovaly – i oblak, i bzučení, i náhlé ochlazení. To bylo ostatně znatelné – někteří lidé prochladli.

„Panna“ opět dala instrukce Lucii, aby přišla přesně za měsíc, připomínající, že v říjnu ukáže „velký div, a všichni uvěří.“

Málokdo ví, že mimo tří dětí, kteří přiznali církvi, že viděli „ženu“, zde byli ještě dva svědci, kteří ji viděli také. Carolina Correirra, které v roce 1917 bylo 12 let, také viděla „ženu“, ale v jiném čase – 28. července 1917 ještě s dalším chlapcem. Její matka jí ale nevěřila, myslela si, že Carolina lže, i když věřila cizím dětem. Řekla o tom Lucii, a ta jí vysvětlila, že Carolina také viděla nadpřirozený jev, ale byl to jen „anděl“ a ne „žena“.

Nebylo jasné, jak vtěsnat příběh Caroliny o kontaktu 28.7.1917 do rámce případu, kněží o tom zaznamenali pouze krátkou zmínku do protokolů výpovědi svědků.

Ohnivé koule

• 13. srpna 1917 místní úřady zakázaly dětem jít do údolí, a pro každý případ je zavřely do vězení. V okolí Fatimy se už shromáždilo na 20 tisíc lidí. Předpokládali, že bez dětí žádné úkazy nebudou, ale mýlili se.

Rozlehl se rachot, na nebi jakoby vzplanulo světlo. Ale změnilo barvu. Několik obláčků u slunce se staly růžovými, modrými a žlutými, země byla ozářena všemi barvami duhy. Ochladilo se a potemněla obloha „jako při zatmění“. Nad místem, kde se dříve objevovala „Panna“, opět vznikl podivný oblak. Deset minut visel na místě, pak se vznesl do nebe, kde létalo „cosi takového, jako je světelná koule“.

Mezitím padaly „květy“ – jakési bělostná vlákna, které okamžitě roztály, ani nedopadly na zem. (V ufologii je tento fenomén nazýván jako „andělské vlasy“. Objevuje se v souvislosti s pozorováním a po průletu UFO.)

• 19. srpna 1917, když děti propustili z vězení, se „Panna“ objevila na větvích stromu ve Valinose, asi 2 km od údolí Cova da Iria. Ještě jednou přislíbila div na 13. října a pomalu se vzdálila na východ za zvuku jakéhosi hučení.

Že k setkání skutečně došlo, potvrdili v celé Fatimě – obloha potemněla, slunce zežloutlo, poté se přes něj přelévaly různé barvy.

Obrázek byl vytvořen podle slov Lucie. Zjevená žena byla velká kolem 1 metru, s černýma očima, oděná v do bílého oděvu. Na hlavě měla něco, co zakrývalo uši i vlasy. Na hrudi držela světlou kouli. Během rozhovoru se rty ženy nepohybovaly.

Věřící a nevěřící

• 13. září 1917 se v Cova da Iria sešlo už 30 tisíc lidí. Mezi nimi bylo i mnoho skeptiků, kteří byli přesvědčeni, že vědomí lidí zachvátila jakási masová hysterie a děti jsou obětmi halucinací, kteří tak všechny klamou. Stáli proto opodál, nepřáli si být ve středu věřících. Ale i tak oni viděli to samé – ohnivou kouli, visící nad stromem, různobarevná oblaka, potemnění i ochlazení.

Student semináře Joel Magno viděl „oválný předmět, podobný vejci, ale více široký,“ obrácený špičkou dolů.

John Corriman z Anglie vzpomínal: „ K mému udivení, dostatečně zřetelně a jasně jsem viděl, jak se oslňující světelná koule pohybovala od východu na západ, pomalu klouzala ve vzduchu. Můj přítel pozoroval to samé. Náhle nám koule zmizela z dohledu.“

Pokud nevíte, že se zde hovoří o „ohnivém kole Matky Boží“, pak bychom mohli lehce zaměnit tuto výpověď s nějakým svědkem UFO.

Kněz Joao Cuaresma, který se později stal hlavním vikářem v Leirii, kam spadá i Fatima, vzpomínal: „S velkým překvapením, zřetelně a jasně jsem viděl, jak se od východu zvedla světelná koule a letěla na západ… Náhle zmizela na místě i s se svým neobyčejným zářením. Vedle stála dívenka, oděná tak jako Lucia, a asi tak stejného vzrůstu. Radostně vykřikla: Já ho ještě vidím, ještě vidím! A on padá…“

Když bylo konec zjevení, z nebe začaly padat velké „lístky“, které, v rozporu se zákony perspektivy, se při přibližování zmenšovaly a zmenšovaly.

Lucia znovu viděla v kouli bytost. Mezi nimi se opět odehrál rozhovor. Mezitím blýskající se koule se zvedla a zmizela „ve Slunci“.

UFO útočí

• 13. října 1917 se vydalo sledovat zázrak už 70 tisíc lidí. A také všichni viděli, jak děti – kontaktéry – obklopil bílý oblak. Poté se vznesl do výšky 5-6 m a rozplynul se. To se třikrát opakovalo. Ale to byla pouze předehra.

Náhle déšť přestal, těžká oblaka se rozestoupila a objevilo se „slunce“ – blyštící se disk, který se pohyboval kolem své osy a „vydával různobarevné paprsky na všechny strany“.

Objekt se nacházel vysoko na nebi, téměř v nadhlavníku, ale skutečné Slunce v tuto chvíli bylo nížeji, asi 45 stupňů nad jižním horizontem, azimut 173°.

Nedaleko jel v autě profesor univerzity v Coimbře, Almeido Garret, který popsal událost takto:

„Zvednul jsem hlavu a uviděl „slunce“ ve tvaru jasně ohraničeného kotouče, neunavující oči. Slyšel jsem, že ve Fatimě jej popisovali jako matně stříbřitý. Ne, zbarvení jako jasné, živé, bohatší, jako perla… „Slunce“ nebylo kruhové, jako Měsíc, nemělo na sobě ani tmavší a světlejší skvrny. Vypadalo jako zploštěný lesklý disk, doslova jakoby vyřezaný z perleti. Je to vcelku poetický popis – tak, jak se lidem úkaz jevil.

Perleťový disk se otáčel kolem své osy s pozoruhodnou rychlostí. Náhle začali lidé v davu zoufale křičet – podivné „slunce“ se stalo krvavě červeným, hrozivě se přiblížilo se k zemi. Vášně se v tu chvíli staly nepopsatelnými.“

Dvanáctiletý Albano Barroso, nacházející se na poli nedaleko od Minde, tj 12 km od Fatimy, byl tak zděšen, když uviděl, jak na zemi padá svítící disk. „Nemohu si vzpomenout, jak jsem domů zahnal ovce, kam jsem běžel, nebo co jsem dělal.“

Mnozí s pláčem, běželi domů. Jedna žena po mnoho let vyprávěla: „Ani dnes, po mnoha letech, vidím ten blesk, a dodnes se při té vzpomínce bojím.“

Ještě jedním svědkem, nacházejícím se v určité vzdálenosti od místa setkání, byl školák Joachim Lorenzo. Během události byl s bratrem 15 km daleko od Fatimy, ve vesnici Alburito.

„Pozorně jsem sledoval „slunce“, které se zdálo bledším a neoslňovalo. Podobalo se sněhové kouli, a otáčelo se kolem své osy. Potom náhle začalo klikatě padat. Ulekl jsem se, a běžel jsem k lidem, s očekáváním konce světa. Dav se už shromáždil u naší vesnické školy. Běžel jsem do ulice, odevšad se ozýval udivený a zděšený křik žen i mužů. Během několika okamžiků se všechny předměty kolem zalily do všech barev duhy. Když lidé poznali, že nebezpečí nehrozí, propukli v jásot.“

Chlapec se později stal knězem.

Tímto „představením“ divy ve Fatimě skončily. „Panna Maria“ se více neukázala. Zůstalo mnoho výpovědí očitých svědků. Jejich analýza ukázala jediné – že se podobá popisům jiných anomálních jevů.

Obr.

1. na nebi se rozešly mraky, a uprostřed se objevil svítící disk. Opravdové slunce se nacházelo jinde.
2. disk začal vydávat různobarevné paprsky
3. Náhle to skončilo.
4. objekt se začal klikatě pohybovat, jakoby tančil.
5. objekt zvětšil svůj rozměr a jakoby se přiblížil k davu. Někteří vypovídali, že v disku viděli obrysy tří lidských postav
6. Těsně nad zemí se disk zastavil, vyrazil vzhůru a zmizel v oblacích.

 

Pokračování