Fritz Haber – nejen otec moderní chemické války
Na konec ledna 2024 připadlo devadesáté výročí úmrtí německého vědce světového významu, fyzikálního chemika, nositele Nobelovy ceny za rok 1918, Fritze Habera (9. 12. 1868 – 29. 1. 1934).
Za 1. světové války se stal technickým tvůrcem prvního chlorového útoku v historii. Také podporovatelem tehdejší německé válečné mašinérie, s jistou vazbou i na později děsivě proslulý Cyklon B. Zároveň je však znám jako zachránce rostoucí celosvětové populace před hladověním. Byl židovským vědcem čelícím nacistickému pronásledování. Stal se dodnes uznávanou a váženou osobností. V každém případě jde o výraznou a mimořádně kontroverzní postavu moderní vědy. Jak to tedy s „životem a dobou“ profesora Fritze Habera vlastně bylo?
Narodil se 9. prosince roku 1868 v pruském Breslau (dnešní polská Wroclaw) v židovské měšťanské rodině zámožného a váženého velkoobchodníka s drogistickým a farmaceutickým zbožím. Tři týdny po těžkém porodu jeho matka zemřela. Otec pak ke svému synkovi ztratil jakýkoli blízký vztah. Už navždy měl zato, že Fritz je vlastně příčinou smrti milované manželky. Syna dobře materiálně zabezpečoval, ale jinak se věnoval pouze svému byznysu. V útlém dětství tak Fritz vyrůstal v péči „tet“ z místní dobře situované židovské komunity. Ve svých 34 letech se Haber starší podruhé oženil s milou a krásnou devatenáctiletou dívkou. Byla jen o dvanáct let starší než Fritz, ale stala se mu novou, milující a citlivou matkou. Fritz lásku vřele oplácel jí i svým třem malým nevlastním sestřičkám, které v rodině postupně přišly na svět. Fritzovi bylo dáno i jisté komediantské nadání. Často se snažil dívky bavit a ony byly z jeho kousků nadšené. Nejstarší z nich, Elza, později vzpomínala [Charles, 2005]: „Naše dětství a mládí bylo prozářeno bratrovou schopností, vyvést v pravý čas vždy něco legračního.“
ZAČÁTKY
Z Fritze vyrůstal zvídavý, hovorný, veselý mladík, plný energie. Zajímaly jej přírodní vědy, matematika, ale i filosofie, divadlo, literatura a poesie. Přesto na žádném stupni vzdělávání nebyl jeho prospěch nikterak oslnivý. Od gymnasiálních studií však rostl jeho zájem o chemii. Později sám vzpomínal na tehdejší období nadšeného experimentátorství [Charles, 2005]: „Způsobilost ke studiu chemie je přímo úměrná množství zničeného oblečení.“ Otec neměl pro synův zájem velké pochopení. Hlubší znalost chemie mu pro Fritzovu plánovanou budoucnost připadala zbytečná. Chlapci však pro jeho zálibu poskytl velkorysé zázemí jistý „strýček“, zámožný a štědrý blízký příbuzný. Ten také, spolu s Fritzovou matkou, nakonec přiměl otce ustoupit ze svých plánů. Fritz tedy nemusí pokračovat v otcově dráze jako drogistický velkoobchodník. Smí se pustit do univerzitních studií vysněné chemie!
Škol s tímto zaměřením bylo v Německu několik a Fritz je vystřídal snad všechny. Nadšený nebyl z žádné. Přesto celé studium úspěšně zvládl během šesti let, včetně doktorské dizertace v roce 1891. Nastalo krátké neslavné období jeho pokusů o uplatnění. Nedařilo se! Ani v průmyslu ani v otcově podnikání, dokonce ani na několika univerzitních pracovištích.
Roku 1894 se však smůla láme. Fritz získává asistentské místo na oddělení technologie chemických produktů a paliv tehdejší technické vysoké školy v Karlsruhe. Zájmově u něj definitivně vítězí fyzikální chemie. Jeho následný „rozjezd“ je fantastický. Kdosi později prohlásí [Charles, 2005]: „Haber se z vědeckého outsidera postupně stává akčním hrdinou.“ Fritz píše vědecké články, referuje na konferencích, úspěšně se pouští do vědeckých i praktických řešení. Roku 1896 získává docentskou habilitaci, roku 1906 řádnou profesuru fyzikální chemie na technické vysoké škole v Karlsruhe. Zároveň se stává ředitelem zdejšího ústavu elektrochemie. Roku 1909 dokončuje svůj největší chemický objev: syntézu amoniaku. Za dalších pět let celý tento plodný, nespoutaný a radostný život končí. Je válka!
VĚDEČTÍ „OTCOVÉ VÁLEČNÍCI“
Na Fritze Habera se dodnes snáší rozhořčená kritika ze strany značné části laické i odborné veřejnosti. A to za „jeho“ chemický útok, podniknutý Němci za pomoci plynného chlóru dne 22. dubna 1915. Stalo se tak na strategicky významném úseku západní fronty 1. světové války, u belgické obce Yprés. Haber tehdy sehrál klíčovou úlohu při technické přípravě této operace.
Nejspíš se nám to nebude líbit, ale člověk už je takový. Odedávna mu jde o to, aby z relativně bezpečné vzdálenosti docílil co nejúčinnějšího způsobu, jak praví klasický vojenský eufemismus, „bezprostředního ničení živé síly nepřítele“. Ale na rozdíl od více či méně dávných pokusů tohoto druhu, je třeba chlorovému útoku z dubna 1915 přiznat naprosto převratný význam. Vyznačoval se moderní „vědeckou koncepcí“ a výraznou vazbou na soudobý průmyslový potenciál. A samozřejmě, také prokazatelnými „výsledky“. Fakticky se tato událost stala skutečným momentem zrodu moderní chemické války. A Fritz Haber jejím „otcem“.
Ač povědomí o jeho válečném činu postupně slábne. Jak prostým vlivem času, tak, metaforicky řečeno, vlivem oslňující zhoubné záře dvou reálně použitých atomových bomb v srpnu 1945. Tedy pouhých třicet let po prvním chlorovém útoku u Yprés. Tento dodnes trvající „oslepující efekt“ byl nedávno společensky posílen světovým úspěchem britsko-amerického filmu Oppenheimer (2023, režie Christopher Nolan). Zabývá se osudem amerického teoretického fyzika Roberta Oppenheimera (1904 – 1967), někdejšího vědeckého ředitele „projektu Manhattan“. Ten představoval nezbytný vědecký a technický předstupeň použití obou atomových bomb.
Nicméně i Haberova kontroverzní postava si prošla svým obdobím zpožděné mediální popularity. Ta ji dostihla (podobně jako v Oppenheimerově případě) až řadu desítek let po „inkriminované události“. V Německu (1998) a USA (2004, 2005) spatřily světlo světa celkem tři knižní Haberovy životopisy. Mimo to byl jeho osud umělecky ztvárněn ve formě několika románů (Německo 1969, Kanada 2003), dvou rozhlasových her (Británie 2001, 2008) i hry divadelní (Německo 2013), filmu (USA 2008), dokonce opery (Británie 2004) a možná několika dalších děl. K tomu se řadí dnes již nepřehledná směsice drobnějších „sekundárních“ publikací „haberovské“ tématiky.
Fritz Haber a Robert Oppenheimer představují zajímavou historickou paralelu. Odhlédneme-li od „politických detailů“, je to až fascinující: dva přední vědci své doby. Ten starší, chemik, zasahující do dění první světové války. Ten druhý, o šestatřicet let mladší, fyzik, zasahující (mnohem účinněji) do chodu světové války následující. Oba jsou vlastenci a přesvědčení demokraté. Oba přijmou od svých vlád osudový příkaz. Uškodit nepříteli jak nejvíce to dokáží! Pomocí toho, co umí nejlépe! Pomocí extrémního způsobu aplikace vědy a techniky! Výsledky známe…
Tuto zásadní realitu 20. století odráží příznačný komentář Simona Singha, britského vědeckého žurnalisty indického původu [Singh, 1999]: „Jde o to, že první světová válka byla vlastně válkou chemiků, protože zde byl poprvé nasazen chlór nebo yperit, druhá válkou fyziků, protože byla svržena atomová bomba. Třetí světová válka bude válkou matematiků, protože ti budou ovládat další nastupující mocný válečný prostředek, totiž informace.“
Bohužel, současné ozbrojené konflikty tuto vizi potvrzují. Stále rostoucí válečný význam aplikované matematiky, v praktické podobě informačních technologií, je zcela zřejmý. Vraťme se však k Fritzi Haberovi.
SMRTÍCÍ MLHA
Je odpoledne 22. dubna 1915. Na francouzské straně fronty, na úseku nedaleko belgické obce Yprés, je v tento den zatím klid. Spousta vojáků v zákopech s ulehčením přemítá o tom, že se snad ve zdraví dožijí večera. A také alespoň několika hodin tolik potřebného nočního spánku. Není jim to však souzeno. Všemi náhle otřese dobře známé hromobití německé dělostřelecké přípravy. Ač je to nepříjemné, muže to nijak zvlášť nevyvede z míry. Dobře vědí, co mají dělat. Právě na zdejším úseku fronty jim důkladně vybudovaný systém zákopů s hlubšími úkrytovými prostory poskytuje přijatelné bezpečí.
Ale nepřátelská dělostřelecká palba tentokrát končí nezvykle brzy. Vojákům nezbývá, než zaujmout bojová postavení a očekávat útok německé pěchoty. Místo ní se však objevuje něco nevídaného! Neznámého! I ostříleným mužům v zákopech to nahání strach! Od německých linií se na ně po celé viditelné šíři fronty valí přízemní oblaka nažloutlé (dle jiných svědectví nazelenalé) mlhy. Rychle se blíží! Tvoří souvislou vrstvu sahající od země až nad hlavy stojících mužů. Nejprve jsou podivným oblakem zasaženi vojáci v předních pozicích. Pak další a další. Ochromí je ostrá, palčivá bolest. Nesnesitelné řezání v očích, v nose, v ústech a v průduškách. Chlór! Leptá sliznice, oslepuje. Těžký plyn zaplavuje zákopy a podzemní kryty. Muži zoufale lapají po dechu. Ti, kteří dosud mohou, opouštějí své pozice. Bez ohledu na nástup německé pěchoty. Snaží se zachránit útěkem. Zpět, k vlastním zadním postavením!
Mnozí už jen vrávorají. Chlór těžce zraňuje dýchací cesty a plíce. Z napadených sliznic a orgánů prýští krev. Zalévá i vnitřek poraněných plic. Vojáci se dusí vlastní krví. Kolem jejich nosu a úst se objevuje krvavá pěna. Jsou oslepeni. Mnozí se už jen bezmocně hroutí k zemi. Tam je koncentrace těžkého chlóru nejvyšší. Muže čeká krutá, bolestivá smrt. I při vysoké koncentraci plynu trvá deset, i více minut.
DVOJÍ CESTA SMRTI
I vyšší stupeň otravy chlórem lze zpočátku přežít. Přesto vlivem vylučující se krve se po několika hodinách či dokonce dnech dostavuje otok plic. A smrt opět vítězí. Před trýznivým udušením ve vlastní krvi již není záchrany. Svědkem této „dvojí cesty smrti“ svých méně šťastných druhů, tedy buď poměrně rychlé nebo týravě pomalé, se 22. dubna stal i britský kapitán Alfred Oliver Pollard. Dochovaný, chmurný, ač zcela nevojensky poetický komentář zkušeného důstojníka prozrazuje jeho hluboký duševní otřes [Simkin, 2012]:
„Jakoby se zešeřilo, když se z německé strany zvedl podivně zelený oblak smrti. Lehká severovýchodní bríza jej poháněla k francouzským zákopům. Jejich osazenstvo v tu chvíli sevřela pod krkem sama smrt. Kdo by mohl tyto vojáky obviňovat, že selhali a prchali ze svých pozic? V houstnoucí temnotě této strašné noci zápasili s hrůzou, oslepení bloudili oblakem plynu a padali k zemi v agónii, která zevnitř drásala jejich hruď. Jed působící pomalé udušení zbarvil jejich tváře do tmava. Stovky se jich zhroutily a zemřely. Ostatní zůstávali bezvládně ležet s pěnou u úst, s ochromenými těly, neustále sužováni prudkými záchvaty zvracení. Ti byli odsouzeni zemřít až později, pomalou smrtí s dlouhou, nevýslovně mučivou agónií. Vzduch byl všude zamořen štiplavým pachem chlóru, který vězel hluboko v hrdlech mužů a plnil jejich ústa svou kovovou chutí…“
Muži zemřelí toho dne v důsledku otravy chlórem se již nedověděli, že se stali první obětí právě zahájené „druhé bitvy ve Flandrech“. Byla vyvolána německou ofenzívou a zahrnovala několik velkých bojových střetů. Celkem trvala (dle různých zdrojů) od 22. dubna do 25. května, resp. do 30. července 1915. Na její samotný počátek byl naplánován a realizován i zrod chemické války.
REŽIE
Paradoxně nejvýstižnější komentář základní koncepce německého chlorového útoku podal sir Harold Hartley (1878 – 1972), anglický vojenský odborník. Pracoval na vývoji britských chemických zbraní, vesměs použitých jen s malým zpožděním za Němci. Tento významný fyzikální chemik vedl brzy po válce, již naprosto v klidu a s respektem, rozhovor se svým „kolegou z protější strany“. Tedy s jiným významným fyzikálním chemikem, Fritzem Haberem. Hartley poté uvedl [Stoltzenberg, 2004]: „Cílem německého generálního štábu bylo vyhnat nás ze zákopů a dostat nás zpět na otevřené bojiště. …Návrh na útok pomocí chlóru z tlakových lahví byl přijat a Haber byl pověřen vedením technické přípravy.“
Zároveň prý Haber nedoporučoval použití dělostřeleckých chemických granátů, protože: „…vzhledem k malé ploše území zasaženého jednotlivým granátem by bylo nutné vést simultánní palbu z velkého množství zbraní, aby bylo dosaženo technicky významného účinku. …Ale také řekl, že výroba zbraní pro tento účel je v takovém množství nereálná. Proto bylo navrženo použití plynu vypouštěného z tlakových lahví tak, aby jeho vysoká koncentrace pokryla značnou plochu.“
Do linie německých zákopů bylo tedy umístěno na 5 700 ocelových tlakových lahví, každá s obsahem 30 kilogramů zkapalněného chlóru. Se vzájemným odstupem kolem jednoho metru byly lahve ve svislé poloze zčásti zapuštěny do země. Jednalo se o úsek fronty o šířce přibližně 6 kilometrů. Na ventily lahví byly našroubovány ohnuté olověné trubice, sahající nad vrchol zákopu a směřující k pozicím nepřítele. Uvnitř byla každá lahev opatřena sifonovou trubkou tak, aby po otevření ventilu z ní unikala pouze kapalná fáze chlóru. Ta začne za atmosférického tlaku okamžitě vřít (bod varu chlóru cca -34 °C). Ve volném prostoru tak vzápětí vzniká těžký žlutozelený oblak plynného chlóru. Jeho specifická hmotnost je oproti vzduchu více než dvojnásobná. Oblak se převaluje po zemi a zvolna se mísí se vzduchem. Vítr jej žene na pozice nepřítele. Tam plyn pokrývá otevřené plochy, především ale zaplavuje zákopy a veškeré podzemní prostory. Německé pěchotě pouze stačí následovat pohyb oblaku v bezpečném odstupu. Prakticky bez boje tak získává zasaženého území. Na něm bezbranní, oslepení, potácející a dusící se nepřátelští vojáci opouštějí zákopy.
Vše ale záviselo na příhodném směru větru. Kvůli němu musel být útok několikrát odložen. Nakonec se však „podařilo“ a celkem tak bylo vypuštěno zhruba 170 tun chlóru. To na daném šestikilometrového úseku fronty umožnilo Němcům rychlé obsazení francouzských zákopů a dobytí území do hloubky tří až pěti kilometrů. Ovšem „faktor nespolehlivosti“, daný závislostí na směru větru, budil nedůvěru, která v tento jinak převratný postup alespoň u části německého velení stále přetrvávala. Snad především odtud plynulo na německé straně určité podcenění očekávané účinnosti chlorového útoku. Tedy i nedostatečné zajištění rezervy bojových sil pro udržení rychlého územního zisku. Rychlými odvetnými akcemi protistrany byli proto Němci z nově získaných pozic brzy opět vytlačeni…
BILANCE SMRTI
Počty zemřelých z 22. dubna 1915 přímo v důsledku působení chlóru se podle různých zdrojů značně liší. Běžně kolují údaje o 1000, dokonce 5000 mrtvých, nehledě na několikanásobné množství zraněných, včetně (především dočasně) osleplých. Ovšem renomovaný německý Haberův životopisec Stoltzenberg (2004) situaci prezentuje poněkud jinak. A činí tak s odvoláním na odborné armádní zdroje obou stran. Podle těchto informací bylo prý 22. dubna 1915 vyřazeno plynem z boje na 7 000 spojeneckých vojáků, z nichž „pouze“ 350 (!) zahynulo.
Některé novodobé výzkumy mimo to potvrzují, že počty zemřelých francouzských, britských i dalších vojáků v důsledku chlórových útoků u Yprés (22. a 24. dubna, dále 2. a 5. května 1915) byly za války německou propagandou silně zveličovány [Szölösi-Janze, 1998]. Údajně tak měly být u strádajícího německého obyvatelstva povzbuzeny naděje na blízký a vítězný konec války. Samozřejmě, díky „zázračné“ plynové zbrani. Existuje také podezření, že mnozí pozdější autoři nadhodnocené údaje o počtu mrtvých upřednostňovali. Jejich snahou mělo být zdůraznění mimořádné nehumánnosti válečného použití otravných látek.
Připomeňme ještě, že onen překvapivě nízký údaj o 350 spojeneckých vojácích zemřelých 22. dubna 1915 v důsledku otravy chlórem představuje „pouze“ 5 % z celkově uváděných 7 000 zasažených. Což je v přijatelném souladu se souhrnně publikovanými údaji o zemřelých v důsledku působení veškerých otravných látek během celé války. Zde se podíl zemřelých pro jednotlivé válčící mocnosti pohyboval v rozsahu 3,0 – 4,5 % [Duffy, 2009]. Dle jiného staršího zdroje pak pro veškerá válčící vojska 7,1 % [Wright, 1964]. Je také známo, že v první světové válce bylo použito celkem na 120 000 tun bojových otravných látek, přičemž více než 100 000 vojáků přišlo o život a 1,2 miliónu jich bylo zraněno (nejvíce obětí je připisováno fosgenu).
Zdá se, že souhrnné poznatky tohoto druhu, zároveň s vyhodnocením psychologického efektu použití otravných látek, vedly vojenské plánovače všech zúčastněných mocností k jedinému postoji: Jedná se o bojový prostředek se značným potenciálem do budoucna. Přesto je však nezbytné jej dále zdokonalovat. To směřovalo k dalšímu výzkumu, vývoji a výrobě stále účinnějších, smrtících bojových otravných látek. Což se výrazně projevilo již za samotné první světové války. Tehdy začaly být tyto prostředky brzy používány všemi válčícími mocnostmi. Ukázalo se ovšem, že bojové látky významně účinnější než plynný chlór mají vesměs charakter kapalin, buď těkavých (typicky fosgen) nebo netěkavých (typicky yperit, chlórpikrin). Jejich bojové použití začalo být proto řešeno pomocí dělostřelecké munice. V případě yperitu a chlórpikrinu šlo zároveň o výrazné „vylepšení“. K původnímu ohrožení sliznic a dýchacích orgánů tak přibyly i značně agresivní účinky na nekryté části povrchu těla.
Nehledě na ještě předválečnou Haagskou úmluvu, po zkušenostech z první světové války se na mezinárodní scéně objevilo několik dalších omezujících a zakazující opatření. Více či méně „tichý“ vývoj šel přesto dál. Dnes jsou vývoj, výroba, použití a šíření bojových otravných látek zakázány mezinárodní úmluvou z roku 1997, akceptovanou i národními legislativami. Ne všechny státy se však cítí být tímto aktem vázány, nemluvě o teroristických uskupeních…
VĚDEC A VÁLEČNÝ MANAŽER
Haber se blížil padesátce, když vypukla válka. Nijak o ni nestál a neradoval se. Již před několika lety mu byl udělen patent na tehdy revoluční a dodnes průmyslově široce využívaný způsob výroby amoniaku.
Díky tomu i řadě dalších prací se stával uznávaným vědcem světové úrovně. V letech v letech 1911 – 1933 působil jako tzv. zakládající ředitel německého Institutu císaře Viléma pro fyzikální chemii a elektrochemii v Berlíně Dahlemu. Zároveň po řadu let zastával místo profesora fyzikální chemie na tehdejší berlínské Univerzitě Friedricha Viléma. Vedle svého vědeckého renomé měl mezi kolegy a studenty pověst výborného, vtipného a oblíbeného přednašeče, ale i břitkého a obávaného diskutéra…
Válka jej postavila před další úkol. Na konci roku 1914 byl jmenován ředitelem Centrály pro otázky chemie, mezi „zasvěcenými“ běžně nazývané „Büro Haber“. Byla zřízena při německém ministerstvu války s cílem zkoumat a rozvíjet možné postupy chemické podpory vojenské činnosti.
Svým založením Haber rozhodně nebyl žádný násilnický válečník. Poháněla jej však mimořádná ctižádost i výrazný patriotismus. Byl vlastencem zcela oddaným německému státu. Toužil po kariéře v jeho službách, třeba i v armádě. Přitom musel překonávat i jisté stigma svého židovského původu. Ačkoli totiž antisemitismus v tehdejší německé společnosti zdaleka nedosahoval pozdějších „hitlerovských dimenzí“, jeho vliv byl mnohdy patrný. Jako řada podobných osobností té doby se proto Haber snažil působit [Wisniak, 2002] „…více německy a méně židovsky.“
To vše formovalo i jeho postoj k válečným úkolům směřujícím především na „jeho“ Centrálu, ale zčásti i na obě další působiště. K úkolům přistupoval velmi vstřícně a iniciativně. Ostatně, přesně to se od něj očekávalo, pokud chtěl nadále vést Centrálu a zastávat i další funkce. A to on, patriot a veleúspěšný, ctižádostivý vědec, rozhodně chtěl! Nešlo jen o chemickou odbornost, ale i o jeho schopnosti „vědeckého manažera“ a širokou organizátorskou činnost, opírající se o rozsáhlé kontakty s prostředím průmyslového byznysu. Klíčová role Haberem vedené Centrály při dalším rozvoji německého chemického válčení je nepochybná. Ač například jeho přímý podíl na zavedení a vojenském použití fosgenu (poprvé 1915) a yperitu (poprvé 1917) na německé straně není zcela zřejmý. Je ale téměř jisté, že ve své funkci musel tyto či podobné aktivity přinejmenším formálně zastřešovat…
Jakoukoli osobní odpovědnost za chlorový útok u Yprés Haber vždy odmítal. Jednoznačně ji připisoval vojenskému velení. Tvrdil, že příslušná část Haagské úmluvy z roku 1907 zakazuje pouze munici šířící otravné látky, nikoli však přímé použití plynu. Zato postoj jeho (první) manželky Clary (roz. Immerwahr, 1870 – 1915) byl zcela nekompromisní a bohužel i fatální. Válečné aktivity svého o dva roky staršího manžela označila za [Leitner, 1993] „…ohavné zneužití vědy a jasný projev barbarství“.
Již před válkou se její vztahy s manželem z různých důvodů postupně zhoršovaly. Poslední ranou pro ni byl jeho „chlorový úspěch“. Neměla už sílu žít. Tragickou příležitost jí brzy po prvním útoku u Yprés poskytla manželova krátká dovolená v jejich služební vile v berlínském Dahlemu. Zde, v zahradě, se v noci na 2. května 1915 nešťastná Clara zastřelila manželovou služební pistolí…
CHLÉB A SMRT ZE VZDUCHU
Roku 1909, po několikaleté usilovné práci, jedenačtyřicetiletý profesor Haber poprvé laboratorně uskutečnil vysokotlakou a vysokoteplotní katalytickou syntézu amoniaku z dusíku a vodíku. Ověřil tak princip syntézy, kterou mnozí tehdejší chemici, vzhledem k nízké reaktivitě dusíku, považovali za nemožnou. Po patentování postupu Haber zároveň navázal spolupráci s firmou BASF, zejména s několika jejími chemiky a manažery. Výsledkem byl průmyslový Haber-Boschův způsob výroby amoniaku, jeden ze skutečně revolučních úspěchů bouřlivě se rozvíjející průmyslové chemie na počátku 20. stol. Amoniak se proto stal dnes běžnou a levnou chemikálií, využívanou především k výrobě syntetických hnojiv, ale i množství dalších užitečných produktů.
Více než 80 % hmotnosti amoniaku představuje dusík, který je do syntézy odebírán přímo ze vzduchu. Tato skutečnost inspirovala při jisté slavnostní příležitosti v roce 1952 německého fyzika, Maxe von Laue (1879 – 1960), nositele Nobelovy ceny, k pochvalnému bonmotu: Fritz Haber svým principem výroby amoniaku prý dokázal poskytnout lidstvu „chléb ze vzduchu“ [Friedrich, 2006]. Ač zní taková formulace poněkud nadneseně, je v podstatě pravdivá. Odhaduje se totiž, že zhruba třetina lidstva by bez průmyslových hnojiv na bázi amoniaku, tedy bez Haber-Boschova procesu, nebyla schopna přežít z důvodu nedostatku potravin. Masová produkce amoniaku je pro lidstvo opravdu velkým „chemickým dobrodiním“. Na tom nic nezmění ani dnes tolik módní fantazírování o „potravinách bez chemie“…
Ovšem Haberův princip výroby amoniaku, řečeno opět symbolicky, může přinášet i „smrt ze vzduchu“.
Lze na něj totiž následně navázat procesem, který koncipoval o pár let starší Haberův současník, Wilhelm Ostwald (1853 – 1932), německý fyzikální chemik, filosof a nositel Nobelovy ceny. Jde o katalytickou oxidaci (tedy vlastně spalování) amoniaku na kyselinu dusičnou. A ta je naprosto nezbytná k výrobě výbušnin, jejichž německá válečná spotřeba byla obrovská! Průmyslově využitelné úrovně doznala oxidace amoniaku v květnu 1915, tedy právě včas!
Jinak by už po několika měsících války hrozil Německu fatální nedostatek kyseliny dusičné. Byl vyvolán britskou blokádou zdrojů čilského ledku (přírodního dusičnanu sodného), jakožto klíčové suroviny pro dřívější způsob výroby kyseliny. Nejpozději v polovině roku 1915 prý hrozilo vojenské zhroucení státu!
Němečtí chemici tedy zvládli výše uvedenou cestu od amoniaku k výbušninám doslova za pět minut dvanáct. Do značné míry pod Haberovou organizační taktovkou. Válka tak byla pro Německo zachráněna! A to v naprostém souladu s Haberovým prohlášením, že své odborné úsilí vždy věnuje [Szölösi-Janze, 1998] „v míru lidstvu, za války vlasti“. Jinak řečeno – z amoniaku v míru hnojiva, za války výbušniny.
POKUS O SPRAVEDLNOST
Po válce vítězné dohodové mocnosti sestavily seznam asi 900 podezřelých z válečných zločinů; samozřejmě včetně klíčových původců chemického válčení. Měl je čekat řádný mezinárodní soudní tribunál. Haber si prý nechal narůst plnovous, aby změnil podobu, a uprchl do Švýcarska. Doufal, že bude chráněn jeho neutralitou. Nebezpečí ale brzy pominulo a on se mohl vrátit. Uvádí se, že seznam potenciálních válečných zločinců byl odložen ad acta. Že jejich stíhání bylo zastaveno, nebo že od plánovaného soudního řešení jejich činů bylo upuštěno. Ale proč?
Ke cti spojenců budiž řečeno, že neusilovali o jednostrannou spravedlnost vítězů. Pochopili, že byli (a jsou) se svými nedávnými nepřáteli takřka na jedné lodi. I státy Dohody se přece dopustily kontroverzních kroků, spočívajících v iniciativním přístupu k bojovému použití otravných látek.
Namátkou připomeňme z francouzské strany první použití toxického etylbromacetátu (1914), kyanovodíku (1916) nebo koncentrovaného fosgenu (1916) na západní frontě. Tak jako v Německu, snad jen s malým zpožděním za ním, probíhal i u západních spojenců intenzivní vývoj (samozřejmě následovaný bojovým použitím) chemických otravných látek. Velmi podobná zde byla také úroveň válečné integrace armádních, průmyslových a vědeckých struktur, včetně kompromitace vrcholné vědecké garnitury. A tak poválečným vítězům došlo, že co se chemického válčení týče, museli by vedle poražených nepřátel soudit i sami sebe. Haber se proto mohl nejen v klidu vrátit do Berlína, ale také si ve Stockholmu v roce 1919 převzít s veškerými poctami Nobelovu cenu za princip syntézy amoniaku. Někteří hosté však přitom dali najevo svůj protest. A nejenom tam. Patrně nejvýraznějším kritikem Haberových válečných aktivit byl britský fyzik světového významu, nositel Nobelovy ceny, Ernest Rutheford (1871 – 1937).
Haber se naopak snažil poválečného opětného otevření světa využít k přátelským kontaktům s kolegy z někdejší „opačné strany“. Jeho setkání se sirem Haroldem Hartleyem, „vědeckým otcem“ britského chemického válčení, jsme již zmínili. Připomeňme však ještě jeho podobný kontakt se sirem Williamem Popem (1870 – 1939), taktéž profesorem chemie, který v legendárním Cambridgi se svým týmem vyvíjel pro britskou stranu yperit.
UŽITEČNÝ PLYN
V Německu se vlivem neutěšených válečných podmínek už od roku 1915 objevovaly velké potíže s řáděním hlodavců v obilných mlýnech a silech, dále vší a podobného hmyzu v hromadných vojenských i civilních ubytovacích zařízeních. Pro „Haberův“ Institut císaře Viléma se tak již v průběhu 1. světové války (samozřejmě vedle primární „chemické podpory“ válečných aktivit) objevilo další z možných uplatnění. Byla zde nutnost praktického a bezpečného zvládnutí postupu rozsáhlé likvidace drobných živočišných škůdců. Jako nejvhodnější prostředek se zdál být toxický plyn. V dubnu 1917 došlo k první velké a úspěšné deratizaci pomocí kyanovodíku.
Po válce přetrvávající naléhavá potřeba dezinsekčních a deratizačních postupů byla zajímavým tématem nejen pro Institut, ale zároveň i obrovskou obchodní příležitostí. A jak jinak, Fritz Haber nezaváhal. Z jeho iniciativy byla ještě v březnu 1919 v Berlíně založena Německá společnost pro ničení škůdců, s účastí několika významných chemických podniků. Podle německého názvu Deutsche Gesellschaft für Schädlingsbekämpfung zkráceně zvaná Degesch. Jejím prvním ředitelem byl Haber, který ovšem již v roce 1920 odstoupil. Jeho následníkem se stal Walter Heerdt.
Vývin plynného kyanovodíku se prováděl technicky poměrně komplikovaným postupem rozpouštění kyanidu sodného nebo draselného v kyselině sírové. V roce 1926 byl ale Heerdtovi udělen patent na revoluční novinku. Šlo o postup nasakování kapalného kyanovodíku do inertního porézního granulovaného materiálu (nosiče). Bezprostředně po otevření uzávěru plechového pouzdra („plechovky, konzervy“) s granulátem pak plynný kyanovodík samovolně unikal do ovzduší. Tento produkt určený k provádění dezinsekce a deratizace dostal obchodní označení Cyklon B (v němčině původně Zyklon B). Dle některých zdrojů náleželo označení „B“ až jeho pozdější, „odorizované“ verzi. Tedy s příměsí typického výrazného zápachu. Ten měl varovat před přítomností již malých množství toxického plynu v ovzduší.
Obchodní název velmi užitečného produktu „Cyklon B“ po řadu let nikoho ani v nejmenším neznepokojoval. Děsivý zvuk a zcela jiný účel mu propůjčila až nacistická mašinérie. Ovládla Německo těsně na sklonku Haberova života. Neměl s ní nikdy nic společného…
OD VÁLKY K VÁLCE
Období po 1. světové válce strávil Fritz Haber vědeckou a pedagogickou prací i technicko-organizátorskou činností; viz např. jeho (ač velmi krátké) působení ve společnosti Degesch. Patřil k vrstvě starších vzdělaných patriotů, mnohdy židovského původu, se „zásluhami o vlast“ z 1. světové války, zároveň však s demokratickým a kosmopolitním smýšlením. Z jednoho jeho dopisu je zřejmé jeho znepokojení německou současností. Tedy hrozbou diktatury nacismu i komunismu, snadnou manipulovatelností „lidových mas“, spolu se zvrácenou představou o zrodu „nového člověka“ [Szölösi-Janze, 1998]: „Zrod nového člověka je zde! Jeho masy zaplňují ulice a vyhánějí staré politické strany a staré názory. Hledají německou podobu toho, co se již v různé formě uskutečnilo v Rusku a v Itálii. Už se nevěří na tradiční liberalismus naší vlasti, ani na dlouhou vývojovou cestu odborářské sociální demokracie.“
Dne 30. ledna 1933 se německým kancléřem stal Adolf Hitler. Byla zahájena „rasová očista“ státního aparátu, tedy také Institutu. Pod narůstajícím nátlakem se ředitel Haber měl zbavit židovských spolupracovníků. Bylo známo, že od podřízených vyžadoval prvotřídní výkon, podporoval však jejich zájem a iniciativu, choval se k nim slušně a velkoryse. Zajímaly jej jejich odborné znalosti a schopnosti i charakterové vlastnosti. Nikoli však „rasová příslušnost“. Brzy zjistil, že své lidi nedokáže ubránit, a že začíná být ohrožen i on sám. Proto 30. dubna 1933 rezignoval na svou funkci v Institutu a začátkem května i na místo profesora na berlínské Univerzitě Friedricha Viléma.
Mohl však využít četná pozvání k odborným stážím v Japonsku, Palestině, Francii, Británii i jinde. Rozhodl se pro dvouměsíční pobyt na univerzitě v Cambridgi u sira Williama Popea, někdejšího tvůrce britského yperitu. Po návratu chtěl ještě využít pozvání Chaima Weizmanna (1874 – 1952) k dlouhodobému pracovnímu pobytu v tehdejší Palestině. A to ve výzkumném ústavu (dnes Weizmannův ústav), který tento židovský chemik a pozdější izraelský politik založil v tamějším Rehovotu. Dokonce podle „vzoru“ právě Haberova Institutu v Dahlemu, který Weizmann krátce před tím navštívil.
Během roku 1941 byla nacisty zahájena fyzická likvidace odpůrců režimu a zejména židovského etnika (celkem více než miliónu osob) pomocí Cyklonu B. V té době byl Fritz Haber již osm let mrtev. Krutou ironií osudu bylo takto zavražděno i několik jeho vlastních blízkých příbuzných. Samozřejmě, vedle nesčetných dalších židovských bližních…
ODCHOD A POCTY
Na Haberově vždy nevalném zdravotním stavu se podepsala i léta hektického způsobu práce, neuspokojivého rodinného života a samozřejmě nejrůznějších chemických vlivů. Bylo mu přes šedesát a dobře věděl, že času mu mnoho nezbývá. Není zcela jasné, proč opět vyrazil do Švýcarska. Možná tam počítal s jakýmsi ozdravným či odpočinkovým pobytem před definitivním odchodem k Weizmannovi do Palestiny. Na ten však již nedošlo. Krátce po svých pětašedesátých narozeninách, 29. ledna 1934, zemřel Fritz Haber v hotelu v Basileji na srdeční selhání. Podle své poslední vůle byl pohřben na místním hřbitově vedle své první ženy Clary, jejíž pozůstatky sem byly přepraveny z Německa. Na hrobě jsou uvedena jen jejich jména a letopočty. Z neznámých důvodů nebylo splněno Haberovo přání umístit na hrobě epitaf, který měl znít [Szölösi-Janze, 1998]: „Sloužil své zemi za války i v míru, pokud mu to bylo dopřáno.“
Nesmlouvaví kritici ve Fritzi Haberovi dodnes vidí především chladného kalkulátora vědecky koncipované smrti. Je však i dost těch, kteří dokázali a dokáží vnímat jeho osobnost mnohem komplexněji, navzdory její nepochybné kontroverznosti: ihned po pádu nacizmu byla organizována řada akademických a společenských akcí, věnovaných bývalými kolegy a přáteli Haberově památce. Zvlášť pozoruhodné byly ovšem dvě až poněkud pozdější. Jednak šlo o změnu názvu Institutu císaře Viléma pro fyzikální chemii a elektrochemii v Berlíně-Dahlemu, provedenou roku 1953. Nový název obsahuje nyní i jméno jeho zakládajícího ředitele, tedy: Institut Fritze Habera společnosti Maxe Plancka. Dále, Hebrejská univerzita v Jeruzalémě otevřela v roce 1981 výzkumné centrum pro molekulární dynamiku s názvem The Fritz Haber Research Center for Molecular Dynamics. A to nejen na počest Haberovy lidské i vědecké památky, ale také jako symbol rozvíjející se moderní izraelsko-německé vědecké spolupráce.
Osou Haberova života bylo vždy svědomité plnění povinností, a jak upřímně věřil, oddaná služba lidstvu i vlasti. Šlo o několik desetiletí neuvěřitelného množství práce, úsilí, ctižádosti, úspěchů i pádů. Jeho příznivci jsou dodnes přesvědčeni, že Fritz Haber nikdy nebyl nelidským monstrem. Že však, jako spousta dalších, byl válkou postaven do mimořádně složité situace. V ní došel k přesvědčení, že musí jednat tak, jak jednal.
Tomáš Dosoudil
Podle autorovy knihy: Smrt ve žluté mlze, Epocha, Praha, 2017.
Vyšlo jako:
- Dosoudil, T.: Kontroverzní chemik Fritz Haber. Ze života „otce“ moderního chemického válčení. Přísně tajné; literatura faktu, 3/2024, s. 32-49
