Zombismus a realita

Co se týče filmových zombie hororů, doufám, že mi bude odpuštěno, že ve svém
boomerovském konzervatizmu jsem zamrzl někde u dávné Romerovy klasiky.

Takže další vývoj žánru mne pak nijak zvlášť neoslovil. Ovšem mnohem více než zcela zřejmá (ač fascinující a divácky úspěšná) fikce filmových zombií mne kdysi zaujala otázka jejich možného reálného předobrazu. Existují, či alespoň existovaly i ve skutečnosti? Co o tom vlastně víme?

Filmové vítězství nemyslících

„Až už nebude dost místa v pekle, zástupy mrtvých zaplaví zemi.“ Takto pochmurně zní údajné staré proroctví připomínané ve filmu Dawn of the Dead (Úsvit mrtvých) amerického režiséra George A. Romera (1940 – 2017) z roku 1978. Filmy o zombiích se ve světové kinematografii objevují již od počátku 30. let 20. století. Ale až Romerovy snímky Night of the Living Dead (Noc oživlých mrtvol) z roku 1968 a právě o deset let mladší Úsvit mrtvých bývají označovány za klíčová díla. Vlastně za jakousi „klasiku“, zásadně ovlivňující další vývoj žánru. Do dalších teorií o případné zombistické moderně, postmoderně, či jakékoli jiné éře, bych se zde raději nepouštěl.

Spíše připomeňme, že lidští protihráči zombií nemívají mnoho šancí. Sice svou fyzickou
i duševní zdatností (zejména klasické) zombie daleko převyšují. Jsou však zatíženi obavami
o své ohrožené blízké a péčí o ně. Jsou proto opatrní, ustrašení, možná i zbabělí. Dobře to
vidíme v ještě černobílé Noci oživlých mrtvol. Kdesi na severoamerickém venkově se v náhodném úkrytu v opuštěném venkovském statku pokouší náporu zombií odolávat skupinka lidí, zatížených“ různými rodinnými a citovými vazbami. Nejdéle z nich přežívá jen ten nejsilnější, osamělý, nezatížený a proto odhodlaný. Ani on však nemá vyhráno.

V Úsvitu mrtvých lidé nezvládají své „vnitrodruhové“ konflikty, nejednotnost svých zájmů
a cílů. Skupina lidí čelí zombiím zabarikádovaná v nákupním centru potravin. I v této
relativně bezpečné a odolné základně nakonec podléhají. Oslabuje je tříštění sil. Jejich
nepřítelem jsou totiž nejen zombie, ale i motorkářský gang, který sem v nastalém zmatku
přijel rabovat.

Klasika zavedla dobře známý princip nekontrolovatelně se šířící „zombifikace“ lidí. Každý, kdo je zombií kousnut či zakousnut, se jí vbrzku sám stává. Přerušit tento neúprosný řetězec lze pouze zničením mozkového centra dotyčného. Tedy střelbou do hlavy či drtivým úderem na ni nejrůznějšími zbraněmi a nástroji. Je to naprosto jednoduché: Kdo nemá na to, svému
bývalému (mnohdy milovanému) bližnímu bez zaváhání roztříštit hlavu, prohrává svůj vlastní
život.

Z řady důvodů je tak lidská schopnost zabíjet zombie zoufale nedostatečná. Proto se klasika
zpravidla odehrává na pozadí rozsáhlé regionální, či dokonce nezvladatelně eskalující
globální zombistické katastrofy. Vítězné zombie to zde oproti lidem mají mnohem jednodušší.
Ač jsou pomalé, vrávoravé, šouravé a v každém případě hloupé, mají naprosto jasno. Jediné
co chtějí, je nacpávat se až k prasknutí lidským masem a lidskými vnitřnostmi. Stále jich přibývá a vlastní ztráty jsou jim lhostejné. Lapidárně a zároveň rezignovaně to ve filmu Úsvit mrtvých komentuje jedna z lidských postav: „Oni mají tu výhodu, že nemyslí!“

Možná až dodatečně nás zamrazí ze skrytého, ale zřejmě záměrného poselství již samotného
názvu filmu. Jakoby skutečně přicházel Úsvit mrtvých! Nástup nového vrcholného živočišného druhu na planetě! Jsou jím mrtví! Ať už z jakýchkoli důvodů, prostě ožili!

A zlikvidují dosavadní vládnoucí druh, méně úspěšný, méně schopný. Příliš přemýšlející.

Lidský…

Oživlí mrtví otroci

Jisté je, že představa zombií jako „oživlých mrtvol“ byla a je v kinematografii zúročena opravdu důkladně. Ale odkud se vlastně vzala?

Pro zřejmě nejstarší a dokonce písemně dochovaný náznak odpovědi se musíme vrátit o více
než dvě stě let do minulosti: „…Dále se za pokus usilovat o lidský život pomocí otravy považuje, je-li použito látek buď usmrcujících anebo vyvolávajících kratší či delší stav letargie, bez ohledu na způsob, jakým byly tyto látky použity, a to nezávisle na následcích. Je-li dotyčná osoba v důsledku tohoto letargického stavu pohřbena, je takové usilování o život považováno za vraždu.“

Tak praví část článku č. 249 haitského trestního zákoníku z roku 1810, vydaného původně ve
francouzštině. Vlastně naznačuje možnost pohřbení živé osoby, předtím úmyslně uvedené do
stavu letargie. Otvírá se tak cesta k údajné reálné existenci živých-mrtvých. Neboť jak se
taková osoba po včasném vyproštění z hrobu bude navenek jevit? Samozřejmě, jako oživlá
mrtvola! Zombie!

V roce 1929 americký spisovatel, novinář a cestovatel, badatel a dobrodruh, William B. Seabrook (1884 – 1945), ve své knize The Magic Island (česky Ostrov černých kouzel, 1997) prezentuje názor rozšířený prý v haitských domorodých venkovských společenstvích:

„…ačkoliv zombie přichází z hrobu, není to žádný duch, ovšem také ne člověk, který by vstal
z mrtvých podobně jako biblický Lazar. Říkají, že zombie je bezduché lidské tělo, mrtvé, avšak
vyzdvižené z hrobu a pomocí magie vybavené pouze jakýmsi mechanickým pozůstatkem života.
Je to mrtvé tělo přinucené kráčet, konat a pohybovat se, jako by bylo živé…“

Veškeré chování zombie má být drasticky ovlivněno letargickým stavem, uměle prodlužovaným po celá léta. Bývá vysvětlován, necháme-li stranou magii, jako silný, ochromující účinek navozený kombinací přírodních farmakologických prostředků a počátečního brutálního psychického nátlaku. To vše s výrazným přispěním místních kulturně-náboženských tradic. Tedy kultu vúdú, rozšířeného v prostředí haitských venkovských komunit. Jeho základ pochází z pradávné mystiky a magie původních západoafrických domorodých kmenů. Jejich příslušníci byli za použití nelidsky krutých metod od počátku 16. století dováženi (nejen) na Haiti jako otroci. Afrokaribští potomci této nešťastné „importované populace“ zde dodnes tvoří zhruba 95 % místního obyvatelstva. Ke specifické haitské formě vúdú zároveň patří i svérázně interpretované, ale silné křesťanské prvky. Pocházejí z období dlouholetého francouzského katolizačního tlaku uplatňovaného vůči někdejší mase otroků.

Jaký by ale celý složitý proces zombifikace měl mít smysl? Lapidární odpověď představuje
název studie nezapomenutelného Ludvíka Součka (1926 – 1978), vydané někdy v 80. letech
20. století (bůhví proč několik let po autorově smrti); onen název zní: Mrtví otroci. Ano, podle
všeho jde o „výrobu“ poslušných „mrtvých“ otroků bez vlastní vůle. Nemají žádné nároky,
pracují zadarmo, s minimálním oddechem, pouze za mizernou stravu. Veškerým jejich životem se stává těžká monotónní dřina ve vedru a prachu, obvykle na plantážích cukrové třtiny nebo kávovníku.

Ač to tehdy nebylo explicitně vysloveno, zdá se, že někdejší francouzští koloniální zákonodárci na Haiti měli svá tušení… Ovšem podobu zákoníku z roku 1810 je třeba chápat spíš v kontextu dějinné setrvačnosti. Již o několik let dříve totiž francouzská koloniální správa padla (a mnozí z jejích příslušníků doslova) v důsledku krvavé „osvobozenecké“ revoluce. Ta vzešla z prostředí zdejších černošských otroků a z jejich nelidských životních podmínek.

Fakticky, v podstatě až dodnes, však přinesla skutečnou svobodu pouze řadě brutálních místních diktátorů. Zejména zde je třeba hledat základy dodnes značně neutěšeného stavu haitské ekonomiky i celé společnosti. Podle hodnocení OSN je Republika Haiti (ležící spolu se sousední, prosperující Dominikánskou republikou na karibském ostrově Hispaniola) dodnes nejchudší zemí amerického kontinentu. Není proto divu, že v takovém prostředí, především v odlehlých venkovských oblastech, mohly dlouhodobě přežívat jak svérázné náboženské kulty, tak i reálná potřeba otrocké práce …

A právě té se týká i několik dalších momentů ze Seabrookovy knihy (1929). Tentokrát přímo
z osobního spisovatelova setkání s údajně pravými místními zombiemi, lopotícími se kdesi
v polích na haitském venkově: „Můj první dojem z oněch tří, kteří měli být zombiové a kteří
nepřestali pracovat, byl, že vidím něco podivného a nepřirozeného. Namáhali se jako zvířata,
jako automaty… Tváře neměly vůbec výraz. Polynice se dotkl ramene jednoho z nich.

Poslušně jako zvíře se vzpřímil, a co jsem spatřil, shodovalo se s ostatním, a přesto mi to
způsobilo hrozný šok. Nejhorší ze všeho byly oči. Nebyla to má představa. Byly to skutečně oči
mrtvých; ne slepé, ale zející do prázdnoty, na nic neupjaté, nevidoucí. I celá tvář byla nemálo
hrozná. Byla prázdná, nebylo na ní pranic napsáno. Zdála se nejen bezvýrazná, ale i neschopná výrazu.“

Následoval spisovatelův pokus o jakési sblížení: „Uchopil jsem jednu z klátících se rukou.

Byla mozolnatá, pevná, lidská. Řekl jsem: Bonjour, comperei. Zombi se díval a nerozuměl.
Domorodá žena, Lamercie, která na ně dozírala, se nyní zamračila ještě víc, odstrčila mne
a řekla: Černošské záležitosti nejsou pro bělochy!“

Otřesený badatel se pokusil o zcela logickou námitku: Nejedná se pouze o nějak (ač dosti nepravděpodobně) sehnanou skupinku „několika obyčejných ubohých šílenců a idiotů
přinucených dřít se v polích“? To však jeho domorodý průvodce Polynice rozhodně odmítal.
Naopak, potvrzoval víru místních obyvatel v oživení mrtvých a v možnost jejich následného
„nasazení“ na otrockou práci. Pozůstalí po nebožtících jsou tak prý zvyklí hlídat si na
hřbitovech, třeba i ozbrojeni puškami nebo mačetami, své právě pohřbené mrtvé. Obvykle po
několik dní, dokud v místním tropickém podnebí „…nenabudou jistoty, že tělo začalo hnít“.
Nástupem přirozeného rozkladu pohřbeného těla je zombifikaci spolehlivě zabráněno.

Samozřejmě na rozdíl od filmové tvorby. Tam, jak dobře víme, je rozpadavost zombií
nezbytnou součástí svérázné žánrové estetiky.

Jiný kraj, jiný mrav

Doplňme ještě něco z Polyniceova výkladu. Prý mnozí z pozůstalých, kteří „hlídací proceduru“ dostatečně nezvládnou, zažijí najednou děsivé překvapení: někde náhodně zahlédnou svého drahého nebožtíka. Nebo alespoň věří, že se tak stalo. Jejich milovaný se spolu s ostatními zombiemi nedobrovolně lopotí kdesi na třtinové plantáži, ve vedru a prachu.

Pozůstalí pak neváhají vzít spravedlnost do vlastních rukou. A s domnělým viníkem této situace, o němž věří, že disponuje příslušnými magickými schopnostmi, naloží podle místní tradice. Zpravidla jej rozsekají mačetami. Zdá se to přitažené za vlasy? Ještě roku 2010 (právě kolem Štědrého dne) proběhla světovými médii zpráva podobného druhu; jeden z titulků zněl:

„Na Haiti lynčovali 45 kouzelníků voodoo kvůli choleře.“ Ano, nešlo sice o zombismus, ale
o údajné seslání epidemie cholery, na kterou na Haiti zemřely tisíce lidí. Mnozí zde nabyli
přesvědčení, že jde o dílo zlovolných kouzelníků. A tak hurá na ně! Přesněji řečeno na ty, kteří byli za kouzelníky považováni. Dál už to opět šlo podle stále živých tradic. Domnělí kouzelníci byli davem ukamenováni nebo rozsekáni mačetami. Ostatky pak vykonavatelé lidové spravedlnosti spálili přímo na místě.

Připomeňme zde ještě Seabrookovu historku „o devíti mrtvých“. Údajně se stala roku 1918 a poté vstoupila do místního folklóru. Samozřejmě, šlo o partu zombií. Pracovala pro starou manželskou dvojici svérázných podnikavců. Ti ke svým nízkonákladovým pracantům přišli pozoruhodným způsobem. Jednoduše si je prý na jednom venkovském hřbitůvku vyhrabali z hrobů a pomocí magie oživili. Jednoho dne, při dozoru nad zombiemi pracujícími na cukrové plantáži, byla ctihodná paní Croyance nucena obejít se bez přítomnosti svého manžela. Problém však nastal nikoli v kázni poslušných zombií, ale v kázni jejich velitelky.

Neodolala pokušení zaskočit si na lidovou slavnost probíhající zrovna v blízkém městečku.

Co ale s devíti mrtvými na poli? Opustit je si přece jen netroufala. Odvedla je tedy na slavnost
s sebou! Což proběhlo bez problémů. Její svěřenci netečně seděli někde v ústraní, zatímco
Croyance se zdatně veselila. V rozverné náladě pak i svým devíti pracantům velkomyslně
podala pár místních pistáciových koláčků. Nějak jí nedošlo, že jsou mírně slané. Sůl však
zombie nesmějí! Každý z místních ví, že požitím soli rázem ztrácejí svou ochotu „…sloužit
pokorně a bez odporu“. Což také vzápětí nastalo: „…Zombie poznaly, že jsou mrtvé, strašlivě
vykřikly, vstaly a obrátily se tváří k horám.“ Daly se na pochod! Devítičlenná tlupa kráčejících mrtvol! Nikdo si netroufl je zadržet. Doklátily se do své vesnice. Mezi bývalými spoluobčany a příbuznými budily radost i hrůzu! Ničeho z toho si však nevšímaly. Dopotácely se až k původním hrobům. Rukama je rozhrnuly a poté se do nich zhroutily. Na vesničany prý jen zbylo, hroby opět zahrnout.

Toto roztomilé vyprávění má ještě příznačný závěr. Nad mužskou částí oné povedené manželské dvojice prý vesničané tajně vynesli rozsudek smrti. Za zavrženíhodné podnikání s jejich drahými nebožtíky. Notabene, ještě s pomocí magie. Angažovali dokonce svépomocného kata. A tak jedné příhodné noci, při průchodu jakýmsi zvlášť temným vesnickým zákoutím, se nic netušící partafýra zombií dočkal nemilého překvapení. Najednou mu sletěla hlavička z krku! Tentokrát však nikoli úderem mačety. Místní soused kat prý dal přednost fortelné sekyře…

Bádání a hádání

Co se týče bádání v oblasti haitské mystiky a zombismu, v meziválečném období rozhodně
nejvýraznější stopu zanechal právě Seabrook. Nelze však opomenout ani afroamerickou
antropoložku a spisovatelku, Zoru Neale Hurstonovou (1891 – 1960). Ve svém díle z 30. let
minulého století popsala své setkání s údajnou „živoucí ženskou zombií“: „Jaká je úplná
pravda a nic než pravda o zombiích? Nevím, ale viděla jsem živou zlomenou trosku, snad živé
pozůstatky jisté Felicie Felix-Mentorové na nemocničním dvoře.“ Autorka ze svého setkání
pořídila i fotografický snímek sešlé haitské ženy afrokaribského původu a nejasného věku,
Felicie Felix-Mentorové. Údajně byla dříve zombií.

Vděčné euroamerické publikum bylo zveřejněnými poznatky či spíše historkami Seabrooka
i Hurstonové fascinováno. Zcela přirozeně se však objevily i kritické reakce. U Hurstonové
skeptici poukazovali na zvláštní styl jejích textů, jakoby neurčitě lavírující mezi přístupem
novinářským, vědeckým, anebo beletristickým. Tedy mezi senzací, fakty i úplnou fikcí. Na
Seabrooka toho vytáhli ještě více. Především kontroverzní pověst, spojenou s jeho údajným
sklonem nejen k alkoholismu, ale prý i k prapodivným deviacím. Jisté je, že za mnohé averze
mohla pouhá jediná věta z veškerého jeho literárního díla. Objevila se v jeho knize Jungle
Ways (1930, v češtině pravděpodobně nikdy nevyšla). Jednalo se o situaci, kdy badatel se
v extrémním prostředí jisté přírodní etnické komunity na pozvání zúčastnil pořádané kanibalské hostiny. Odmítnout zřejmě nebylo radno! Nicméně autorův dodatečný lapidární komentář tohoto zážitku, svědčící přinejmenším o podivném gurmánském zaujetí, zněl:

„Lidské maso chutná jako dobré, správně připravené telecí…“

Bez většího badatelského i čtenářského vzrušení pak proběhlo více než padesát let. Na počátku 80. let minulého století však opět zazářila hvězda! Byl jí Edmund Wade Davis (1953), tehdy mladý kanadský kulturní antropolog a etnobotanik, původně doktorand z Botanického muzea Harvardské univerzity. Byl pověřen provedením terénního výzkumu na Haiti. Na základě získaných výsledků zpracoval nejen svou doktorskou práci, ale i několik dalších publikací. Světlo světa tak spatřily dosud překvapující poznatky o podstatě haitského zombismu. Zdály se být velmi racionální a vysvětlující téměř vše. Dokonce v takové míře, až to vzbudilo i jistá podezření. Takže kritika na sebe opět nenechala dlouho čekat.

Vycházela z různých aspektů. Ovšem z hlediska materiálního, ba přímo exaktního, byla založena na nepřesvědčivých výsledcích testů prováděných s „práškem zombií“. Mělo jít o prostředek sloužící k zombifikaci obětí, který Davis získal od haitských kouzelníků. Testy dodatečně prováděné v externích laboratořích nepotvrdily senzační výsledky původně publikované Davisem. Spory nebyly nikdy jednoznačně dořešeny.

Nijak zvlášť do nich nezasáhla ani možná poněkud překvapivá „česká stopa“, vytvořená
mezinárodně renomovaným cestovatelem, etnografem a spisovatelem, Miloslavem Stinglem
(1930 – 2020). Je ostatně pochopitelné, že záhada haitského zombismu představovala pouze
velmi okrajovou, ač samozřejmě nejsenzačnější část jeho rozsáhlého zájmu o afroamerickou
a afrokaribskou kulturu. Ve své populární knize Vúdú, zombie, karnevaly (2014) Stingl v podstatě rekapituluje současný a stále dost nejasný obraz tohoto fenoménu. Nicméně jej doplňuje o několik zajímavých detailů, z nichž některé si připomeneme dále.

Bloudění temnotou

Passage of Darkness, průchod temnotou, v daných souvislostech možná spíš bloudění temnotou. Tak zní název jedné z Davisových knih (1988). Vědec se (nejenom) zde pokouší objasnit podstatu zombifikace, používané prostředky a celý smysl této procedury. Prý byla formou krutého trestu. Snad jakousi alternativou trestu smrti, ne-li dokonce jeho zostřením.

Dotyčný tak byl vyloučen ze společnosti, psychicky zdeptán a otupen přírodními farmaky.

Ztráta osobnosti, vymazání dosavadních lidských vzpomínek, vymazání lidské mysli!

Doživotní bloudění temnotou! Ztráta jakýchkoli schopností obrany vůči nucení k otrocké práci. Ta se stala jedinou životní náplní. Zpravidla až do osvobozující skutečné smrti.

Důvodem trestu byl vážný prohřešek proti nepsaným společenským pravidlům, vyznávaným
místní venkovskou komunitou.

Celá věc měla i svéráznou obchodní stránku. Všemu prý předcházelo rozhodnutí místní, neoficiální a tajné vúdúistické „komunitní samosprávy“, o osudu problémového jedince. Poté
jej za účelem zombifikace příslušný kouzelník vúdú od komunity či rodiny „odkoupil“. Po
ukončení procedury „hotovou“ zombii dle vlastního uvážení s dobrým ziskem prodal
některému z místních novodobých otrokářů… Stingl uvádí, že cena takové zombie (snad
někdy v 80. letech 20. století?) byla překvapivě vysoká. Kouzelníci prý za živého mrtvého
požadovali až tisíc amerických dolarů…

Účinnou složkou prášku zombií měl být tetrodotoxin, tedy neurotoxin pocházející z ryby ježíka.

Uvažována byla i možná alternativa či spoluúčast v podobě halucinogenu bufoteninu.

Nachází se v kůži jistého druhu tropické ropuchy. To však nebylo vše. Počáteční psychické
„zlomení“ oběti vyžadovalo spolupůsobení děsivých rituálních úkonů. U vybrané osoby se
prý jednalo o jakousi inscenaci vlastní smrti a pohřbu, s následným „vyproštěním“ z hrobu.

Vzápětí byl ubožák „zpracován“ krutým výpraskem, zpravidla za použití sisalového karabáče.

Tyto tvrdé zásahy měly oběť donutit k přijetí nového, prakticky doživotního vzorce chování.

Spočíval v jejím bezvýhradném podrobení otrocké dřině.

K dlouhodobé a bezproblémové „službě“ ve stavu zombie však popsané úvodní procedury nestačily. Oběť proto musela být pravidelně „dokrmována“ (neslanou!) kaší z durmanu
(datura stramonium). Jeho místní název „okurka zombií“ vysvětluje vše. Jde o rostlinu
s psychotropními účinky, vyvolávajícími útlum lidské psychiky.

Davisovy poznatky publikované v 80. letech minulého století zahrnovaly i dnes již legendární
příběh haitského domorodce Clairvia Narcisse. Vědec se jej snažil důkladně prozkoumat.

Dokonce se s touto populární, přeživší mužskou zombií osobně setkal. Narcisse například
tvrdil, že po své uměle vyvolané smrti a pohřbu strávil v rakvi tři dny, než z ní byl vyproštěn
a podroben dalším zombifikačním rituálům. Ukazoval též zhojenou jizvu na tváři, prý po
hřebu, který jej zranil při zatloukání víka rakve. Po osmnáctiletém bloudění temnotou se mu
v roce 1980 údajně podařil návrat zpět do lidského života. Najednou nad ním a jeho
zotročenými druhy ustal jakýkoli dozor i provádění „udržovacích“ procedur. Stalo se tak po
náhlé smrti majitele plantáže. Otroci, otupělí a s ochromenou vůlí, vytržení ze svého někdejšího života i smrti, se toulali venkovskou krajinou. Velmi pomalu se jim vracelo povědomí o jejich dřívějším lidství. Tento příběh má jak nadšené obdivovatele, tak i skeptické kritiky. Podle nich (a do jisté míry i podle vlastních Davisových slov) stojí celý příběh převážně na Narcissových vlastních tvrzeních, příp. na výpovědích členů jeho nejbližší rodiny.

Stingl zmiňuje dva podobné případy z 60. a 70. let minulého století, v podstatě spočívající
v identifikaci zombií navrácených životu nejbližšími příbuznými. Třetí případ, který uvádí, je
zvlášť pozoruhodný: „…v roce 1980 dokonce haitská armáda zajala početnou skupinu
polonepříčetných zombiů, kteří zřejmě opustili plantáž, na níž pracovali, a pak bez cíle
bloudili severní částí země“.

Ještě naposledy však předejme slovo Seabrookovi Davisovi, který ve věci zombifikace
nešťastného Clairvia Narcisse připomíná: „Narcissovy obavy, stejně jako obavy všech
haitských venkovanů, nepramenily z ohrožení zombiemi, ale především z nebezpečí, že se sami
zombiemi stanou.“ Ano, stanou se nejubožejšími z ubohých! Novodobými, bezprávnými
otroky! Zombiemi, které jsou politováníhodné! To ale věru není obraz, se kterým by se ve
filmovém byznysu dala udělat hororová díra do světa!

Zpět ke stříbrnému plátnu

Jednalo se o čilou reakci hollywoodských filmových tvůrců na senzační Seabrookovy
publikace z let 1929 – 1930? Asi ano. S dobře patrnou snahou o věrné zachování haitských
reálií natočili již v roce 1932 (samozřejmě ještě černobílý) první skutečně zombistický horor,
nazvaný White Zombie. Děj je situován na haitský venkov. Poslušné, tupé, netečné a němé,
avšak pracovité zombie, jsou v podstatě neškodné. Chybí jim ale jakýkoli lidský cit, soucit,
včetně vlastního pudu sebezáchovy. Telepaticky jsou ovládány místním zločinným podnikatelem, boháčem, otrokářem a kouzelníkem vúdú v jedné osobě. Ten je v rámci svých nekalých zájmů přiměje i k provádění násilí a vražd. Pozoruhodně uhrančivým způsobem jej hraje slavný Bela Lugosi (1882 – 1956), někdejší hvězda hollywoodských hororových úloh.

Proslavila jej především filmová role Draculy ve stejnojmenném snímku z roku 1931.

Z pohledu místních reálií je ve filmovém ději raritou právě „bílá zombie“. Nakrátko se jí stane
půvabná, samozřejmě nevinná a blonďatá americká dívka Madelin. Zloduchovi se totiž podaří
ji zombifikovat, neb se ji pokouší ovládnout pro své chlípné choutky. Ale bez obav! Dobro
nakonec zvítězí!

Ponechme poté stranou několik dalších a dnes již zapomenutých filmových zombistických
pokusů. Od Bílé zombie mezitím uplynulo dlouhých šestatřicet let. Pak ale vybuchla bomba!
Romerovská klasika! Názorně předvedla, že v zájmu divácké atraktivity je třeba původní
obraz zombií, politováníhodných nešťastníků, otočit o sto osmdesát stupňů! Nastoupili
dravci! Vrcholní predátoři! A lidstvu, snad až příliš zhýčkanému civilizací, ošklivě prohánějí
perka! Což milovníky zombie hororů očividně uspokojuje po celá desetiletí.

Aktivističtěji založeným jedincům je to však málo. Podle nich, jako příslovečná sláma z bot,
musí z filmové tvorby na všechny strany trčet přinejmenším „hluboká reflexe současných
problémů lidstva“. A tak ani zombistickou klasiku nenechávají na pokoji. Neváhají do ní
dodatečně vnucovat údajnou skrytou protestní symboliku. Ta zde prý měla být zaměřena tu proti rasizmu, tu proti válce ve Vietnamu, tu snad proti něčemu dalšímu. Vše naštěstí uvedl na pravou míru sám režisér Romero. Stalo se tak při jeho milém rozhovoru se známým moderátorem Markem Ebenem, v populárním pořadu Na Plovárně, dne 3. února 2016. Tedy, bohužel, zhruba rok a půl před režisérovou smrtí. Konkrétní otázka se týkala možné protestní symboliky vůči vietnamské válce v jeho klasických zombie hororech. Slavný pan George Andrew Romero odpověděl zcela jasně. Ač se shovívavým úsměvem, zásadně takovou konstrukci odmítl!

Záhada zůstává

A co si po tom všem myslíme o zombiích my? Tedy nikoli o filmových, ale o těch skutečných? Či spíš údajně skutečných? Údajně koncentrovaných především na haitském venkově? Ano, je zde řada indicií, svědectví a zpráv. Problémem je, že vesměs jde o důkazy nepřímé. V této věci poněkud rezignovaně působí i příslušný komentář Miloslava Stingla:

„Od případu Clairvia Narcisse se už všeobecně soudí, že na zprávách o zombiích skutečně
něco je.“ Vědec však vzápětí dodává: „…mnohé z toho, co se o afroamerických živých
mrtvých vypráví, je prostě pouhý výmysl…“

Snad je nakonec lépe, že záhada, ač trochu poodhalena, nadále zůstává záhadou. Ale toužíme-li po jistotě zcela absolutní, zbývá jediné. Opět pohlédnout na ošidné i mámivě třpytivé stříbrné plátno. Zombie se na něm vesele prohánějí a žijí svým vlastním životem. Jejich filmová existence je zcela nepochybná. Stejně jako reálná existence jejich nadšených diváckých fanoušků. A také samozřejmě filmových tvůrců, kteří to vše uvádějí do pohybu…

Vyšlo jako: 

• Dosoudil, T.: Zombismus a realita; Kritický pohled na údajnou tradici haitského zombismus. Ikarie XB-1, 6/2022, s. 58-60